Působnost právních norem

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Právní normativní akty představují existenci právních norem. Právní norma ovšem nepůsobí ve vakuu, ale v rámci společnosti a společenských vztahů. Právě působností právní normy je vymezen rozsah okolního prostředí, vůči kterému právní norma vyvolává následky. Právní působností je určen vztah mezi právní normou a časem, teritoriem, osobami a skutkovými podstatami.[1] Působnost právní normy je určena časem, místem, okruhem právních subjektů, jimž je adresována, a předmětem právní úpravy. Z toho hlediska hovoříme o časové, místní, osobní a věcné působnosti.[2]

Časová působnost

Tato působnost, tedy účinnost v čase, je dána dvěma momenty: okamžikem, kdy norma nabývá účinnosti, a okamžikem, kdy účinnosti pozbývá. Z toho hlediska jsou pro nás důležité dva pojmy. Platnost právní normy označuje okamžik, kdy se právní norma stává součástí právního řádu.[3] Platnosti norma nabývá vyhlášením. Dnem vyhlášení se přitom rozumí den rozeslání příslušné částky Sbírky zákonů. Normy nižší právní síly vyhlášené po platnosti dané normy s ní musí být v souladu.

Účinností právní normy se rozumí, že právní norma může způsobit následky spojené s jejím přijetím - tedy aplikovatelnost na normou upravené právní vztahy. Účinnost právního předpisu nastává dnem, který je v něm uveden. Pokud není v zákonně účinnost předmětu stanovena, pak právní předpisy nabývají účinnosti patnáctým dnem po vyhlášení.

Publikace

Česká republika je právní stát. Jedním z jeho požadavků přitom je uplatnění principu poznatelnosti práva a principu právní jistoty. Adresáti právní normy mají mít možnost znát svá práva a povinnosti stanovené právním řádem. Mají mít možnost seznámit se s formálními prameny práva. Bez vyhlášení právního předpisu tedy nemůže nastat jeho platnost ani účinnost.

Můžeme rozlišit publikaci materiální, tedy uvedení právního předpisu v obecnou známost (např. veřejným předčítáním, vybubnováním, denním tiskem apod.) a publikaci formální, která nastává provedením formálního aktu publikace, který sice nezaručí, že se rozšíří faktická znalost právního předpisu, ale je způsobilý zaručit možnost, že se od něj může skutečná znalost odvozovat (vydání a rozeslání oficiální psané publikační sbírky nebo vyhlášení právního předpisu zákonem stanoveným způsobem - na úřední desce, apod.)

Každý právní řád má předpisy, které stanovují postup pro publikaci právních předpisů. Základním ustanovením v České republice je čl. 52 Ústavy, který v odst. 1 stanovuje, že k platnosti zákona je třeba jeho vyhlášení. V odst. 2 pak odkazuje na zvláštní zákon upravující způsob vyhlášení zákona a mezinárodní smlouvy. Tímto zákonem je zákon č. 309/1999 Sb., o Sbírce zákonů a Sbírce mezinárodních smluv. Od roku 2020 bude účinný nový zákon o Sbírce zákonů a mezinárodních smluv s číslem 222/2016 Sb., který obě sbírky sjednocuje a zavádí oficiální elektronickou verzi. Zákony č. 129/2000 Sb., o krajích, a č. 128/2000 Sb., o obcích, pak upravují způsob vyhlašování obecně závazných vyhlášek a nařízení obcí a krajů.

Normu, která upravuje proces a účinky publikace nazýváme publikační normou.

U právního předpisu je tedy třeba rozlišovat datum, kdy byl právní předpis přijat, datum, kdy nabyl platnosti, tj. kdy byl publikován, a datum, kdy nabyl účinnosti. Jako příklad lze uvést Ústavu České republiky, která byla Českou národní radou přijata dne 16.12.1992, platnosti nabyla dnem 28.12.1992 a účinnosti dne 1.1.1993. Doba legisvakance tedy trvala tři dny.[4]

