Trestné činy proti životu a zdraví

Z Iurium Wiki

1. Trestný čin vraždy (§ 140)

1.1. Systematické zařazení v trestním zákoníku

Tento trestný čin spadá spolu s trestným činem zabití (§ 141), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142), usmrcení z nedbalosti (§ 143) a trestným činem účasti na sebevraždě (§ 144) mezi trestné činy proti životu, které jsou spolu s trestnými činy proti zdraví upraveny v hlavě I zvláštní části trestního zákoníku (díl 1 a 2 této hlavy).

Tyto trestné činy jsou úmyslně systematicky zařazeny na začátek zvláštní části trestního zákoníku, neboť život a zdraví jednotlivce, které chrání, jsou nejdůležitější společenské hodnoty.

1.2. Trestný čin vraždy obecně

Vražda neboli úmyslné usmrcení člověka patří k nejzávažnějším trestným činům, neboť se jedná o největší zásah do tělesné integrity člověka, proto za ni lze uložit i trest výjimečný. Dle výše trestní sazby tento trestný čin řadíme mezi zvlášť závažné zločiny.[1] Jedná se o úmyslný trestný čin, který může spáchat kdokoliv, jehož následkem je usmrcení oběti, přičemž jednání pachatele může záležet jak v konání, tak v opomenutí. Pachatel spáchá vraždu opomenutím v případě, že poruší svou zvláštní povinnost zabránit smrti s úmyslem osobu usmrtit (§ 112), přičemž toto nenaplňuje porušení povinnosti, která vyplývá pouze z morálních pravidel.[2]

1.3. Úmysl pachatele

Úmysl pachatele (alespoň eventuální úmysl, kdy je pachateli lhostejné, zda následek v podobě usmrcení jiného nastane nebo ne)[3] směřující k usmrcení dané osoby je mnohdy velmi těžké prokázat a je proto nutné zkoumat okolnosti konkrétního případu, například

a) čím byl pachatel motivován,

b) jednání pachatele před a po činu,

c) způsob provedení útoku,

d) které nástroje pachatel ke svému útoku použil,

e) zda pachatel úmyslně útočil na životně důležité orgány.[4]

Tyto okolnosti hodnotíme jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 tr. řádu).[5]

Přičemž k prokázání úmyslu pachatele směřujícího k usmrcení jiného člověka zpravidla nestačí jeho demonstrativní chování, teatrální příprava činu či jeho tzv. „silácké řeči“ o provedení činu.[6] Podobně není možné tento úmysl pachatele vyvozovat z výhružky usmrcením, kterou daná osoba vyslovila během hádky.[7]

1.4. Členění trestného činu vraždy

Dle míry úmyslu pachatele způsobit následek usmrcení rozlišujeme vraždu prostou a vraždu spáchanou s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (viz následující tabulka).

Vražda prostá (§ 140 odst. 1)

O vraždu prostou se jedná, pokud se nejedná o vraždu spáchanou s rozmyslem nebo po přechozím uvážení ani o trestný čin zabití.

Pachatel tedy jedná spontánně bez jakéhokoliv plánování, na základě náhlého hnutí mysli či v afektu, avšak stále se jedná o úmyslný trestný čin.[8]

Například pokud pachatel spontánně reaguje na urážku.[9]

Vražda spáchaná s rozmyslem nebo po předchozím uvážení (§ 140 odst. 2) – tzv. premeditovaná vražda

Přestože se tento typ vraždy od vraždy prosté liší pouze mírou úmyslu způsobit následek usmrcení, jedná se o samostatnou kvalifikovanou skutkovou podstatu, která je k vraždě prosté ve vztahu speciality.

Pachatel v tomto případě nejedná spontánně na základě náhlého hnutí mysli, což podstatně zvyšuje závažnost činu, čemuž odpovídá vyšší trestní sankce uvedená v trestním zákoníku.

