Svoboda projevu

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Šlo o shrnující článek z ledna roku 2012, kde v souvislosti s vyšetřováním tzv. Toflova ganagu byl podle týdeníku Sedmička „obviněn“ i zmíněný státní zástupce. Jenže k obvinění nikdy nedošlo. Galát byl pouze podezřelý a navíc ho vyšetřování tohoto podezření zbavilo. Soud tak uznal, že slovo „obvinit“ má na rozdíl od trestního práva v běžném jazyce i širší význam, může znamenat například očernit nebo nařknout. Lpět proto na přesných formulacích v případě novinářů tak prý podle soudu není nutné. „V tomto případě nelze trvat na naprosté přesnosti skutkových tvrzení a klást tím ve svých důsledcích na novináře nesplnitelné nároky. Významné však je, aby celkové vyznění podávané informace odpovídalo pravdě,“ rozhodl loni definitivně soud.

Ovšem není novinářská zkratka jako novinářská zkratka. Dalším zajímavým loňským případem bylo označení za „kuplíře“ či „člena gangu kuplířů“ v článku severočeského vydání MF Dnes z roku 2010 ještě před vydáním rozsudku, tedy v době, kdy trestní řízení stále ještě neskončilo, je porušení presumpce neviny a v tomto případě článek podle soudu zasáhl do osobnostních práv dotčeného muže. Novinář ještě navíc předjímá rozhodnutí soudu.

Ústavní soud tak rozhodl loni ve prospěch Ukrajince Sergeje Onyskiva, vedlejšího účastníka vleklého letitého soudního sporu v případu údajného kuplířství s bulharskými ženami v Dubí u Teplic. „Na rozdíl od výše uvedeného „obvinění,“ slovo „kuplíř“ je jednoznačné,“ podotýká poslední Zpráva o stavu lidských práv za rok 2015, kterou má Česká justice k dispozici.

Ústavní soud loni řešil i další letitý spor, a to lékařky a bývalé poradkyně exministra zdravotnictví Davida Ratha Evy Klimovičové. Policie před sedmi lety vyšetřovala možnou škodu ve výši pěti milionů korun při vydávání časopisu pro Českou lékařskou komoru. Klimovičovou ale nikdy ani neobvinila a případ navíc úplně odložila. V novinách tehdy zazněla údajně poškozující věta znalce Rudolfa Douchy: „Byla tam pochybení asi za pět milionů,“ která se stala předmětem sporu.

Ústavní soud, který se v tomto případě opíral o judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, uznal předchozí rozsudek Vrchního soudu, že v případě uznávaného odborného znalce, nemůže nést novinář absolutní odpovědnost za jeho tvrzení. „Pokud přebírá tvrzení od respektovaného odborníka, který má o věci bezprostřední znalosti, např. znalec činný v dané věci, není možné po novináři chtít, aby věc odborně posoudil,“ připomíná případ Zpráva o stavu lidských práv za loňský rok.

Za nepravdivý výrok v médiích zažalovala před lety bývalá primátorka severočeského Chomutova Ivana Řápková (ODS) pracovníka organizace Člověk v tísni Daniela Hůleho. Předmětem sporu bylo její kontroverzní řešení dlužníků vůči městu, kterým exekutorem nechala zabavovat sociální dávky. Soud později její postup zamítl jako protizákonný, jenže exekutor trval na náhradě ve výši osmi milionů korun. Na to konto tehdy Hůle prohlásil, že „nezákonné chování poslankyně Řápkové, přivedlo město Chomutov zu grunt o osm miliónů do dluhu“ a že „zadlužila město Chomutov o osm miliónů korun.“

To ale nebyla tak docela pravda. Exekutor se totiž nakonec spokojil jen s desetinou původně požadované sumy a exprimátorka pracovníka organizace zažalovala. Podle verdiktu vrchního soudu v Praze se Hůle musel političce omluvit, Ústavní soud loni ovšem uznal jeho právo na svobodu projevu a vzal v úvahu i to, že Řápková je veřejně činná osoba, nikoli soukromá osoba, a s jistou dávkou kritiky by tedy měla počítat.

Případ se tak vrací k Vrchnímu soudu, který musí úvahu vzít v úvahu zmíněný rozsudek Ústavního soudu. „Jádro výroku bylo racionálně založeno na veřejně dostupných podkladech, o jejichž správnosti neměl stěžovatel důvod pochybovat. Byť bylo později prokázáno, že výrok byl v určitých ohledech zavádějící a nepřesný, nelze jej bez dalšího považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv stěžovatelky,“ uvedla tehdy mluvčí Ústavního soudu Miroslava Sedláčková.

Svoboda projevu soudce

Ve věci Wille ESLP zjistil, že dopis, který stěžovateli, předsedovi Správního soudu Lichtenštejnska, zaslal lichtenštejnský princ oznamujíc svůj úmysl nejmenovat jej opětovně do veřejné funkce, představoval "sankci za stěžovatelův předchozí výkon svobody projevu". [1] Soud konstatoval, že princ v dopisu kritizoval obsah stěžovatelovy přednášky a oznámil mu svůj záměr potrestat jej, protože volně vyjádřil svůj názor na otázky ústavního práva. Soud proto uzavřel, že čl. 10 Úmluvy je zde aplikovatelný a že došlo k zásahu do stěžovatelova práva na svobodu projevu.

Obdobně ve věci Kudeshkina proti Rusku (č. 29492/05) soud shledal, že rozhodnutí zakázat stěžovatelce držení funkce soudkyně bylo podmíněno jejími vyjádřeními pro média. Vnitrostátní orgány neargumentovaly volitelností stěžovatelky do veřejného úřadu ani jejími profesními schopnostmi zastávat soudní funkci. Napadené opatření se proto ve své podstatě vztahovalo ke svobodě projevu, nikoliv k držení veřejné funkce ve správě soudnictví, tedy k právu, které není Úmluvou garantováno.

Naopak ve věci Harabin měl ESLP za to, že návrh vlády (na základě zprávy ministra spravedlnosti) anulovat jmenování stěžovatele předsedou Nejvyššího soudu se ve své podstatě vztahovalo ke schopnosti stěžovatele vykonávat svou funkci, a tedy k hodnocení jeho profesní kvalifikace a osobnostních kvalit v kontextu jeho aktivit a postojů k státní správě Nejvyššího soudu. Napadené opatření tedy náleželo do sféry státní srpávy soudnictví a nikoliv pod práva garantované Úmluvou. Klíčovým aspektem případu harabin bylo jednání stěžovatele v kontextu správy soudnictví a výkonu veřejné služby. Disciplinární řízení a sankce se v žádném směru nedotýkaly postojů nebo názorů vyjádřených stěžovatelem v rámci veřejné debaty nebo v médiích. Soud proto v této věci uzavřel, že napadené opatření nepředstavovalo zásah do výkonu svobody projevu stěžovatele.

Oblékání jako projev
  1. Wille proti Lichtenštejnsku, č. 28396/95, § 50