Poručenství dítěte

Z Iurium Wiki

Podstata a vznik

Poručenství (§ 928–942 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „OZ“) je institut náhradní rodinné péče, zejm. pokud jde o právní ochranu dítěte, jehož rodiče nežijí, nejsou známi anebo jsou k ochraně práv a zájmů dítěte nezpůsobilí.[1] Poručník je namísto rodiče zákonným zástupcem nezletilého ne plně svéprávného dítěte. Jedná se tak o statusový institut stejně jako je tomu u osvojení.[2] Poručník se však na rozdíl od osvojení nestává přímo rodičem dítěte.[3]

Poručníka jmenuje dítěti soud neprodleně poté, kdy zjistí, že jde o dítě, jemuž je třeba poručníka jmenovat (§ 930 OZ, k důvodům pro jmenování poručníka viz níže).

Poručník má vůči dítěti zásadně všechny povinnosti a práva jako rodič, a to kromě vyživovací povinnosti (srov. § 928 odst. 2 OZ). Není však vyloučena situace, že poručník všechny povinnosti a práva jako rodič vykonávat nebude (např. pro poručníka, který má dítě v osobní péči, ke správě jmění dítěte časově náročná, a proto bude soudem ustanoven opatrovník pro správu jmění dítěte (srov. § 941 OZ).[4] Poručníkovi nenáleží nositelství rodičovské odpovědnosti, nýbrž její výkon, a to v rozsahu stanoveném soudem.[5] Další odlišností od postavení rodičů je míra státních zásahů a dohledu. V případě rodičů stát zasahuje do rodinných poměrů prakticky jen v případě zanedbání rodičovské odpovědnosti. Poručník se však pod stálým dozorem státu nachází neustále.[6] Tomu odpovídají i ustanovení § 933 a 934 OZ, kde je mj. rovněž stanoveno, že rozhodnutí poručníka v nikoli běžné záležitosti musí být schváleno soudem. Kromě dozoru soudu může být poručník kontrolován rovněž poručenskou radou (§ 472 a násl. ve spojení s § 3022 odst. 2 OZ).[7]

Na rozdíl od pěstouna (§ 966 odst. 1) poručník nemusí o dítě osobně pečovat.[8] Osobní péče o dítě není hlavním smyslem poručenství. Dítě tak může být umístěno do zařízení ústavní péče (např. dětský domov), k pěstounům či pečující osobě v rámci svěřenectví. Není však vyloučeno, že poručník osobní péči o dítě vykonávat bude a v tom případě mu náleží hmotné zabezpečení jako pěstounovi (§ 939 OZ).[9]

Poručenství je nutné odlišovat od opatrovnictví, které je rovněž institutem zajišťujícím právní ochranu. Hlavním rozdílem mezi těmito instituty je, že poručník zásadně vykonává celý obsah rodičovské odpovědnosti namísto rodičů, avšak opatrovník je ustanoven jen pro některá právní jednání či pro určitou část rodičovské odpovědnosti, resp. jednotlivá práva z něj.[10] Opatrovník navíc na rozdíl od poručníka není zákonným zástupcem dítěte. Zákonodárce u opatrovnictví stanoví přiměřené užití ustanovení o poručenství (§ 944 OZ).

Zákon výslovně počítá i s možností plurality poručníků (srov. § 940 OZ).

Prameny

Obecným základem pro právní úpravu poručenství je samozřejmě Ústava České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů) Listina základních práv a svobod (ústavní zákon č. 2/1993 Sb., dále jen „Listina“). Je důležitý zejm. čl. 32 Listiny, který se týká ochrany rodiny, rodičovství a zvláštní ochrany dětí.

Vnitrostátním pramenem je i OZ, a to zejm. § 928-942, dále pak zákon č. 359/199 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí. Z procesněprávních vnitrostátních předpisů jsou pak relevantní zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízení soudních (dále jen „ZŘS“), který v § 466 a násl. upravuje řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, v jehož rámci soud rozhoduje ve věcech poručenství. K ZŘS je subsidiárně použitelný zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád.

Důvody pro jmenování poručníka

Podle § 865 OZ náleží rodičovská odpovědnost stejně oběma rodičům, přičemž se může stát, že rodičovskou odpovědnost vykonává pouze jeden rodič (§ 878 odst. 1 OZ). Pokud alespoň jeden rodič bude vykonávat rodičovskou odpovědnost ve všech jejích složkách, nebude důvod pro jmenování poručníka.[11]

V případě, že žádný z rodičů nemá rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, nebo je výkon rodičovské odpovědnosti pozastaven, anebo je rodičovská odpovědnost rodičů dotčena některým z těchto způsobů, ale každého jinak, je třeba dítěti jmenovat poručníka (§ 878 odst. 2 OZ). Dítě totiž v takových případech nemá úplnou ochranu svých práv a zájmů.[12]

