Právní obyčej: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „x“) |
(Značka: editace z VisualEditoru) |
||
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | + | Právní obyčeje jsou nejstarším [[Prameny práva|pramenem práva]], v současnosti však mají pouze omezený význam. Pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států).<ref name=":0">GERLOCH, Aleš. ''Teorie práva''. 6. vydání, 2013, Plzeň: Aleš Čeněk, s. 76.</ref> Opakováním činnosti se vytváří tradice a zvyk - a to je následně považováno a uznáváno za správné řešení případu. Jedná se však o nepsané právo a tím pádem se s ohledem na pojetí moderního [[Právní stát|právního státu]] dostáváme do rozporu s požadavkem formální určitosti právní normy.<ref name=":0" /> | |
| + | |||
| + | I přestože je právní obyčej svou povahou právo nepsané, v průběhu doby vznikaly v případě jejich používání nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či soukromé povahy. Tím se na jedné straně zvyšovala rigidita tohoto jinak velice interpretativně pružného [[Prameny práva|pramene práva]], na druhou stranu se tak zvyšovala míra [[Právní jistota|právní jistoty]] typická pro psané právo. | ||
| + | |||
| + | Aby se něco dalo považovat za právní obyčej, je třeba kumulativně naplnit dva předpoklady: | ||
| + | * ''usus longaevus'', tj. dlouhodobost užívání tohoto obyčeje | ||
| + | * ''opinio necessitatis'', tj. skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je vposledku uznán a sankcionován státem (či společenstvím států v mezinárodním právu) | ||
| + | Je ovšem třeba podotknout, že je třeba také dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla. | ||
| + | |||
| + | V současné době se právní obyčeje stále užívají ve Velké Británii a právu islámském, případně dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Význam si drží také jako prameny práva mezinárodního.<ref name=":1">GERLOCH, Aleš. ''Teorie práva''. 6. vydání, 2013, Plzeň: Aleš Čeněk, s. 77.</ref> V [[Kontinentální právní systémy|kontinentálním právu]] není obyčej považován za [[Prameny práva|formální pramen práva]]. V českých zemích konkrétně od roku 1811, tedy od vydání rakouského [[Obecný zákoník občanský|obecného zákoníku občanského]] (ABGB), pro území Slovenska pak až od roku 1950, kdy byl přijat občanský zákoník platný pro celé území československého státu.<ref name=":1" /> | ||
| + | |||
| + | Je nutné odlišovat právní obyčeje od určitých zvyklostí, které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu, i když s nimi zákon výslovně někdy spojuje právní důsledky. Mezi tyto zvyklosti můžeme zařadit např. obchodní zvyklosti, se kterými operuje závazkové právo, či ústavní zvyklosti. | ||
Verze z 24. 3. 2018, 15:41
Právní obyčeje jsou nejstarším pramenem práva, v současnosti však mají pouze omezený význam. Pravidla obyčejového práva vznikají spontánně na základě dlouhodobé tradice a obecné akceptace veřejností a státem (resp. společenstvím států).[1] Opakováním činnosti se vytváří tradice a zvyk - a to je následně považováno a uznáváno za správné řešení případu. Jedná se však o nepsané právo a tím pádem se s ohledem na pojetí moderního právního státu dostáváme do rozporu s požadavkem formální určitosti právní normy.[1]
I přestože je právní obyčej svou povahou právo nepsané, v průběhu doby vznikaly v případě jejich používání nejrůznější soupisy a sbírky právních obyčejů, ať už oficiální či soukromé povahy. Tím se na jedné straně zvyšovala rigidita tohoto jinak velice interpretativně pružného pramene práva, na druhou stranu se tak zvyšovala míra právní jistoty typická pro psané právo.
Aby se něco dalo považovat za právní obyčej, je třeba kumulativně naplnit dva předpoklady:
- usus longaevus, tj. dlouhodobost užívání tohoto obyčeje
- opinio necessitatis, tj. skutečnost, že jde o zvyk obecně uznávaný, který je vposledku uznán a sankcionován státem (či společenstvím států v mezinárodním právu)
Je ovšem třeba podotknout, že je třeba také dostatečná míra určitosti takto oficiálně uznaného zvykového pravidla.
V současné době se právní obyčeje stále užívají ve Velké Británii a právu islámském, případně dalších tradičních právních systémech Asie a Afriky. Význam si drží také jako prameny práva mezinárodního.[2] V kontinentálním právu není obyčej považován za formální pramen práva. V českých zemích konkrétně od roku 1811, tedy od vydání rakouského obecného zákoníku občanského (ABGB), pro území Slovenska pak až od roku 1950, kdy byl přijat občanský zákoník platný pro celé území československého státu.[2]
Je nutné odlišovat právní obyčeje od určitých zvyklostí, které stojí mimo právní systém ve formálním smyslu, i když s nimi zákon výslovně někdy spojuje právní důsledky. Mezi tyto zvyklosti můžeme zařadit např. obchodní zvyklosti, se kterými operuje závazkové právo, či ústavní zvyklosti.