V případě vraždy spáchané s rozmyslem jednal pachatel po uvážení pro a proti svého činu (krátká myšlenková činnost pachatele bezprostředně nebo v krátké době před spácháním činu) , pro který zvolil vhodné prostředky a byl si vědom důsledků svého jednání.[10] Pachatel zde neuvažuje detailně a plánovitě.[11]

Jedná-li pachatel po předchozím uvážení, znamená to, že provedení činu plánuje nejen více detailně než v případě rozmyslu, ale také po delší časový úsek, proto je zde rozeznatelné stádium přípravy. Předchozí uvážení se netýká jen uvážení pachatele spočívající v rozhodnutí, zda trestný čin spáchá, jako je tomu v případě vraždy spáchané s rozmyslem.[12] Pojem předchozí uvážení v sobě již zahrnuje to, co je podstatou pojmu rozmysl, jedná se tedy o pojem nadřazený.[13]

Pojmy rozmysl a předchozí uvážení jsou „kvalifikační okolnosti v případech úmyslného usmrcení charakterizující způsob rozhodování pachatele směřující k úmyslnému zavinění“.[14]

Pro lepší demonstraci výše uvedeného členění trestného činu vraždy uvádím příklady.

1) Vražda prostá: Poškozená oznámí manželovi, který právě v kuchyni brousí nože, svůj záměr nechat se rozvést, na což manžel reaguje tím, že ji nožem, který drží v ruce, bodne a usmrtí.

2) Vražda s rozmyslem: Poškozený oznámí své manželce během sledování televize v obývacím pokoji, že se s ní chce nechat rozvést, manželka se následně odebere do kuchyně, kde vybere největší nůž a ve chvíli, kdy sedí manžel sledující televizi zády k ní, ho bodne do zad a usmrtí.

3) Vražda po předchozím uvážení: poškozený oznámí své manželce během sledování televize v obývacím pokoji, že se s ní chce nechat rozvést, manželka ho chce usmrtit, ale je si vědoma, že by mohla být lehce odhalená, proto s rozvodem souhlasí a naplánuje usmrcení na následující týden, kdy svého manžela sváže připravenými lany a odveze na předem naplánované místo, kde ho upálí, a na místě zanechá předem připravený dopis na rozloučenou, čímž chce docílit toho, aby celá situace vypadala jako sebevražda.

1.5. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby

Taxativní výčet okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby u trestného činu vraždy uvedený v § 140 odst. 3 je následující a vztahuje se jak k § 140 odst. 1 tak § 140 odst. 2, na základě čehož je vražda prostá spáchaná za těchto okolností trestána stejně vražda s rozmyslem či po předchozím uvážení:

a) na dvou nebo více osobách (= těžší následek),

b) na těhotné ženě,

c) na dítěti mladším patnácti let,

d) na úřední osobě při výkonu nebo pro výkon její pravomoci,

e) na svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti,

f) na zdravotnickém pracovníkovi při výkonu zdravotnického zaměstnání nebo povolání směřujícího k záchraně života nebo ochraně zdraví, nebo na jiném, který plnil svoji obdobnou povinnost při ochraně života, zdraví nebo majetku vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona,

g) na jiném pro jeho skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že je skutečně nebo domněle bez vyznání,

h) opětovně,

i) zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem (jedná se o „vražedný útok s extrémně vysokou mírou brutality, která se vymyká z běžného rámce u většiny trestných činů tohoto druhu, avšak není nutné, aby útok vyvolával zvýšenou trýzeň poškozeného“[15][16]),

j) v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného majetkový prospěch nebo ve snaze zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin nebo z jiné zavrženíhodné pohnutky (= zavrženíhodná pohnutka (jedná se o „pohnutku svědčící o morální zvrhlosti, bezcitnosti, bezohledném sobectví a naprosté neúctě k lidskému životu“[17], avšak nepatří sem jednání v afektu či žárlivost[18])).

Dle § 140 odst. 4 je u trestného činu vraždy trestná i samotná příprava[19], která však dle výše uvedeného připadá v úvahu pouze u vraždy spáchané po předchozím uvážení.

Objekt tohoto trestného činu, tedy lidský život, je chráněn i v případě, že daná osoba již není dalšího života schopna.[20]

Předmětem tohoto trestného činu je živý člověk, který je skrze toto ustanovení chráněn od začátku lidského života až po jeho konec, což souvisí s problematikou začátku a konce lidského života v trestním právu.