Konkrétně jde o tyto důvody:[13]

  • rodiče, jediný žijící rodič, nebo rodič jako jediný nositel rodičovské odpovědnosti zemřeli, jsou prohlášeni za mrtvé nebo nejsou známi;
  • rodiče, jediný žijící rodič, nebo rodič jako jediný nositel rodičovské odpovědnosti byli zbaveni rodičovské odpovědnosti;
  • rodičům, jedinému žijícímu rodiči nebo rodiči jako jedinému nositeli rodičovské odpovědnosti byl její výkon pozastaven;
  • rodiče nebo jediný žijící rodič jsou nezletilí ne plně svéprávní;
  • rodiče nebo jediný žijící rodič byli omezeni ve svéprávnosti a soud současně učinil výslovný zásah do jejich rodičovské odpovědnosti;
  • bylo zasaženo do rodičovské odpovědnosti každého z rodičů, avšak v jiném rozsahu (např. jednomu bude rodičovská odpovědnost pozastavena, druhý bude rodičovské odpovědnosti zbaven);
  • uplynutím tří měsíců od vyslovení souhlasu rodičů k osvojení dítěte (§ 825 OZ);
  • soud rozhodl, že není třeba souhlasu rodičů s osvojením dítěte.[14]

Je nutné výslovně zdůraznit, že pokud jsou oba rodiče (nebo jediný žijící rodič) omezeni v rodičovské odpovědnosti nebo jejím výkonu, jmenuje soud dítěti nikoliv poručníka, ale opatrovníka (§ 878 odst. 3 OZ).[15]

Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako poručník

Nezletilé ne plně svéprávné dítě se nikdy nemůže ocitnout bez právní ochrany (tj. bez zákonného zástupce).[16] Dítě musí mít vždy alespoň jednoho rodiče, který vykonává rodičovskou odpovědnost v plném rozsahu, anebo je mu ochrana zajištěna poručníkem.[17]

Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako veřejný (zákonný) poručník

Mezi zjištěním soudu o tom, že dítěti je třeba jmenovat poručníka a okamžikem, kdy se poručník ujme funkce, vykonává tuto funkci orgán sociálně-právní ochrany dětí jako veřejný poručník (§ 929 OZ).[18] Orgán sociálně právní ochrany dětí vykonává zákonné (veřejné) poručenství i tehdy, pokud poručník zemřel, ztratil způsobilost nebo schopnost poručenství vykonávat, anebo je ze své funkce zproštěn či odvolán a jiná osoba dosud nebyla do funkce jmenována (§ 930 odst. 2 OZ). Funkce veřejného poručníka vzniká ex lege, tj. bez jakéhokoliv rozhodnutí soudu již skutečností, že se dítě ocitne bez zákonného zástupce.[19] Veřejného poručníka vykonává orgán sociálně-právní ochrany dětí pouze do doby, než se poručník jmenovaný soudem ujme své funkce (§ 929 OZ).

Orgán sociálně-právní ochrany dětí jako hromadný poručník

V době, kdy ex lege vykonává poručenství orgán sociálně-právní ochrany dětí jako veřejný poručník, soud je povinen neprodleně začít hledat vhodnou osobu pro funkci poručníka (zejm. mezi osobami blízkými), která by s ustavením do funkce souhlasila.[20] Jestliže se soudu nepodaří takovou osobu najít, soud ustanoví orgán sociálně-právní ochrany dětí jakožto „osobního“ poručníka.[21] Toto tzv. hromadné poručenství upravené v § 930 odst. 3 OZ je chápáno pouze jako subsidiární.[22] V případě, že nastane v budoucnu změna poměrů a soudu se podaří najít vhodná fyzická osoba pro funkci poručníka, zprostí orgán sociálně-právní ochrany dětí dle § 936 OZ funkce a jmenuje místo něj vhodnou osobu.[23]

Zrušení a zánik

Zánik poručenství je obecně upraven v § 935 OZ. Zde uvedený výčet však není zcela úplný.

Důvody zániku poručenství lze dělit na důvody na straně rodičů, na straně poručence a na straně poručníka.[24]

Poručenství z důvodů na straně rodičů zaniká v případě, kdy alespoň jeden z rodičů nabude rodičovskou odpovědnost, či nabude schopnost výkonu rodičovské odpovědnosti v plném rozsahu.[25] Mezi důvody na straně rodičů vedoucí k zániku poručenství tak patří:

