Autorské právo: Porovnání verzí
(→Právní prameny) |
(→Historie) |
||
| Řádek 6: | Řádek 6: | ||
Autorské právo je podobně jako právo vlastnické právem '''absolutním'''.<ref>Viz TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 5. ISBN 978-80-7179-608-4.</ref> To znamená, že neurčitý okruh osob má - až na [[Výjimky a omezení práva autorského|výjimky]] - povinnost do autorského práva autora nezasahovat (autorské právo působí ''erga omnes''). | Autorské právo je podobně jako právo vlastnické právem '''absolutním'''.<ref>Viz TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 5. ISBN 978-80-7179-608-4.</ref> To znamená, že neurčitý okruh osob má - až na [[Výjimky a omezení práva autorského|výjimky]] - povinnost do autorského práva autora nezasahovat (autorské právo působí ''erga omnes''). | ||
= Historie = | = Historie = | ||
| − | Autorské dílo jako nehmotný statek nezávislý na věci, na kterém je vyjádřeno bylo historii do 15. století cizí.<ref>TELEC, 1994, op. cit., s. 71.</ref> Před vznikem autorského práva jako právní ochrany nehmotných statků náležela autorovi pouze ochrana jeho vlastnického práva k rukopisu, popř. všeobecná osobnostní ochrana.<ref>Tamtéž.</ref> Ztrátou nebo zcizením vlastnického práva k rukopisu zanikala i práva vlastníka k dílu jako takovému.<ref>TELEC, 1994, op. cit., s. 72.</ref> | + | Autorské dílo jako nehmotný statek je nezávislý na věci, na kterém je vyjádřeno bylo historii do 15. století cizí.<ref>TELEC, 1994, op. cit., s. 71.</ref> Před vznikem autorského práva jako právní ochrany nehmotných statků náležela autorovi pouze ochrana jeho vlastnického práva k rukopisu, popř. všeobecná osobnostní ochrana.<ref>Tamtéž.</ref> Ztrátou nebo zcizením vlastnického práva k rukopisu zanikala i práva vlastníka k dílu jako takovému.<ref>TELEC, 1994, op. cit., s. 72.</ref> |
Autorské právo se začalo rozvíjet s nástupem [https://cs.wikipedia.org/wiki/Knihtisk knihtisku], kdy původně v Benátkách byla vydavatelům udělována panovníky privilegia s účelem zabezpečit je před patisky jejich konkurentů, které vznikaly právě díky s rozšířením knihtisku.<ref>Tamtéž.</ref> | Autorské právo se začalo rozvíjet s nástupem [https://cs.wikipedia.org/wiki/Knihtisk knihtisku], kdy původně v Benátkách byla vydavatelům udělována panovníky privilegia s účelem zabezpečit je před patisky jejich konkurentů, které vznikaly právě díky s rozšířením knihtisku.<ref>Tamtéž.</ref> | ||
Z původního práva, které chránilo spíše vydavatele než autory, se přes přirozenoprávní teorie 17. a 18. století začala v 19. století vyvíjet osobněprávní teorie autorskýchch práv. O změnu autorského práva se značně zapříčinil Immanuel Kant, který zdůrazňoval rozdíl mezi dílem a hmotným substrátem, na kterém je dílo vyjádřeno.<ref>TELEC, 1994, op. cit., s. 75.</ref> Dalším mezníkem ve vývoji autorského práva bylo osobní pojetí Otta Gierkeho z konce 19. století, které chápal autorské dílo jako projev osobní tvůrčí činnosti autora, které je s jeho osobou spjato a toto chápání autorského práva přetrvává dodnes.<ref>Tamtéž.</ref> | Z původního práva, které chránilo spíše vydavatele než autory, se přes přirozenoprávní teorie 17. a 18. století začala v 19. století vyvíjet osobněprávní teorie autorskýchch práv. O změnu autorského práva se značně zapříčinil Immanuel Kant, který zdůrazňoval rozdíl mezi dílem a hmotným substrátem, na kterém je dílo vyjádřeno.<ref>TELEC, 1994, op. cit., s. 75.</ref> Dalším mezníkem ve vývoji autorského práva bylo osobní pojetí Otta Gierkeho z konce 19. století, které chápal autorské dílo jako projev osobní tvůrčí činnosti autora, které je s jeho osobou spjato a toto chápání autorského práva přetrvává dodnes.<ref>Tamtéž.</ref> | ||
| + | |||
= Principy a znaky = | = Principy a znaky = | ||
Základním principem autorského práva je princip '''neformálnosti,''' podle kterého ke vzniku autorského práva není třeba žádného formálního úkonu, jako např. u [[Průmyslová práva|průmyslových práv]], k jejichž vzniku je třeba registrace u příslušného úřadu (v ČR Úřad průmyslového vlastnictví). Autorské právo je tradičně v kontinentálním právním systému chápáno, podobně jako [[Lidská práva|lidská práva]], jako právo přirozenoprávní povahy, které náleží každému autorovi již z toho důvodu, že je člověk a stát pouze toto právo chrání a stanoví způsob jeho výkonu.<ref>Viz TELEC, TŮMA, op. cit., s. 3.</ref> | Základním principem autorského práva je princip '''neformálnosti,''' podle kterého ke vzniku autorského práva není třeba žádného formálního úkonu, jako např. u [[Průmyslová práva|průmyslových práv]], k jejichž vzniku je třeba registrace u příslušného úřadu (v ČR Úřad průmyslového vlastnictví). Autorské právo je tradičně v kontinentálním právním systému chápáno, podobně jako [[Lidská práva|lidská práva]], jako právo přirozenoprávní povahy, které náleží každému autorovi již z toho důvodu, že je člověk a stát pouze toto právo chrání a stanoví způsob jeho výkonu.<ref>Viz TELEC, TŮMA, op. cit., s. 3.</ref> | ||
Aktuální verze z 7. 10. 2017, 19:44
Autorské právo je součástí systému práva duševního vlastnictví, konkrétně je tvůrčím právem autorů k autorským dílům jakožto nehmotným statkům.
