Dědická posloupnost

V případě smrti zůstavitele se nejprve jeho majetek rozděluje dle projevené vůle. Pokud ovšem zůstavitel takovouto vůli nezanechal (ať již v podobě smlouvy, závěti, či odkazu…), přistupuje se k dědění dle zákonné posloupnosti. Dochází k ní i vůči části pozůstalosti, pokud zůstavitel určí, jak nakládat pouze s jejím podílem. Dává tak právní jistotu s nakládáním majetku v případě smrti zůstavitele.

U potomků zůstavitele nehraje roli, zda jsou pokrevními, či osvojenými a zda byli narozeni v manželství, či mimo něj. Také se zde uplatní § 3020 NOZ, jež dává stejné postavení registrovaným partnerům jako manželům.

Principy a systémy

Zákonná posloupnost se řídí parentelním systémem a principem reprezentace. Princip reprezentace znamená, že pokud se uvolní místo dědice, automaticky pak na něj nastupuje vzdálenější potomek. Ovšem tento princip nalezneme jak v neomezené podobě. (vztahuje se na všechny), tak i v té omezené (vztahuje se pouze na děti). Parentelní systém je navázán na vztahy odvozené od společného předka. Mezi zvýhodněné by měli patřit především potomci zůstavitele (nikoliv předci), jelikož majetek by měl především zajistit jejich budoucnost. Bližší příbuzní mají přednost před vzdálenějšími příbuznými. Bližším příbuzným je ten, jehož od zůstavitele dělí menší počet zrození. Ještě zde můžeme nalézt princip akrescence, neboli přirůstání, který se vztahuje na situaci, kdy podíl osoby, která nedědí zvyšuje podíl ostatních dědiců.

Intestátní dědická způsobilost

Pro možnost nabytí majetku po zůstaviteli je třeba splnit podmínky subjektivní dědické způsobilosti. Mezi tyto řadíme: smrt zůstavitele, existenci pozůstalosti, existenci způsobilého dědice a neodmítnutí dědictví.

Dědické třídy

Občanský zákoník rozděluje dědickou posloupnost na šest tříd. Dědit mohou současně vždy jen osoby, které spadají do stejné dědické třídy. Právní úprava byla převzata z ABGB, ObčZ 1937 a ObčZ 1964. Nově však byla vytvořena šestá dědická třída.

1. třída

Vymezena v § 1635 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

„(1) V první třídě dědiců dědí zůstavitelovy děti a jeho manžel, každý z nich stejným dílem.

(2) Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti; totéž platí o vzdálenějších potomcích téhož předka.“

V první třídě jsou tedy povolány nejbližší osoby zůstavitele. Za zůstavitelovi děti se však nepovažují děti manžela, které zůstavitel neosvojil, a to ani za předpokladu, že žili se zůstavitelem ve společné rodinné domácnosti. Pozůstalý manžel může být v povolán v první dědické třídě pouze pokud zároveň s ním bude dědit i jedno z dětí zůstavitele. Pokud tedy po zůstaviteli zůstane jedno dítě a manžel, budou mít oba nárok na polovinu, pokud by se jeden z nich například nevzdal dědictví ve prospěch toho druhého. Pokud by ovšem po zůstaviteli zbyly dvě děti a manžel, bude mít každý nárok na třetinu. Nárok manžela v této dědické třídě není fixním a může se lišit podle počtu dědicova potomků.

Pokud by některý z potomků zůstavitele nedědil, nastupuje na jeho místo jeho potomek, projevu se zde princip reprezentace. Potomek zůstavitele může nedědit hned v několika případech: nedožije se smrti zůstavitele, je dědicky nezpůsobilý, byl vyděděn, odmítl dědictví anebo se zřekl dědictví smlouvou se zůstavitelem ještě za jeho života.

Pokud by ovšem nedědila manželka zůstavitele, princip reprezentace se zde neuplatní. Namísto toho se zde projevuje princip akrescence a její podíl by tedy přirostl ostatním potomkům zůstavitele.

2. třída

Vymezena v § 1636 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

„(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí ve druhé třídě manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

(2) Dědici druhé třídy dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu pozůstalosti.“

Toto ustanovení navazuje na případy, kdy není možno dědit v první dědické třídě. Například, pokud manželé neměly děti, a tudíž po zůstaviteli zůstane pouze manžel. V této třídě může manžel dědit i sám, pokud neexistují další způsobilí dědicové. Manžel má nárok minimálně na polovinu pozůstalosti. Pokud by manžel nedědil, jeho podíl by přirostl dle principu akrescence podílu zůstavitelových rodičů.

