Ústava

Ústava je základním zákonem státu, který je v ČR účinný již od 1. 1. 1993, tedy ode dne, kdy se ČR stala samostatným státním útvarem. Ústava je odrazem dosaženého konsenzu ve společnosti mezi hlavními silami účastněnými na tvorbě a přijímání ústavy, je výsledkem různorodých sil a kompromisů, má zabránit vnitřní rozpornosti, hodnoty musí být konzistentní, provázané a mají tvořit jeden celek.

Členění

Ústava ČR se člení na preambuli a 8 hlav. V době jejího přijetí obsahovala 113 článků, ale čl 103 byl vypuštěn (s účinností od 1. 1. 2000 - ÚZ č. 347/1997 Sb.). Články jsou dále členěny na odstavce a písmena. Formální strukturou Ústavy je její vnitřní uspořádání, posloupnost jejích částí, členění a rozdělení textu.

Systematika Ústavy

• Preambule
• Základní ustanovení (čl. 1-14)
• Moc zákonodárná (čl. 15-53)
• Moc výkonná (prezident: čl. 54-66; vláda: čl. 67-80)
• Moc soudní (čl. 81-96, Ústavní soud: čl. 83-89; soudy: čl. 90-96)
• Nejvyšší kontrolní úřad (čl. 97)
• Česká národní banka (čl. 98)
• Územní samospráva (čl. 99-105)
• Přechodná a závěrečná ustanovení (čl. 106-113)

Koncepce demokratického právního státu

• založena na vázanosti státu právem, na podřízení činnosti státu Ústavě a publikovaným zákonům na jejím základě, které nepůsobí retroaktivně, zajišťují kontrolované fungování odpovědných orgánů veřejné moci
• stát zároveň zajišťuje všem jednotlivcům rovnost svobody v právním smyslu
• vázanost státní moci úctou k právům a svobodám člověka a občana a jejich soudní ochrana
• státní moc lze uplatňovat v mezích, v případech a způsoby které stanoví zákon
• služba státní moci všem občanům
• každý může činit to, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit to, co zákon neukládá
• zákaz újmy na právech pro uplatňování základních práv a svobod
• oddělení politických stran a hnutí od státu a jejich volná soutěž respektující základní demokratické principy
• kontrola ústavnosti a zákonnosti
• politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny a respektují ochranu menšin
• právo na přístup k nezávislému soudu
• znaky: demokracie a suverenita lidu, legalita a legitimita, dělba moci, svrchovanost ústavy a zákonů, právní jistota, ústavní princip rovnosti, úcta k lidským právům a existence záruk základních práv a svobod

Preambule

• "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku,v čase obnovy samostatného českého státu,

věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé,odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky"

• Je úvodní, vstupní částí k Ústavě. Obsahuje 2 části: rekapitulační a programově manifestační (proklamační). Je prostředkem výkladu Ústavy, je neoddělitelnou součástí ústavy, zdůrazňuje občanský princip. Není zde zmínění o Bohu – ČR je laický stát s náboženskou neutralitou, nesmí se vázat na žádnou ideologii. Obsahuje princip rovnoprávnosti a úcty k lidským právům a svobodám. Hlavním autorem je Václav Havel.

Základní ustanovení

• Čl. 1

(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.

(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.

• základní článek s ústavní charakteristikou státu
• Česká republika = název i forma státu
• suverenita – výlučnost, nezávislost, neomezenost státní moci; není součástí jiného státu, moc je nedělitelná, nemůže být beze změny ústavy přenesena na nadnárodní orgány
• jednotný stát – vylučuje jiné státní uspořádání, území se může členit, ale nesmí vzniknout jednotky se státní povahou

• Čl. 2

(1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné,výkonné a soudní.

(2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.

(3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

(4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.

• Lid je zdrojem veškeré státní moci – legitimace moci, svrchovanost lidu
• vláda lidu, lidem, pro lid
• žádná část lidu nemůže být vyloučena a nikdo si nemůže přisvojit část moci jako výlučnou
• lid má prvotní kreační pravomoc, není od jiného orgánu odvozena
• lid vykonává moc přímo nebo prostřednictvím volených zástupců
• suverénní lid je mocí ustavující
• právo na odpor proti státní moci, která jeho suverenitu potlačuje

• Čl. 3

Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.

• Čl. 4

Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.

• Čl. 5

Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.

• Čl. 6

Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním. Rozhodování většiny dbá ochrany menšin.

• Čl. 7

Stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství.

• Čl. 8

Zaručuje se samospráva územních samosprávných celků.

• Čl. 9

(1) Ústava může být doplňována či měněna pouze ústavními zákony.

(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.

(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.

• Čl. 10

Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.

• Čl. 10a

(1) Mezinárodní smlouvou mohou být některé pravomoci orgánů České republiky přeneseny na mezinárodní organizaci nebo instituci.

(2) K ratifikaci mezinárodní smlouvy uvedené v odstavci 1 je třeba souhlasu Parlamentu, nestanoví-li ústavní zákon, že k ratifikaci je třeba souhlasu daného v referendu.

• Čl. 10b

(1) Vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodní organizaci nebo instituci uvedené v čl. 10a.

(2) Komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace nebo instituce způsobem, který stanoví jejich jednací řády.

(3) Zákon o zásadách jednání a styku obou komor mezi sebou, jakož i navenek, může svěřit výkon působnosti komor podle odstavce 2 společnému orgánu komor.

• Čl. 11

Území České republiky tvoří nedílný celek, jehož státní hranice mohou být měněny jen ústavním zákonem.

• Čl. 12

(1) Nabývání a pozbývání státního občanství České republiky stanoví zákon.

(2) Nikdo nemůže být proti své vůli zbaven státního občanství.

• Čl. 13

Hlavním městem České republiky je Praha.

• Čl. 14

(1) Státními symboly České republiky jsou velký a malý státní znak, státní barvy, státní vlajka, vlajka prezidenta republiky, státní pečeť a státní hymna.

(2) Státní symboly a jejich používání upraví zákon.