1.6. Problematika začátku a konce lidského života z pohledu trestního práva

V trestním právu se za okamžik začátku lidského života považuje začátek porodu, tedy jakmile začne tělo dítěte opouštět tělo matky (jakmile se při porodu objeví hlavička či jiná vedoucí část dítěte). Do tohoto okamžiku je dítě plodem, nicméně dle čl. 6 Listiny základních práv a svobod je lidský život hoden ochrany již před narozením, což se projevuje v délce trestní sazby v případě usmrcení těhotné ženy (viz § 140 odst. 3 písm. b)).[21]

Naopak za konec lidského života je považovaná tzv. cerebrální smrt mozku, tedy biologická smrt mozku, kdy je obnovení všech životních funkcí dané osoby již nenávratně vyloučeno (tzv. klinická smrt zde není relevantní). Jedná-li pachatel vůči osobě již zemřelé s úmyslem ji usmrtit, jedná se o nezpůsobilý pokus trestného činu vraždy či zabití.[22]

V případě, že došlo k usmrcení dvou a více osob jedním jednáním (tedy jedním skutkem), lze to považovat za jeden trestný čin vraždy.[23]

Jednočinný souběh tohoto trestného činu s trestným činem vraždy je vyloučen a čin bude kvalifikován jako § 140 odst. 2, 3 písm. j), tedy jako trestný čin vraždy spáchaný s rozmyslem nebo po předchozím uvážení za účelem získání majetkového prospěchu.[24]

1.7. Svolení poškozeného a tzv. euthanasie

Usmrtí-li pachatel jiného s jeho souhlasem nebo dokonce na jeho výslovnou žádost, trestní odpovědnost za toto jednání nezaniká. Výjimku z tohoto však obsahuje § 30 odst. 3 trestního zákoníku, kdy je možné udělit souhlas s „lékařskými zákroky, které jsou v době činu v souladu s právním řádem a poznatky lékařské vědy a praxe“.[25]

Obdobně je tomu v případě tzv. euthanasie (též nazývána milosrdná smrt či smrt ze soucitu)[26], kterou lze definovat jako „jednání, jehož vlastním cílem je zkrácení života a rozhodujícím důvodem je soucit s trpícím“[27]. Euthanasie dosud není součástí našeho trestního zákoníku, ale ve výjimečných případech je možné mimořádné snížení trestu odnětí svobody (§ 58) či dokonce upuštění od potrestání (§ 12 odst. 2), neboť je v tomto případě značně snížena závažnost tohoto činu.[28]

Rozlišujeme euthanasii aktivní, která vyžaduje konání, a euthanasii pasivní, kdy dojde k ukončení poskytování dosavadní léčby, přičemž oba tyto typy mohou být provedeny na žádost (= euthanasie voluntární) či bez žádosti dané osoby (nemůže ji projevit, např. daná osoba je v bezvědomí).[29]

2. Trestný čin zabití (§ 141)

2.1. Systematické zařazení v trestním zákoníku

Tento trestný čin spadá spolu s trestným činem vraždy (§ 140), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142), usmrcení z nedbalosti (§ 143) a trestným činem účasti na sebevraždě (§ 144) mezi trestné činy proti životu, které jsou spolu s trestnými činy proti zdraví upraveny v hlavě I zvláštní části trestního zákoníku (díl 1 a 2 této hlavy).[30]

Tyto trestné činy jsou úmyslně systematicky zařazeny na začátek zvláštní části trestního zákoníku, neboť život a zdraví jednotlivce, které chrání, jsou nejdůležitější společenské hodnoty.

2.2. Trestný čin zabití obecně

Trestný čin zabití je samostatnou privilegovanou skutkovou podstatou, která je oproti trestnému činu vraždy, vůči kterému je ve vztahu speciality[31], mírněji trestná, neboť pachatel jiného usmrtí sice úmyslně (objektem je tedy opět jako v případě trestného činu vraždy lidský život a objektivní stránka je naplněna v případě usmrcení, přičemž ani v tomto případě není vymezeno, jakými prostředky toho má být docíleno), avšak v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.[32] Přičemž je nutné, aby existovala příčinná souvislost[33] mezi spácháním trestného činu a těmito okolnostmi.[34] Pro zjištění závěru, že pachatel jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli, bude nutný znalecký posudek psychiatra.[35] Tyto okolnosti jsou natolik osobní povahy, že se jich může dovolávat pouze pachatel trestného činu, nikoliv však účastník, který nejednal za shodných okolností. Pokud byl čin spáchán spolupachateli, musí se tyto okolnosti zkoumat u každého spolupachatele jednotlivě.

