Střídavá péče

Z Iurium Wiki

1 Pojem a právní úprava

Institut střídavé péče je upraven v občanském zákoníku v části druhé, hlava druhá, díl druhý, pododdíl třetí.[1] Dříve byla střídavá péče upravena v nyní již zrušeném Zákoně o rodině jako tzv. „střídavá výchova“.[2] Tato právní úprava však byla příliš kazuistická a nedostatečná, pokud jde o subjekty.[3] Už i podle staré právní úpravy ale platilo, že v případě rozvodu manželství musí být nejprve určeno, jak bude po rozvodu o dítě postaráno. Soud přitom musí zvážit zejména zájem dítěte. Dále zjistí stanoviska rodičů, a v případě, že jsou rodiče ve shodě, tak se může soud odchýlit od těchto stanovisek jen tehdy, pokud to vyžaduje zájem dítěte.[4] Co se týče zjišťování zájmu dítěte, soud bere ohled na jeho osobnost, zejména na jeho vlohy a schopnosti ve vztahu k vývojovým možnostem a životním poměrům rodičů, dále na citovou orientaci a zázemí dítěte, na výchovné schopnosti rodičů, na stálost výchovného prostředí, ve kterém má dítě žít, na jeho citové vazby k sourozencům, prarodičům a dalším osobám. Soud přitom musí zvážit i to, který z rodičů o dítě dosud řádně pečoval a u kterého z nich má dítě lepší předpoklady zdravého a úspěšného vývoje.[5] Soud pak podle § 907 odst. 1 OZ může dítě svěřit do péče jen jednoho z rodičů, nebo do střídavé péče, nebo do společné péče, případně do péče jiné osoby než rodiče, je-li to potřebné v zájmu dítěte.[6]

2 Nařízení střídavé péče

Občanský zákoník rozlišuje mezi společnou a střídavou péčí, a zatímco v případě společné péče je výslovně vyžadován souhlas obou rodičů, tak pro svěření dítěte do střídavé péče souhlas obou rodičů nutný není, což potvrdil i Ústavní soud.[7] Faktory, které musí soud vzít v úvahu při rozhodování a zjišťování nejlepšího zájmu dítěte, byly vyjmenovány výše.[8]

2. 1 Zájem dítěte

Soudy při svém rozhodování musí postupovat vždy v zájmu dítěte. Ovšem zájem dítěte je obtížné definovat obecně. Z judikatury a právní doktríny vyplývá, že by se mělo jednat především o to, aby dítě vyrůstalo v atmosféře porozumění, lásky, tolerance, štěstí, harmonie, stabilního prostředí, aby výchova a péče o dítě vedla k pozitivnímu vývoji jeho osobnosti, nadání, fyzických a rozumových schopností, mravnímu, duchovnímu a sociálnímu rozvoji, a aby byla respektována práva dítěte zaručená mu zejména mezinárodními úmluvami na ochranu jeho práv. Pojem je ale abstraktní a každý si pod ním může představit něco jiného, proto záleží hlavně na vnímání konkrétní osoby soudce. Zároveň je zjištění zájmu dítěte stěžejní pro posouzení vhodnosti střídavé péče.[9]

2. 2 Mimosoudní dohoda

Pokud se rodiče zatím nepřenesli přes svůj partnerský konflikt, nejsou zpravidla schopní soustředit se na to, co je v nejlepším zájmu jejich dítěte. Vhodným postupem je v tomto případě mediace, která má rodičům pomoct nalézt společnou dohodu a komunikovat spolu. Mediátor provede rodiče procesem tak, aby byl vyřešen konflikt mezi nimi a aby mohli oni sami dospět k řešení, které bude přijatelné pro oba. Je pak pravděpodobnější, že toto řešení bude fungovat. Zájem dítěte staví do středu jednání například Cochemská praxe opatrovnického řízení. Vznikla v devadesátých letech v Německu. Jejím cílem je zachovat dětem plnohodnotné vztahy s oběma rodiči po rozpadu rodiny. Rodičům při procesu nalézání společné dohody pomáhají odborníci ze všech zapojených profesí, tedy soudci, advokáti, sociální pracovníci, psychologové, mediátoři. Jedním z možných řešení, kterého přitom mohou rodiče dosáhnout, je střídavá péče. Cochemskou praxi využívají už i někteří soudci v České republice.[10]

