Právní odpovědnost

V běžném jazyce rozumíme pod pojmem odpovědnost povinnost ručit za něco.[1] Od toho, kdo je za něco odpovědný, očekáváme, že když nastanou komplikace týkající se předmětu jeho odpovědnosti, on bude tím, kdo by jim měl čelit. V oblasti práva je tento pojem užší a objevuje se v situaci, kdy došlo k porušení právní normy. Ten, kdo právní normu porušil, má povinnost nést následky tohoto porušení, které spočívají ve strpění určité sankce. K porušení právní normy může dojít dvěma způsoby; komisivním jednáním – někdo se choval, jak neměl, a omisivním jednáním – někdo se nechoval, jak se chovat měl.[2]

Předpoklady (prvky) právní odpovědnosti

Právní odpovědnost může nastat pouze tehdy jsou-li splněny určité předpoklady. Mezi předpoklady právní odpovědnosti řadíme: subjekt, objekt, subjektivní stránku a objektivní stránku.[3]

Subjekt

Subjektem právní odpovědnosti je ten, kdo porušil určitou právní normu a komu právní řád přisuzuje způsobilost nést následky tohoto protiprávního jednání. Právní odpovědnost může nést fyzická i právnická osoba. Pro způsobilost fyzické osoby jsou rozhodující dvě podmínky; věk (např. 15 let u trestněprávní odpovědnosti) a duševní stav v době, kdy se daná osoba dopustila protiprávního jednání.[4]

Objekt

Objektem právní odpovědnosti je určitá hodnota nebo zájem, které jsou porušenou právní normou chráněny (život, zdraví, veřejný pořádek, demokratický řád…).[5]

Subjektivní stránka

Tento předpoklad právní odpovědnosti vyjadřuje psychický vztah subjektu (toho, kdo porušil právní povinnost) k protiprávnímu jednání a k jeho následkům.[6] Subjektivní stránka zahrnuje motiv (podnět dlouhodobějšího charakteru), pohnutku (bezprostřední podnět k jednání) a zavinění. Zavinění vypovídá o tom, jak moc si byla daná osoba vědoma svého protiprávního jednání a nakolik chtěla způsobit škodlivý následek. Podle uvedeného rozlišujeme různé stupně zavinění.[7]

Úmysl (lat. dolus)

• a) přímý úmysl (lat. dolus malus) – ten, kdo porušil právní normu, věděl, že jeho jednání je protiprávní a že jím může způsobit škodlivý následek a zároveň tento následek způsobit chtěl.[8]
• b) nepřímý úmysl (lat. dolus eventualis) – ten, kdo porušil právní normu, věděl, že se dopouští protiprávního jednání, ale neměl v úmyslu jím způsobit škodlivý následek, který nastal, ač o možnosti, že tento následek může nastat, věděl.[9]

Nedbalost (lat. culpa)

• a) vědomá nedbalost (lat. culpa lata) – ten, kdo porušil právní normu, věděl, že se dopouští protiprávního jednání a spoléhal se na to, že následek nenastane, aniž k tomu měl přiměřené důvody.[10]
• b) nevědomá nedbalost (lat. culpa levis) – ten, kdo porušil právní normu, nevěděl, že se dopustil protiprávního jednání, ačkoliv to vědět měl a mohl.[11]

Objektivní stránka

Objektivní stránka právní odpovědnosti zahrnuje protiprávní jednání, škodlivý následek a příčinnou souvislost mezi těmito dvěma jevy.[12]

Protiprávní jednání (delikt) je projevem vůle, kterým dochází k porušení právní normy. Delikty lze rozlišovat podle toho, kterým právním odvětvím jsou upraveny.[13]

• trestný čin – je definován přímo v § 13 odst. 1 trestního zákoníku: „Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně.“[14]
• správní delikt – od trestných činů se liší tím, že orgánem, který ukládá sankci není soud, ale správní orgán. Typickým příkladem je přestupek.[15]
• civilní delikt – protiprávní jednání v oblasti soukromého práva.[16]
• ústavněprávní delikt – např. velezrada podle čl. 65 odst. 2 Ústavy ČR, které může být důvodem pro ústavní žalobu na prezidenta republiky. [17]

Vedle těchto existují ještě disciplinární delikty. Jich se může dopustit ten, od nějž se očekává, např. z důvodu výkonu určitého povolání, zvýšená disciplína v určité oblasti společenského života. Ke spáchání disciplinárního deliktu není třeba porušit právní normu, stačí pouze porušit interní předpisy.[18]

