Emptio venditio (smlouva trhová): Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „Smlouva trhová (emptio vendtio) je dvoustranný kontrakt konsensuální, pomocí kterého jedna ze stran (prodejce - venditor) slibuje druhé straně (kup…“)
 
m
(Značka: editace z VisualEditoru)
Řádek 1: Řádek 1:
Smlouva trhová (emptio vendtio) je dvoustranný kontrakt konsensuální, pomocí kterého jedna ze stran (prodejce - venditor) slibuje druhé straně (kupujícímu - emptor) převedení určité věci (merx), kupující se mu zavazuje zaplatit smluvenou cenu.  
+
Smlouva trhová (emptio vendtio) je dvoustranný kontrakt konsensuální, pomocí kterého jedna ze stran (prodejce - venditor) slibuje druhé straně (kupujícímu - emptor) převedení určité věci (merx), kupující se mu zavazuje zaplatit smluvenou cenu.<ref>BONFANTE, Pietro. ''Instituce římského práva''. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 516</ref> 
Kontrakty konsensuální
+
 
Obecně se rozeznávají dvě velké skupiny kontraktů: kontrakty formální a bezforemné. Bezforemné kontrakty lze rozdělit na reálné a konsensuální. Konsensuální kontrakty vznikají z pouhého konsenzu (dohody) stran, není tedy zapotřebí žádná zvláštní forma.  V případě konsensuálních kontraktů se jedná o obligace dvoustranné, jejich původ spočívá v ius gentium.  
+
'''Kontrakty konsensuální'''
 +
* Obecně se rozeznávají dvě velké skupiny kontraktů: kontrakty formální a bezforemné. Bezforemné kontrakty lze rozdělit na reálné a konsensuální. Konsensuální kontrakty vznikají z pouhého konsenzu (dohody) stran, není tedy zapotřebí žádná zvláštní forma.  V případě konsensuálních kontraktů se jedná o obligace dvoustranné, jejich původ spočívá v ius gentium.<ref>VÁŽNÝ, Jan. ''Římské právo obligační část I''. 2. Bratislava, 1924. s 76</ref>
 +
 
 
= Charakter kupní smlouvy =  
 
= Charakter kupní smlouvy =  
Jedná se o smlouvu, která je založena na směně věci za peníze. V tomto faktu se však liší názory Sabiniánů a Proculiánů. Sabiniáni tvrdí, že cena může spočívat také v jiných věcech než v penězích. Proculiáni zastávali názor, že cena musí být stanovena pouze v penězích – tento názor byl ve společnosti převládající.  
+
Jedná se o smlouvu, která je založena na směně věci za peníze. V tomto faktu se však liší názory Sabiniánů a Proculiánů. Sabiniáni tvrdí, že cena může spočívat také v jiných věcech než v penězích. Proculiáni zastávali názor, že cena musí být stanovena pouze v penězích – tento názor byl ve společnosti převládající.  
Původně záležela smlouva trhová v bezprostředním vzájemném odevzdání věci a hotových peněz.   K samotnému vzniku kupní smlouvy tedy mohlo dojít až v okamžiku, kdy byla společnost natolik vyspělá, že používala peníze jako platidlo a odklonila se od původní směny. Díky vzniku peněz se začaly rozlišovat dvě smlouvy: smlouva trhová (emptio venditio) – výměna věci za peníze a směna (permutatio) – výměna věci za věc.
+
 
Nejstarší římská podoba smlouvy trhové byla reálná – spočívala tedy na vzájemném skutečném převodu peněz a věci. K provedení tohoto aktu sloužila mancipace. Z mancipace oběma stranám vznikaly určité povinnosti – prodejci odevzdat věc a kupujícímu zaplatit smluvenou cenu. Pozdější podoba smlouvy trhové se odpoutala od původní reálné povahy (předání z ruky do ruky) a byla konstruována spíše jako smlouva. Tato smlouva se uzavírala pouhým konsensem o věci a o penězích. Zvykem bylo, že jedna strana poskytla druhé straně tzv. závdavek (arra), která byla po naplnění smlouvy vrácena – jednalo se tedy o určitou pojistku.   
+
Původně záležela smlouva trhová v bezprostředním vzájemném odevzdání věci a hotových peněz.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 683</ref> K samotnému vzniku kupní smlouvy tedy mohlo dojít až v okamžiku, kdy byla společnost natolik vyspělá, že používala peníze jako platidlo a odklonila se od původní směny. Díky vzniku peněz se začaly rozlišovat dvě smlouvy: smlouva trhová (emptio venditio) – výměna věci za peníze a směna (permutatio) – výměna věci za věc.
 +
 
 +
Nejstarší římská podoba smlouvy trhové byla reálná – spočívala tedy na vzájemném skutečném převodu peněz a věci. K provedení tohoto aktu sloužila mancipace. Z mancipace oběma stranám vznikaly určité povinnosti – prodejci odevzdat věc a kupujícímu zaplatit smluvenou cenu. Pozdější podoba smlouvy trhové se odpoutala od původní reálné povahy (předání z ruky do ruky) a byla konstruována spíše jako smlouva. Tato smlouva se uzavírala pouhým konsensem o věci a o penězích. Zvykem bylo, že jedna strana poskytla druhé straně tzv. závdavek (arra), která byla po naplnění smlouvy vrácena – jednalo se tedy o určitou pojistku.<ref>VÁŽNÝ, Jan. ''Římské právo obligační část I''. 2. Bratislava, 1924. s 78-80</ref>  
  
 
== Kupní cena (pretium) ==
 
== Kupní cena (pretium) ==
Řádek 11: Řádek 15:
 
* Musela být stanovena v penězích. Tímto se lišila smlouva kupní od směny.
 
