Opatrovnictví

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Opatrovnictví (cura) je spolu s poručenstvím (tutela) stará instituce římského práva. Existují proto, aby pomohli lidem (s různým omezením) spravovat jejich záležitosti, protože oni sami toho nejsou schopni. Například pro svůj nízký věk, nemoc, tělesnou věda, "slabost pohlaví" = ženy, lehokomyslenost atd. Obě instituce jsou popsány v Zákonu dvanácti desek. Podle Zákona dvanácti desek se opatrovnictví praktikovalo na ochranu lidí duševně nemocných a marnotratníků.

Cura furiosi (opatrovnictví nad šílencem)

Opatrovník (curator) byl v tomto případě podle Zákona dvanácti desek v agnáckém nebo rodovém příbuzenství se šílencem. Pečoval nejen o jeho majetek, ale i o šílence samotného. Opatrovnictví nezanikalo, ale zastavovalo se uzdravením šílence. Také se mohlo přerušit na dobu, kdy měl šílenec "světlé chvilky". Curator jednal vzhledem k nemoci osoby sám a ve všech vecech.

Cura prodigi (opatrovnictví nad marnotratníkem)

Opatrovnictví se sjednávalo nad mužem siu iuris, který neuváženě utrácel zděděný majetek a rodině hrozila bída. Toto opatrovnictví také najdeme v Zákoně dvanácti desek. Muselo se jednat o zděděný, kmenový majetek, svůj vlastní majetek si muž siu iuris mohl utrácel jak chtěl. Curator kontroloval a schvaloval jeho majetkoprávní jednání, do ostatních jednání nezasahoval. Opatrovnictví určuje úřad, zaniká však již bez jeho vědomí tím že se marnotratník polepší.

Cura debilium (opatrovnictví nad ochromeným)

Určeno pro osoby stižené tělesnou vadou nebo nemocí. Okruh působnosti opatrovníka se určuje jednotlivě podle stupně ochromení.

Cura ad actum (opatrovnictví pro jedno právní jednání)

Zvláštní typ opatrovnictví. Vznik na počátku doby císařské. Jedná se o opatrovnictví nad nezletilým v případě jednoho právního jednání, např. převzení dědictví nebo inkasování pohledávky.

Cura minorum (opatrovnictví nad nezletilci)

Zavedeno zákonem Plaetoriovým (2.st. př. n. l.). Curator měl chránit mladého člověka, již plně způsobilého, před podvodem nebo unáhleným jednáním z důvodu nezkušenosti. Mladý člověk jej mohl nebo nemusel mít. Byla vždy cura dativa (úřadem určená).

Cura ventris (opatrovnictví nenarozeného dítěte)

Curator nenarozeného dítěte měl chránit jeho majetkové zájmy.[1]


Gaius - 1.komentář 199.-200.
199. Aby však právní zájmy jak nedospělců, tak i těch, kdo jsou v opatrovnictví nebyly (jednáním) poručníků a opatrovníků mařeny či poškozovány, pečuje prétor o to, aby i poručníci i opatrovníci zřizovali z titulu své funkce záruky.

200. Ale není tomu tak vždycky. Neboť poručníci testamentem stanovení záruky zřizovat nemusí, protože jejich věrnost a poctivost bylo prokázána samým testátorem. Také opratrovníci, kterým nepřipadá opatrovnictví ze zákona, ale jsou stanoveni buď konsulem nebo prétorem nebo správcem provincie, nejsou obvykle nuceni záruky zřizovat, rozumí se že proto, že (k tomu účelu) byli vybráni lidé sdostatek spolehliví.[2]

  1. KINCL, Jaromír, Michal SKŘEJPEK a Valentin URFUS. Římské právo. Dot. 2. dopl. a přeprac. vyd. (C.H. Beck dot. 1. vyd.). Praha: C.H. Beck, 1997. Beckovy právnické učebnice,str.150-152, ISBN 80-717-9031-1.
  2. Gaius: Učebnice práva ve čtyřech knihách. Brno: Doplněk, 1993. Edice učebnic Právnické fakulty Masarykovy univerzity v Brně,str.76, ISBN 80-210-0766-4.