Smlouvy se spotřebitelem

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání
Předmětem sporu je rozhodné právo pro žalobu na zdržení se použití údajně nepřiměřených podmínek vůči spotřebitelům a rozhodné právo pro určení zákonnosti smluvních podmínek, které stanoví zacházení s osobními údaji podnikem v elektronickém obchodním styku, který zaměřuje svou činnost na jiný členský stát, než je ten, v němž má své sídlo. Sporná rovněž byla nepřiměřenost kolizního ustanovení ve smlouvě. Generální advokát ve svém stanovisku uvedl, že právo rozhodné pro posouzení nepřiměřeného charakteru klauzulí vložených obchodníkem do všeobecných obchodních podmínek určených spotřebitelům, kteří mají bydliště v jiném členském státě, musí být určeno na základě čl. 6 odst. 1 nařízení Řím II, pokud se toto posouzení provádí v rámci žaloby na zdržení se jednání směřující k zákazu používání těchto klauzulí podané na základě vnitrostátního právního předpisu, kterým se provádí směrnice 2009/22 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů. Generální advokát dále zastává názor, že určení práva rozhodného pro posouzení nepřiměřeného charakteru klauzulí vložených obchodníkem do všeobecných obchodních podmínek určených spotřebitelům se neřídí čl. 4 odst. 3 nařízení Řím II. Ustanovení všeobecných obchodních podmínek obchodníka, které nebylo předmětem individuálního ujednání, dle něhož se použije právní předpis členského státu, v němž má tento obchodník sídlo, je nepřiměřené, jestliže uvádí tohoto spotřebitele v omyl tím, že u něj vyvolává dojem, že na smlouvu se použije pouze právní předpis tohoto členského státu, aniž by jej informoval o skutečnosti, že má podle čl. 6 odst. 2 nařízení Řím I rovněž právo využít ochrany, kterou mu zaručují závazná ustanovení práva, které by se použilo, pokud by neexistovalo toto ustanovení, což musí ověřit vnitrostátní soud ve světle všech relevantních okolností. Ohledně ochrany osobních údajů generální advokát uvádí, že zpracování osobních údajů se dle směrnice 95/46 může řídit pouze právem jediného členského státu. Tímto členským státem je stát, v němž má osoba odpovědná za toto zpracování provozovnu v tom smyslu, že zde vykonává skutečnou a efektivní činnost prostřednictvím stálého zařízení, v rámci jejíž činností se provádí dotyčná operace.[1]
  1. C-191/15 Verein für Konsumenteninformation (stanovisko GA Saugmandsgaarda Øe ze dne 2. června 2016)