* Musela být stanovena v penězích. Tímto se lišila smlouva kupní od směny.
 
* Cena musela být určena objektivně v době, kdy se smlouva zavírala. Cena může být stanovena i prohlášením, že se věc prodává za tu samou cenu, za kterou byla původně koupena. Při koupi určité kvantity či pozemku stačilo, když se cena stanovila pro určitou jednotku míry, počtu, váhy a dle toho se pak skutečná cena dopočítala. Za Justiniána mohla být cena stanovena i třetí osobou – kupující i prodejce se však musí shodnout, že cena bude určována třetí osobou.  
 
* Cena musela být určena objektivně v době, kdy se smlouva zavírala. Cena může být stanovena i prohlášením, že se věc prodává za tu samou cenu, za kterou byla původně koupena. Při koupi určité kvantity či pozemku stačilo, když se cena stanovila pro určitou jednotku míry, počtu, váhy a dle toho se pak skutečná cena dopočítala. Za Justiniána mohla být cena stanovena i třetí osobou – kupující i prodejce se však musí shodnout, že cena bude určována třetí osobou.  
* Cena musí být vážně míněna. Strany v ní musí spatřovat ekvivalent předmětu kupní smlouvy. Měla být spravedlivá (pretium iustum), ale nemusí odpovídat reálné hodnotě věci. Za Justiniána, když nastala situace, že cena nedosahovala ani poloviny pravé hodnoty prodaného pozemku, měl právo prodávající požadovat doplacení.   
+
* Cena musí být vážně míněna. Strany v ní musí spatřovat ekvivalent předmětu kupní smlouvy. Měla být spravedlivá (pretium iustum), ale nemusí odpovídat reálné hodnotě věci. Za Justiniána, když nastala situace, že cena nedosahovala ani poloviny pravé hodnoty prodaného pozemku, měl právo prodávající požadovat doplacení.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 686-688</ref>  
 
== Předmět kupní smlouvy (merx) ==
 
== Předmět kupní smlouvy (merx) ==
 
Předmětem kupní smlouvy mohou být věci movité, nemovité, ale i práva. Způsobilým předmětem kupní smlouvy jsou také pohledávky, dokonce i celé jmění. Prodány nemohly být res extra commercium a člověk svobodný.
 
Předmětem kupní smlouvy mohou být věci movité, nemovité, ale i práva. Způsobilým předmětem kupní smlouvy jsou také pohledávky, dokonce i celé jmění. Prodány nemohly být res extra commercium a člověk svobodný.
Předmětem může být taktéž res futura (věc budoucí) – tedy věc, která ještě nevznikla (např. věc, která má být zhotovena, budoucí plody, nebo výtěžek z budoucího lovu, …). Při koupi věci budoucí lze rozlišit dvě situace:
+
 
 +
Předmětem může být taktéž res futura (věc budoucí) – tedy věc, která ještě nevznikla (např. věc, která má být zhotovena, budoucí plody, nebo výtěžek z budoucího lovu, …).<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 684-685</ref> Při koupi věci budoucí lze rozlišit dvě situace:
 
* Emptio rei speratae – výjimečná smlouva trhová, která nabývá účinku jen, pokud se splní podmínka (věc vznikne). Pouze v takovém případě musí být kupní cena zaplacena.
 
* Emptio rei speratae – výjimečná smlouva trhová, která nabývá účinku jen, pokud se splní podmínka (věc vznikne). Pouze v takovém případě musí být kupní cena zaplacena.
* Emptio spei – smlouva odvážná (aleatorní), zavazuje kupujícího k zaplacení kupní ceny i v případě, že výtěžek nebude žádný (např. výtěžek budoucího rybolovu).  
+
* Emptio spei – smlouva odvážná (aleatorní), zavazuje kupujícího k zaplacení kupní ceny i v případě, že výtěžek nebude žádný (např. výtěžek budoucího rybolovu).<ref>BONFANTE, Pietro. ''Instituce římského práva''. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 518</ref>
 
= Závazky kupce =
 
= Závazky kupce =
Kupec je povinen prodejci zaplatit kupní cenu. Peníze musí odevzdat v dohodnuté době nebo při předání věci (záleží na vzájemném ujednání).
+
Kupec je povinen prodejci zaplatit kupní cenu. Peníze musí odevzdat v dohodnuté době nebo při předání věci (záleží na vzájemném ujednání).
 +
 
 
Kupující také musí uhradit všechny náklady na věc, a to od dohodnuté doby, nebo do okamžiku předání.
 