V rámci dosažení společné dohody a též předcházení některých konfliktů lze využít rodičovský plán. Jedná se o mimosoudní dohodu rodičů o realizaci jednotlivých složek rodičovské odpovědnosti. Rodiče si v rámci rodičovského plánu mohou dohodnout konkrétní úpravu péče a styku, úpravu výživného atp. V praxi dochází k vypracování rodičovského plánu buďto hned po zahájení soudního řízení, nebo až po soudním rozhodnutí. Do vypracování rodičovského plánu může být zapojeno i dítě, a to v závislosti na jeho rozumové vyspělosti. Dítě si nejprve vytvoří vlastní názor o dané záležitosti, který následně sdělí rodičům. Tomuto názoru musí rodiče věnovat patřičnou pozornost a brát jej v potaz při rozhodování. Tímto jsou též naplňována participační práva dítěte.[11] Dítě má v řízení celý komplex procesních práv, které mu mají poskytnout právní ochranu a zaručit spravedlivé řízení s ohledem na jeho zájem. Jedno z nejdůležitějších participačních práv dítěte je právo na informace, protože i dítě má právo být informováno o průběhu řízení a o důsledcích vyhovění jeho názoru.[12] Je ale nezbytné vždy zvažovat rozumovou vyspělost dítěte a tomu též přizpůsobit způsob vedení takového řízení. Dítěti musí být poskytnut dostatečný prostor k vlastnímu vyjádření, pokud o to dítě stojí a je na to dostatečně zralé. Je přitom potřeba respektovat dětskou osobnost, dítě se musí cítit bezpečně a nemělo by nabýt dojmu, že je pouhým objektem, o kterém rozhodují dospělí.[13]

2. 3 Čtyřstupňový test vhodnosti

Soudy by se při posuzování střídavé péče měly zabývat čtyřmi základními kritérii, která formuloval Ústavní soud.[14] K tomu, aby soud přistoupil k tomuto testu a de facto k tomu, aby se vůbec dalo uvažovat o střídavé péči, je zapotřebí, aby oba rodiče projevili skutečný a upřímný zájem o péči dítěte. Pokud je tato podmínka splněna, soud může přistoupit k čtyřstupňovému testu, který se provádí u každého z rodičů. Pokud rodiče naplňují všechna kritéria přibližně stejnou měrou, tak se vychází z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů. Tuto premisu je možné vyvrátit pouze, pokud jsou k tomu vážné důvody. Kritéria k posouzení vhodnosti střídavé péče jsou následující:

  1. existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče;
  2. míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče;
  3. schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby;
  4. přání dítěte.

Čtyřstupňový test není splněn, pokud je dána některá z následujících okolností:

  • jeden z rodičů byl v blízké minulosti odsouzen k výkonu trestu odnětí svobody;
  • jeden z rodičů se dopustil fyzického či psychického násilí na dotčeném dítěti;
  • jeden z rodičů se prokazatelně dopustil násilí vůči jiným dětem;
  • jeden z rodičů se prokazatelně dopustil domácího násilí na druhém z rodičů;
  • jeden z rodičů je závislý na drogách, alkoholu či silných lécích snižujících jeho motorické či psychologické schopnosti;
  • jeden z rodičů vede nezřízený život;
  • jeden z rodičů má diagnostikovány závažné psychické problémy;
  • dítě je dosud kojeno.

Jestliže nejsou splněny shora uvedené okolnosti, nastává presumpce vhodnosti střídavé péče, kterou lze ale stále ještě vyvrátit. Ústavní soud demonstrativně uvádí okolnosti, které mohou bránit svěření dítěte do střídavé péče, a to následovně:

  • specifický zdravotní či psychický stav dítěte, pro který by střídavá péče pro dítě představovala nepřiměřenou zátěž;
  • velmi velká vzdálenost bydlišť rodičů, zejména pokud by mohla tato vzdálenost zásadním způsobem narušit školní docházku dítěte;
  • ve zcela výjimečných případech nevhodná komunikace mezi rodiči.

Střídavá péče může být vyloučena i z jiných důvodů, ale každý takovýto důvod musí být pečlivě zkoumán.[15]

2. 4 Změna poměrů

Pokud bylo dítě jednou svěřeno do výlučné péče jednoho z rodičů, může soud přistoupit ke změně na střídavou péči jen v případě, že se podstatně změní poměry. Může se tak stát na základě subjektivní okolnosti, např. pokud dítě po čase projeví přání být ve střídavé péči, nebo na základě objektivní okolnosti, např. plynutím času v souvislosti s věkem dítěte. Tyto okolnosti mohou stejně tak založit důvod pro změnu formy ze střídavé péče na výlučnou, tedy změnou poměrů může dojít i k následnému vyloučení střídavé péče.[16]