  • Určení rodičovství (mateřství či otcovství) k dítěti, které rodiče dosud (v právním smyslu) nemělo, např. určení rodičovství k dítěti nalezenému;[26]
  • Nabytí plné svéprávnosti zletilostí (§ 30 OZ), uzavřením manželství (§ 30 odst. 2 OZ ve spojení s § 672 OZ), či přiznáním svéprávnosti (§ 37 OZ);[27]
  • Navrácení svéprávnosti a současně rodičovské odpovědnosti zrušením rozhodnutí soudu, jestliže byl rodič ve svéprávnosti i rodičovské odpovědnosti omezen[28] (srov. § 868 odst. 2 a 55 a násl.);
  • Navrácení rodičovské odpovědnosti rozhodnutím soudu, pokud byla dříve rodiči rodičovská odpovědnost pozastavena (§ 869 OZ);[29]
  • Obnovení rodičovské odpovědnosti rozhodnutím soudu, pokud byl rodič rodičovské odpovědnosti v minulosti zbaven (§ 871 OZ);[30]
  • Odvolání souhlasu rodiče s osvojením po uplynutí tří měsíců ode dne, kdy byl dán (srov. § 817 odst. 2 OZ).[31]

Zánik poručenství z důvodů na straně poručence (tj. dítěte) nastává vždy nabytím plné svéprávnosti dítěte (zletilostí, uzavřením manželství, či přiznáním plné svéprávnosti dle § 30 OZ), jeho osvojením (§ 794 a násl., zejm. § 832 a § 833 OZ) či smrtí dítěte.

Poručenství zaniká také na základě skutečností nastalých na straně poručníka. Jedná se o rozhodnutí soudu ve smyslu zproštění funkce poručníka na žádost nebo kvůli nastalé nezpůsobilosti pro funkci (§ 936 OZ), nebo o rozhodnutí soudu o odvolání z funkce z důvodů porušení poručnických povinností (§ 937 OZ), anebo smrtí poručníka.

Zánik poručenství je možné rozlišit na absolutní a relativní. Absolutní zánik poručenství nastává v okamžiku, kdy již není žádného důvodu pro ustanovení poručníka dítěti.[32] K absolutnímu zániku poručenství dochází ex lege, rozhodnutí soudu není třeba.[33] Co se relativního zániku poručenství týče, bylo by možné hovořit spíše o zániku poručenské funkce, což ostatně vyplývá z dikce ustanovení § 935 odst. 2 OZ. Důvody pro relativní zánik poručenství je tedy jednoduše možné ztotožnit s důvody zániku na straně poručence popsanými výše. Poručenství zaniká relativně, je-li třeba ustanovit dítěti poručníka nového.[34] Je to z toho důvodu, že předchozí poručník tuto funkci dále nemohl či nechtěl vykonávat. Než bude nový poručník jmenován, vykonává funkci veřejný poručník (viz výše).

  1. ↑ Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) ze dne 3. 2. 2012 [online]. 2012, s. 235. [cit. 16. 10. 2024]. http://obcanskyzakonik.justice.cz/images/pdf/Duvodova-zprava-NOZ-konsolidovana-verze.pdf
  2. ↑ Ibidem.
  3. ↑ Ibidem.
  4. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 305.
  5. ↑ Ibidem.
  6. ↑ Ibidem.
  7. ↑ Zuklínová, M., Dvořák, J., Švestka, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Svazek 2. Díl druhý: Rodinné právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 141.
  8. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo, s. 305.
  9. ↑ Ibidem.
  10. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 1073.
  11. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo, s. 303.
  12. ↑ Zuklínová, M., Dvořák, J., Švestka, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Svazek 2. Díl druhý: Rodinné právo, s. 136.
  13. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo, s. 302.
  14. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655−975), 2. vydání, s. 1070.
  15. ↑ Zuklínová, M., Dvořák, J., Švestka, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Svazek 2. Díl druhý: Rodinné právo, s. 137.
  16. ↑ Ibidem, s. 140.
  17. ↑ Ibidem, s. 135-136.
  18. ↑ Ibidem, s. 140.
  19. ↑ Ibidem, s. 140.
  20. ↑ Důvodová zpráva k NOZ (konsolidovaná verze) ze dne 3. 2. 2012 [online]. s. 236.
  21. ↑ Ibidem.
  22. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo, s. 304.
  23. ↑ Petrov, J., Výtisk, M., Beran., V. a kolektiv. Občanský zákoník, 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024.
  24. ↑ Ibidem.
  25. ↑ Zuklínová, M., Dvořák, J., Švestka, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Svazek 2. Díl druhý: Rodinné právo, s. 142.
  26. ↑ Ibidem.
  27. ↑ Petrov, J., Výtisk, M., Beran., V. a kolektiv. Občanský zákoník, 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024.
  28. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo, s. 307.
  29. ↑ Ibidem.
  30. ↑ Ibidem.
  31. ↑ Zuklínová, M., Dvořák, J., Švestka, J. a kolektiv. Občanské právo hmotné. Svazek 2. Díl druhý: Rodinné právo, s. 142.
  32. ↑ Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kolektiv. Rodinné právo, s. 307.
  33. ↑ Ibidem.
  34. ↑ Ibidem.
Autoři článku: AV
Citováno z „http://wiki.iurium.cz/index.php?title=Poručenství_dítěte&oldid=2189600“