Uživatel:Trestné činy proti majetku

Z Iurium Wiki

(přesměrováno z Trestné činy proti majetku)

Trestné činy majetkové

Úvod

Trestné činy proti majetku jsou obsaženy v páté hlavě zvláštní části trestního zákoníku.[1] Jednotlivá ustanovení chrání zejména vlastnictví (trestný čin krádeže § 205, zpronevěra § 206, zatajení věci § 219 aj.), ale také majetek jako celek (trestný čin podvodu § 209 TZ). Dále jsou chráněny nehmotné statky v podobě autorského práva, či utajovaných informací (trestný čin dle § 230).

Vlastnictví je základní lidské právo[2][3], které je krom hlavy páté chráněno v dalších hlavách zvláštní části trestního zákoníku, např. v hlavě první (Trestné činy proti životu a zdraví), či šesté (Trestné činy hospodářské).

Pátá hlava zvláštní části se nedělí na díly. Právně a kriminologicky však můžeme z hlediska jednání a následku rozlišovat čtyři skupiny trestných činů[4]:

jednání obohacovací (tato skupina obsahuje základní tři typy obohacovacích jednání – krádež, zpronevěra, podvod v ustanoveních § 205, § 206 a § 209 a zvláštní případy obohacovacích jednání v § 210 až § 212, § 218 a § 219),

jednání poškozovací (základní poškozovací typ jednání je obsažen v ustanovení § 228 a zvláštní případy pak v ustanoveních § 220, § 221, § 222, § 224, § 226, § 229 aj.),

tzv. furtum usus (§ 207 odst. 1 alinea 1, podobná povaha také u trestného činu dle § 208),

získávání prospěchu (kořistění) z trestného činu jiné osoby (trestný čin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 a § 217).

Škoda

Výše škody má značný význam na určení společenské škodlivosti jednotlivých trestných činů a využívá se rovněž k právní kvalifikaci.

Peněžité částky vyjadřující rozsah škody způsobené trestným činem jsou pěvně zakotveny zákonodárcem v § 138 tr. zák.[5]:

škoda nikoli nepatrná – nejméně 10 000 Kč,

škoda nikoli malá – nejméně 50 000 Kč,

větší škoda – nejméně 100 000 Kč,

značná škoda – nejméně 1 000 000 Kč,

škoda velkého rozsahu – nejméně 10 000 000 Kč.

Při stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Tímto prodejem se myslí prodej na legálních trzích.[6] V případě, že nelze výše popsaným způsobem škodu zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo na uvedení věci v předešlý stav, jak vyplývá z § 137 tr. zák.[7] Např. pokud by byla předmětem útoku cizí měna, vyjdeme z kurzu, za který byla příslušná měna prodávána oprávněným subjektem v době spáchání trestného činu.[8]

Věc

Pokud se jedná o trestné činy majetkové, uvedené v páté hlavně trestního zákona, je věc nejčastějším předmětem útoku. Věcí se rozumí i ovladatelná přírodní síla. Ustanovení o věcech se vztahují i na živá zvířata a zpracované oddělené části lidského těla, nevyplývá-li z jednotlivých ustanovení trestního zákona něco jiného (§ 134)[9].Věc náleží pachateli, jestliže ji v době rozhodnutí o ní vlastní, je součástí jeho majetku nebo s ní fakticky jako vlastník nakládá, aniž je oprávněný vlastník nebo držitel takové věci znám. Věc dle § 489 Občanského zákoníku[10] je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí.

Např. přečin poškození cizí věci dle § 228 odst. 1 tr. zák. lze spáchat i na živém zvířeti. Při výkladu zákonného znaku cizí věc se použije § 134 tr. zák., podle něhož se ustanovení o věcech vztahují i na živá zvířata.[11]

Přisvojením si cizí věci se pachatel dostává do role faktického (nikoli ovšem oprávněného) vlastníka věci. Přisvojit si cizí věc znamená získat možnost trvale s věcí disponovat, respektive nakládat s ní jako s věcí vlastní. Na rozdíl od trestného činu neoprávněného užívání cizí věci dle § 207 odst. 1 alinea první tr. zák., k jehož spáchání se vyžaduje úmysl pachatele tolik k přechodnému užívání věci.[12]

Trestné činy majetkové – obohacovací

Krádež (§ 205 TZ)

Objekt

Objektem trestného činu je vlastnictví věci, faktická dispozice s věcí a její držba. Držení věci se rozlišuje od držby podle občanského práva. V oblasti trestního práva znamená pouze faktický stav záležející v tom, že je věc v něčí moci.[13]

