Osvojení

Z Iurium Wiki

Pojem osvojení

Osvojením občanský zákoník rozumí přijetí cizí osoby za vlastní. Jedná se o nahrazení přirozeného rodičovství rodičovstvím právním. Osvojení představuje významnou statusovou změnu, z čehož plyne i kogentní charakter norem o osvojení. Důsledkem soudního rozhodnutí o osvojení je začlenění dítěte do nové rodiny. [1] Statusový význam osvojení spočívá především v tom, že osvojitel se právní mocí rozhodnutí o osvojení ocitá v právním postavení rodiče, a to se všemi důsledky, které z tohoto postavení právní řád vyvozuje. Dítě vstupuje do nové rodiny fakticky i právně. Neplatí to však bez výjimky. Je nutné mít na paměti, že osvojení je příbuzenství založené pouze právem a nemění biologickou realitu. Pokrevní příbuzenství dítěte s původní rodinou stále trvá a v určitých situacích může znovu nabýt na relevanci, typicky v souvislosti se zákonnou překážkou příbuzenství při uzavírání manželství.[2]

Ustanovení § 800 občanského zákoníku stanoví, že osvojiteli se mohou stát manželé nebo jeden z manželů. Výjimečně lze přivolit i osvojení jinou osobou, v takovém případě soud rozhodne i o vypuštění zápisu druhého z rodičů z matriky. Není tedy možné, aby dítě osvojil muž a žena, kteří nejsou manželé, a to i přesto, že spolu žijí. Jinou osobou může být jakákoliv samostatně žijící osoba, která je dítěti schopna zajistit řádné rodinné zázemí.[3]

K tomu, aby soud mohl rozhodnou o osvojení, musí být naplněny následující předpoklady:

1. Předpoklady na straně rodiny původu dítěte, které mohou být například nedostatečné rodinné prostředí, smrt rodiče či odmítnutí dítěte.

2. Předpoklady na straně dítěte - faktická nemožnost vyrůstat v původní rodině, jeho zájem na řešení nastalé situace osvojením a jeho souhlas.

3. Předpoklady na straně osvojitele - těmi je zejména zájem dítě osvojit, vhodný zdravotní stav umožňující řádnou péči, přiměřený věkový rozdíl, neexistence blízkého příbuzenství, ochota dítě přijmout do preadopční péče a vlastním návrhem zahájit řízení o osvojení.

4. Z dalších předpokladů lze jmenovat zejména kladné rozhodnutí soudu o preadopční péči, vytvoření alespoň základů vztahu rodiče s dítětem mezi potenciálním osvojitelem a osvojeným a v neposlední řadě také samotné rozhodnutí soudu o osvojení.[4]

Druhy osvojení

Dle míry zachování vztahů k původní rodině osvojence lze osvojení rozlišit na úplné a neúplné. Při osvojení úplném zanikají veškeré vazby osvojence k původní rodině a nahradí je právní vztahy zcela nové k novému okruhu příbuzných. Nezletilou ne plně svéprávnou osobu lze osvojit pouze osvojením úplným. Naproti tomu u osvojení neúplného, typického pro osvojení zletilého, zůstávají právní vazby osvojence k původní rodině do jisté míry zachovány, zároveň vztahy vůči příbuzným osvojitele vůbec nevzniknou. [5]

Dalším kritériem je zrušitelnost osvojení. Osvojení nezletilého ne plně svéprávného je osvojením nezrušitelným. Jedinou výjimku z tohoto pravidla tvoří § 840 občanského zákoníku, který stanovuje, že jsou-li zde důležité důvody, soud osvojení na návrh osvojence nebo osvojitele zruší. Takto lze učinit pouze do uplynutí tří let od rozhodnutí o osvojení. To neplatí, je-li osvojení v rozporu se zákonem. Důležitým důvodem, který zakládá zrušitelnost osvojení, může být například vážné narušení citového vztahu mezi osvojencem a osvojitelem, vznik trvalé duševní poruchy na straně osvojitele či osvojence nebo hrubé zanedbávání práv, které tvoří součást rodičovské odpovědnosti. [6]

Přímé osvojení je takovým osvojením, kde se předem osvojitelé i rodiče znají, není tedy potřeba zprostředkování osvojení třetím subjektem. Jeho opakem je osvojení přímé, tedy zprostředkované státem.[7]

Nový občanský zákoník do českého právního řádu vrací osvojení zletilého, které stojí proti osvojení nezletilého. Rozlišujeme dva typy osvojení zletilého, a to osvojení zletilého, které je obdobou osvojení nezletilého a osvojení zletilého, které není obdobou osvojení nezletilého. [8] O osvojení zletilého bude podrobněji pojednáno dále.

