Právní odpovědnost

V běžném jazyce rozumíme pod pojmem odpovědnost zjednodušeně povinnost nést následky svého jednání. Od toho, kdo je za něco odpovědný, očekáváme, že když nastanou komplikace týkající se předmětu jeho odpovědnosti, on bude tím, kdo by jim měl čelit. V oblasti práva je tento pojem užší. Lze se zde setkat se dvěma koncepcemi právní odpovědnosti. Podle první z nich se právní odpovědnost nastává už tehdy, pokud někomu vzniká určitá povinnost. Právní odpovědnost je pak vztahem povinného k jeho povinnosti. Druhá koncepce je založena na předpokladu, že právní odpovědnost se objevuje až v situaci, kdy dojde k porušení právní normy. Ten, kdo právní normu porušil, má povinnost nést následky tohoto porušení, které spočívají ve strpění určité sankce. K porušení právní normy může dojít dvěma způsoby; komisivním jednáním – někdo se choval, jak neměl, a omisivním jednáním – někdo se nechoval, jak se chovat měl.[2]

Předpoklady (prvky) právní odpovědnosti

Právní odpovědnost může nastat pouze tehdy, jsou-li splněny určité předpoklady. Mezi předpoklady právní odpovědnosti řadíme: subjekt, objekt, subjektivní stránku a objektivní stránku.[3]

Subjekt

Subjektem právní odpovědnosti je ten, kdo porušil určitou právní normu a komu právní řád přisuzuje způsobilost nést následky tohoto protiprávního jednání. Právní odpovědnost může nést fyzická i právnická osoba. Pro způsobilost fyzické osoby jsou rozhodující dvě podmínky; věk (např. 15 let u trestněprávní odpovědnosti) a duševní stav v době, kdy se daná osoba dopustila protiprávního jednání.[4]

Objekt

Objektem právní odpovědnosti je určitá hodnota nebo zájem, které jsou porušenou právní normou chráněny (život, zdraví, veřejný pořádek, demokratický řád…).[5]

Subjektivní stránka

Tento předpoklad právní odpovědnosti vyjadřuje psychický vztah subjektu (toho, kdo porušil právní povinnost) k protiprávnímu jednání a k jeho následkům.[6] Subjektivní stránka zahrnuje motiv (podnět dlouhodobějšího charakteru), pohnutku (bezprostřední podnět k jednání) a zavinění. Zavinění vypovídá o tom, jak moc si byla daná osoba vědoma svého protiprávního jednání a nakolik chtěla způsobit škodlivý následek. Podle uvedeného rozlišujeme různé stupně zavinění.[7]

Úmysl (lat. dolus)

• a) přímý úmysl (lat. dolus malus) – ten, kdo porušil právní normu, věděl, že jeho jednání je protiprávní a že jím může způsobit škodlivý následek a zároveň tento následek způsobit chtěl.[8]
• b) nepřímý úmysl (lat. dolus eventualis) – ten, kdo porušil právní normu, věděl, že se dopouští protiprávního jednání, ale neměl v úmyslu jím způsobit škodlivý následek, který nastal, ač o možnosti, že tento následek může nastat, věděl.[9]

Nedbalost (lat. culpa)

• a) vědomá nedbalost (lat. culpa lata) – ten, kdo porušil právní normu, věděl, že se dopouští protiprávního jednání a spoléhal se na to, že následek nenastane, aniž k tomu měl přiměřené důvody.[10]
• b) nevědomá nedbalost (lat. culpa levis) – ten, kdo porušil právní normu, nevěděl, že se dopustil protiprávního jednání, ačkoliv to vědět měl a mohl.[11]

Objektivní stránka

Objektivní stránka právní odpovědnosti zahrnuje protiprávní jednání, škodlivý následek a příčinnou souvislost mezi těmito dvěma jevy.[12]

Protiprávní jednání (delikt) je projevem vůle, kterým dochází k porušení právní normy. Delikty lze rozlišovat podle toho, kterým právním odvětvím jsou upraveny.[13]

• trestný čin – je definován přímo v § 13 odst. 1 trestního zákoníku: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“[14]
• správní delikt – od trestných činů se liší tím, že orgánem, který ukládá sankci není soud, ale správní orgán. Typickým příkladem je přestupek.[15]
• civilní delikt – protiprávní jednání v oblasti soukromého práva.[16]
• ústavněprávní delikt – např. velezrada podle čl. 65 odst. 2 Ústavy ČR, které může být důvodem pro ústavní žalobu na prezidenta republiky. [17]