Kupující také musí uhradit všechny náklady na věc, a to od dohodnuté doby, nebo do okamžiku předání.
Náleží mu všechny plody a všechny přírůstky k věci od okamžiku převzetí věci.
+
Náleží mu všechny plody a všechny přírůstky k věci od okamžiku převzetí věci.
Od doby uzavření kupní smlouvy přechází na kupujícího nebezpečí zhoršení nebo dokonce zničení věci v důsledku působení vyšší moci či činem třetí osoby. Kupující má však povinnost i v takovém případě zaplatit kupní cenu. Pouze za situace, kdy si stát danou věc přivlastní – v období mezi uzavřením kupní smlouvy a předáním věci – nemusí kupující zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Pokud je předmětem kupní smlouvy věc genericky určená pak nebezpečí zničení či zhoršení věci přechází na kupce až v momentě, kdy se smlouva trhová soustředí na věc individuálně určenou – tedy od okamžiku kdy je genericky určena věc specifikována. V případě existence výminky odkládací přechází nebezpečí zkázy na kupce až po jejím splnění, ale nebezpečí zhoršení věci postihuje kupce ještě před splněním výminky.  Při koupi určité  kvantity zboží, které má být teprve vyměřeno, přechází na kupujícího nebezpečí zkázy až po odměření, nebezpečí zhoršení ihned (tedy stejně, jako při koupi genericky určené věci).   
+
 
 +
Od doby uzavření kupní smlouvy přechází na kupujícího nebezpečí zhoršení nebo dokonce zničení věci v důsledku působení vyšší moci či činem třetí osoby. Kupující má však povinnost i v takovém případě zaplatit kupní cenu. Pouze za situace, kdy si stát danou věc přivlastní – v období mezi uzavřením kupní smlouvy a předáním věci – nemusí kupující zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Pokud je předmětem kupní smlouvy věc genericky určená pak nebezpečí zničení či zhoršení věci přechází na kupce až v momentě, kdy se smlouva trhová soustředí na věc individuálně určenou – tedy od okamžiku kdy je genericky určena věc specifikována. V případě existence výminky odkládací přechází nebezpečí zkázy na kupce až po jejím splnění, ale nebezpečí zhoršení věci postihuje kupce ještě před splněním výminky.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 691-693</ref> <!-- Výminka (lat. conditio) jest ustanovení, kterým se účinky právního jednání činí závislými na budoucí nejisté události. -Ottův slovník naučný  -->  
 +
 
 +
Při koupi určité  kvantity zboží, které má být teprve vyměřeno, přechází na kupujícího nebezpečí zkázy až po odměření, nebezpečí zhoršení ihned (tedy stejně, jako při koupi genericky určené věci).<ref>VÁŽNÝ, Jan. ''Římské právo obligační část I''. 2. Bratislava, 1924. s 81</ref>  
  
  
 
= Závazky prodejce =
 
= Závazky prodejce =
Povinností prodejce je opatrovat prodanou věc až do momentu jejího odevzdání – je povinován předmět kupní smlouvy odevzdat. V případě, že během doby tohoto opatrování věci došlo prodejcovou vinou ke zkáze či zhoršení věci, pak podléhá kupcově actio empti na náhradu. V klasickém právu ručil prodejce i za ztrátu věci furtem (krádeží) nebo za útěk otroka (který byl předmětem kupní smlouvy). V právu Justiniánském pak v těchto otázkách záleželo na úmluvě, obecně vždy prodejce ručil a za krádež a podobné případy, jestliže se nechoval jako správný hospodář.
+
Povinností prodejce je opatrovat prodanou věc až do momentu jejího odevzdání – je povinován předmět kupní smlouvy odevzdat. V případě, že během doby tohoto opatrování věci došlo prodejcovou vinou ke zkáze či zhoršení věci, pak podléhá kupcově actio empti na náhradu. V klasickém právu ručil prodejce i za ztrátu věci furtem (krádeží) nebo za útěk otroka (který byl předmětem kupní smlouvy). V právu Justiniánském pak v těchto otázkách záleželo na úmluvě, obecně vždy prodejce ručil a za krádež a podobné případy, jestliže se nechoval jako správný hospodář.  
Prodejce na kupujícího převádí držbu, a ručí za to, že držba bude nerušená. Není však jeho povinností převést na kupce i vlastnictví.  
+
 
Evikční  závazek
+
Prodejce na kupujícího převádí držbu, a ručí za to, že držba bude nerušená. Není však jeho povinností převést na kupce i vlastnictví.<ref>VÁŽNÝ, Jan. ''Římské právo obligační část I''. 2. Bratislava, 1924. s 82</ref> 
Odpovědnost prodatele za evikci se původně vymiňovala zvláštní stipulací na pokutu ve výši dupla (dvojnásobku trhové ceny), později byl závazek vynutitelný přímo ze smlouvy trhové – actiones empti.  
+
 
