Pracovní poměr

Pracovní poměr je vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Je nutno jej odlišovat od služebního poměru, který se řídí jiným právním předpisem a do nějž vztupují zpravidla policisté, vojáci z povolání apod..

Vznik pracovního poměru

Vznik pracovního poměru je upraven ust. § 33 a násl, 262/2006 Sb., Zákoníku práce. Zákoník práce zná 2 způsoby vzniku pracovního poměru a to:

• pracovní smlouvou
• jmenováním

Pracovní smlouva

Podrobně na Pracovní smlouva.

Již první odstavec ust. § 33 říká, že "Pracovní poměr se zakládá pracovní smlouvou mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak.". Zde je nutné si uvědomit, že smlouva je právním jednáním alespoň 2 osob. Na pracoví smlouvy se subsidiárně (podpůrně) použijí ustanovení OZ. Konkrétně pak ustanovení části IV., ale i jiných částí. Esenciálním principem OZ a vůbec kontraktací je autonomie vůle. Ta plyne nejen z OZ, ale táké z Listiny základních práv a svobod čl. 2 odst. 3. Ve vztazích vznikajících z pracovních smluv nebo jmenováním je však princip autonomie vůle výrazně omezen. Narozdíl od OZ je úprava pracovního práva spíše kogentní. Důvodem je ochrana zaměstnance jako slabší smluvní strany. Takové postavení přiznává zaměstnanci ZP

Jmenování

Podrobně na Jmenování.

Dalším způsobem je jmenování. Ust. § 33 v odstavci druhém uvádí, že menováním na vedoucí pracovní místo se zakládá pracovní poměr v případech stanovených zvláštním právním předpisem a pokud zvláštní právní nestanoví tak zákon přímo uvádí, kdy musí být pracovní poměr založen s

Změna

Podrobně na Změna pracovního poměru.

Změnou pracovní smlouvy lze, jak jednostranně tak oboustranně, pracovní poměr dodatečně upravovat.

Skončení

Podrobně na Skončení pracovního poměru.

Skončit pracovní poměr lze pouze vymezenými zpsůoby a z důvodů uvedených v zákoně.