Souhlas s osvojením

Obecně

Ustanovení § 805 občanského zákoníku stanovuje, že o osvojení nemůže být rozhodnuto bez souhlasu dítěte, rodičů dítěte nebo osob, které jsou oprávněny dát souhlas za rodiče, popřípadě manžela osvojitele. Souhlas k osvojení je tedy hmotněprávní podmínkou osvojitelnosti. Ve výjimečných případech lze souhlas některých osob nahradit (například za situace, kdy souhlas rodiče nelze získat).[9]

Souhlas původního rodiče

K osvojení je třeba souhlasu rodičů osvojovaného dítěte. Toto právo není součástí rodičovské odpovědnosti, nýbrž plyne z přirozených práv rodiče.[10] Předtím, než rodič udělí souhlas s osvojením, má soud povinnost jen poučit o podstatě institutu osvojení a o následcích jeho souhlasu. [11] Rodič souhlasí s osvojením potomka svým osobním prohlášením. Toto musí být projeveno pouze ústně, musí naplňovat obecné náležitosti právního jednání a nesmí obsahovat podmínky ani časové doložky. Ze souhlasu musí být jasně patrno, kdo jej činí, kterého dítěte se týká a zda je udělen pouze pro konkrétní osobu osvojitele, nebo je tzv. blanketový a konkrétní určení osvojitele neobsahuje. Matka dítěte je oprávněna souhlasit s osvojením nejdříve po uplynutí šesti týdnů od porodu. Otec v udělení souhlasu není časově omezen. Pro oba rodiče však platí, že nelze udělit souhlas ještě před narozením dítěte. Jednalo by se o zdánlivé právní jednání. Udělený souhlas lze odvolat do tří měsíců ode dne, kdy byl udělen. [12]

Souhlas dítěte

Dosáhlo-li osvojované dítě alespoň dvanácti let, je třeba vždy jeho osobního souhlasu s osvojením, ledaže je mimo jakoukoli pochybnost, že by byl postup požadující jeho osobní souhlas v zásadním rozporu se zájmy dítěte, nebo že dítě není schopno posoudit důsledky souhlasu. Zatímco před dosažením věku 12 let má budoucí osvojenec právo vyjádřit se k osvojení, okamžikem dosažení věku 12 let se souhlas dítěte stává hmotněprávní podmínkou, bez které nelze nezletilce osvojit. Souhlas dítě činí před soudem. Dříve, než se osvojované dítě vyjádří, soud má povinnost je řádně poučit o účelu, obsahu a důsledcích souhlasu s osvojením. Stejně tak soud dítě musí poučit o právu svůj souhlas s osvojením dovolat. [13]

Souhlas manžela

Též souhlas manžela osvojitele je nutnou podmínkou osvojení, a to i za situace, kdy s osvojitelem nežije v rodinné domácnosti.[14]

Péče před osvojením

Občanský zákoník upravuje 2 typy péče o dítě před osvojením.

Fakultativní okamžitá péče

Fakultativní okamžitá péče je určena především pro novorozence. Jejím účelem je zajištění osobní péče o dítě budoucím osvojitelem v případě, kdy by dítěti jinak hrozila ústavní či kolektivní péče, případně péče profesionálního pěstouna. Obsahem této péče není rodičovská odpovědnost, ta zůstává rodičům dítěte, kteří mají rovněž povinnost platit výživné. Dítě je možné do fakultativní okamžité péče předat ve třech situacích.

1. Hned poté, co rodiče udělili souhlas s osvojením.

2. Hned poté, co soud dospěje k tomu, že k osvojení nebude velmi pravděpodobně vůbec souhlasu rodičů potřeba.

3. Souhlasí-li rodiče s předáním do fakultativní okamžité péče[15]

Obligatorní preadopční péče

Účelem obligatorní preadopční péče je zejména zjištění, zda osvojení bude dítěti ku prospěchu a navázání citových rodinných vazeb mezi dítětem a budoucím osvojitelem. Do preadopční péče lze dítě předat až po uplynutí tří měsíců ode dne souhlasu s osvojením. Zákon pro tento typ péče stanoví minimální dobu trvání šest měsíců.[16]

Pro svěření do obligatorní preadopční péče existují následující pravidla.

  • Dítě může být předáno až po třech měsících od dne, kdy byl dán souhlas s osvojením rodičem, opatrovníkem či poručníkem.
  • O předání může soud rozhodnout až poté, co provede šetření ohledně vhodnosti osvojení v daném případě. Posuzuje se zejména vzájemná osobnostní vhodnost osvojence a osvojitele, zdravotní vztah osvojitele, ekonomické a kulturní prostředí obou stran atd.[17]

Právní následky osvojení

  • Statusová změna - právní mocí rozsudku o osvojení osvojenec přestane být dítětem a příbuzným v rodině původu a stane se dítětem a příbuzným v rodině nové, jako by se do ní narodilo
  • Osvojitel se stává nositelem rodičovské odpovědnosti
  • Osvojiteli vzniká vyživovací povinnost k osvojenci
  • Osvojiteli vzniká povinnost informovat dítě o tom, že bylo osvojeno, a to nejpozději do zahájení školní docházky
  • Důsledky v dědickém právu
  • Ex lege dochází ke změně příjmení dítěte na příjmení osvojitele [18]