Objektivní stránka

Objektivní stránka trestného činu krádeže dle § 205 odst. 1 spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní a současně naplní některý z alternativně uvedených znaků vymezených v § 205:

·      způsobí tak škodu nikoli nepatrnou,

·      čin spáchá vloupáním,

·     bezprostředně po činu se pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí,

·      čin spáchá na věci, kterou má jiný na sobě nebo při sobě, nebo

čin spáchá na území, na němž je prováděna nebo byla provedena evakuace osob.[14]

Subjekt

Pachatelem trestného činu krádeže může být jakákoliv trestně odpovědná fyzická osoba, přičemž není vyloučena ani trestní odpovědnost právnických osob (srov. § 7 TOPO). U trestného činu krádeže není neobvyklé, že se ho pachatel dopouští sice jako přímý pachatel, avšak užitím tzv. neživého nástroje (vycvičeného zvířete), nebo jako nepřímý pachatel zneužitím tzv. živého nástroje (dítě mladší patnácti let, viz. § 22 odst. 2).[15]

Subjektivní stránka

Subjektivní stránka krádeže vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl musí zahrnovat celou objektivní stránku, tedy i přisvojení věci, což znamená trvalé vyloučení poškozeného z dispozice věcí. Tím se krádež liší od furtum usus. Zloděj ovšem nemusí mít úmysl věc trvale užívat. O krádež jde i tehdy, když si věc přisvojí, aby ji vzápětí zničil nebo daroval, či si ponechal jen část.[16] Pokud se pachatel zmocní věci proto, aby ji poškodil, zničil, učinil neupotřebitelnou, a způsobí tím na majetku škodu nikoli nepatrnou, půjde o trestný čin poškození cizí věci dle § 228 tr. zák.[17] Jestliže se pachatel zmocní věci nikoli malé hodnoty nebo motorového vozidla v úmyslu je přechodně užívat, jde o trestný čin neoprávněné užívání cizí věci dle § 207 tr. zák.

Judikatura

Předmětem útoku u krádeže je vždy cizí věc, vlastník se nemůže dopustit krádeže své vlastní věci. Rozhodné jsou vlastnické vztahy vždy v době jednání pachatele.[18] I spoluvlastník se může dopustit trestného činu krádeže ve vztahu k předmětu spoluvlastnictví, pokud tak činí v úmyslu nakládat s věcí, jako by patřila pouze jemu.[19] Neočekávané vytrhnutí věci z ruky ještě není násilím ve smyslu § 173 odst. 1. tr. zák., a proto přivlastnění si cizí věci tím, že se jí pachatel zmocní tímto způsobem, není loupeží.[20]

Jednočinný souběh trestného činu krádeže je možný mimo jiné s trestným činem:

porušování domovní svobody dle § 178, a to především v případě krádeží spáchaných vloupáním do obydlí (viz. NS 1 Tzf 8/74, Rt 15/1974, NS 7 Tdo 285/2012),

poškození cizí věci dle § 228, ovšem jejich souběh bývá vyloučen v případě faktické konzumpce, zejména tehdy, je-li škoda způsobená krádeží nepřiměřeně vyšší, než škoda vzniklá poškozením (NS Tpjf 46/86, Rt 35/1987),

neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle § 230 odst. 2 písm. a),

neoprávněného opatření, padělání nebo pozměnění platebního prostředku dle § 234.[21]

Zpronevěra (§ 206 TZ)

Objekt

Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnické nebo obdobné majetkové právo k věci.

Objektivní stránka

Objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel jedná tak, že si přisvojí cizí věc, která se mu dostala do faktické moci tak, že mu byla svěřena a způsobí tím škodu nikoli nepatrnou. Věc byla svěřena, pokud byla odevzdána pachateli s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Ten, komu byla věc svěřena, má právo a povinnosti se s věřenou věcí určitým způsobem disponovat.[22] Svěřenou věcí je např. věc odevzdaná k vyčištění, úschova, zástava, opatrování věci, půjčka apod. Pachatel nakládá s věcí v rozporu s účelem, pro který mu byla věc svěřena do opatrování nebo dispozice, a obstarává si takovým jednáním prospěch (např. pachatel převezme tržbu restaurační provozovny od zaměstnance této provozovny s tím, že ji odevzdá na poště, ale ponechá si ji.)[23]