Platnost, účinnost, bezúčinnost

Platnost právní normy je současně předpokladem její účinnosti. S tím není v rozporu, že právní norma může nabýt účinnosti současně s její platností, s vyhlášením.[5] Dobu mezi platností a účinností právní normy nazýváme vacatio legis. To vyplývá z požadavků legality (zákonnosti), tedy aby se měli adresáti právní normy prostor seznámit s právy a povinnostmi, které jim právní norma zakládá. Pouze od informovaného subjektu lze očekávat žádoucí orientaci chování k těm cílům, jež jsou právní normativní regulací daného společenského vztahu sledovány. Tím se prohlubuje reálný význam presumpce znalosti práva, či vyjádřeno jinak, minimalizuje se působení zásady, že neznalost práva neomlouvá (tj. ignorantia legis neminem excusat).[6]

Můžeme rozlišit tři případy, kdy právní norma pozbývá platnosti a účinnosti:

  • uplynutím doby, na níž byla stanovena,
  • zrušením právní normy příslušným právotvorným orgánem, aniž by musela nová právní norma mimo zrušení staré normy stanovit cokoliv jiného,
  • zrušením právní normy normou upravující nově danou oblast společenských vztahů, aniž by se tato právní norma o zrušení dosavadní výslovně zmiňovala.

Ustanovení, které ruší nějakou právní normu, nazýváme derogační klauzule. Derogační klauzule může být taxativní, kdy uvádí ty právní předpisy a normy, které se zrušují, nebo může být generální, kdy obsahuje obecnou formulaci, že se zrušují všechny právní předpisy a ustanovení, která odporují derogujícímu předpisu. K derogaci může dojít také mlčky - a to čistě díky pravidlu, že nová právní norma ruší právní normu starší v souladu s pravidle lex posterior derogat legi priori. Tedy aniž by výslovně uváděla, že je nějaké pravidlo rušeno.[7] Tato klauzule může být doplněna demonstrativním výčtem derogovaných předpisů a ustanovení. Derogace představuje jakékoli zrušení právní normy (včetně případu, kdy je právní norma novelizována). Právní teoretici ještě občas užívají pojem abrogace, což je zvláštní případ derogace, kdy je rušen celý právní předpis včetně všech právních norem, které obsahuje.[8]

Od případů pozbytí platnosti a účinnosti právní normy je nutno odlišit situaci, kdy právní norma přestane fakticky působit v důsledku podstatných změn či zániku společenských vztahů, které vyvolaly jejich právní úpravu. Takovou právní normu nazýváme obsolentní. Obsolentní právní norma je sice bezúčinná, ale stále platná. V právu tedy nepozbývá norma platnost v důsledku faktické bezúčinnosti, ale tím, že je zrušena či změněna jinou právní normou téže či vyšší právní síly.[9]

Retroaktivita.png

Právní normy zásadně platí a jsou účinné do budoucnosti, tj. vyvolávají právní následky na základě těch skutečností, které nastaly po jejich účinnosti. Na subjektivní práva a povinnosti, které jsou okamžité, tj. nemají trvající povahu (např. nabytí zletilosti okamžikem dovršení určitého věku), se vztahuje právní norma, která je účinná v okamžiku, kdy bylo učiněno jednání nebo kdy právní skutečnost nastala.[10] Naproti tomu u právních vztahů s trvající povahou je při změně právního režimu nutno stanovit, kterou právní normu použít na takový právní vztah. V zásadě může dojít ke třem situacím:

  • působení nové právní úpravy pouze na nově vzniklá práva a povinnosti - neretroaktivita
  • zpětné působení právní normy - pravá retroaktivita. Právní norma se tak vztahuje i na ty právní vztahy, které vznikly před její účinností. Nová právní norma tak od okamžiku své účinnosti podrobuje svému režimu nejen nově vznikající, ale i dosavadní trvající právní vztahy.
  • zpětné použití právní normy ovšem od doby, kdy počíná působnost nového zákona - nepravá retroaktivita
Jednotlivá právní odvětví mohou mít svoje vlastní pravidla týkající se stanovení, který okamžik je relevantní pro posouzení působnosti právních norem. Kupříkladu § 2 odst. 4 trestního zákoníku stanovuje, že dobou spáchání trestného činu se rozumí dokončení jednání, jak ho předpokládá skutková podstata toho konkrétního trestného činu.

