Zobrazení zdroje stránky Úvod do římského dědického práva

Dědické právo je soubor právních norem, který určuje, co se stane s pozůstalostí zůstavitele po jeho smrti, tedy komu a jaký díl majetku připadne a vůči komu mohou případní věřitelé uplatnit své majetkoprávní nároky. Římské dědické právo vychází ze zásady [[univerzální sukcese|univerzální sukcese.]]<ref name=":0">BLAHO, Peter, Ivan HARAMIA a Michaela ŽIDLICKÁ. ''Základy rímskeho práva''. Bratislava: Vydatelství MANZ, 1997, str. 139. <nowiki>ISBN 8071600865</nowiki>.</ref>

=== Pojmy ===
* '''Pozůstalost'''
Do pozůstalosti nespadala taková práva a povinnosti, která se vázala k zemřelé osobě a její smrtí zanikala (např. nad manželkou, držba, povinnost zaplatit pokutu atd.).<ref name=":0" />
* '''Zůstavitel'''
Zůstavitel musel být svéprávný římský občan, který byl způsobilý mít vlastní majetek.<ref name=":0" />

===== Dědic =====
Dědic musel být svéprávný římský občan, v době zůstavitelovi smrti musel být živ alespoň jako [[nasciturus]] a jeho způsobilost být dědicem musela existovat nepřetržitě od zůstavitelovy smrti až po nabytí dědictví.<ref name=":0" />

Otroci, [[peregríni]], odpadlíci od víry, kacíři, děti velezrádců, vdova, jenž porušila smuteční rok aj. se nemohli stát právoplatnými dědici. Otrok se mohl stát dědicem pouze tehdy, ustanovil-li ho zůstavitel (jeho vlastník) v [[Testament|testamentu]] jako dědice a současně ho propouštěl na svobodu. Jestliže zůstavitel v testamentu ustanovil jako dědice cizího otroka, dědictví přešlo na jeho pána, byl-li způsobilý k dědění.<ref name=":0" />
===== Spoludědicové (coheredes) =====
Jestliže dědilo po zůstaviteli více osob, pak byla každá z nich v postavení univerzálního sukcesora. Pro účast na pozůstalostních právech a závazcích byla rozhodující velikost dědického podílu osoby. Dědický podíl pak musel být určen zlomkem celého dědictví, nikoli jako jednotlivá určitá věc nebo právo. Pohledávky a pozůstalostní dluhy byly tudíž rozděleny dle velikosti podílů spoludědiců.<ref name=":1">Tamtéž, str. 140.
</ref>

Pokud bylo ustanoveno více dědiců a jeden se dědicem nestal, pak byl jeho podíl poměrně rozdělen mezi ostatní dědice. Byl-li tento podíl obtěžkán nějakým právním břemenem, přirůstal uvolněný podíl i s tímto břemenem.<ref name=":1" />
=== Kollační povinnost (collatio) ===
Kollační povinnost je povinnost vnesení vlastního majetku do pozůstalosti. Získal-li emancipovaný syn zůstavitele při emancipování část rodinného jmění, bylo nutné tuto část započítat do pozůstalostního jmění, aby se mohlo rozdělit mezi všechny spoludědice. Podobně tomu bylo u dcery, která dostala za života otce věno.<ref name=":1" />
=== Delace ===
Též známé jako povolání k dědictví. Dědicem mohl být ten, kterého zůstavitel určil jako dědice ve svém testamentu nebo koho povolával k dědictví zákon. Testament a zákon jsou delačními důvody a na jejichž základě se někdo mohl stát dědicem. Jsou to důvody, proč se dědictví deferuje.<ref name=":1" /> 
=== Dědická posloupnost === 
Posloupnost v testamentu měla přednost před posloupností zákonnou.<ref name=":1" /> Jestliže byl ustanoven dědic v testamentu a jeho podíl nevyčerpal celou pozůstalost, nemohli být povoláni zákonní dědicové, ale dědic získal pozůstalost celou. I přesto existoval institut [[Nepominutelný dědic|nepominutelného dědice]]. Byla-li osoba blízká zůstaviteli opominuta v závěti, pak byla tato osoba povolána proti testamentu.<ref name=":2">Tamtéž, str. 141.
</ref>