Subjekt

Pachatelem trestného činu zpronevěry může být jakákoli trestně odpovědná fyzická osoba. Pachatelem může být i jiná osoba, než která má hmotnou odpovědnost podle zvláštního předpisu. Nemůže to ovšem být kdokoliv, nýbrž jen ten, komu byla věc svěřena. Osoba, která si cizí věc přisvojuje, s osobou, již tato byla svěřena,[24] se proto může dopustit trestného činu zpronevěry pouze v některé z forem účastenství dle § 24 odst. 1 Tr. zák.[25] Není vyloučena odpovědnost právnických osob (§ 7 TOPO).[26]

Subjektivní stránka

Subjektivní stránka trestného činu zpronevěry vyžaduje, aby pachatel jednal alespoň v nepřímém úmyslu. Úmysl přisvojit si cizí svěřenou věc musí pachatel pojmout teprve poté, co mu věc byla svěřena. Pokud by pachatel měl již od počátku v úmyslu s věcí nakládat v rozporu s účelem svěření, dalo by se uvažovat spíše o trestném činu podvodu dle § 209 tr. zák., ovšem za předpokladu, že by svěření dosáhl uvedením svěřitele v omyl.[27]

Judikatura

Svěřitel nemusí být vlastníkem. Svěřenou věcí je i výtěžek, který byl za svěřenou věc způsobem při svěření dohodnutým získán.[28]

Na rozdíl od krádeže se pachatel věci nezmocňuje, ale má ji už před přisvojením ve své moci. Na rozdíl od podvodu získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí bez vyvolání či využití omylu. Porušení povinnosti při správě cizího majetku dle § 220 Tr.zák., je ke zpronevěře subsidiární (použije se v případech, kdy by nebylo prokázáno obohacení pachatele, ale pouze způsobení škody.[29]

Jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji převede na někoho jiného, je možno naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry.[30]

Nejde o trestný čin zpronevěry, jestliže dlužník použije vypůjčené peníze k jinému účelu, než je ten, který uvedl věřiteli jako účel půjčky.[31]

Je možný jednočinný souběh trestného činu zpronevěry mimo jiné s trestným činem:

poškození věřitele dle § 222 odst. 2, pokud součástí zpronevěřujícího jednání pachatele je i úmyslná snaha zmařit uspokojení věřitele jiné osoby některým ze stanovených důvodů,[32]

zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění dle § 254, maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázaní dle § 337 odst. 3 písm. a), pokud pachatel zpronevěří věc, která se týká rozhodnutí soudu nebo jiného orgánu veřejné moci, čímž současně zmaří nebo podstatně ztíží jeho výkon.[33]

Podvod (§ 209 TZ)

Objekt

Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek. Majetkem se zde nemyslí pouze věci, nýbrž i pohledávky a majetková práva. Cizí se v tomto případě rozumí majetek, který nenáleží pachateli nebo nenáleží výlučně jemu.[34]

Objektivní stránka

Objektivní stránka trestného činu podvodu spočívá předně v podvodném jednání pachatele, které může mít alternativně podobu:

·      uvedení někoho v omyl,

·      využití něčího omylu, anebo

·      zamlčení podstatných skutečností.

Následkem takového podvodného jednání pachatele musí být jednak vznik škody nikoli nepatrné na cizím majetku a dále obohacení pachatele nebo jiné osoby. Mezi podvodným jednáním pachatele, právním jednáním mající podobu majetkové dispozice a vznikem škody nikoli nepatrné, jakož i obohacením pachatele nebo jiné osoby musí být dána příčinná souvislost.[35] Na podvodu může být zainteresováno až pět osob: pachatel, osoba uváděná v omyl a jednající v omylu, osoba provádějící v omylu majetkovou dispozici, osoba poškozená a obohacená.[36]

Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. O omyl jde i tehdy, když podváděná osoba o určité důležité okolnosti nemá žádnou představu. Omyl se může týkat skutečností minulých, přítomných i budoucích.[37]

Uvedení v omyl se děje jednáním, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci např. předložení nekrytých šeků k vyplacení v peněžním ústavu s vědomím, že na příslušný účet nebude v brzké době poskytnuto náležité krytí.[38]

Využití omylu nepředpokládá, na rozdíl od uvedení v omyl, aktivní přičinění pachatele na vzniku omylu dotčené osoby. Postačí tedy, že dotčená osoba se mýlí ohledně rozhodných skutečností, pachatel tento omyl zjistí a následně jej využije k tomu, aby sebe nebo jiného obohatil a současně způsobí škodu nikoli nepatrnou. Např. jestliže si poškozený splete pachatele s jinou osobou a pachatel využije tohoto omylu poškozeného a požádá jej o půjčku, kterou mu v omylu poškozený poskytne.[39]

Podstatné skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující pro rozhodnutí poškozeného. Jsou to např. skutečnosti, které by vedly k tomu, že poškozený by nevydal věc nebo jinak neplnil, pokud by mu byly známy nebo by věc vydal, ale za podstatně méně výhodných podmínek pro pachatele.[40]

Subjekt

Pachatelem trestného činu podvodu může být jakákoli fyzická nebo právnická osoba (§ 7 TOPO).[41] Vždy ovšem musí jít o osobu, která se vůči dotčené osobě dopustila podvodného jednání, přičemž osobou, která se v důsledku pachatele obohatila, může být i osoba odlišná od pachatele.