Nepravá retroaktivita souvisí s ochranou nabytých práv a s problematikou zásahů do těchto práv a je důsledkem změn v právním řádu. Nejde o zpětnou účinnost v pravém slova smyslu. Při změně právní úpravy musí být vznik právních vztahů vždy posuzován podle zákonů účinných v době jejich vzniku. Nepravá retroaktivita tedy nezasahuje do minulosti. Řeší časový střet dvou právních norem.

U retroaktivity pravé platí zásada obecné nepřípustnosti, ze které existují striktně omezené výjimky, kdy je přípustná. U retroaktivity nepravé platí naopak zásada obecné přípustnosti, ze které existují výjimky, kdy přípustná není. Zákaz pravé retroaktivity se projevuje nejvýznamněji při realizaci principu trestního práva není zločin bez zákona (nullum crimen sine lege). Podle ní se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán. Podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele přívětivější. Tento princip je možné vymezit obecně - retroaktivita je přípustná ve prospěch subjektu práva (např. zpětné vyplácení sociálních dávek).[11] Historie nám ale ukázala, že k retroaktivitě docházelo i v neprospěch adresáta - jsou to situace, kdy se právo dostalo do příkrého rozporu s právním vědomím a spravedlností, jak tomu bylo např. v Norimberském procesu s nacistickými válečnými zločinci. Nepřípustnost retroaktivity je, mimo jiné, výsledkem respektování důvěry, kterou občané vkládají v právo. Porušení retroaktivity je zde tak odůvodněno tím, že je chráněna oprávněná důvěra v právo, takže ochranu si nezaslouží neoprávněné spoléhání na právo, zejména takové, kdy občan podle právní situace v době, na kterou se vztahuje retroaktivní norma, si musel být vědom její závadnosti a musel tudíž počítat s možností její retroaktivní změny.

Důsledkem realizace zákazu retroaktivity je, že nový normativní akt nechává nedotčeny ty právní vztahy, které vznikly za platnosti předchozího zákona. Teoretická problematika nepřípustnosti zpětného působení právních norem se překrývá s teorií tzv. nabytých práv. Teorie nabytých práv spočívá v teoretickém zdůvodnění nepřípustnosti toho, aby práva někým podle zákona nabytá mu byla dodatečně a se zpětnou účinností pozdějším zákonem odňata, aby se zpětnou účinností byl dodatečně změněn právní stav, resp. o tento právní stav se opírající právní důvod, o který se nabytí práva opíralo.

Místní působnost

Územní výsost

Právní normy zásadně působí v hranicích teritoria daného státu, tedy na území státu, na nějž se vztahuje normotvorná pravomoc příslušného státního orgánu. Základním principem je tak teritoriální princip, jenž je vyjádřen v principu státní suverenity - tedy že především v hranicích státního území uskutečňuje stát svou svrchovanou moc. Mimo toto území je jeho mocenské působení zpravidla omezeno výsostnými právy jiného územního suveréna nebo existencí mezinárodního prostoru. Z toho vyplývá, že státní území nutně musí mít své meze, tj. státní hranice. Územní výsost se vztahuje na všechny fyzické a právnické osoby se státní příslušností ke státu, který územní výsost vykonává, ale i na cizí osoby a osoby bez státní příslušnosti.

Do teritoriálního principu spadají i tzv. fiktivní území. Jedná se o výkon státní výsosti vůči lodím či letadlům, které jsou v tomto státě registrovány v příslušném rejstříku. Výsost se zde opírá o registraci (u lodí hovoříme o právu vlajky). Základem státního území je suchozemský povrch země. Ke státnímu území náleží i část zemské atmosféry nacházející se nad suchozemským povrchem státu (a to až do výše 100 km nad povrchem Země, kde již začíná kosmický prostor a kde se nacházejí nejnižší dráhy Zemi oblétajících kosmických družic), jakož i zemské nitro, které se nachází pod suchozemským povrchem příslušného státu. Ke státnímu území patří také vnitřní (národní) vody. Ty plně podléhají suverénní moci státu a přístup do nich je možný jen s jeho souhlasem (pokud není mezinárodním právem stanoveno jinak, např. v případě mezinárodních řek Dunaj či Rýn, kdy mezinárodní právo umožňuje plavbu stranám mezinárodní smlouvy). Vnitřní vody tvoří řeky (včetně jejich ústí do moře), jezera a průplavy, jakož i mořské přístavy a zálivy.[12] Kromě vnitřních vod přináleží státu i část moře, tzv. teritoriální (pobřežní) moře a souostrovní vody. Ty plně podléhají suverénní moci státu, ale ta je mezinárodním právem omezena, např. co se týče plavby. Hranice pobřežního moře je 12 námořních mil, což je historicky podmíněno - 12 mil totiž byl dostřel děl v přístavech, tedy toto území bylo považováno za území pod nadvládou státu, který děly disponoval.

