Ústavní právo

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Ústavní právo

Ústavní právo je souhrn principů a norem nejvyšší právní síly, které upravují základní společenské vztahy.
Spadá do práva veřejného, které se zabývá ústavou a vykládá ji (ústavní právo ČR ale obsahuje i normy práva soukromého, zejména Listina je i základem vztahů soukromoprávních).

Vymezení pojmu

V určitém všeobecném (univerzálním pojetí) existuje řada přístupů k vymezení pojmu ústavní právo 1:

a) Ústavní právo vyjadřuje určitou politickou organizace společnosti, strukturu mocenských prostředků, organizaci veřejné moci. Je v tomto smyslu vyjádřením představ politické reprezentace (zastupující širší nebo užší základ obyvatelstva v podmínkách uznané plurality politických zájmů nebo monolitní více či méně oktrojované politické kultury) o žádoucí organizaci vztahů a o jejich setrvačnosti v perspektivě, ústavní právo je dle slov Doyena G. Vedela právo ,,politické autority" - konstatujeme takto hledisko politické.

b) Ústavní právo je spjato s moderní státností. Vzniká fakticky s revolučním vývojem (anglická revoluce, francouzská revoluce, rozvoj klasické demokracie po 2. světové válce). Je svým názvem ovlivněno názvem tradičních dokumentů, které určovaly novou společenskou dohodu či nový systém, ,,konstituovaly" nové instituce psanou ústavou (zejména Francie po Velké francouzské revoluci) hledisko historicko - genetické.

c) Předmětem tohoto druhu práva jsou vztahy vznikající při výkonu státní moci, zabývající se strukturou státní moci, vůlí státu poskytnutého prostoru pro činnost individua. V této podobě je pojímáno jako právo státní (v širším i užším slova smyslu), výrazně založené na učení o státu (Staatslehre) - hledisko etatistické.

d) Předmětem ústavního práva jsou právní vztahy, upravené normami ústavy, jim na roveň postavenými nebo na ústavu bezprostředně navazujícími - hledisko normativně - právní. Toto pojetí akcentuje právní normu, v níž je ústavní právo zformulováno, případně podtrhující i skutečnost zvláštní právní síly ústavních zákonů anebo pouze aktů zvaných ,,ústava".

e) Ústavní právo je soustava právních norem konkrétní země, které upravují postavení člověka ve společnosti a státu, základy společenského zřízení, základy organizace a činnosti systému státních orgánů a také orgány samosprávy - hledisko věcně - předmětové.

Předmět ústavního práva

V tomto smyslu se předmět ústavního práva obvykle definuje spíše deskribujícím popisem několika vedle sebe stojících a svébytných oblastí institucí a vztahů, uspořádaných zpravidla do několika skupin, a to jako 2:

1. Základy veřejné moci a její mocenské povahy, zejména její:

  • hodnotové principy (suverenita lidu, kontrolovatelnost, politicko-soutěžní charakter)
  • suverenitu interní i externí, včetně zásad jednání v mezinárodních vztazích a společenstvích
  • povaha a forma státní moci (např. republikánská, unitární)
  • forma vlády jako určitý model dělby moci na úrovni nejvyšších státních orgánů i vertikální včetně územní autonomie a samosprávy
  • způsob legitimovanosti mocenských orgánů, jejich volby či ustavování veřejné moci, případně přímý výkon moci lidu
  • způsob rozhodování orgánů veřejné moci, pravomoci normotvorné (zejména ústavodárné a zákonodárné), výkonné, arbiterské a další
  • odpovědnost orgánů veřejné moci, přezkoumatelnost jejich rozhodnutí

2. Ústavní orgány moci, jako pojmenování instituce s jejich strukturou, způsobem ustavování, odpovědnosti atd.

3. Základy společenské samosprávy (teritoriální, politické, profesní, náboženské, odborové, spolkové a jiné)

4. Uznání a vymezení svobody individua v podobě základních práv a svobod a jejich garance realizované veřejnou mocí

5. Základy politické demokracie (v podobě volné soutěže politických sil)

6. Základy systému spravedlnosti, principů organizace a činnosti soudnictví včetně soudnictví ústavního

7. Ústavněprávní symbolika

Subjekty ústavního práva

Ústavněprávní subjektivita je zvláštní subjektivitou v právu vzhledem ke zvláštnosti ústavy jako základního zákona. Ústavněprávní subjektivitu lze chápat jako 3:

a) způsobilost být subjektem ústavněprávních vztahů

b) způsobilost mít možnost svojí činností naplňovat ústavní normy

c) způsobilost k ústavněprávním úkonům, resp. dalším právním úkonům

Subjekty ústavního práva tedy lze na základě výše řečeného dělit, a to především s ohledem na zvláštnosti předmětu ústavy, který se historicky vyvinul jako konstitutivní základ společnosti v typických oblastech vztahů (viz. výše):

1) formy seskupení osob:

  • obecného, neurčitého charakteru mnohdy územně organizované jako lid, národ, národnost, etnická skupina, vyšší samosprávný celek, obec, apod.
  • konkrétního, určitého charakteru jako politická strana, občanské sdružení petiční výbor, volič, soudce, apod.

2) orgány veřejné moci, a to:

  • kolegiální (včetně jejich orgánů) - např. vláda a její předseda, výbor komory parlamentu
  • monokratické (prezident, veřejný ochránce práv)
  • jiné (např. senát soudu)

3) orány samosprávy:

  • orgány územní samosprávy (např. krajské zastupitelstvo, obecní zastupitelstvo)
  • akademická obec a její orgány (podle zákona o vysokých školách), statutární orgán
  • politické strany, orgán církve či náboženské společnosti

4) fyzická či právnická osoba (s přímou či zprostředkovanou ústavněprávní subjektivitou dle rozboru výše - např. politická strana registrovaná podle zákona o politických stranách)


Pyramida právních norem

1) Ústava

  • Ústavní pořádek
  • Mezinárodní smlouvy podle čl. 10
  • Zákony
  • Zákonná opatření senátu
  • Nálezy ústavního soudu podle čl. 87

2) Zákony

Tyto dva celky tvoří primární právo.

3) Podzákonné právní normy

Nařízení vlády čl. 78 Právní předpisy ministerstev a správních úřadů čl. 79 Právní předpisy orgánů samosprávy v přenesené působnosti čl. 79, odst.3 Právní předpisy orgánů samosprávy v samostatné působnosti čl. 104, odst.3

Tento celek tvoří sekundární právo.

Prameny ústavního práva

  1. PŘESMĚRUJ [[1]]
  • pramen práva = zdroj práv a povinností a nositel poznání těchto práv a povinností

Ústavní právo má z pohledu způsobu ztvárnění zdrojů, nejméně tyto typové základní prameny 4:

1) Hodnotová učení

2) Politické, resp. státnické dokumenty

3) Normativní zdroje

4) Vědecko - doktrinální zdroje

5) Normy mezinárodního práva

6) Normativní akty orgánů výkonné moci a hlav států

7) Ústavněprávní obyčeje

8) Religiozní kodexy

9) Právo EU

10) Nadstátní právní systémy

11) Obecné právní principy

Odkazy

1 2 3 4 KLÍMA, Karel. Ústavní právo. 4., rozš. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010. Právnické učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-261-5