Subjektivní stránka

Předpokladem trestní odpovědnosti za trestný čin podvodu dle § 209 je úmyslné zavinění pachatele, který dotčenou osobu uvedl v omyl, využil jejího omylu, anebo í zatajil podstatné skutečnosti, v důsledku čehož jednak obohatil sebe nebo jiného a zároveň tímto způsobil na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Úmysl pachatel se musí vztahovat nejen k uvedení jiného v omyl, ale též k obohacení pachatele jiné osoby a ke způsobení škody na cizím majetku.[42]

Judikatura

Jestliže teprve po uzavření smlouvy o zápůjčce vznikly překážky, které pachateli bránily splnit závazek ze zápůjčky a které nemohl v době uzavření ani předvídat, pak toto jednání nelze považovat za trestný čin podvodu dle § 209.[43]

Dozví-li se pachatel o omylu dotčené osoby teprve dodatečně, může jít o trestný čin zatajení věci dle § 219, nikoliv však o trestný čin podvodu.[44]

O podvodné jednání jde i v případě, jestliže osoba uvedená v omyl je schopna zjistit nebo si ověřit skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněna působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas.[45]

Za trestný čin podvodu, nikoli krádeže, je zapotřebí považovat i případy neoprávněného získání peněžních prostředků elektronického bankovnictví, k němuž získá pachatel přístup např. pomocí tzv. phishingu, pharmingu, vishingu. Dochází zde v podstatě k dobrovolnému vydání prostředků ze strany peněžního ústavu poté, co pachatel podvodně předstírá oprávnění nakládat s finančními prostředky na účtu.[46]

Jednočinný souběh je možný typicky s trestným činem:

poškození cizích práv dle § 181 tr. zák.[47]

neoprávněného přístupu k počítačovému systému a nosiči informací dle § 230 tr. zák, zejména tak, že neoprávněným převodem finančních prostředků prostřednictvím elektronického bankovnictví, k němuž pachatel získá neoprávněný přístup, přičemž za účelem převodu peněz uvede v omyl příslušný bankovní ústav.[48]

Pojistný podvod (§ 210 TZ), úvěrový podvod (§ 211 TZ), dotační podvod (§ 212 TZ)

Objekt

Objektem trestných činů pojistného, úvěrového a dotačního podvodu je ochrana cizího majetku, který alespoň z části náleží třetí osobě. Trestné činy pojistného, úvěrového a dotačního podvodu představují zvláštní formu podvodného jednání a jsou k tzv. obecnému podvodu dle § 209 ve vztahu speciality. I zde je z hlediska kvalifikace esenciální tzv. podvodné jednání pachatele, ovšem v tomto případě na právní poměry související s pojištěním, úvěry a dotacemi.[49]

Objektivní stránka

Objektivní stránka u trestných činů pojistného, úvěrového a dotačního podvodu spočívá v tom, že:

a) Pojistný podvod

Pachatel v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojistné smlouvy nebo jiné obdobné plnění uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí. Stejně tak bude potrestán, pokud v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou.[50]  

b) Úvěrový podvod Pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy nebo při čerpání úvěru uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí nebo pachatel bez souhlasu věřitele, v nikoliv malém rozsahu, použije prostředky získané účelovým úvěrem na jiný než určený účel.[51] c)    Dotační podvod

Pachatel v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné zamlčí nebo použije, v nikoliv malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel.[52]

Subjekt

Pachatelem trestných činů pojistného, úvěrového a dotačního podvodu může být jakákoliv fyzické nebo právnická osoba (§ 7 TOPO).[53] V případě podvodného jednání platí, že pachatelem těchto trestných činů může být nejen ten, kdo podává žádost o dotaci, či úvěr, ale i jiná osoba, například ten, kdo připravuje podklady k podání dotace nebo se podílí na sjednávání úvěrové smlouvy pouze zprostředkovaně. V souvislosti s tím uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené informace.[54]

Subjektivní stránka

Trestné činy pojistného, dotačního a úvěrového podvodu vyžadují úmyslné zavinění. K jejich spáchání postačí i úmysl nepřímý.[55]