Škodlivý následek je újmou, ke které došlo. Příčinná souvislost, neboli kauzální nexus, vyjadřuje vztah mezi protiprávním jednáním a vzniklou újmou. Jinými slovy řečeno, příčinná souvislost se objevuje, pokud protiprávní jednání představuje důvod, proč k újmě došlo.[19]

Druhy právní odpovědnosti

V návaznosti na předchozí výčet předpokladů právní odpovědnosti rozlišujeme dva druhy právní odpovědnosti; subjektivní právní odpovědnost a objektivní právní odpovědnost.[20]

Subjektivní právní odpovědnost

Subjektivní právní odpovědnost vyžaduje všechny čtyři předpoklady, tedy náležitý subjekt, objekt, subjektivní i objektivní stránku. Nedojde-li k jejich naplnění, nemůže subjektivní právní odpovědnost vzniknout. Jedná se o druh právní odpovědnosti, pro nějž je typické zavinění. Subjektivně odpovědným je ten, který svým jednání zavinil škodlivý následek. Prokáže-li taková osoba, že svým jednáním škodu nezavinila, může se ze subjektivní právní odpovědnosti vyvinit. Toto vyvinění se ze subjektivní právní odpovědnosti se nazývá exkulpace.[21]

Objektivní právní odpovědnost

K tomu, aby nastala objektivní právní odpovědnost, stačí pouze existence tří ze čtyř předpokladů, náležitého subjektu, objektu a objektivní stránky. Chybí zde tedy stránka subjektivní. U objektivní právní odpovědnosti je totiž odpovědný i ten, kdo škodu nezavinil. Jedná se o odpovědnost za protiprávní stav, nikoliv za protiprávní jednání.[22]

Objektivně odpovědným bývá zpravidla ten, kdo má užitek z provozování určité činnosti. Příkladem je odpovědnost zaměstnavatele za úrazy zaměstnanců, k nimž dojde při práci. I objektivní právní odpovědnosti je možné se zprostit, např. pokud potenciální objektivně odpovědný prokáže, že škodu nemohl odvrátit i kdyby vyvinul veškeré úsilí, které vyvinout mohl. Zproštění se objektivní právní odpovědnosti se označuje pojmem liberace. Pokud se jedná o objektivní odpovědnost bez možnosti liberace, hovoříme o absolutní objektivní odpovědnosti[23]

Funkce (účely) právní odpovědnosti

Význam právní odpovědnosti spočívá ve funkcích, které právní odpovědnost plní. Některé z nich jsou typické pro právní odpovědnost vzniklou následkem spáchání trestného činu (funkce represivní) jiné zase pro právní odpovědnost za delikty v oblasti soukromého práva (funkce reparační).[24]

• Funkce reparační (kompenzační) – právní odpovědnost umožňuje, aby byla kompenzována újma, k níž došlo porušením právní normy.[25]
• Funkce satisfakční – spadá pod funkci reparační, objevuje se zejména v oblasti práva na ochranu osobnosti, kde má za cíl dosáhnout zadostiučinění pro toho, komu byla způsobena újma.[26]
• Funkce preventivní – právní odpovědnost za protiprávní jednání vede ve společnosti k větší snaze lidí vyhnout se takovému jednání, za které jim hrozí sankce. Právní odpovědnost tak umožňuje předcházet nežádoucímu společenskému chování.[27]
• Funkce represivní – cílem sankce je potrestat toho, kdo se dopustil protiprávního jednání. Represivní funkce je typická pro právní odpovědnost za trestné činy.[28]

---

[1] HAVRÁNEK, Bohuslav. Slovník spisovného jazyka českého. III. svazek m-o. 2., nezměněné vyd. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd, 1989. s. 484.

[2] ŠKOP, Martin; MACHÁČ, Petr. Základy právní nauky. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. s. 163.

[3] Tamtéž, s. 171.

[4] GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. s. 180.

[5] Tamtéž, s. 179.

[6] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 172.

[7] GERLOCH. Teorie…, s. 180.

[8] Tamtéž.

[9] Tamtéž.

[10] Tamtéž, s. 181.

[11] Tamtéž.

[12] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 172.

[13] Tamtéž, s. 166.

[14] § 13 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.

[15] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 167.

[16] Tamtéž.

[17] čl. 65 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších předpisů.

[18] GERLOCH. Teorie…, s. 176.

[19] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 172.

[20] Tamtéž. s. 168.

[21] Tamtéž.

[22] GERLOCH. Teorie…, s. 181.

[23] Tamtéž.

[24] ŠKOP; MACHÁČ. Základy…, s. 165.

[25] Tamtéž.

[26] GERLOCH. Teorie…, s. 164.

[27] Tamtéž.

[28] Tamtéž.