Podíl zůstavitelových rodičů není fixně dán a jeho velikost se odvíjí od toho, kolik dalších osob dědí. Pokud nedědí jeden z rodičů, jeho podíl přiroste ostatním dědicům. Stejně jako manžel, mohou rodiče zůstavitele být jedinými dědici ve druhé dědické třídě.

Kromě rodičů a manžela se zde podřazují i spolužijící osoby. Tato část ustanovení tak může zahrnovat partnery, kteří žili v nesezdaném soužití. Pod pojmem péče se rozumí udržování obydlí či poskytování prostředků na úhradu potřeb. Pojmem odkázanosti na výživu se nemyslí absolutní odkázanost, ale může zde být i odkázanost v určitém poměru, proto je třeba, aby soud v každém případě přihlédl k okolnostem daného případu. Spolužijící osoby však na rozdíl od rodičů a manželů nemohou samotné dědit v druhé dědické třídě.

3. třída

Vymezena v § 1637 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

„(1) Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí ve třetí třídě stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

(2) Nedědí-li některý ze sourozenců zůstavitele, nabývají jeho dědický podíl stejným dílem jeho děti.“

Zde se setkáváme s principem reprezentace. Tento se však neuplatní u spolužijících osob, ale pouze u sourozenců zůstavitele. Pokud by tedy nedědil některý sourozenec, jeho podíl by připadl potomkům sourozence (neteřím, synovcům). Ovšem je tu rozdíl od první dědické třídy, kde princip reprezentace se přenáší, kdežto v této třídě se reprezentace vztahuje pouze na potomky sourozence, a nikoliv již na děti potomků. Přestože se označení neteře a synovce vztahuje v běžném životě na všechny děti manželského páru, pokud by ovšem tyto děti nebyly dětmi manžela, který je zůstavitelovým sourozencem, princip reprezentace se na ně ve třetí třídě nevztáhne. Pojmy spojené s osobami spolužijícími jsme si vyznačili již v předchozím odstavci, proto není potřeba je zde vymezovat znovu.

4. třída

Vymezena v § 1638 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

„Nedědí-li žádný dědic ve třetí třídě, dědí ve čtvrté třídě stejným dílem prarodiče zůstavitele.“

V této třídě se princip reprezentace vůbec neuplatní. Dědici mohou být maximálně prarodiče zůstavitele. Ty zůstavitel může mít maximálně čtyři. Uplatní se zde ovšem pricip akrescence a to, pokud by nedědil jeden z páru parodičů, jeho podíl by připadl druhému z páru. Pokud by druhý z páru nemohl dědit, uvolněný podíl přiroste druhému páru prarodičů. Každý z žijících prarodičů má právo na stejný podíl na dědictví. Pokud tedy zůstavitele přežijí všichni prarodiče, dědictví se rozdělí na čtyři stejné podíly. Pokud zůstavitele přežijí prarodiče z jedné strany a jeden prarodič z druhé strany, dědictví se rozdělí na tři stejně velké podíly. Pokud by zůstavitele přežili všichni prarodiče, avšak jeden z prarodičů by se vzdal dědictví ve prospěch druhého z prarodičů, bude tento prarodič dědit polovinu a každý z prarodičů z druhé strany zůstavitele polovinu ze zbylé poloviny.

5. třída

Vymezena v § 1639 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

„(1) Nedědí-li žádný z dědiců čtvrté třídy, dědí v páté třídě jen prarodiče rodičů zůstavitele. Prarodičům zůstavitelova otce připadá polovina dědictví, prarodičům zůstavitelovy matky druhá polovina. Obě dvojice prarodičů se dělí rovným dílem o polovinu, která na ně připadá.