Judikatura

U základních skutkových podstat trestných činu pojistného, úvěrového a dotačního podvodu v odstavci 1., se nevyžaduje způsobení škody na majetku nebo obohacení pachatele nebo někoho jiného. Jde o předčasně dokonané trestné činy.[56]

To ovšem neplatí pro druhé základní skutkové podstaty. U pojistného podvodu dle § 210 odst. 2., se vyžaduje způsobení škody nikoli nepatrné. Druhá základní skutková podstata úvěrového podvodu dle § 211 odst. 2 nepatří mezi předčasně dokonané trestné činy, stejně tak tomu není u druhé základní skutkové podstaty dotačního podvodu dle § 212 odst. 2.[57]

Škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu dle § 210 je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje. Za škodu tedy nelze považovat bez dalšího celou výši poskytnutého pojistného.[58]

Pro posouzení, zda jde ve smyslu § 211 o nepravdivý údaj při sjednávání úvěrové smlouvy, musí být z obsahu takové smlouvy nebo úvěrových podmínek, jako její součásti, patrné, k jaké skutečnosti nebo informaci se konkrétní nepravdivý údaj vztahuje a zda jde o údaj podstatný pro uzavření smlouvy.[59]

Nepravdivý údaj je takový údaj, který vůbec neodpovídá skutečnému stavu věci, o němž je informace podávána, např. údaj, že k poškození vozidla došlo toliko v důsledku srážky se zvěří, přičemž k poškození došlo v důsledku střetu vozu se svodidly.[60] Hrubě zkreslený údajem se rozumí takový údaj, který nepodává pravdivý obraz o stavu věci, o němž je informace poskytována, např. údaj o poškození čelního skla vozidla, kdy sice pachatel uvede pravdivě, že bylo sklo při srážce poškozeno, avšak uvede větší rozsah poškození.

Trestného činu úvěrového podvodu se lze dopustit pouze v souvislosti s úvěrovou smlouvou § 2395 občanského zákoníku, nikoliv s jiným smluvním typem. Ovšem úvěrovou smlouvou ve smyslu § 211 se rozumí nejen smlouva o úvěru podle § 2395 a násl. občanského zákoníku, ale i smlouva o úvěru uzavřená za podmínek SpotřÚ.[61]

Jednočinný souběh trestných činů pojistného, úvěrového a dotačního podvodu je možný, a to zejména s trestným činem:

Poškození cizích práv dle § 181 tr. zák., je tomu tak proto, neboť skrze každou z dotčených skutkových podstat je poskytována právní ochrana jinému okruhu právních poměrů, tedy je zde dán odlišný objekt trestného činu.[62]

Zásadně je vyloučen jednočinný souběh s trestným činem podvodu dle § 209, neboť jsou skutkové podstaty s tímto trestným činem ve vztahu speciality. Konkrétně je pak vyloučen jednočinný souběh pojistného podvodu s obecným ohrožením dle § 272 tr. zák., úvěrového podvodu se způsobením úpadku dle § 224 tr. zák.[63] a dotačního podvodu se zpronevěrou dle § 206 tr. zák.[64]

Provozování nepoctivých her a sázek (§ 213 TZ)

Objekt

Objektem je zájem na poctivém a rovném provozování peněžních nebo jiných podobných her nebo sázek. Sekundární objekt je zde cizí majetek. Trestný čin byl zařazen do trestního zákona novelou v roce 1991 v reakci na značné rozšíření tzv. řetězových her nebo tzv. skořápek. Objektem trestného činu dle § 213 však není zájem na dodržování státní regulace provozování hazardních her podle zákona o hazardních hrách,[65] jelikož na ochranu těchto společenských vztahů míří § 252 tr. zák., upravující hospodářský trestný čin neoprávněného provozování hazardních her.[66]

Objektivní stránka

Objektivní stránka trestného činu provozování nepoctivých her a sázek dle § 213 spočívá v tom, že někdo provozuje peněžní nebo jinou podobnou hru nebo sázku, jejíž pravidla nezaručují rovné možnosti výhry všem účastníkům.