Jednání pachatele může záležet shodně jako u trestného činu vraždy jak v konání, tak v opomenutí, kdy pachatel poruší zvláštní povinnost zabránit smrti v úmyslu osobu usmrtit. Ani v tomto případě nepostačí porušení obecné povinnosti poskytnout pomoc, která je upravena v § 150 a zároveň není dostačující ani porušení takové povinnosti, která vyplývá pouze z morálních pravidel.[36]

Pachatelem tohoto trestného činu může být kterákoliv trestně odpovědná fyzická osoba. Jako tuto skutkovou podstatu lze kvalifikovat případné excesy z mezí nutné obrany.

2.3. Úmysl pachatele

Subjektivní stránka musí záležet v úmyslu (alespoň eventuální úmysl, kdy je pachateli lhostejné, zda následek v podobě usmrcení jiného nastane nebo ne).[37] V případě trestného činu vraždy a zabití je forma zavinění pachatele určující kritérium, na základě kterého probíhá právní kvalifikace činu.[38] Úmysl směřující k usmrcení dané osoby je mnohdy velmi těžké prokázat a je proto nutné zkoumat okolnosti konkrétního případu, například

[39]a) čím byl pachatel motivován,

b) jednání pachatele před a po činu,

c) způsob provedení útoku,

d) které nástroje pachatel ke svému útoku použil,

e) zda pachatel úmyslně útočil na životně důležité orgány.[40]

Tyto okolnosti hodnotíme jednotlivě i ve vzájemné souvislosti (§ 2 odst. 6 tr. řádu).[41] Přičemž k prokázání úmyslu pachatele směřujícího k usmrcení jiného člověka zpravidla nestačí jeho demonstrativní chování, teatrální příprava činu či jeho tzv. „silácké řeči“ o provedení činu.[42] Podobně není možné tento úmysl pachatele vyvozovat z výhružky usmrcením, kterou daná osoba vyslovila během hádky.[43]

2.4. Definování pojmů obsažených v této skutkové podstatě

Pachatel spáchá trestný čin zabití v silném rozrušení (v afektu), pokud takové rozrušení „bylo vyvoláno jeho emotivními stavy takové povahy, že je lze obecně označit za omluvitelné hnutí mysli“[44], přičemž tyto emotivní stavy pachatele mohou být jak krátkodobého, tak dlouhodobého charakteru. Obecně lze silné rozrušení definovat jako spontánní afektivní reakci pachatele. Tento fakt však nemá vliv na obecné podmínky trestní odpovědnosti, pachatel není nepříčetný, ani nejedná ve stavu zmenšené příčetnosti. Pachatel trestného činu zabití mohl čin spáchat v silném rozrušení přestože dokázal rozpoznat protiprávnost svého činu a ovládnout své jednání. Emoce pachatele jsou zde vystupňované, v důsledku čehož se pachateli značně zúží jeho vědomí a jsou oslabeny jeho zábrany.[45] Jedná se o silné rozrušení, které má původ ve vnějších závažných důvodech, a proto je částečně společensky pochopitelné a ospravedlnitelné, nicméně nemůže se jednat o rozrušení pramenící z hněvu či chuti po pomstě, v takovém případě by nešlo o obranu, ale o útok, přestože by mohl být vyprovokovaný. Zároveň nebude privilegováno ani takové rozrušení pachatele pramenící z vypjaté situace, ve které se pachatel ocitl na základě svého nemorálního nebo nezákonného chování.[46] Pachatel mohl jednat v silném rozrušení přestože jednal s rozmyslem (viz trestný čin vraždy). Dopustí-li se pachatel činu v silném rozrušení, které pramení z omluvitelného hnutí jeho mysli, označujeme to za tzv. afektdelikt.[47]

Strachem se rozumí „reakce pachatele na nebezpečí či ohrožení zejména z ohrožení svého života“.[48]

Úlek a zmatek jsou pojmy, které lze charakterizovat jako „duševní stavy pachatele, které se projevují v jeho zkratkovité reakci bez konkrétní představy“.[49]

„Zavrženíhodným jednáním poškozeného“ lze laicky rozumět tzv. provokaci, které se dopustil poškozený, který byl předmětem útoku trestného činu zabití, nicméně jednání pachatele lze kvalifikovat jako trestný čin zabití přestože pachatel reagoval na provokaci poškozeného vůči zcela jiné osobě.[50] Pod tento pojem lze však podřadit jen takové zavrženíhodné jednání poškozeného, které je pro pachatele fyzicky i duševně trýznivé, vzbuzuje v něm ponížení nebo mu například hrozí závažnou újmou na jeho právech[51] (nelze privilegovat reakci na jednání poškozeného, které směřovalo jen vůči majetku pachatele, což by pro pachatele nemělo zcela zásadní existenci ohrožující důsledky[52]). Pachatel zároveň nejedná v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, pokud toužil pouze po pomstě poškozenému. Podmínkou zde není, aby pachatel jednal v silném rozrušení. Pachatel mohl jednat v reakci na předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného přestože jednal po předchozím uvážení (viz trestný čin vraždy).