'''''Podle důvodu, který je podkladem dědické posloupnosti rozlišujeme:'''''<ref name=":1" />
# ''Hereditas testamentaria''
# ''Hereditas legitima''

=== Právní postavení dědiců === 
Buď se dědictví osobě nabídlo (hereditas voluntarii) nebo osoba nabývala dědictví bez vlastního projevu (heredes necessarii).<ref name=":2" />

==== Dědicové dobrovolní ====
Dědicové dobrovolní (heredes voluntarii) byli osoby žijící mimo domácnost zůstavitele. Tyto osoby mohly právo dědictví přijmout nebo odmítnout. Přijmout dědictví bylo možno buď formálně nebo neformálně. U neformálního přijetí stačilo, když se delát začal chovat jako dědic.<ref name=":2" />

==== Dědicové nutní ====
Dědicové nutní (heredes necessarii) byly domácími příslušníky zůstavitelovy rodiny nebo domácnosti. Tyto dědicové se dále dělí na dvě podskupiny:
# ''Heredes sui et necessarii'' – osoby, které v okamžiku smrti zůstavitele podléhali jeho moci a ty pak okamžitě dědily nezávisle na své vůli. Do vzniku praetorského beneficium abstidendi neměli právo na odmítnutí dědictví.<ref name=":2" />
# ''Heredes necessarii'' – testamentární dědicové, jenž byli zůstavitelovy otroci a současně byli testamentem osvobozeni nebo byli zůstaviteli nepřímo podřízeni (např. vnuk). Osvobozeným otrokům nebylo udělováno beneficium abstidendi.<ref name=":2" />

=== Formy přijetí dědictví ===
Postačilo, když se delát začal jakýmkoli způsobem chovat jako dědic (např. uhradil pohřeb zůstavitele). Nicméně existovala i slavnostní ústní forma přijetí dědictví. <ref name=":3">Tamtéž, str. 142.
</ref>
=== Důsledky přijetí dědictví ===
Po přijetí se stal dědic subjektem všech práv a závazků zůstavitele, což znamenalo, že věřitelé zůstavitele se mohli dožadovat uspokojení svých pohledávek i tehdy, pokud byla pozůstalost předlužená. Přijetím došlo ke konfuzi, tedy ke splynutí pozůstalosti a dědicova majetku.<ref name=":3" />
==== Nežádoucí faktory konfuze ====
# '''''Pasivnost''''' '''pozůstalosti''' – přijetí poškodilo dědice i věřitele. Ve prospěch dědice bylo udělováno beneficium inventarii (dědic měl pak právo ručit pouze do výše hodnoty pozůstalosti).<ref name=":3" /> 
# '''''Aktivnost pozůstalosti''''' – dědicův majetek byl předlužen. Splynutí vyvolalo negativní důsledky pro věřitele zůstavitele. Ve prospěch pozůstalostních věřitelů a odkazovníků bylo udělováno beneficium separationis, pokud by ohrozilo zadlužení dědice jejich nároky a pohledávky vůči zůstaviteli.<ref name=":3" />

=== Ležící pozůstalost (hereditas iacens) ===
Takto byla označována pozůstalost, než byla převzata dědicem či dědici.<ref name=":4">Tamtéž, str. 143.</ref>
=== Propadnutí dědictví (caducum) === 
Pokud povolaný nemohl nabýt majetkový prospěch ze závěti a nebylo jiných dědiců. Vyskytovalo se v souvislosti se zákonem ius Iulia et Papia Poppaea, dle kterého nemohli nabývat dědictví z testamentu lidé, kteří nebyli ve svazku manželském (caelibes). Připadlo dědictví státní pokladně (aerarium), později císařské pokladně (fiscus).<ref name=":4" />
=== Odúmrť (bona vacantia) ===
Neboli dědictví, které nikdo nenabyl. Na tuto pozůstalost měl výhradní právo fiscus, který přebral i dluhy a odkazy zůstavitele.<ref name=":4" />
=== Odkazy ===
<references />