Subjekt

Trestného činu provozování nepoctivých her a sázek se může dopustit jakákoli trestně odpovědná fyzická osoba, jakož i osoba právnická (§ 7 TOPO).[67]

Subjektivní stránka

Trestný čin provozování nepoctivých her a sázek dle § 213 vyžaduje úmyslné zavinění.[68]

Judikatura

O nepoctivou peněžní hru se jedná kupříkladu u tzv. pyramidových neboli řetězových her, jejíchž pravidla nezaručují rovné možnosti výhry všem účastníkům. Podstatou takové hry je především získání nových účastníků, z jejichž vkladů je financován pyramidový systém. Povahu výhry může mít i tzv. provize poskytovaná za získání dalších účastníků takové hry.[69]

Za peněžní hru ve smyslu § 213 lze pokládat rovněž hru nazývanou jako skořápky. Svými pravidly totiž nezaručuje rovné možnosti výhry pro všechny zúčastněné a zvýhodňuje provozovatele.[70]

Jednočinný souběh trestného činu provozování nepoctivých her a sázek je možný, a to zejména s trestným činem:

neoprávněného provozování hazardních her dle § 252 tr. zák., pokud by pachatel tohoto trestného činu provozoval hazardní hry úmyslně nepoctivým způsobem, tak, že by úmyslně činil opatření za účelem ovlivněné výsledků rozhodných pro vyplácení výher.

Zásadně je vyloučen jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem podvodu dle § 209, neboť jsou vzájemně ve vztahu speciality. Nadto pachatel trestného činu provozování nepoctivých her a sázek totiž zpravidla neuvádí její účastníky v omyl, ani jejich omylu nevyužívá, tito naopak bývají předem dobře obeznámeni s pravidly peněžní hry nebo sázky, pouze si neuvědomují jejich nerovnost. Pokud by ovšem pachatel uváděl účastníky peněžních či obdobných her v omyl, popřípadě jejich omylu využíval nebo jim zamlčoval podstatné skutečnosti, má přednost posouzení jeho jednání pouze jako trestný čin podvodu dle § 209.[71]

Zatajení věci (§ 219 TZ)

Objekt

Objektem trestného činu zatajení věci je vlastnictví k věci. Podobně jako u trestného činu krádeže se jím poskytuje také ochrana oprávněné držby, tj. oprávněného faktického držení věci.[72]

Objektivní stránka

Jednání spočívá v tom, že si pachatel přisvojí cizí věc. O přisvojení platí, že si lze přisvojit věc movitou a pachatel se nestává vlastníkem věci. Přisvojená věc je nepatrné hodnoty, která se dostala do moci pachatele nálezem, omylem nebo jinak bez svolení osoby oprávněné.

Nalezená věc vyšla z moci dosavadního držitele, oprávněná osoba neví, kde ji má hledat. Jestliže oprávněná osoba ví, v jakém okruhu věc hledat, je přisvojení takové věci krádeží, nikoliv zatajením věci.[73]

Věc se může dostat do moci pachatele omylem, např. záměnou zavazadla nebo v důsledku nesprávně doručené zásilky. Omyl znamená rozpor mezi skutečností a představou mýlící se osoby, nezáleží na tom, zda šlo o omyl pozitivní nebo negativní. Omyl však nesmí být vyvolán pachatelem, v takovém případě by šlo o trestný čin podvodu podle § 209, trestního zákoníku.[74]

Věc se dostane do moci pachatele jinak bez přivolení osoby oprávněné tím, že mu ji přinese např. dítě, pes nebo ji připlaví voda. Důležité je, že pachatel na tuto skutečnost nijak nepůsobil, např. využitím cvičeného psa jako živého nástroje.[75]

Subjekt

Trestného činu zatajení věci se může dopustit jakákoliv trestně odpovědná fyzická osoba, přičemž není vyloučena trestní odpovědnost právnických osob (§ 7 TOPO).[76]

Subjektivní stránka

Subjektivní stránka trestného činu zatajení věci vyžaduje úmyslné zavinění. Úmysl pachatele se přitom musí vztahovat i na skutečnost, že cizí věc, kterou si přisvojil, se do jeho dispozice dostala nálezem, omylem nebo jinak bez přivolení oprávněné osoby. Úmysl přisvojit si věc však může pachatel pojmout i později, něž se cizí věc takto dostane do jeho dispozice.

Pro rozlišení trestného činu krádeže podle § 205 tr. zák. a zatajení věci bude z hlediska subjektivní stránky v případě nálezu cizí věci rozhodující, zda pachatel v okamžiku nalezení věci ví, komu náleží, a že oprávněná osoba ji má ještě v dosahu své moci a může se jí při normálním běhu událostí znovu ujmout. Takové přisvojení nalezené věci je nutné posoudit jako trestný čin krádeže, jelikož o trestný čin zatajení věci by se mohlo jednat pouze v případě nevědomosti nálezce věci o uvedených skutečnostech.[77]

Judikatura

Nejde o zatajení věci, nýbrž o krádež, nalezne-li pachatel v odcizeném autě větší částku peněz.[78]