(2) Nedědí-li jednotlivý člen dvojice, připadne uvolněná osmina druhému členu. Nedědí-li dvojice, připadne tato čtvrtina druhé dvojici téže strany. Nedědí-li ani jedna dvojice téže strany, připadá dědictví dvojicím druhé strany ve stejném poměru, v jakém se dělí o polovinu dědictví, která jim připadá přímo.“

Tato dědická třída se vztahuje pouze na pradědečky a prababičky zůstavitele. Neuplatní se zde princip reprezentace, takže není možno zde zahrnout jejich potomky (strýc, teta). Zůstavitel může mít maximálně osm prarodičů, kdy každému by náležela 1/8 dědictví. Pokud nedědí jeden ze dvojice prarodičů, dle principu akrescence připadne jeho podíl druhému ze dvojice prarodičů. Pokud nedědí ani jeden z dvojice, jejich podíl připadne druhé dvojici z téže strany. Až pokud nedědí žádný z prarodičů z jedné strany, jejich podíl připadne prarodičům z druhé strany.

6. třída

Vymezena v § 1640 z. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.

„(1) Nedědí-li žádný z dědiců páté třídy, dědí v šesté třídě děti dětí sourozenců zůstavitele a děti prarodičů zůstavitele, každý stejným dílem.

(2) Nedědí-li některé z dětí prarodičů zůstavitele, dědí jeho děti.“

Projevuje se zde princip reprezentace, který je ovšem přímo zakotven v právní úpravě § 1640 NOZ. Nedědí-li některé z dětí prarodičů, je to proto, že nepřežilo zůstavitele, je dědicky nezpůsobilé, odmítlo dědictví, zřeklo se dědictví nebo bylo vyděděno.

Dědické právo odkazovníků

Zde hovoříme o mimořádném dědickém právu odkazovníků, jehož úpravu nalezneme v § 1633 odstavec 1, věta druhá NOZ:

„Není-li zákonný dědic, nebo nenabude-li dědictví, stávají se dědici odkazovníci podle poměru hodnoty svých odkazů.“

Zákon se zde snaží o to, aby dědictví z pozůstalosti v podobě odúmrti nabýval stát v co nejméně případech, a aby se tak dědictví dostávalo do rukou spíše fyzickým osobám. Jde o případy, kdy dědictví nenabude žádná osoba z výše zmíněných zákonných tříd. Není zde rozhodující, z jakého důvodu nedošlo k nabytí dědického práva. Aby k tomuto mohlo dojít, je tedy potřeba, aby zůstavitel před svou smrtí nařídil odkazy. Zůstavitel nařídí odkazy konkrétním osobám, avšak zákon povolává odkazovníky k dědění. „Rozhodující pro určení, zda se odkazovník může stát dědicem, je, zda zůstavitel skutečně chtěl, aby se odkazovníkovi něčeho dostalo, neboť právě osoby, kterým chtěl zůstavitel něco zanechat, mají pozůstalost nabýt spíše než stát.“ Podmínkami je platnost nařízení odkazů bez jejich odvolání a způsobilost odkazovníků dědit. Důležitým aspektem je také výše hodnoty odkazu, a to vzhledem k rozdělení dědictví z pozůstalosti mezi odkazovníky, jelikož ti se stávají dědici právě podle poměru svých odkazů.

Vzhledem k možnosti zřídit odkaz právnické osobě, je možné, aby právnická osoba se v těchto případech stala dědicem. Každý odkazovník v tomto případě má stejné právo jako dědic dědictví odmítnout. V takovém případě se dědictví rozdělí mezi zbylé odkazovníky. Pokud dědictví neodmítne, přestane být odkazovníkem a stává se dědicem.

Několikeré příbuzenství

Zákon se v § 1641 také zabývá situací, kdy je osoba se zůstavitelem příbuzná z více stran. Několikeré příbuzenství vychází z parentelního principu s reprezentací a uplatní se tak u příbuzných zůstavitele z vedlejší linie. Vzhledem k tomuto může dojít jen k omezenému užití tohoto paragrafu.

„Je-li někdo se zůstavitelem příbuzný z více než z jedné strany, má z každé strany dědické právo, které by mu náleželo jako příbuznému z této strany.“

Příbuzenství může vzniknout jak pokrevním poutem, tak také statusovou změnou. Osoby jsou příbuzné buď v linii přímé nebo vedlejší. Přímá linie znamená, že jedna osoba pochází přímo od druhé. Ve vedlejší linii nepocházejí osoby jedna od druhé, ale mají společného předka. Dále se ve vedlejší linii pak rozlišují sourozenci plnorodí a polorodí. Polorodí sourozenci mají společného pouze jednoho z rodičů. Vznikla tak otázka ve spojení tohoto ustanovení se třetí dědickou třídou, která se vztahuje k dědění sourozenců.