Evikční stipulace byla uskutečňována zejména ve starších dobách, kdy jednou ze stran byl peregrinus (cizinec), nebo předmět kupní smlouvy byla nemancipační věc. Žaloba z této evikční stipulace směřovala na náhradu škody – na duplum. V klasickém právu pak platilo, že i pokud byla opomenuta stipulace evikční, pak pokud nastala evikce, mohl kupec žádat plnění již na základě kupní smlouvy.
+
'''Evikční  závazek'''<!-- Správa (lat. evictio) jest právní instituce záležející v tom, že ten, kdo buď ze smlouvy trhové nebo z jiného důvodu jest zavázán druhému převésti ve vlastnictví věc aneb opatřiti jiné právo věcné, ručí za škodu, která mu vzejde tím, že právo převodcovo bylo vadné, ježto někdo třetí měl k věci právo vylučující plné účinky převodu. – Ottův slovník naučný -->
Evikční závazek předpokládal, že kupci bylo držení koupené věci odňato soudním rozhodnutím, věc musela být odňata pro nedostatek v právu prodejce, byla provedena denuntiatio litis (ohlášení sporu), kde kupec vyzýval prodejce, aby se jej v daném sporu zastal. Za evikci se považovalo také, když byl prodaný člověk prohlášen soudem za svobodného.
+
 
Evikční nárok nepřísluší kupci, pokud byl vyloučen úmluvou stran. V případě, kdy kupce věděl již při trhu, že věc je cizí, nebo je stižena právy třetí osoby. Nárok na evikci nevzniká ani v případě, kdy byla věc prodána mezi hrou, aby prodejce mohl pokračovat za utržené peníze ve hře.  
+
Odpovědnost prodatele za evikci se původně vymiňovala zvláštní stipulací na pokutu ve výši dupla (dvojnásobku trhové ceny), později byl závazek vynutitelný přímo ze smlouvy trhové – actiones empti.<ref>KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. ''Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult''. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 314</ref>   
 +
 
 +
Evikční stipulace byla uskutečňována zejména ve starších dobách, kdy jednou ze stran byl peregrinus (cizinec), nebo předmět kupní smlouvy byla nemancipační věc. Žaloba z této evikční stipulace směřovala na náhradu škody – na duplum. V klasickém právu pak platilo, že i pokud byla opomenuta stipulace evikční, pak pokud nastala evikce, mohl kupec žádat plnění již na základě kupní smlouvy.  
 +
 
 +
Evikční závazek předpokládal, že kupci bylo držení koupené věci odňato soudním rozhodnutím, věc musela být odňata pro nedostatek v právu prodejce, byla provedena denuntiatio litis (ohlášení sporu), kde kupec vyzýval prodejce, aby se jej v daném sporu zastal. Za evikci se považovalo také, když byl prodaný člověk prohlášen soudem za svobodného.  
 +
 
 +
Evikční nárok nepřísluší kupci, pokud byl vyloučen úmluvou stran. V případě, kdy kupce věděl již při trhu, že věc je cizí, nebo je stižena právy třetí osoby. Nárok na evikci nevzniká ani v případě, kdy byla věc prodána mezi hrou, aby prodejce mohl pokračovat za utržené peníze ve hře.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 695-702</ref>
  
 
= Pacta adiecta =
 
= Pacta adiecta =
  
Jedná se o takzvané připojené dohody ke smlouvě. Pacta jsou navázána na jiné kontrakty, a v rámci žalování těchto kontraktů, na které jsou připojeny, probíhá žaloba v rámci actio bonae fidei. Což znamená, že soud musí přihlédnout i k pactům, jakožto vedlejším ujednáním smlouvy, a nejen striktně k samotné smlouvě. Některé lze žalovat v rámci základních žalob, které existují pro danou obligaci, na něž jsou pacta navázána. Jako pacta adiecta může být při smlouvách bonae fidei smluven například úrok či korealita, hojně byly využíváni především u smlouvy trhové (emptio venditio) – zde především upravují vzájemná práva a povinnosti a mají vliv na účinnost kupní smlouvy.
+
Jedná se o takzvané připojené dohody ke smlouvě. Pacta jsou navázána na jiné kontrakty, a v rámci žalování těchto kontraktů, na které jsou připojeny, probíhá žaloba v rámci actio bonae fidei. Což znamená, že soud musí přihlédnout i k pactům, jakožto vedlejším ujednáním smlouvy, a nejen striktně k samotné smlouvě. Některé lze žalovat v rámci základních žalob, které existují pro danou obligaci, na něž jsou pacta navázána.<ref>HEYROVSKÝ, Leopold. ''Dějiny a systém soukromého práva římského''. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 749-750</ref> Jako pacta adiecta může být při smlouvách bonae fidei smluven například úrok či korealita, hojně byly využíváni především u smlouvy trhové (emptio venditio) – zde především upravují vzájemná práva a povinnosti a mají vliv na účinnost kupní smlouvy.
Pacta adiecta pro emptio venditio:
+
 