Obsah
Pojem
Autorské právo lze jako ostatní odvětví práva chápat ve smyslu objektivním a subjektivním. V objektivním smyslu je autorské právo soubor právních norem upravujících společenské vztahy vznikající z tvorby autorských děl.[1] Autorským právem v subjektivním smyslu můžeme rozumět souhrn oprávnění náležících autorovi k jeho autorkému dílu.[2] Předmětem autorského práva je autorské dílo. Autorské právo je zvláštním právem osobnostním.[3] To znamená, že obsahem tohoto práva jsou jak práva majetková, tak osobnostní. Zvláštní povaha autorského práva se projevuje např. v dispozici s ním. Autorské právo nelze převést tzv. translativním způsobem, nýbrž pouze konstitutivním, tzn. že není možné převést autorské právo na osobu odlišnou od autora, ale cizí osobě je možné pouze udělit oprávnění (licenci) do autorského práva zasáhnout. Autorské právo je podobně jako právo vlastnické právem absolutním.[4] To znamená, že neurčitý okruh osob má - až na výjimky - povinnost do autorského práva autora nezasahovat (autorské právo působí erga omnes).
Historie
Autorské dílo jako nehmotný statek je nezávislý na věci, na kterém je vyjádřeno bylo historii do 15. století cizí.[5] Před vznikem autorského práva jako právní ochrany nehmotných statků náležela autorovi pouze ochrana jeho vlastnického práva k rukopisu, popř. všeobecná osobnostní ochrana.[6] Ztrátou nebo zcizením vlastnického práva k rukopisu zanikala i práva vlastníka k dílu jako takovému.[7] Autorské právo se začalo rozvíjet s nástupem knihtisku, kdy původně v Benátkách byla vydavatelům udělována panovníky privilegia s účelem zabezpečit je před patisky jejich konkurentů, které vznikaly právě díky s rozšířením knihtisku.[8] Z původního práva, které chránilo spíše vydavatele než autory, se přes přirozenoprávní teorie 17. a 18. století začala v 19. století vyvíjet osobněprávní teorie autorskýchch práv. O změnu autorského práva se značně zapříčinil Immanuel Kant, který zdůrazňoval rozdíl mezi dílem a hmotným substrátem, na kterém je dílo vyjádřeno.[9] Dalším mezníkem ve vývoji autorského práva bylo osobní pojetí Otta Gierkeho z konce 19. století, které chápal autorské dílo jako projev osobní tvůrčí činnosti autora, které je s jeho osobou spjato a toto chápání autorského práva přetrvává dodnes.[10]
Principy a znaky
Základním principem autorského práva je princip neformálnosti, podle kterého ke vzniku autorského práva není třeba žádného formálního úkonu, jako např. u průmyslových práv, k jejichž vzniku je třeba registrace u příslušného úřadu (v ČR Úřad průmyslového vlastnictví). Autorské právo je tradičně v kontinentálním právním systému chápáno, podobně jako lidská práva, jako právo přirozenoprávní povahy, které náleží každému autorovi již z toho důvodu, že je člověk a stát pouze toto právo chrání a stanoví způsob jeho výkonu.[11] Princip teritoriality znamená, "[...] že autorskoprávní vztahy vzniklé na územní určitého státu se řídí vždy autorským právem tohoto státu, i kdyby jejich účastníci měli bydliště nebo sídlo v jiné zemi."[12] Dalším znakem autorského práva je jeho nepřevoditelnost, o které bylo pojednáno ve výkladu o pojmu autorského práva. Ve zkratce lze říci, že autorské právo nelze např. na rozdíl od vlastnického práva převést, ale lze pouze jiné osobě udělit oprávnění do autorského práva zasáhnout. (V licenční smlouvě se tak autor např. zaváže strpět zásah druhé smluvní strany do jeho práva dílo rozmnožovat.) Důležitým znakem autorského práva je tzv. dichotomie myšlenky a jejího vyjádření. Autorské právo tak nechrání např. příběh knihy (myšlenka, nápad), ale pouze text knihy (vyjádření myšlenky).[13]
Právní prameny
Autorské právo je upraveno jak na národní úrovni, tak na úrovni mezinárodní a unijní.