2.4.1. Demonstrace uvedených alternativ na praktických příkladech

1) Pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu

Pachatel úmyslně usmrtí vymahače dluhů, který mu několikrát vyhrožoval tím, že ublíží jeho manželce, pokud nebude splácet své dluhy.

2) Pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení z úleku

Žena usmrtí muže, který se před ní nečekaně náhle odhalí, když v noci prochází tunelem.

3) Pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze zmatku

Rozespalý muž vykonávající profesi noční ostrahy určitého objektu zastřelí opilého muže, který se dobýval do daného objektu.

4) Pachatel jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení z jiného omluvitelného hnutí mysli

Za jiné omluvitelné hnutí mysli lze považovat například žárlivost za podmínky, že mezi osobami existovala silná emoční vazba pramenící z úzkého, vzájemného a většinou dlouhodobého pouta.[53]

Pachatel usmrtí manželku, která je mu nevěrná.

5) Pachatel jiného úmyslně usmrtí v důsledku předchozího zavrže[54]níhodného jednání poškozeného

Syn usmrtí svého nevlastního otce, který dlouhodobě psychicky i fyzicky týral jeho matku.

2.5. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby

Obdobně jako u trestného činu vraždy jsou v tomto ustanovení (§ 141 odst. 2) uvedeny okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, mezi které patří:

a) na dvou nebo více osobách (= těžší následek)

b) na těhotné ženě

c) na dítěti mladším patnácti let

3. Trestný čin usmrcení z nedbalosti (§ 143)

3.1. Systematické zařazení v trestním zákoníku

Tento trestný čin je v trestním zákoníku systematicky zařazen mezi trestné činy proti životu spolu s trestným činem vraždy (§ 140), zabití (§ 141), vraždy novorozeného dítěte matkou (§ 142) a účasti na sebevraždě (§ 144).[55]

Trestný čin usmrcení z nedbalosti se od ostatních trestných činů proti životu, které jsou upraveny v hlavě I zvláštní části trestního zákoníku liší svou subjektivní stránkou, pachatel usmrtil jiného z nedbalosti.

Tyto trestné činy jsou úmyslně systematicky zařazeny na začátek zvláštní části trestního zákoníku, neboť život a zdraví jednotlivce, které chrání, jsou nejdůležitější společenské hodnoty.

3.2. Trestný čin usmrcení z nedbalosti obecně

Objektem trestného činu je zájem na ochraně lidského života. Jak již napovídá název tohoto trestného činu, jedná se o trestný čin poruchový, který předpokládá následek v podobě smrti jiného (pouhé ohrožení lidského života zde nenaplňuje skutkovou podstatu). Objektivní stránka spočívá v usmrcení jiného, přičemž je nutná příčinná souvislosti mezi smrtí poškozeného a nedbalostním jednáním pachatele.[56] Pachatel může následek v podobě usmrcení jiného způsobit jak konáním, tak opomenutím.[57]

Tento trestný čin se od ostatních trestných činů proti životu, ale také od úmyslných trestných činů proti zdraví (§ 145 odst. 1, 3 - trestný čin těžkého ublížení na zdraví, § 146 odst. 1, 4 – trestný čin ublížení na zdraví), kdy došlo k následku smrti z nedbalosti, liší tím, že se jedná o nedbalostní trestný čin (subjektivní stránka). Pachatel tedy nemá v úmyslu svým jednáním jinému ublížit na zdraví, způsobit mu těžkou újmu na zdraví ani nemá v úmyslu ho usmrtit.[58] Nedbalostní zavinění pachatele je možné i v případě spoluzavinění dalších osob (například spoluzavinění poškozeného).

Pachatelem může být kterákoli fyzická i právnická osoba[59], nicméně v případě § 143 odst. 2 jen osoba, které byla uložena důležitá povinnost vyplývající z jejího zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo jí byla uložena podle zákona.[60]

Předmětem útoku je zde živý člověk, který je zároveň rozdílný od pachatele.[61]

3.3. Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby

1) „Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že porušil důležitou povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona“[62] (§ 143 odst. 2)

Z judikatury vyplývá, že se jedná o „takovou povinnost, jejíž porušení za dané konkrétní situace zpravidla podstatně zvyšuje nebezpečí pro lidský život nebo zdraví“[63].