pactum de retrovendendo
+
Pacta adiecta pro emptio venditio:
Výhrada zpětného prodeje, do stanovené doby je kupující (emptor) povinen předmět smlouvy prodat nazpět prodávajícímu (venditor).
+
 
pactum de retroemendo
+
'''pactum de retrovendendo''' 
Výhrada zpětné koupě, po určitou dobu je venditor povinen odkoupit zpět předmět kupní smlouvy.
+
* Výhrada zpětného prodeje, do stanovené doby je kupující (emptor) povinen předmět smlouvy prodat nazpět prodávajícímu (venditor).
pactum protimeseos
+
'''pactum de retroemendo''' 
Předkupní právo, pokud by emptor chtěl prodat předmět kupní smlouvy někomu jinému, musí se napřed zeptat původního venditora.
+
* Výhrada zpětné koupě, po určitou dobu je venditor povinen odkoupit zpět předmět kupní smlouvy.
pactum displicentiae
+
'''pactum protimeseos''' 
Dohoda o znelíbení, emptor je oprávněn vrátit zboží, pokud se mu nebude líbit a požadovat zpět vrácení kupní ceny. Pokud si strany nehodnou dobu, po kterou lze vrácení provést, stanovuje se na 60 dní.
+
* Předkupní právo, pokud by emptor chtěl prodat předmět kupní smlouvy někomu jinému, musí se napřed zeptat původního venditora.
pactum degustationios
+
'''pactum displicentiae''' 
Dohoda o ochutnávce, toto specifické pactum se připojovalo především ke kupním smlouvám o víně, kdy mohl emptor odstoupit od smlouvy, jestliže víno nemělo očekávanou kvalitu, kvalitu posuzovaly nezávislé osoby.
+
* Dohoda o znelíbení, emptor je oprávněn vrátit zboží, pokud se mu nebude líbit a požadovat zpět vrácení kupní ceny. Pokud si strany nehodnou dobu, po kterou lze vrácení provést, stanovuje se na 60 dní.
Na podobném principu fungovalo i Emptio ad gustum - koupě na zkoušku.
+
'''pactum degustationios''' 
in diem addictio
+
* Dohoda o ochutnávce, toto specifické pactum se připojovalo především ke kupním smlouvám o víně, kdy mohl emptor odstoupit od smlouvy, jestliže víno nemělo očekávanou kvalitu, kvalitu posuzovaly nezávislé osoby.
Výhrada lepšího kupce, jestliže do určité doby nalezne venditor lepšího (výhodnější) kupce, bude mu vrácen předmět koupě.
+
* Na podobném principu fungovalo i Emptio ad gustum - koupě na zkoušku.<ref>VANČURA, Josef. ''Úvod do studia soukromého práva římského''. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 339-340</ref>   
lex commissoria
+
'''in diem addictio''' 
Předmět koupě bude vrácen venditorovi, pokud do určité doby nebude emptorem zaplacena dohodnutá kupní cena. Pro vyžádání vrácení předmětu koupě nyní třeba upomínka.   
+
* Výhrada lepšího kupce, jestliže do určité doby nalezne venditor lepšího (výhodnější) kupce, bude mu vrácen předmět koupě.
 +
'''lex commissoria''' 
 +
* Předmět koupě bude vrácen venditorovi, pokud do určité doby nebude emptorem zaplacena dohodnutá kupní cena. Pro vyžádání vrácení předmětu koupě nyní třeba upomínka.<ref>SKŘEJPEK, Michal. ''Římské soukromé právo: systém a instituce''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). <nowiki>ISBN 978-80-7380-334-6</nowiki>. s. 184</ref>  
 +
 
 
= Ochrana – žaloby =
 
= Ochrana – žaloby =
Actio empti – chrání kupujícího, spočívá především ve vydání předmětu kupní smlouvy.
+
'''Actio empti''' – chrání kupujícího, spočívá především ve vydání předmětu kupní smlouvy.
* Další žaloby kupujícího
+
 