Názory na tuto otázku jsou nejednotné a můžeme nalézt vícero výkladů. Prvním z nich je, že se mezi těmito sourozenci nerozlišuje. Tak tomu bylo v z. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Druhý přístup se přiklání k tomu, že plnorodý dědic dědí dva díly a polorodý jeden díl. Tento přístup nalezneme například přímo v komentáři k občanskému zákoníku, avšak důvodová zpráva stanoví, že nová právní úprava přejímá dosavadní úpravu.

Odúmrť

Stát může nabýt majetek jak movitý, tak nemovitý, a to hned několika způsoby. Právní úpravu o hospodaření státu s majetkem nalezneme v zákoně číslo 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Jedním ze způsobů je převzetí majetku od organizačních složek státu v případech, kdy tyto složky ho již nepotřebují. Dalším způsobem, kterým může stát nabýt majetek je případ, kdy dojde k uložení trestu propadnutí majetku (to jsou věci, které byly spojeny s přestupkem či trestným činem). Stát do svého vlastnictví získá i věci, které zde zůstaly bezprizorně a nemají jasně stanoveného vlastníka. Takovýto vlastník mohl již zaniknout a nezanechat zde žádného právního nástupce, nebo se také může jednat o případy, kdy neexistují identifikační údaje vlastníka zavedené v katastru nemovitostí a žádný vlastník se ani o nemovitost nepřihlásí. Posledním způsobem získání majetku státem je odúmrť, která se váže k dědickému právu.

Správu odúmrti vykonává Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM). Dle § 1633 odstavec 1, pokud nedědí žádný dědic, stanou se dědici odkazovníci dle poměru hodnot svých odkazů, teprve poté, pokud se nenajde žádný dědic, který by dědil, a to i dle zákonné dědické posloupnosti, připadne dědictví státu. Na stát se v tomto případě hledí jako na zákonného dědice a má stejné postavení jako dědic vůči jiným osobám. Zákon se tak snaží co nejvíce zmenšit okruh případů, kdy se dědicem stane stát.

Tím, že stát nemá možnost dědictví odmítnout, musí se s nabytým majetkem nějak vypořádat. Může se jednat o majetek prodejný, majetek historické hodnoty, majetek neprodejný či dluhy. Pokud se jedná o majetek, který nelze využít, stát se postará o jeho likvidaci. Pokud je pozůstalost zatížena dluhy, má stát povinnost zaplacení těchto dluhů. U majetku, který má historickou hodnotu, stát zdarma přenechává majetek například muzeím. U zbylého majetku, který státu zůstane je možnost jej přenechat nemocnicím, dětským domovům, nebo jiným ústavům. Majetek, který stát nepřenechá, pak zpeněží Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a nabytá hodnota jde do státního rozpočtu.

Literatura

- FIALA, Roman. DRÁPAL, Ljubomír. a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475-1720). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 648.

- CHALUPA, Ivan. REITERMAN, David. MUZIKÁŘ, Martin. Dědické právo. Základy soukromého práva IX. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 180.

- MIKEŠ, Jiří. MUZIKÁŘ, Ladislav. Dědické právo v teorii a praxi. Praha: Leges, 2011, s. 432.

- SCHELLE, Karel. SCHELLEOVÁ Ilona. Dědické právo podle nového občanského zákoníku, Praha: Linde Praha, a.s., 2013, s. 152.

- ŠEŠINA, Martin. MUZIKÁŘ, Ladislav. a DOBIÁŠ, Petr. Dědické právo: kompletní pohled na dědění z hlediska hmotněprávního, procesního a mezinárodního: praktická příručka. Praha: Leges, 2019, xiii, 882 s. Praktik. ISBN 978-80-7502-345-2.

- TALANDA, Adam. Problematika reprezentace v dědickém právu. Disertační práce (Ph.D.). Univerzita Palackého v Olomouci. Právnická fakulta, 2019, s.

- TALANDA, Adam. Mimořádné dědické právo odkazovníků. Ad Notam, 2020, roč. 26, č. 1, s. 3-7. Citováno dne 27.7.2022. Dostupné online na: https://www.nkcr.cz/data/news/ad-notam/PDF/AD_NOTAM_1_2020_web.pdf

- Zákon č. 89/2012, Sb., občanský zákoník.

- Způsob nabývání majetku. uzsvm.cz, citováno dne 27.7.2022. Dostupné online na: https://www.uzsvm.cz/zpusob-nabyvani-majetku