Pokud se omylem dostane věc do moci pachatele, např. je poštou doručena na nesprávnou adresu, předpokládáme, že pachatel v době, kdy se věc dostává do jeho moci, o tomto omylu neví a teprve dodatečně si uvědomí, že mu věc nepatří. Kdyby si tuto skutečnost uvědomil hned po přijetí, šlo by o využití omylu, a tedy o podvod.[79]

Nejde o trestný čin zatajení věci dle § 219 odst. 1, jestliže si obvinění přisvojil 10 000 Kč, zabalených v kapesníku, který vypadl z kapsy poškozeného, s nímž seděl u stolu v hostinci, správně měl být skutek posouzen jako trestný čin krádeže dle § 205, neboť obviněný věděl, že peníze patří poškozenému a že jsou v jeho dosahu.[80]

Je možný jednočinný souběh trestného činu zatajení věci typicky s trestným činem:

poškození cizí věci dle § 228 tr. zák., pokud pachatel svým jednáním přisvojenou věc zároveň úmyslně poškodí a způsobená škoda bude dosahovat výše alespoň 10 000 Kč.

Lichva (§ 218 TZ)

Objekt

Objektem trestného činu lichvy dle § 218 je majetek a možnost správného rozhodování v majetkových záležitostech. Jsou jím absolutní i relativní majetková práva jednotlivců, jejichž svoboda rozhodování je v důsledku zákonem stanovených okolností omezena.[81]

Objektivní stránka

Objektivní stránka trestného činu lichvy obsahuje dvě alternativní formy jednání. První z těchto alternativ stanovená v § 218 odst. 1 alinea první spočívá ve sjednání lichvářského závazku, respektive v tom, že pachatel zneužívaje nepříznivé okolnosti na straně poškozeného dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. Pachatel tak zneužije rozumové slabosti, tísně, nezkušenosti lehkomyslnosti nebo rozrušení. V tomto směru se jedná o předčasně dokonaný trestný čin a postačí, že je takové plnění vůbec přislíbeno. Druhá alternativa objektivní stránky vymezena § 218 odst. 1 alinea druhá se nazývá tzv. jako palichva. Ta zahrnuje pouze uplatnění lichvářské pohledávky, popřípadě převedení takové pohledávky s úmyslem ji uplatnit, aniž by pachatel byl současně tím, kdo lichvářský závazek s poškozeným sám sjednal.[82]

Subjekt

Trestného činu lichvy se může dopustit jakákoli trestně odpovědná fyzická osoba, případně i za určitých okolností osoba právnická. Ovšem pokud se jedná o § 218 odst. alinea 2, zde je nutné, aby byl pachatel rozdílný od osoby, která lichvářskou pohledávku dle alinei 1 sjednal.

Subjektivní stránka

Subjektivní stránka trestného činu lichvy vyžaduje úmyslnou formu zavinění.[83]

Judikatura

Rozumovou slabosti se rozumí neschopnost rozpoznat hodnotu vzájemných plnění. Intelektové schopnosti v jiných směrech nehrají roli. Rozumová slabost je trvalou okolností poškozeného, v důsledku, které nemůže správně objektivně posoudit hrubý nepoměr vzájemných plnění. Častěji se jedná o osoby s nižšími intelektovými schopnosti z důvodu vyššího věku, duševní poruchy a jiné nemoci.[84]

Za tíseň považujeme tíživou situaci poškozeného mimořádné povahy, která je vyvolána určitou naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech poškozeného. Není rozhodné. Zda si takovou situaci zapříčinil sám. Je to např. situace, kdy v důsledku neschopnosti okamžitě splatit dříve vzniklý závazek může poškozený přijít o celý majetek.[85]

Nezkušenost předpokládá na straně poškozeného nedostatek zkušenosti v oblasti nakládání s majetkem. Častá bývá u osob mladších osmnácti let.

Při poskytování úvěrů a půjček existuje určitá hranice, která odděluje standartní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemným plněním. Zcela jistě poskytnutí zápůjčky s úrokem dosahujícím 70 % a více za rok takový hrubý nepoměr zakládá.[86]

Vyloučen je v případě lichvy jednočinný souběh s trestným činem:

útisku dle § 177 a podvodu dle § 209 tr. zák.