Actio de modo agri – tato žaloba se používala v případě, jestliže prodávající udal větší rozlohu pozemku, než je ve skutečnosti. Zní na duplum (zaplacení dvojnásobku kupní ceny).
+
Další žaloby kupujícího:
Actio ex stipulatu – žaloba ze slíbených vlastností otroků či jízdných nebo tažných zvířat, které se nenaplnily. Zní na duplum.
+
* '''Actio de modo agri''' – tato žaloba se používala v případě, jestliže prodávající udal větší rozlohu pozemku, než je ve skutečnosti. Zní na duplum (zaplacení dvojnásobku kupní ceny).
Actio redhibitoria – žaloba z vad prodávaných otroků a jízdných či tažných zvířat. Zní na zrušení kupní smlouvy a na duplum. Tato žaloba byla použitelná do 2 měsíců, jestliže prodávající neposkytne záruku, že otrok nebo zvíře netrp vadami. V případě, že taková záruka byla prodávajícím poskytnuta pak je možnost tuto žalobu použít do 6 měsíců.
+
* '''Actio ex stipulatu''' – žaloba ze slíbených vlastností otroků či jízdných nebo tažných zvířat, které se nenaplnily. Zní na duplum.
Actio quansi minoris – žaloba ze skrytých vad prodávaných otroků a jízdních či tažných zvířat. Zní na snížení kupní ceny. Použitelná je tato žaloba do jednoho roku.
+
* '''Actio redhibitoria''' – žaloba z vad prodávaných otroků a jízdných či tažných zvířat. Zní na zrušení kupní smlouvy a na duplum. Tato žaloba byla použitelná do 2 měsíců, jestliže prodávající neposkytne záruku, že otrok nebo zvíře netrp vadami. V případě, že taková záruka byla prodávajícím poskytnuta pak je možnost tuto žalobu použít do 6 měsíců.
Actio venditi – chrání prodávajícího, domáhá se především zaplacení kupní ceny.
+
* '''Actio quansi minoris''' – žaloba ze skrytých vad prodávaných otroků a jízdních či tažných zvířat. Zní na snížení kupní ceny. Použitelná je tato žaloba do jednoho roku.
 +
 
 +
'''Actio venditi''' – chrání prodávajícího, domáhá se především zaplacení kupní ceny.<ref>SKŘEJPEK, Michal. ''Římské soukromé právo: systém a instituce''. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). <nowiki>ISBN 978-80-7380-334-6</nowiki>. s. 186</ref>

Verze z 28. 1. 2018, 17:07

Smlouva trhová (emptio vendtio) je dvoustranný kontrakt konsensuální, pomocí kterého jedna ze stran (prodejce - venditor) slibuje druhé straně (kupujícímu - emptor) převedení určité věci (merx), kupující se mu zavazuje zaplatit smluvenou cenu.[1]

Kontrakty konsensuální

  • Obecně se rozeznávají dvě velké skupiny kontraktů: kontrakty formální a bezforemné. Bezforemné kontrakty lze rozdělit na reálné a konsensuální. Konsensuální kontrakty vznikají z pouhého konsenzu (dohody) stran, není tedy zapotřebí žádná zvláštní forma. V případě konsensuálních kontraktů se jedná o obligace dvoustranné, jejich původ spočívá v ius gentium.[2]

Charakter kupní smlouvy

Jedná se o smlouvu, která je založena na směně věci za peníze. V tomto faktu se však liší názory Sabiniánů a Proculiánů. Sabiniáni tvrdí, že cena může spočívat také v jiných věcech než v penězích. Proculiáni zastávali názor, že cena musí být stanovena pouze v penězích – tento názor byl ve společnosti převládající.

Původně záležela smlouva trhová v bezprostředním vzájemném odevzdání věci a hotových peněz.[3] K samotnému vzniku kupní smlouvy tedy mohlo dojít až v okamžiku, kdy byla společnost natolik vyspělá, že používala peníze jako platidlo a odklonila se od původní směny. Díky vzniku peněz se začaly rozlišovat dvě smlouvy: smlouva trhová (emptio venditio) – výměna věci za peníze a směna (permutatio) – výměna věci za věc.

Nejstarší římská podoba smlouvy trhové byla reálná – spočívala tedy na vzájemném skutečném převodu peněz a věci. K provedení tohoto aktu sloužila mancipace. Z mancipace oběma stranám vznikaly určité povinnosti – prodejci odevzdat věc a kupujícímu zaplatit smluvenou cenu. Pozdější podoba smlouvy trhové se odpoutala od původní reálné povahy (předání z ruky do ruky) a byla konstruována spíše jako smlouva. Tato smlouva se uzavírala pouhým konsensem o věci a o penězích. Zvykem bylo, že jedna strana poskytla druhé straně tzv. závdavek (arra), která byla po naplnění smlouvy vrácena – jednalo se tedy o určitou pojistku.[4]

Kupní cena (pretium)

Pro kupní cenu platilo několik podmínek:

  • Musela být stanovena v penězích. Tímto se lišila smlouva kupní od směny.
  • Cena musela být určena objektivně v době, kdy se smlouva zavírala. Cena může být stanovena i prohlášením, že se věc prodává za tu samou cenu, za kterou byla původně koupena. Při koupi určité kvantity či pozemku stačilo, když se cena stanovila pro určitou jednotku míry, počtu, váhy a dle toho se pak skutečná cena dopočítala. Za Justiniána mohla být cena stanovena i třetí osobou – kupující i prodejce se však musí shodnout, že cena bude určována třetí osobou.
  • Cena musí být vážně míněna. Strany v ní musí spatřovat ekvivalent předmětu kupní smlouvy. Měla být spravedlivá (pretium iustum), ale nemusí odpovídat reálné hodnotě věci. Za Justiniána, když nastala situace, že cena nedosahovala ani poloviny pravé hodnoty prodaného pozemku, měl právo prodávající požadovat doplacení.[5]

Předmět kupní smlouvy (merx)

Předmětem kupní smlouvy mohou být věci movité, nemovité, ale i práva. Způsobilým předmětem kupní smlouvy jsou také pohledávky, dokonce i celé jmění. Prodány nemohly být res extra commercium a člověk svobodný.

