Přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR vydaného pod sp. zn. 21 Cdo 3945/2008 nemá nově uzavřená pracovní smlouva s přejímajícím zaměstnavatelem (po formálním ukončení pracovního poměru u původního zaměstnavatele) vliv na fakt přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů. V tomto případě šlo o žalobu zaměstnance, jehož pracovní poměr byl u původního zaměstnance ukončen a u přejímajícího formálně nově navázán, o zaplacení odstupného proti původnímu zaměstnavateli. Nejvyšší soud ČR dovodil, že nárok na odstupné zaměstnanci nevznikl právě proto, že formální ukončení a navázání pracovního poměru nemůže mít vliv na přechod práv a povinností z pracovněprávních vztahů. Z tohoto obecného závěru bylo možno usuzovat, že by se stejně pohlíželo i na jiné nároky zaměstnance, které měl vůči původnímu zaměstnavateli (např. nároky z pracovního úrazu nebo nárok na dlužnou mzdu), neboli že tyto čistě formální úkony zaměstnance a obou zaměstnavatelů nemohou změnit nic na objektivně daném faktu, že práva a povinnosti z pracovněprávního vztahu zaměstnance přešla na nového zaměstnavatele automaticky.

Další judikatura Nejvyššího soudu ČR však tuto úvahu popřela. Poprvé v rozsudku vydaném pod sp. zn. 21 Cdo 2911/2012 Nejvyšší soud ČR uvedl, že účinky přechodu práv a povinností z pracovněprávního vztahu z původního na přejímajícího zaměstnavatele (v daném případě konkrétně práva zaměstnance z pracovního úrazu) nemohou nastat, je-li původní pracovní poměr formálně skončen. Nejvyšší soud to odůvodnil tím, že „vyloučení této skutečnosti z celkového rámce okolností rozhodných pro posouzení věci by totiž znamenalo nepřípustné obcházení ustanovení § 72 zákoníku práce.“ Jinými slovy není možno dohodu o rozvázání pracovního poměru označit jen čistě jako formální a vůbec k ní nepřihlédnout, nebo ji dokonce posoudit v rámci řešení předběžné otázky mimo řízení dle § 72 zákoníku práce jako neplatnou.

V rozsudku vydaném pod sp. zn. 21 Cdo 3046/2013 Nejvyšší soud ČR v řízení o určení neplatnosti zrušení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele ve zkušební době konstatoval: „Přestože k přechodu práv a povinností z pracovněprávních vztahů podle ustanovení § 338 odst. 2 zák. práce dochází – jak vyplývá z výše uvedeného – bez nutnosti rozvázání pracovního poměru zaměstnance s dosavadním zaměstnavatelem a uzavření nové pracovní smlouvy s přejímajícím zaměstnavatelem, je v souladu se zákonem a odpovídá zásadě autonomie vůle stran pracovněprávních vztahů i takový postup, že zaměstnanec uzavře z důvodu převodu činnosti zaměstnavatele nebo části činnosti zaměstnavatele nebo převodu úkolů zaměstnavatele anebo jejich části k jinému zaměstnavateli dohodu o rozvázání pracovního poměru s dosavadním zaměstnavatelem a zároveň pracovní smlouvu s přejímajícím zaměstnavatelem.