Nacistické právo

Když se zmíní nacistické právo, lidé si představí souhrn zákonů s důsledky, které jsou v rozporu s naším vnímáním spravedlnosti a morálkou. Z toho hlediska vznikla představa, že tento systém jako systém založený na právním pozitivismu ignoroval zásady přirozeného práva, a proto se často také představuje jako jeden z příkladů toho, kdy pozitivismus jako právní filozofický směr selhal. Jako jeden z podkladů pro tento názor je článek Gustava Radbrucha, který v jednom ze svých článků napsal: "Pozitivismus se svým přesvědčením, že zákon je zákon, učinil právnický stav bezbranným vůči zákonům se svévolným a kriminálním obsahem." Toto Radbruch konstatoval, ovšem nikterak nepodložil - poválečná jurisprudence ovšem tento názor nekriticky přijala, což mělo za následek obrat v názorech, který začal být označován jako renezance přirozeného práva (v němčině Naturrechtsrenaissance). To je ve svém důsledku velká ironie, protože nacistické právo bylo založené na jasně protipozitivistické teorii.

"Obhájci přirozeného práva bojovali proti právnímu pozitivismu jako proti hlavnímu viníkovi, v tomto procesu ale přehlíželi skutečnost, že používali stejné argumenty, kterými národní socialismus oponoval pozitivismu, ačkoliv nyní pod jiným politickým praporem."

Právo Třetí říše bylo v teoretické, ale i praktické rovině výrazně formované národněsocialistickou morálkou povinnosti, oddanosti, bojové odvahy, rasové čistoty, kamarádství, národní cti a zdravého národního cítění, čímž se v konečném důsledku zcela popřelo pozitivistické oddělení práva, politiky a morálky.