Předmětem může být taktéž res futura (věc budoucí) – tedy věc, která ještě nevznikla (např. věc, která má být zhotovena, budoucí plody, nebo výtěžek z budoucího lovu, …).[6] Při koupi věci budoucí lze rozlišit dvě situace:

  • Emptio rei speratae – výjimečná smlouva trhová, která nabývá účinku jen, pokud se splní podmínka (věc vznikne). Pouze v takovém případě musí být kupní cena zaplacena.
  • Emptio spei – smlouva odvážná (aleatorní), zavazuje kupujícího k zaplacení kupní ceny i v případě, že výtěžek nebude žádný (např. výtěžek budoucího rybolovu).[7]

Závazky kupce

Kupec je povinen prodejci zaplatit kupní cenu. Peníze musí odevzdat v dohodnuté době nebo při předání věci (záleží na vzájemném ujednání).

Kupující také musí uhradit všechny náklady na věc, a to od dohodnuté doby, nebo do okamžiku předání. Náleží mu všechny plody a všechny přírůstky k věci od okamžiku převzetí věci.

Od doby uzavření kupní smlouvy přechází na kupujícího nebezpečí zhoršení nebo dokonce zničení věci v důsledku působení vyšší moci či činem třetí osoby. Kupující má však povinnost i v takovém případě zaplatit kupní cenu. Pouze za situace, kdy si stát danou věc přivlastní – v období mezi uzavřením kupní smlouvy a předáním věci – nemusí kupující zaplatit prodávajícímu kupní cenu. Pokud je předmětem kupní smlouvy věc genericky určená pak nebezpečí zničení či zhoršení věci přechází na kupce až v momentě, kdy se smlouva trhová soustředí na věc individuálně určenou – tedy od okamžiku kdy je genericky určena věc specifikována. V případě existence výminky odkládací přechází nebezpečí zkázy na kupce až po jejím splnění, ale nebezpečí zhoršení věci postihuje kupce ještě před splněním výminky.[8]

Při koupi určité kvantity zboží, které má být teprve vyměřeno, přechází na kupujícího nebezpečí zkázy až po odměření, nebezpečí zhoršení ihned (tedy stejně, jako při koupi genericky určené věci).[9]


Závazky prodejce

Povinností prodejce je opatrovat prodanou věc až do momentu jejího odevzdání – je povinován předmět kupní smlouvy odevzdat. V případě, že během doby tohoto opatrování věci došlo prodejcovou vinou ke zkáze či zhoršení věci, pak podléhá kupcově actio empti na náhradu. V klasickém právu ručil prodejce i za ztrátu věci furtem (krádeží) nebo za útěk otroka (který byl předmětem kupní smlouvy). V právu Justiniánském pak v těchto otázkách záleželo na úmluvě, obecně vždy prodejce ručil a za krádež a podobné případy, jestliže se nechoval jako správný hospodář.

Prodejce na kupujícího převádí držbu, a ručí za to, že držba bude nerušená. Není však jeho povinností převést na kupce i vlastnictví.[10]

Evikční závazek

Odpovědnost prodatele za evikci se původně vymiňovala zvláštní stipulací na pokutu ve výši dupla (dvojnásobku trhové ceny), později byl závazek vynutitelný přímo ze smlouvy trhové – actiones empti.[11]

Evikční stipulace byla uskutečňována zejména ve starších dobách, kdy jednou ze stran byl peregrinus (cizinec), nebo předmět kupní smlouvy byla nemancipační věc. Žaloba z této evikční stipulace směřovala na náhradu škody – na duplum. V klasickém právu pak platilo, že i pokud byla opomenuta stipulace evikční, pak pokud nastala evikce, mohl kupec žádat plnění již na základě kupní smlouvy.

Evikční závazek předpokládal, že kupci bylo držení koupené věci odňato soudním rozhodnutím, věc musela být odňata pro nedostatek v právu prodejce, byla provedena denuntiatio litis (ohlášení sporu), kde kupec vyzýval prodejce, aby se jej v daném sporu zastal. Za evikci se považovalo také, když byl prodaný člověk prohlášen soudem za svobodného.