Vedle těchto existují ještě disciplinární delikty. Těch se může dopustit ten, od nějž se očekává, např. z důvodu výkonu povolání, zvýšená disciplína v určité oblasti společenského života. Ke spáchání disciplinárního deliktu není třeba porušit právní normu, stačí pouze porušit interní předpisy.[18]

Škodlivý následek je újmou, ke které došlo. Příčinná souvislost, neboli kauzální nexus, vyjadřuje vztah mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou. Jinými slovy řečeno, příčinná souvislost se objevuje, pokud protiprávní jednání představuje důvod, proč k újmě došlo.[19]

Druhy právní odpovědnosti

V návaznosti na předchozí výčet předpokladů právní odpovědnosti rozlišujeme dva druhy právní odpovědnosti; subjektivní právní odpovědnost a objektivní právní odpovědnost.[20]

Subjektivní právní odpovědnost

Subjektivní právní odpovědnost vyžaduje všechny čtyři předpoklady, tedy náležitý subjekt, objekt, subjektivní i objektivní stránku. Nedojde-li k jejich naplnění, nemůže subjektivní právní odpovědnost vzniknout. Jedná se o druh právní odpovědnosti, pro nějž je typické zavinění. Subjektivně odpovědným je ten, kdo svým jednání zavinil škodlivý následek. Prokáže-li taková osoba, že svým jednáním škodu nezavinila, může se ze subjektivní právní odpovědnosti vyvinit. Toto vyvinění se ze subjektivní právní odpovědnosti se nazývá exkulpace.[21]

Objektivní právní odpovědnost

K tomu, aby nastala objektivní právní odpovědnost, stačí pouze existence tří ze čtyř předpokladů, náležitého subjektu, objektu a objektivní stránky. Chybí zde tedy stránka subjektivní. U objektivní právní odpovědnosti je totiž odpovědný i ten, kdo škodu nezavinil. Jedná se o odpovědnost za protiprávní stav, nikoliv za protiprávní jednání.[22]

Objektivně odpovědným bývá zpravidla ten, kdo má užitek z provozování určité činnosti. Příkladem je odpovědnost zaměstnavatele za úrazy zaměstnanců, k nimž dojde při práci. I objektivní právní odpovědnosti je možné se zprostit, např. pokud potenciální objektivně odpovědný prokáže, že škodu nemohl odvrátit i kdyby vyvinul veškeré úsilí, které vyvinout mohl. Zproštění se objektivní právní odpovědnosti se označuje pojmem liberace. Pokud se jedná o objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, hovoříme o absolutní objektivní odpovědnosti[23]

Funkce (účely) právní odpovědnosti

Význam právní odpovědnosti spočívá ve funkcích, které právní odpovědnost plní. Některé z nich jsou typické pro právní odpovědnost vzniklou následkem spáchání trestného činu (funkce represivní), jiné zase pro právní odpovědnost za delikty v oblasti soukromého práva (funkce reparační).[24]

• Funkce reparační (kompenzační) – právní odpovědnost umožňuje, aby byla kompenzována újma, k níž došlo porušením právní normy.[25]
• Funkce satisfakční – spadá pod funkci reparační, objevuje se zejména v oblasti práva na ochranu osobnosti, kde má za cíl dosáhnout zadostiučinění pro toho, komu byla způsobena újma.[26]
• Funkce preventivní – právní odpovědnost za protiprávní jednání vede ve společnosti k větší snaze lidí vyhnout se takovému jednání, za které jim hrozí sankce. Právní odpovědnost tak umožňuje předcházet nežádoucímu společenskému chování.[27]
• Funkce represivní – cílem sankce je potrestat toho, kdo se dopustil protiprávního jednání. Represivní funkce je typická pro právní odpovědnost za trestné činy.[28]

---

[2] ŠKOP, Martin; MACHÁČ, Petr. Základy právní nauky. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 163.

[3] Tamtéž, s. 171.

[4] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 180.

[5] Tamtéž, s. 179.

[6] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 172.

[7] GERLOCH. Teorie…, s. 180.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] Tamtéž, s. 181.

[11] Tamtéž.

[12] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 172.

[13] Tamtéž, s. 166.

[14] § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[15] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 167.

[16] Tamtéž.

[17] čl. 65 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[18] GERLOCH. Teorie…, s. 176.

[19] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 172.

[20] Tamtéž. s. 168.

[21] Tamtéž.

[22] GERLOCH. Teorie…, s. 181.

[23] Tamtéž.

[24] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 165.

[25] Tamtéž.

[26] GERLOCH. Teorie…, s. 164.

[27] Tamtéž.

[28] Tamtéž.