Právní obyčej: Porovnání verzí
(Značka: editace z VisualEditoru) |
(Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| Řádek 12: | Řádek 12: | ||
Je nutné odlišovat právní obyčeje od určitých zvyklostí, které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu, i když s nimi zákon výslovně někdy spojuje právní důsledky. Mezi tyto zvyklosti můžeme zařadit např. obchodní zvyklosti, se kterými operuje závazkové právo, či ústavní zvyklosti. | Je nutné odlišovat právní obyčeje od určitých zvyklostí, které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu, i když s nimi zákon výslovně někdy spojuje právní důsledky. Mezi tyto zvyklosti můžeme zařadit např. obchodní zvyklosti, se kterými operuje závazkové právo, či ústavní zvyklosti. | ||
| − | S právním obyčejem souvisí i pojem '''desuetudo''', jedná se o negativní právní obyčej. Dochází k němu v případě, že určitá právní norma se již neužívá proto, že se jednalo o normu, | + | S právním obyčejem souvisí i pojem '''desuetudo''', jedná se o negativní právní obyčej. Dochází k němu v případě, že určitá právní norma se již neužívá proto, že se jednalo o normu, která už v současné době z důvodu dlouhodobého neužívání ztratila svou platnost (např. předpisy z dob Rakousko-Uherska). V takovém případě dochází k negativnímu obyčeji až v momentu, kdy nastane negativní ''opinio iuris''. K tomu dojde zpravidla tak, že orgán, který má příslušnou normu aplikovat, ji aplikovat odmítne. |
Od negativního obyčeje je třeba odlišit normu určenou pouze pro jedno použití (např. dekret prezidenta republiky č. 108/1945, jímž přešlo vlastnické právo osob německé a maďarské národnosti k určitým věcem na československý stát). Splněním svého účelu (přechodem majetku určených osob do vlastnictví státu) se právní norma vyčerpá a stává se '''obsolentní'''. V této souvislosti se užívá římské zásady ''cessante ratione legis cessant lex ipsa'', tedy pomine-li účel zákona, pomine zákon sám.<ref>HOLLÄNDER, Pavel. ''Filosofie práva''. 2. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 154-155.</ref> | Od negativního obyčeje je třeba odlišit normu určenou pouze pro jedno použití (např. dekret prezidenta republiky č. 108/1945, jímž přešlo vlastnické právo osob německé a maďarské národnosti k určitým věcem na československý stát). Splněním svého účelu (přechodem majetku určených osob do vlastnictví státu) se právní norma vyčerpá a stává se '''obsolentní'''. V této souvislosti se užívá římské zásady ''cessante ratione legis cessant lex ipsa'', tedy pomine-li účel zákona, pomine zákon sám.<ref>HOLLÄNDER, Pavel. ''Filosofie práva''. 2. rozš. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2012. s. 154-155.</ref> | ||
<references /> | <references /> | ||
Aktuální verze z 29. 1. 2019, 22:57
Právní obyčeje jsou nejstarším pramenem práva, v současnosti však mají pouze omezený význam. Pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států).[1] Opakováním činnosti se vytváří tradice a zvyk - a to je následně považováno a uznáváno za správné řešení případu. Jedná se však o nepsané právo a tím pádem se s ohledem na pojetí moderního právního státu dostáváme do rozporu s požadavkem formální určitosti právní normy.[1]
I přestože je právní obyčej svou povahou právo nepsané, v průběhu doby vznikaly v případě jejich používání nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či soukromé povahy. Tím se na jedné straně zvyšovala rigidita tohoto jinak velice interpretativně pružného pramene práva, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty typická pro psané právo.
Aby se něco dalo považovat za právní obyčej, je třeba kumulativně naplnit dva předpoklady:
- usus longaevus, tj. dlouhodobost užívání tohoto obyčeje
- opinio necessitatis, tj. skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je vposledku uznán a sankcionován státem (či společenstvím států v mezinárodním právu)
Je ovšem třeba podotknout, že je třeba také dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla.
V současné době se právní obyčeje stále užívají ve Velké Británii a právu islámském, případně dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Význam si drží také jako prameny práva mezinárodního.[2] V kontinentálním právu není obyčej považován za formální pramen práva. V českých zemích konkrétně od roku 1811, tedy od vydání rakouského obecného zákoníku občanského (ABGB), pro území Slovenska pak až od roku 1950, kdy byl přijat občanský zákoník platný pro celé území československého státu.[2]
Je nutné odlišovat právní obyčeje od určitých zvyklostí, které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu, i když s nimi zákon výslovně někdy spojuje právní důsledky. Mezi tyto zvyklosti můžeme zařadit např. obchodní zvyklosti, se kterými operuje závazkové právo, či ústavní zvyklosti.
S právním obyčejem souvisí i pojem desuetudo, jedná se o negativní právní obyčej. Dochází k němu v případě, že určitá právní norma se již neužívá proto, že se jednalo o normu, která už v současné době z důvodu dlouhodobého neužívání ztratila svou platnost (např. předpisy z dob Rakousko-Uherska). V takovém případě dochází k negativnímu obyčeji až v momentu, kdy nastane negativní opinio iuris. K tomu dojde zpravidla tak, že orgán, který má příslušnou normu aplikovat, ji aplikovat odmítne.
Od negativního obyčeje je třeba odlišit normu určenou pouze pro jedno použití (např. dekret prezidenta republiky č. 108/1945, jímž přešlo vlastnické právo osob německé a maďarské národnosti k určitým věcem na československý stát). Splněním svého účelu (přechodem majetku určených osob do vlastnictví státu) se právní norma vyčerpá a stává se obsolentní. V této souvislosti se užívá římské zásady cessante ratione legis cessant lex ipsa, tedy pomine-li účel zákona, pomine zákon sám.[3]