Evikční nárok nepřísluší kupci, pokud byl vyloučen úmluvou stran. V případě, kdy kupce věděl již při trhu, že věc je cizí, nebo je stižena právy třetí osoby. Nárok na evikci nevzniká ani v případě, kdy byla věc prodána mezi hrou, aby prodejce mohl pokračovat za utržené peníze ve hře.[12]

Pacta adiecta

Jedná se o takzvané připojené dohody ke smlouvě. Pacta jsou navázána na jiné kontrakty, a v rámci žalování těchto kontraktů, na které jsou připojeny, probíhá žaloba v rámci actio bonae fidei. Což znamená, že soud musí přihlédnout i k pactům, jakožto vedlejším ujednáním smlouvy, a nejen striktně k samotné smlouvě. Některé lze žalovat v rámci základních žalob, které existují pro danou obligaci, na něž jsou pacta navázána.[13] Jako pacta adiecta může být při smlouvách bonae fidei smluven například úrok či korealita, hojně byly využíváni především u smlouvy trhové (emptio venditio) – zde především upravují vzájemná práva a povinnosti a mají vliv na účinnost kupní smlouvy.

Pacta adiecta pro emptio venditio:

pactum de retrovendendo

  • Výhrada zpětného prodeje, do stanovené doby je kupující (emptor) povinen předmět smlouvy prodat nazpět prodávajícímu (venditor).

pactum de retroemendo

  • Výhrada zpětné koupě, po určitou dobu je venditor povinen odkoupit zpět předmět kupní smlouvy.

pactum protimeseos

  • Předkupní právo, pokud by emptor chtěl prodat předmět kupní smlouvy někomu jinému, musí se napřed zeptat původního venditora.

pactum displicentiae

  • Dohoda o znelíbení, emptor je oprávněn vrátit zboží, pokud se mu nebude líbit a požadovat zpět vrácení kupní ceny. Pokud si strany nehodnou dobu, po kterou lze vrácení provést, stanovuje se na 60 dní.

pactum degustationios

  • Dohoda o ochutnávce, toto specifické pactum se připojovalo především ke kupním smlouvám o víně, kdy mohl emptor odstoupit od smlouvy, jestliže víno nemělo očekávanou kvalitu, kvalitu posuzovaly nezávislé osoby.
  • Na podobném principu fungovalo i Emptio ad gustum - koupě na zkoušku.[14]

in diem addictio

  • Výhrada lepšího kupce, jestliže do určité doby nalezne venditor lepšího (výhodnější) kupce, bude mu vrácen předmět koupě.

lex commissoria

  • Předmět koupě bude vrácen venditorovi, pokud do určité doby nebude emptorem zaplacena dohodnutá kupní cena. Pro vyžádání vrácení předmětu koupě nyní třeba upomínka.[15]

Ochrana – žaloby

Actio empti – chrání kupujícího, spočívá především ve vydání předmětu kupní smlouvy.

Další žaloby kupujícího:

  • Actio de modo agri – tato žaloba se používala v případě, jestliže prodávající udal větší rozlohu pozemku, než je ve skutečnosti. Zní na duplum (zaplacení dvojnásobku kupní ceny).
  • Actio ex stipulatu – žaloba ze slíbených vlastností otroků či jízdných nebo tažných zvířat, které se nenaplnily. Zní na duplum.
  • Actio redhibitoria – žaloba z vad prodávaných otroků a jízdných či tažných zvířat. Zní na zrušení kupní smlouvy a na duplum. Tato žaloba byla použitelná do 2 měsíců, jestliže prodávající neposkytne záruku, že otrok nebo zvíře netrp vadami. V případě, že taková záruka byla prodávajícím poskytnuta pak je možnost tuto žalobu použít do 6 měsíců.
  • Actio quansi minoris – žaloba ze skrytých vad prodávaných otroků a jízdních či tažných zvířat. Zní na snížení kupní ceny. Použitelná je tato žaloba do jednoho roku.

Actio venditi – chrání prodávajícího, domáhá se především zaplacení kupní ceny.[16]

  1. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 516
  2. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační část I. 2. Bratislava, 1924. s 76
  3. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 683
  4. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační část I. 2. Bratislava, 1924. s 78-80
  5. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 686-688
  6. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 684-685
  7. BONFANTE, Pietro. Instituce římského práva. 9. vydání. Brno: ČS.A.S. Právník, 1932. Knihovna českého akademického spolku "Právník" v Brně. s. 518
  8. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 691-693
  9. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační část I. 2. Bratislava, 1924. s 81
  10. VÁŽNÝ, Jan. Římské právo obligační část I. 2. Bratislava, 1924. s 82
  11. KINCL, Jaromír a Valentin URFUS. Římské právo: celostátní vysokoškolská učebnice pro studenty právnických fakult. Praha: Panorama, 1990. Učebnice (Panorama). s. 314
  12. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 695-702
  13. HEYROVSKÝ, Leopold. Dějiny a systém soukromého práva římského. 4., opr. vyd. Praha: J. Otto, 1910. s 749-750
  14. VANČURA, Josef. Úvod do studia soukromého práva římského. Praha: nákl. vlast., 1923. s. 339-340
  15. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 184
  16. SKŘEJPEK, Michal. Římské soukromé právo: systém a instituce. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2011. Vysokoškolské učebnice (Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk). ISBN 978-80-7380-334-6. s. 186
Autoři článku: M.svobodova (Monika Svobodová), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)