  1. ↑ Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  2. ↑ Čl. 17 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv.
  3. ↑ Čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
  4. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 647.
  5. ↑ § 138 odst. 1. zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  6. ↑ Rozhodnutí č. 19/1993 Sb. rozh.tr.
  7. ↑ § 137 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  8. ↑ Rozhodnutí č. 18/1993 Sb. rozh.tr.
  9. ↑ § 134 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  10. ↑ § 489 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  11. ↑ Rozhodnutí č. 25/2016 Sb. rozh. tr.
  12. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. NS 5 Tdo 1246/2012.
  13. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 648.
  14. ↑ § 205 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  15. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1657.
  16. ↑ Rozhodnutí č. 45/1994 Sb. rozh.tr.
  17. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, [2009], s. 318.
  18. ↑ Rozhodnutí č. 13/2004 Sb. rozh.tr.
  19. ↑ Rozhodnutí č. 4/2002 Sb. rozh.tr.
  20. ↑ Rozhodnutí č 19/1972 Sb. rozh.tr.
  21. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1660.
  22. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, [2009], s. 324.
  23. ↑ Rozhodnutí č. 52/1996 Sb. rozh. tr.
  24. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 658.
  25. ↑ Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Tzn 61/1993.
  26. ↑ § 7 zákona č. 418/2011 Sb., zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
  27. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1668.
  28. ↑ Rozhodnutí č. 5/2002 Sb. rozh. tr.
  29. ↑ Rozhodnutí č. 21/2002 Sb.rozh.tr.
  30. ↑ Rozhodnutí č. 06/2003 Sb.rozh.tr.
  31. ↑ Rozhodnutí č. 56/1994 Sb.rozh.tr.
  32. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 5 Tdo 1474/2008.
  33. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. NS 3 Tdo 821/2015.
  34. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 662.
  35. ↑ ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, Velké komentáře. S. 2055.
  36. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. NS 6 Tdo 559/2007.
  37. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 662.
  38. ↑ Rozhodnutí č. 45/1996 Sb. rozh. tr.
  39. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1692.
  40. ↑ ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, Velké komentáře. S. 2054.
  41. ↑ § 7 zákona č. 418/2011 Sb., Zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
  42. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 8 Tdo 1370/2006.
  43. ↑ Rozhodnutí č. 56/1994 Sb. rohz. tr.
  44. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 5 Tdo 538/2007.
  45. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. NS 5 Tdo 1256/2003.
  46. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 4 Tdo 456/2018.
  47. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 8 Tdo 1142/2010.
  48. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 4 Tdo 357/2018.
  49. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1702.
  50. ↑ § 210 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  51. ↑ § 211 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  52. ↑ § 212 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  53. ↑ § 7 zákona č. 418/2011 Sb., zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
  54. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 8 Tdo 308/2016.
  55. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1732.
  56. ↑ § 210 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  57. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, [2009], s. 338.
  58. ↑ Rozhodnutí č. 29/2003 Sb. rohz. tr.
  59. ↑ Rozhodnutí č. 22/2018 Sb. rohz.tr.
  60. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 7 Tdo 721/2016.
  61. ↑ Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. NS Tpjn 301/2003.
  62. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1724.
  63. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 5 Tdo 1446/2016.
  64. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS Tdo 1060/2002.
  65. ↑ Zákon č. 186/2016 Sb., zákon o hazardních hrách.
  66. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 672.
  67. ↑ § 7 zákona č. 418/2011 Sb., zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
  68. ↑ § 13 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  69. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 8 Tdo 1237/2009.
  70. ↑ Usnesení Nejvyššího soudu sp.zn. NS 11 Tdo 48/2007.
  71. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1740.
  72. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 673.
  73. ↑ Rozhodnutí č. 31/1987 Sb. rozh. tr.
  74. ↑ § 209 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  75. ↑ ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. 2. vyd. V Praze: C.H. Beck, 2012, Velké komentáře. S. 2177.
  76. ↑ § 7 zákona č. 418/2011 Sb., zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim.
  77. ↑ Stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. NS 6 Tz 47/1979.
  78. ↑ Rozhodnutí č. 30/1992 Sb. rohz. tr.
  79. ↑ Rozhodnutí č. 17/1980 Sb. rozh. tr.
  80. ↑ Rozhodnutí č. 35/1987 Sb. rozh. tr.
  81. ↑ Usnesení nejvyššího soudu sp.zn. 7 Tdo 1761/2016.
  82. ↑ ŠČERBA, Filip. Trestní zákoník: komentář. [Praha]: C.H. Beck, [2020], s. 1767.
  83. ↑ § 13 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  84. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní právo hmotné: obecná část, zvláštní část. 7. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2019, Student (Leges). s. 674.
  85. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní zákoník a trestní řád: s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, [2009], s. 352.
  86. ↑ Rozhodnutí č. 50/2005 Sb. rozh. tr.
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Uživatel:Trestné_činy_proti_majetku&oldid=694408“