Uživatel:Baruch
Obsah
Prodej zboží v obchodě
Kupní smlouva je jedním z nejčastěji uzavíraných smluvních typů. Kupní smlouvu upravuje zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „OZ“), a to jednak obecnými ustanoveními, která se vztahují na všechny typy kupních smluv a dále i zvláštními ustanoveními. Mezi zvláštní ustanovení můžeme zařadit prodej zboží v obchodě. Avšak i na tyto „spotřebitelské smlouvy“ se uplatní režim obecných ustanoveních v první hlavě občanského zákoníku o všeobecných ustanoveních o závazcích (§ 1721- § 2054 OZ). Ustanovení o prodeji zboží v obchodě je zčásti implementací směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999 o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.
Ustanovení o prodeji zboží v obchodě se řadí mezi tzv. lex specialis, a použijí se přednostně před obecným pravidly smlouvy kupní[1]. Dané ustanovení použijeme jen v případě, kdy na straně prodávajícího vystupuje podnikatel a na straně druhé spotřebitel – osoba, která podnikatelem není. Ve smyslu § 419 OZ je spotřebitelem každý člověk, který mimo rámec své podnikatelské činnosti nebo mimo rámec samostatného výkonu svého povolání uzavírá smlouvu s podnikatelem nebo s ním jinak jedná.
Ustanovení o prodeji zboží v obchodě se však uplatní i v jiných případech. Pokud kupní smlouvu bude uzavírat na straně kupujícího osoba, která je podnikatelem také, ale při uzavření smlouvy nebude z okolností zřejmé, že se koupě týká také jeho podnikatelské činnosti, daná úprava prodeje zboží v obchodě se užije i zde. I v tomto případě se na spotřebitele uplatní ustanovení z čtvrté části OZ (§ 1810 an. OZ). Úprava se použije i v případech, kdy je dodáváno spotřební zboží, které je nutné sestavit nebo vytvořit[2].
Věc
Směrnice Evropského parlamentu a Rady definuje spotřebním zbožím všechny hmotné movité předměty s výjimkou:
- zboží, které se prodává na základě výkonu rozhodnutí nebo jiných soudních opatření,
- vody a plynu, nejsou-li stáčeny v omezeném objemu nebo v určitém množství,
- elektrické energie[3].
Zákonodárce v občanském zákoníku nepřevzal takto úzce vymezen pojem “zboží”, do ustanovení zavedl širší pojem “věc”. Ustanovení o prodeji zboží v obchodě se použije i při prodeji nemovitostí[4]. Zde je nutné odkázat na četnou judikaturu, která tento závěr podtrhuje (pozn. 26 Cdo 3075/2016, 33 Odo 1314/2005).
Obchod
K prodeji dochází v rámci podnikatelské činnosti prodávajícího (podnikatele). Úprava nedopadá jen na provozovnu, ve kterých podnikatel nabízí a prodává věci kupujícímu. Je irelevantní, na jakém místě k uzavření kupní smlouvy či dodání a převzetí zboží dochází, právní úprava se použije rovněž na smlouvy uzavírané mimo provozovnu podnikatele (např. stánek, byt kupujícího)[5]. V některých situacích (např. předváděcí akce) je dokonce kupujícímu poskytována vyšší ochrana, která spočívá zejména ve zvýšené informační povinnosti podnikatele a možnosti kupujícího odstoupit od smlouvy v zákonem stanovených lhůtách bez jakýchkoli sankcí (§ 1810 až 1866 OZ).
Strany závazku
Kupující
Zvláštní ustanovení jsou určena k ochraně slabší strany – spotřebitele. Na straně kupujícího bude vždy vystupovat buď spotřebitel (§ 419 OZ), nebo podnikatel, ale při uzavření smlouvy nebude z okolností zřejmé, že se koupě týká jeho podnikatelské činnosti. Jako kupující mohou vystupovat i právnické osoby, které nejsou podnikateli. Dle doslovného znění § 419 OZ se ochrana nevztahuje pouze na uzavřenou smlouvu, ale také na jednání před uzavřením smlouvy. Spotřebitel je chráněn dle ustanovení o prodeji zboží v obchodě od samotného počátku kontraktace[6].
Prodávající
V rámci ustanovení o koupě zboží v obchodě vždy na straně prodávající stojí podnikatel. Občanské zákoník nám v § 420 OZ udává definici podnikatele. Dle daného ustanovení se za podnikatele „považuje osoba, která samostatně vykonává na vlastní účet a odpovědnost výdělečnou činnost živnostenským nebo obdobným způsobem se záměrem činit tak soustavně za účelem dosažení zisku“. Odstavec 2 uvedeného ustanovení nám stanovuji právní fikci, když se „pro účely ochrany spotřebitele a pro účely § 1963 OZ za podnikatele považuje také každá osoba, která uzavírá smlouvy související s vlastní obchodní, výrobní nebo obdobnou činností či při samostatném výkonu svého povolání, popřípadě osoba, která jedná jménem nebo na účet podnikatele“ (v rámci zastoupení). Osoba podnikatele musí vystupovat při prodeji v rámci své podnikatelské činnosti, jinak se neuplatní speciální úprava § 2158 an. OZ.