Osvojení zletilého

Osvojení zletilého lze rozlišit na:

Osvojení, které je obdobou osvojení nezletilého dítěte

Toto osvojení kopíruje prvky klasického osvojení nezletilého. Aby o něm bylo možné rozhodnout, musí být splněn jeden ze čtyř zákonných předpokladů:

  1. Stav, kdy přirozený sourozenec osvojovaného již byl osvojen stejným osvojitelem.
  1. 2. Návrh na osvojení byl podán ještě před nabytím zletilosti osvojence.
  2. 3. Osvojitel pečoval o osvojovaného jako o vlastního ještě před dosažením zletilosti.
  3. 4. Osvojitel hodlá osvojit dítě svého manžela.[19]

Zároveň zde nesmí existovat rozpor s odůvodněným zájmem pokrevních rodičů osvojitele.

Osvojení, které není obdobou osvojení nezletilého dítěte

Tento typ osvojení přichází v úvahu především u osob, které nemají potomky, kteří by pokračovali v jejich díle (vědeckém, řemeslném, uměleckém či jiném).[20] Lze uplatnit jen ve výjimečných situacích. Osvojenci a jeho potomkům nevzniká osvojením příbuzenský poměr vůči členům rodiny osvojitele a nenabývají vůči nim ani žádná majetková práva. Stejně tak osvojitel nenabývá žádných majetkových práv vůči osvojenci a jeho potomkům a osvojenec a jeho potomci nepozbývají práv vůči vlastní rodině. Při tomto osvojení zde nemusí existovat vztah mezi osvojencem a osvojitelem, který je obdobný vztahu rodiče a dítěte. [21] Aby bylo možné realizovat tento typ osvojení, musí zde být přínos pro osvojitele i osvojence navzájem a nesmí to být na újmu důležitých zájmů potomků osvojitele ani osvojovaného.

Zrušení osvojení

Následky osvojení nezanikají zletilostí dítěte ani smrtí jedné ze stran osvojení. Osvojení lze zrušit pouze ze závažných důvodů. Aktivní legitimaci k podání návrhu na zrušení osvojení má osvojitel i osvojenec do tří let od rozhodnutí o osvojení. Po uplynutí této lhůty se osvojení stává nezrušitelným. Ve výjimečných situacích, kdy by došlo k osvojení v rozporu se zákonem, lze tuto lhůtu prolomit a osvojení zrušit i po uplynutí třech let. [22]

Seznam použitých zdrojů

  • HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, 1380 s.
  • HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Rodinné právo. 2. vydání. Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2017, 400 s.
  • NOVOTNÝ, Petr a kol. Nový občanský zákoník, rodinné právo. 2. vydání. Praha: GRADA Publishing a.s., 2017, 208 s.
  • MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, 2064 s.
  • ŠVESTKA, Jiří, DVOŘÁK, Jan, FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, 752 s.
  • KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Rodinné právo. 2. vydání.  Praha: Nakladatelství C.H. Beck, 2017, s. 178.
  • ZEMANDLOVÁ, Anna, JANOČKOVÁ, Michaela. In MELZER, Filip, TÉGL, Petr. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IV. § 655–975. 1. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 996-997.
  • NOVÁ, Hana. In ŠVESTKA a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek II. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 349.
  • KRÁLÍČKOVÁ. Rodinné právo..., s. 183.
  • ZEMANDLOVÁ. Občanský zákoník..., s. 997.
  • SEDLÁK, Petr. In HRUŠÁKOVÁ, Milana a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975). 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 751.
  • KRÁLÍČKOVÁ. Rodinné právo..., s. 181.
  • ZEMANDLOVÁ. Občanský zákoník..., s. 997.
  • SEDLÁK. Petr. Občanský zákoník... , s. 646.
  • KRÁLÍČKOVÁ. Rodinné právo..., s. 183.
  • SEDLÁK. Petr. Občanský zákoník... , s. 660.
  • KRÁLÍČKOVÁ. Rodinné právo..., s. 184.
  • SEDLÁK. Petr. Občanský zákoník... , s. 649.
  • Tamtéž, s. 646.
  • SEDLÁK. Petr. Občanský zákoník... , s. 649.
  • KRÁLÍČKOVÁ. Rodinné právo..., s. 191.
  • Tamtéž, s. 192.
  • Tamtéž, s. 193-194.
  • NOVOTNÝ, Petr a kol. Nový občanský zákoník, rodinné právo. 2. vydání. Praha: GRADA Publishing a.s., 2017, s. 139.
  • KRÁLÍČKOVÁ. Rodinné právo..., s. 200.
  • NOVOTNÝ. Nový občanský zákoník..., s. 140.
  • NOVÁ. Občanský zákoník..., s. 416.
  • Autoři článku: Natalielacna (Natálie Lacná), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)