Poručenství

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Poručenství (tutela) je, stejně jako opatrovnictví, stará instituce zakotvena již v Zákoně dvanácti desek. Stejně jako opatrovnictví, i poručenství má za úkol pomáhat lidem zařídit jejich záležitosti. Mnohdy pomáhají svéprávným lidem, kteí jsou však omezeni věkem nebo "Slabým pohlavím". Poručenství končilo smrtí či kapitisdeminucí tutora nebo poručence, dospělostí poručence nebo sesazením tutora.[1]

Poručenství nad nedospělci (tutela impuberum)

Ve starší době byli poručenci výlučně agnáti, později se poručenství považovalo za zvláštní veřejný úřad. Poručník měl nad poručencem široká práva, ale i povinnosti. Mimo výchovu a starost o poručence, měl poručník především spravovat poručencům majetek. Výchova se přenechávala na matce, poručník (tutor) měl vykonávat správu majetku. Buď ji vykonával sám, jako náhradník, nebo pouze dohlížel na konání poručence. Tutor byl vázán zákonnými zásadami. Například nesměl poručencovy venkovské a předměstské pozemky zcizovat, nesměl od poručence nic kupovat, nemohl využívat jeho peněz ani nic z jeho majetku darovat. Podle zákona dvanácti desek musel tutor zaplatit dvojnásobek škody, kterou způsobil nedbalým nebo hrubým zacházením. Později byly ustanoveny žaloby. Žaloba poručence proti poručníkovi , která mířila proti všemu, čeho tutor ve své funkci nabyl a také na náhradu škody, kterou způsobil. Druhým typem byla žaloba poručníka proti poručence na náhradu nákladů a zbavení jeho břemen.

Rozlišení poručníků podle ustanovení do úřadu
  1. tutor testamentarius - poručník byl povolán testamentem majitele moci otcovské, který zřizoval pro osoby, jež se měly stát osobou sui iuris
  2. tutor legitimus - Pokud nebyl poručník dán testamentem, stanovil jej zákon a vybíral z nejbližších agnátů
  3. tutor dativus - V případě, že poručníka neurčil testament ani zákon, byl dán úřadem. Jednalo se o tzv. poručníka atiliánského

Poručenství se považovalo za občanskou povinnost. Této povinnosti mohl být člověk zproštěn jen za daných okolností, například byl-li starší 70 let, měl mnoho vlastních dětí apod. Poručníkem se nemohl stát věřitel poručencův, marnotratník, nezletilec, člověk hloupý, hluchý, němý nebo žena, vojáci, mniši, biskupové. [2]


Gaius - komentář 1./185.
Tomu, kdo nemá poručníka vůbec žádného, ustanoví ve městě Římě na základě Atiliova zákona městský prétor a většina plebejských tribunů poručníka, kterému se říká poručník atiliánský. V provinciích však (ustanoví poručníka) správcové provincií na základě zákona Iuliova a Titiova[3]

Poručenství nad ženským pohlavím (tutela mulierum)

Tento typ poručenství byl také ustanoven v Zákoně dvanácti desek. Zřízen byl kvůli lehkovážnosti ducha ženy. Žena měla vždy podléhat moci otce nebo muže, nebyl-li ani jeden, musel za ženu jednat poručník, a to bez ohledu na věk ženy. Oproti poručenství nad nedospělci měl v tomto případě tutot méně povinností. Žena se dokonce mohla svého tutora vybrat sama. V poklasické době poručenství nad ženami zmizelo úplně.[4]


Gaius - komentář 1./165.
Podle téhož zákona 12 desek přísluší poručenství nad propuštěnkami a nedospělými propuštěnci patronům a jejich dětem. Také tomuto poručenství se říká legitimní, ne (ovšem) proto, že zákon o tomto poručenství (něco) výslovně stanoví, ale proto, že bylo (pontifikální) interpretací přijato právě tak, jako kdyby bylo zavedeno slovy zákona.......[5]

Odkazy

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.151, ISBN 80-717-9031-1.
  2. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.150-152, ISBN 80-717-9031-1.
  3. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Doplněk, 1993. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,str.72,ISBN 80-210-0766-4.
  4. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.152, ISBN 80-717-9031-1.
  5. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Doplněk, 1993. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,str.68, ISBN 80-210-0766-4.