3 Vyživovací povinnost

Výživné je třeba upravit i v případě, že je dítě svěřeno do střídavé péče. Potom může dojít v podstatě ke třem modelovým situacím. První variantou je, že soud výživné nestanoví, protože jsou rodiče v obdobné finanční situaci. Nebo jeden z rodičů neplatí nic a druhý platí nepříliš vysokou částku. Třetí možností je rozdílné výživné pro každého z rodičů podle jejich příjmové situace.[17] Dle Trávníčka rozsah vyživovací povinnosti rodičů vůči společnému dítěti odpovídá poměru jejich majetkových poměrů, schopností a možností k majetkovým poměrům, schopnostem a možnostem druhého rodiče. Jelikož je výživné určeno pro potřeby dítěte, nemůže s ním rodič volně disponovat podle své úvahy. Výživné je vlastnictvím dítěte.[18]

4 Judikatura

Judikatura soudů ohledně střídavé péče prošla významným vývojem. Zpočátku pokládala doktrína i judikatura souhlas obou rodičů za podmínku, Ústavní soud se od tohoto modelu však již odklonil. Soudy nejsou jednotné ani v tom, jak postupovat v případě, že musí dítě absolvovat povinnou školní docházku střídavě ve více školách.[19]

Nejvíc diskutovaným aspektem je v tomto ohledu samotné upřednostnění či upozadění modelu střídavé péče. Lze shrnout, že v České republice děti byly a stále jsou nejčastěji svěřovány do výchovy matkám. Ovšem zatímco se tak v minulosti dělo téměř automaticky, tak v současnosti se daleko více vyvažují všechny okolnosti, přičemž prioritou je nejlepší zájem dítěte.[20] Velkou diskusi vyvolalo několik rozhodnutí Ústavního soudu[21], který označil střídavou péči dítěte za pravidlo, zatímco jiná řešení by měla být spíše výjimkou vyžadující prokázání zájmu dítěte na tomto jiném řešení. Ústavní soud tato svá tvrzení ovšem postupně upřesňuje[22] a navíc ponechává obecným soudům široký prostor pro uvážení. V nedávné době Ústavní soud judikoval, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé péče mají být především nejlepší zájmy dítěte, nikoli přání konkrétního rodiče. Střídavou péči lze před ostatními modely péče upřednostnit pouze tehdy, je-li nejvhodnějším uspořádáním zohledňujícím prioritní zájmy dítěte, přičemž soudy musí přihlédnout ke všem okolnostem případu.[23] Judikatura se tedy v tomto ohledu stále vyvíjí a model střídavé péče je i v současné době často diskutovaným institutem, na který existují rozmanité názory mezi odbornou veřejností i mezi laiky.

5 Problematické aspekty

Střídavá péče je teoreticky dobrou volbou, jelikož dítě zůstane v kontaktu s oběma rodiči a zároveň žádný z rodičů nezůstane upozaděn, a může se tak plnohodnotně podílet na výchově svého dítěte. Ovšem ne vždy lze tento model využít. Může fungovat jen tehdy, pokud spolu rodiče alespoň v rámci možností vychází, jsou schopní se domluvit a být k sobě navzájem tolerantní.

Rodiče se společně musí dohodnout na časovém intervalu, po jehož uplynutí si dítě vymění, přičemž intervaly zákon nijak neupravuje. V praxi se nejčastěji uplatňuje střídání po týdnu nebo čtrnácti dnech, ale vše závisí na dohodě.[24] Při stanovení intervalů je potřeba zohlednit především individuální potřeby dítěte, přičemž se vychází zejména z věku dítěte, jeho osobnosti, vztahu ke každému z rodičů apod. Dítě by nemělo ztratit kontakt se svými kamarády a mělo by mít možnost nadále realizovat své mimoškolní aktivity. Intervaly ale nemusí být stejné, a střídavá péče se tak může svým rozsahem fakticky blížit velmi rozsáhlému styku s nepečujícím rodičem.[25] Kritickým momentem může být již samotné předávání dítěte, které by mělo probíhat jedině poklidně, v příjemné atmosféře. Nikoliv na ulici, mlčky, nebo za doprovodu výhružek, nadávek či urážek. S předáváním dítěte mohou být spojeny zvýšené finanční náklady, o nichž je též potřeba rozhodnout. Dalším aspektem, který může činit problémy či rozepře, je stanovení výživného, o kterém již bylo pojednáno výše.[26]