V rámci trestního práva rozeznáváme tzv. distanční delikt, kdy se pachatel dopustí jednání na území jednoho státu, ovšem následek nastane zcela nebo z části v cizině. I když se na území státu jednání stalo třeba jen částečně, nebo se na něm třeba i jen částečně projevil následek, je možné uplatnit normy trestního práva daného státu.

Příkladem distančního deliktu je odeslání balíku s bombou z České republiky na Slovensko.

Personální výsost

Vedle územní výsosti příslušného státu existuje i jeho personální výsost, tj. možnost uplatňovat jeho státní moc vůči osobám (jak fyzickým, tak právnickým), které mají jeho státní příslušnost, i pokud pobývají za hranicemi tohoto státu. Tato zásada souvisí se zásadou věrnosti státních příslušníků svému státu a nemožností vymknout se vládnoucí moci. Důsledkem pak je, že skutečnost, že osoba s příslušností určitého státu je povinna dodržovat právní předpisy svého státu, i když je v zahraničí. Vedle personální výsosti jeho státu však na něj dopadá i územní výsost cizího státu, v němž pobývá, tj. je povinen se podřídit i této územní výsosti.[13] Tento princip nazýváme principem personality, který ovšem nesmí být zaměňovaný s následujícím druhem působnosti, kterým je působnost osobní.

Přestože slovo personalita evokuje český ekvivalent osobnost, princip personality není principem působnosti osobní. Spadá do působnosti územní a právě proto si o něm říkáme na tomto místě. Dále ještě rozpoznáváme aktivní princip teritoriality, kterým se rozumí to, že Česká republika nevydává své občany k trestního stíhání nebo k výkonu trestu cizímu státu (výjimkou je tzv. evropský zatýkací rozkaz či dvoustranné mezinárodní smlouvy), a pasivní princip personality, na základě kterého pokud je proti občanovi České republiky spáchán trestný čin v cizině cizincem, je takový čin postižitelný podle českého trestního zákona, je-li čin trestný i v cizině.

Další principy

Dalším příkladem, který je uplatňován v trestním právu, je zásada univerzality. Některé činy jsou zkrátka tak závažné a zavrženíhodné tím, že útočí na princip lidství, a z toho důvodu, i pokud jsou spáchány cizincem či osobou bez státní příslušnosti v cizině, je možné je postihnout podle českého trestního práva. Výčet trestných činů, který je taxativní, je obsažen v § 7 odst. 1 trestního zákoníku - patří sem například trestný čin genocidia, teroristického útoku, financování terorismu, apod.

Osobní působnost

Právní normy se vztahují zásadně na všechny a na každého v hranicích jejich místní působnosti. Z toho hlediska platí zásada obecného působení právní normy v rámci pomyslné množiny všech potenciálních adresátů, kteří jsou jejími prvky.[14] V některých případech se osobní působnost právních norem nekryje s jejich místní působností. Jestliže většina právních norem působí vůči všem na daném území (tj. vůči občanům, cizincům i osobám bez státní příslušnosti), pak některé právní normy se vztahují pouze na občany (např. trestný čin vlastizrady, služby v cizím vojsku) nebo dokonce na skupinu občanů určitým způsobem kvalifikovanou (např. trestné činy vojenské, trestné činy veřejných činitelů). Cizinci nebo osoby bez státní příslušnosti nemohou být subjekty některých právních vztahů (např. nemohou volit nebo být voleni do Parlamentu ČR).