Česká republika
Na národní úrovni je autorské právo upraveno v zákonu č. 121/2000 Sb., autorský zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "autorský zákon"). Autorský zákon kromě autorského práva svoji působnost rozšiřuje § 1 dále na práva související s právem autorským a právo pořizovatele k jím pořízené databázi. Autorský zákon také upravuje kolektivní správu autorských práv.
Mezinárodní a unijní právo
Problematika autorského práva je na mezinárodní úrovni upravena zejména v Bernské úmluvě z roku 1986, naposledy revidované v Pařži roku 1971 (dále jen "Bernská úmluva")í[14] Bernská úmluva zavedla mj. princip neformálnosti[15] nebo také asimilační princip, na základě kterého musí státy poskytovat stejnou autorskoprávní ochranu k dílům, která vytvořil občan jiného státu Bernské úmluvy, jako poskytují svým občanům.[16] Bernská úmluva mj. upravuje délku ochany poskytované autorům. Podepsáním Bernské úmluvy se smluvní státy zavázaly, že budou poskytovat autorskoprávní ochranu v délce minimálně 50 let.[17] Další mezinárodní smlouvy týkající se autorského práva jsou Všeobecná úmluva o právu autorském ze dne 6. 9 1952[18] nebo Dohoda o obchodních aspektech k duševnímu vlastnictví (TRIPS).[19] Na úrovní práva Evropské unie nenalezneme žádné nařízení, které by unifikovalo jakoukoliv oblast autorského práva. Existuje však řada směrnic, které upravují dílčí otázky, jako např. směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. 4. 2009 o právní ochraně počítačových programů[20], na základě které jsou členské státy Evropské unie povinny chránit počítačové programy jako autorská díla. Nicméně důležitým pramenem autorského práva je judikatura Soudního dvora Evropské unie.
Zdroje
- ↑ KNAP, Karel a kol. Práva k nehmotným statkům. Praha: CODEX, 1994, s. 63. ISBN 80-901185-3-4.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ TELEC, Ivo. Tvůrčí práva duševního vlastnictví. Brno: Masarykova univerzita, 1994, s. 69. ISBN 80-210-0885-7.
- ↑ Viz TELEC, Ivo; TŮMA, Pavel. Autorský zákon: komentář. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 5. ISBN 978-80-7179-608-4.
- ↑ TELEC, 1994, op. cit., s. 71.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ TELEC, 1994, op. cit., s. 72.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ TELEC, 1994, op. cit., s. 75.
- ↑ Tamtéž.
- ↑ Viz TELEC, TŮMA, op. cit., s. 3.
- ↑ TELEC, 1994, op. cit., s. 70.
- ↑ V této souvislosti je třeba poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 739/2007, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 60/2011, kterými soud de facto poskytnul ochranu i myšlence, když považoval slogan "Upeč ... třeba zeď" za porušení písně s textem "Upeč třeba chleba, postav třeba zeď". Rozhodnutí jsou dostupná z: nsoud.cz
- ↑ Vyhláška č. 133/1980 Sb., ministra zahraničních věcí o Bernské úmluvě o ochraně literárních a uměleckých děl ze dne 9. září 1889, doplněné v Paříži dne 4. května 1896, revidované v Berlíně dne 13. listopadu 1908, doplněné v Bernu dne 20. března 1914 a revidované v Římě dne 2. června 1928, v Bruselu dne 26. června 1948, ve Stockholmu dne 14. července 1967 a v Paříži dne 24. července 1971. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2017 [cit. 16. 3. 2017]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1980-133.
- ↑ Článek 5 odst. 2 Bernské úmluvy.
- ↑ Článek 5 odst. 1 a 3 Bernské úmluvy.
- ↑ Článek 7 Bernské úmluvy.
- ↑ Vyhláška č. 2/1960 Sb., ministra zahraničních věcí o Všeobecné úmluvě o autorském právu. In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2017 [cit. 23. 3. 2017]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1960-2
- ↑ Sdělení č. 191/1995 Sb., Ministerstva zahraničních věcí o sjednání Dohody o zřízení Světové obchodní organizace (WTO). In: Zákony pro lidi.cz [online]. © AION CS 2010-2017 [cit. 23. 3. 2017]. Dostupné z: https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-191#cast1
- ↑ Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/24/ES ze dne 23. dubna 2009 o právní ochraně počítačových programů. In: EUR-Lex [právní informační sys-tém]. Úřad pro publikace Evropské unie [cit. 15. 3. 2017]. Dostupné z: http://eur-lex.europa.eu/legal-content/CS/TXT/?qid=1489673859588&uri=CELEX:32009L0024.