Shrnutí

Střídavou péči znal už zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, avšak úprava byla příliš kazuistická a nedostatečná. Nově je střídavá péče upravena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Jedná se o velmi dynamický institut, který se stále vyvíjí a upřesňuje judikaturou soudů. Názory na něj si utváří nejen odborníci, ale i široká veřejnost vzhledem k tomu, že nějakým způsobem potřebuje upravit styk s dítětem většina rodičů po rozvodu. Pokud se má uvažovat o využití modelu střídavé péče, tak musí nejprve oba rodiče projevit skutečný a upřímný zájem o péči dítěte. Teprve poté soud přistupuje k aplikaci čtyřstupňového testu vhodnosti střídavé péče, který stanovil Ústavní soud. Tento test se provádí u každého rodiče. Pokud by oba splnili kritéria přibližně stejnou měrou, vycházelo by se z premisy, že zájmem dítěte je, aby zůstalo v péči obou rodičů. Tuto premisu pak lze vyvrátit pouze z vážných důvodů. Pokud jsou rodiče schopní spolu vycházet, tolerovat se a domluvit se na všech důležitých aspektech výchovy bez hádek a rozbrojů, může být střídavá péče tím nejlepším možným řešením, které dítě negativně nepoznamená.

  1. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  2. Zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, § 26 odst. 2.
  3. ZUKLÍNOVÁ, Michaela. In DVOŘÁK, Jan a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek II, (§ 655-975). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2014 (§ 907).
  4. TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 2.
  5. Zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (§ 907 odst. 2).
  6. Tamtéž (907 odst. 1).
  7. Nález Ústavního soudu ze dne 30.12.2014, sp.zn. I. ÚS 1554/14.
  8. TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 3-4.
  9. Tamtéž, s. 4-7.
  10. STEINEROVÁ, Magdalena. Porozvodová péče o děti, aneb je střídavá péče vždy ideální řešení? epravo.cz, publikováno dne 22.7.2020, citováno dne 7.2.2021. Dostupné online na: https://www.epravo.cz/top/aktualne/porozvodova-pece-o-deti-aneb-je-stridava-pece-vzdy-idealni-reseni-111526.html.
  11. Střídavá péče. 3.rodinněprávní sympozium Justiční akademie. Kroměříž, 2019, s.16-17. Citováno dne 7.2.2021. Dostupné na: https://www.nsoud.cz/judikatura/ns_web.nsf/0/525C1B52645C2CC2C125852200422202/$file/3._sympozium_závěry_Final.pdf.
  12. HOFMANNOVÁ, Helena. Účast dítěte (participační práva) v rozhodovacích procesech v sociálně-právní ochraně dětí s důrazem na judikaturu Ústavního soudu. Analýza v rámci projektu MPSV (reg. č. projektu: EHP-CZ04-PDP-1-001-01-2014).
  13. ČAMDŽIĆOVÁ, Sabina. Posílení role nezletilého v řízeních péče soudu o nezletilé. Časopis pro právní vědu a praxi. 2019 roč.27, č. 2, s. 247-248.
  14. Nález Ústavního soudu ze dne 30.12.2014, sp. zn. I. ÚS 1554/14.
  15. TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 7-10.
  16. Tamtéž, s. 11.
  17. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Střídavá péče velebená i proklínaná. Bulletin advokacie. 2015, roč. 22, č. 3, s. 44. Citováno dne 29.12.2020. Dostupné online na: https://www.cak.cz/assets/komora/bulettin-advokacie/ba_3_2015_web.pdf.
  18. TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 17-18.
  19. Tamtéž, s. IX.
  20. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Střídavá péče velebená i proklínaná. Bulletin advokacie. 2015, roč. 22, č. 3, s. 44. Citováno dne 29.12.2020. Dostupné online na: https://www.cak.cz/assets/komora/bulettin-advokacie/ba_3_2015_web.pdf.
  21. Nález Ústavního soudu ze dne 26.5.2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13; Nález Ústavního soudu ze dne 30.5.2014, sp. zn. I ÚS 1506/13.
  22. TRÁVNÍČEK, Milan. Střídavá péče. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. IX.
  23. Nález Ústavního soudu ze dne 31.8.2018, sp. zn. IV. ÚS 1286/18.
  24. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Střídavá péče velebená i proklínaná. Bulletin advokacie. 2015, roč. 22, č. 3, s. 44. Citováno dne 29.12.2020. Dostupné online na: https://www.cak.cz/assets/komora/bulettin-advokacie/ba_3_2015_web.pdf.
  25. WESTPHALOVÁ, Lenka. In KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka a kol. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 952 (§ 907).
  26. KOVÁŘOVÁ, Daniela. Střídavá péče velebená i proklínaná. s. 44.
Autoři článku: Kristýna P. (Kristýna Profousová), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)