Z působnosti trestního práva jsou vyňaty ale i některé osoby na základě imunit a výsad. Hovoříme o tzv. exempci. Podle mezinárodního práva se jedná především o diplomaty a konzulární úředníky. Podle českého práva se jedná o některé ústavní činitele. Jedná se o prezidenta České republiky, poslance a senátory Parlamentu ČR, a další osoby.

Rozeznáváme imunitu a indemnitu. Indemnita je exempce hmotněprávní a znamená beztrestnost pachatele. Někdy je také označována jako imunita absolutní.[15] Týká se činů spáchaných prezidentem po dobu výkonu jeho funkce, kdy je trestní stíhání navždy vyloučeno. Dále se týká (mimo jiné také) projevů a hlasování poslanců a senátorů Parlamentu České republiky, kdy není možné pro toto poslance a senátory jakkoliv postihnout vyjma disciplinárního postihu komorou, jímž je dotyčný členem. Imunita je exempce procesněprávní (neboli také imunita relativní) a týká se (mimo jiné) opět poslanců či senátorů Parlamentu a znamená, že poslance a senátory nelze bez souhlasu příslušné komory Parlamentu trestně stíhat.

Věcná působnost

Věcná působnost (někdy také označována jako meritorní) odpovídá na otázku, jaké vztahy norma vlastně upravuje. Bývá většinou upravena v úvodních ustanoveních právních předpisů. Například v případě občanského práva procesního je vymezena v § 1 občanského soudního řádu, podle kterého občanský soudní řád upravuje postup soudů a účastníků v občanském soudním řízení. Na základě věcné působnosti se právní normy dělí na obecné (lex generalis), kdy tato norma reguluje relativně obecněji určený okruh vztahů, a speciální (lex specialis), která charakterizuje právní normu odlišující se od obecných tím, že upravuje určitou specifickou problematiku.[16] Tyto normy upravují věcně shodnou problematiku jako normy obecné, ovšem upravují ji pro určitý případ odlišně.[17]

Příkladem může být vztah trestního zákoníku a trestního řádu jako obecných trestněprávních předpisů a zákona o soudnictví ve věcech mládeže, který upravuje specifika vedení trestního řízení a jiné otázky spojené s činy, které byly spáchány mladistvými (tedy osobami mezi 15-18 roky věku). Dalším příklad může být také vztah subsidiární aplikace občanského zákoníku v pracovním právu. Občanský zákoník je obecný předpis občanského práva, zákoník práce je ve vztahu speciality. Pokud je jím ovšem nějaká otázka neřešená, aplikuje se zákoník občanský.

Věcná působnost je tedy vždy určena jen předmětem právní úpravy. Každá právní norma totiž sama o sobě vymezuje, za jakých podmínek se uplatní (tzv. hypotéza). Věcná působnost je obvykle obecnější v tom významu, že se vztahuje k celému právnímu předpisu. Z toho důvodu se někdy věcná působnost i opomíjí a zabýváme se jen působností časovou, místní a osobní.

  1. VEČEŘA, Miloš a kol. Teorie práva v příkladech. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 125.
  2. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1999, Praha: C.H.Beck, s. 165.
  3. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1999, Praha: C.H.Beck, s. 163.
  4. KNAPP, Viktor. Teorie práva. 1999, Praha: C.H.Beck, s. 164.
  5. KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 80.
  6. KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 80.
  7. VEČEŘA, Miloš a kol. Teorie práva v příkladech. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 125.
  8. VEČEŘA, Miloš a kol. Teorie práva v příkladech. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 125.
  9. KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 81.
  10. KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 81.
  11. KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 83.
  12. KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 86-87.
  13. KUBŮ, Lubomír; HUNGR, Pavel; OSINA, Petr. Teorie práva. Praha: Linde, 2007, s. 83.
  14. HARVÁNEK, Jaromír a kol. Teorie práva. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 1998, s. 169.
  15. VEČEŘA, Miloš a kol. Teorie práva v příkladech. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 138.
  16. VEČEŘA, Miloš a kol. Teorie práva v příkladech. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2011, s. 142-143.
  17. GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. vydání. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 67.