Neobvyklé plnění
Často podnikatelé zahrnují do kupních smluv i plnění, které druhé strana neočekává a ani o ně nemá zájem. Ustanovení § 2158 odst. 2 OZ dává povinnost taková ujednání zvláště ujednat. Samozřejmě ustanovení nebrání podnikateli poskytovat plnění kupujícímu zdarma – tzv. bonusová plnění. Pokud však nejsou součástí smlouvy, nemůže je kupující vynucovat po prodávajícím, je to pouhá dobrá vůle prodávající je poskytnout. Stejně tak nemůže prodávající vynucovat po kupujícím další platbu za bonusová plnění, ledaže dal kupující k těmto platbám výslovný souhlas, jak stanoví § 1817 OZ: „Podnikatel nesmí po spotřebiteli požadovat další platbu, než kterou je spotřebitel povinen uhradit na základě hlavního smluvního závazku, pokud spotřebitel nedal k této další platbě výslovný souhlas“.
Zda jde o plnění obvyklé či neobvyklé se musí posuzovat případ od případu. Za obvyklá lze považovat i například mletí masa ve specializované prodejně, kdy prodávající nemůže chtít po kupujícím další platby za takové plnění z jeho strany. Právě obvyklost plnění se vyznačuje tím, že je již zahrnuto v celkové ceně za plnění. Naproti tomu neobvyklé plnění (například dárkové zabalení) může být zpoplatněno, ale je nutné, aby si strany takové zpoplatnění zvláště sjednaly[7].
Převzetí věci kupujícím
Ustanovení § 2159 OZ vymezuje, kdy kupující převezme věc a co se stane, pokud k převzetí nedojde. Dodání znamená fyzické přemístění hmotné věci na místo, kde kupující může věc převzít[8]. Kupující se ve smyslu § 2079 odst. 1 OZ prodávajícímu zavazuje, že kupujícímu odevzdá věc, která je předmětem koupě, a umožní mu nabýt vlastnické právo k ní, a kupující se zavazuje, že věc převezme a zaplatí prodávajícímu kupní cenu. Dané obecné ustanovení platí bez výjimek i v úpravě o koupi zboží v obchodě. K převzetí dochází nejčastěji přímo při prodeji, kdy kupující zaplatí kupní cenu a věc si převezme, prodávající mu ji odevzdá. Druhou možností je dodání věci na místo určeném kupujícím. Jen kupující má výlučné právo stanovit místo dodání věci, tímto projevem je poté vázán jak kupující, tak i prodávající. Prodávající projev vůle kupujícího ohledně místa dodání musí akceptovat, ledaže s ohledem na předmět koupě se jedná o zcela nepřiměřenou lokaci. Kupující se musí na místo jím určené dostavit včas a převzít věc. Převzetí věci je faktickým úkonem. Pokud tuto povinnost nesplní, mohou prodávajícímu vzniknout další náklady, které může žádat po kupujícím[9]. Při dodání zboží je nutné uvést další důsledky s tím spojené, především poškození či zničení věci a nebezpečí nahodilé zkázy související s okamžikem nabytí vlastnického práva kupujícím. Kupující nabývá vlastnické právo ve smyslu § 2160 OZ převzetím věci. Zákonodárce tedy značně zvýhodnil postavení kupujícího tím, že pokud bude při dopravě věc zničena či i jen poškozena, bude oprávněný vůči škůdce prodávající, nikoli kupující. Kupující bude mít stále nárok na dodání bezvadné věci.
Může nastat situace, kdy kupující neposkytne potřenou součinnost a věc nepřevezme. Prodávající věc uskladní a za to mu ve smyslu § 2159 odst. 2 OZ náleží úplata. Úplatu si mohou strany sjednat sami, pokud tak neučiní, je povinen kupující zaplatit úplatu obvyklou. Kupující se tímto svým jednáním dostává do prodlení jako věřitel. Zde je nutné poukázat i na problematiku přechodu nebezpečí škody na věci. Pokud kupující nepřevezme věc, ačkoli mu s ní prodávající umožnil nakládat, přechází na něj ve smyslu § 2121 OZ nebezpečí škody na věci. Odlišné je to v případě věcí, které nejsou dostatečně oddělené. Dle § 2124 OZ přechází nebezpečí škody na věci určené podle druhu až poté, co bude věc dostatečně oddělena a odlišena od jiných věcí téhož druhu[10].
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu z dne 26.08.2014, sp. zn. 33 Cdo 4367/2013.
- ↑ PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2182, Hubková (§ 2158).
- ↑ Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 1999/44/ES o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží.
- ↑ Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.06.2013, sp. zn. 33 Cdo 2881/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.02.2016 sp. zn. 33 Cdo 3744/2015.
- ↑ PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2182, Hubková (§ 2158).
- ↑ BEZOUŠKA, Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 144-147 (§ 2158 OZ).
- ↑ TICHÝ, Luboš a kol. Kupní smlouva v novém občanském zákoníku. § 2079- § 2183. Komentář. 1. vydání Praha: C. H. Beck, 2014, s. 382-389 (§ 2158 OZ).
- ↑ PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 2183, Hubková (§ 2159).
- ↑ Tamtéž.
- ↑ BEZOUŠKA, Petr. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 147-148 (§ 2124 OZ).