2) „Spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 proto, že hrubě porušil zákony o ochraně životního prostředí nebo zákony o bezpečnosti práce nebo dopravy anebo hygienické zákony“[64] (§ 143 odst. 3)

Z judikatury vyplývá, že se jedná například o řízení motocyklu, kdy si je pachatel vědom nedostatečného technického vybavení (například slabá světla a neúčinné brzdy), řídí ho pod silným vlivem alkoholu a jede rychlostí, kterou nepřizpůsobil technickému stavu vozidla ani viditelnosti.[65]

3) „Způsobí-li činem uvedeným v odstavci 3 smrt nejméně dvou osob“[66] (§ 143 odst. 4)

3.4. Trestné činy spáchané v silniční dopravě

Zavinil-li pachatel dopravní nehodu s trestně významnými následky, trestní zákoník pro tyto situace nevymezuje zvláštní ustanovení, proto je možné čin kvalifikovat dle konkrétních způsobených následků jako

1) Z trestných činů proti životu

a) § 143 Trestný čin usmrcení z nedbalosti

b) § 147 Trestný čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti

c) § 148 Trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti

2) Z trestných činů obecně ohrožujících

a) § 273 Trestný čin obecného ohrožení z nedbalosti

b) § 277 Trestný čin poškození a ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení z nedbalosti

3.4.1. Trestný čin spáchaný v silniční dopravě kvalifikovaný jako trestný čin usmrcení z nedbalosti

V případě trestného činu usmrcení z nedbalosti se nejčastěji jedná právě o dopravní nehody, kdy je nutné vycházet především ze

1) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích,

2) zákona č. 12/1997 Sb., o bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích,

3) vyhlášky č. 294/2015 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích,

kde je stanoveno objektivní kritérium nedbalosti, nicméně vždy je nutné zohlednit také to, co mohl řidič v danou konkrétní situaci skutečně předvídat a co již nemohl, tedy kritérium subjektivní[67]. O nedbalostní zavinění se může jednat pouze pokud je zde jak povinnost tak možnost předvídat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem současně.[68]

Aplikuje se zde také princip omezené důvěry[69], který znamená, že se účastník silničního provozu může spolehnout na dodržování pravidel provozu na pozemních komunikacích ostatními účastníky za podmínky, že z dané situace nevyplývá opak.[70]

Trestné činy spáchané v silniční dopravě jsou v mnoha případech důsledkem porušení důležité povinnosti v dopravě řidičem. Za takovou důležitou povinnost judikatura považuje například

a) řízení motorového vozidla pod vlivem požitého alkoholického nápoje,

b) nepřiměřeně rychlou jízdu v zatáčce,

c) překročení nejvyšší povolené rychlosti,

d) nesledování technického stavu vozidla,

e) předjíždění v místech, kde to je zakázáno nebo

f) bezohlednou jízdu řidiče motorového vozidla ve vztahu k chodcům na vyznačeném přechodu pro chodce.[71]

Nicméně nemůže existovat taxativní výčet všech důležitých povinností v dopravě, neboť vždy záleží na okolnostech konkrétního případu, kdy se individuálně zjišťuje, zda byla porušena důležitá povinnost ve smyslu trestního zákoníku.[72]

Porušil-li řidič důležitou povinnost v dopravě, avšak hlavní příčinou způsobeného následku byla jiná příčina (například významné spoluzavinění poškozeného), zpravidla nelze čin pachatele (řidiče) kvalifikovat jako trestný čin usmrcení z nedbalosti pro porušení důležité povinnosti v dopravě, kterou mu uložil zákon.[73]

3.5. Usmrcení způsobená nedbalostí lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka

Usmrtí-li lékař či jiný zdravotnický pracovník osobu z nedbalosti, může být trestně odpovědný pouze za podmínky, že nepostupoval tzv. de lege artis (dle pravidel lékařského umění), tzn. v rozporu s povinnostmi lékaře nebo jiného zdravotnického pracovníka, které jsou stanoveny v zákoně č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Z judikatury vyplývá, že lékař nepostupoval tzv. de lege artis například při zanedbání diagnostické péče.[74]

  1. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  2. Rozhodnutí č. 7/1988 – I. Sb. rozh. tr.
  3. DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 850.
  4. Rozhodnutí č. 5/2012 Sb. rozh. tr.
  5. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 850.
  6. Rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.
  7. Rozhodnutí č. 10/1994 Sb. rozh. tr.
  8. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 6. vydání. Praha: Leges, 2016, s. 203.
  9. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 850.
  10. Rozhodnutí č. 49/2013 Sb. rozh. tr.
  11. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 850.
  12. HOŘÁK, Jaromír. Předem uvážená vražda a vražda spáchaná s rozmyslem. Trestní právo, 2009, roč. 14, č. 9, s. 16-36.
  13. Rozhodnutí č. 11/2014 Sb. rozh. tr.
  14. JELÍNEK, Jiří a kolektiv. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 542.
  15. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 545.
  16. Rozhodnutí č. 1/1993 Sb. rozh. tr.
  17. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 545.
  18. Rozhodnutí č. 41/1976 Sb. rozh. tr.
  19. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  20. NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné: zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 28.
  21. NOVOTNÝ. Trestní právo hmotné: zvláštní část…, s. 27.
  22. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 848.
  23. Rozhodnutí č. 16/1986 Sb. rozh. tr.
  24. Rozhodnutí č. 27/1992 Sb. rozh. tr.
  25. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  26. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 540.
  27. NOVOTNÝ. Trestní právo hmotné: zvláštní část…, s. 34.
  28. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 540-541.
  29. ŠUSTEK, Petr. HOLČAPEK, Tomáš. Zdravotnické právo. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 557.
  30. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  31. NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné: zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 31.
  32. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 538.
  33. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2011, sp. zn. 7 Tdo 1380/2011.
  34. KOHÚT, Pavel. Rozdíl mezi trestným činem vraždy a zabití. pravniprostor.cz, publikováno dne 30.12.2014, citováno dne 11.9.2020. Dostupné online na: https://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/rozdil-mezi-trestnym-cinem-vrazdy-a-zabitim.
  35. ŠVARC, Jiří. Posuzování duševního stavu v trestním řízení a poskytování psychiatrické péče. Právo v psychiatrii, 2014, roč. 15, č. 1, s. 41-45.
  36. Rozhodnutí č. 7/1988 – I. Sb. rozh. tr.
  37. DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 850.
  38. Rozhodnutí č. 62/1973 Sb. rozh. tr.
  39. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 556.
  40. Rozhodnutí č. 5/2012 Sb. rozh. tr.
  41. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 850.
  42. Rozhodnutí č. 20/1969 Sb. rozh. tr.
  43. Rozhodnutí č. 10/1994 Sb. rozh. tr.
  44. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 538.
  45. Rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.
  46. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 862.
  47. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 861.
  48. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 539.
  49. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 539.
  50. Rozhodnutí č. 14/2011 Sb. rozh. tr.
  51. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 862.
  52. Rozhodnutí č. 47/2013 Sb. rozh. tr.
  53. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 862.
  54. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  55. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  56. DRAŠTÍK, Antonín a kol. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 868.
  57. NOVOTNÝ, Oto a kol. Trestní právo hmotné: zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2010, s. 37.
  58. JELÍNEK, Jiří a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 547.
  59. ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní právo hmotné. 8. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 560.
  60. NOVOTNÝ. Trestní právo hmotné: zvláštní část…, s. 37.
  61. NOVOTNÝ. Trestní právo hmotné: zvláštní část…, s. 37.
  62. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  63. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30.7.2003, sp. zn. 6 Tdo 235/2003.
  64. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  65. Rozhodnutí č. 13/1972 Sb. rozh. tr.
  66. Zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
  67. Rozhodnutí č. 43/2002 Sb. rozh. tr.
  68. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.9.2001, sp. zn. 3 Tz 182/2001.
  69. Rozhodnutí č. 42/1988 Sb. rozh. tr.
  70. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 547-549.
  71. JELÍNEK. Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část…, s. 549.
  72. Rozhodnutí č. 38/1975 Sb. rozh. tr.
  73. Rozhodnutí č. 32/2016 Sb. rozh. tr.
  74. DRAŠTÍK. Trestní zákoník: Komentář I. Díl (§ 1 až 232)…, s. 869.
Autoři článku: Pavlína Jindrová