Omyl skutkový a právní

Omyl skutkový

Omyl skutkový je jedním ze dvou druhů omylů definovaných podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. Podle § 16 odst. 1 tohoto zákona se skutkového omylu dopustí ten, jenž při spáchání činu nezná a ani nepředpokládá jako možnou skutkovou okolnost, která nese znaky přestupku – v takovém případě osoba, která se omylu skutkového dopustila, nejedná úmyslně a není tedy dotčena odpovědnost za přestupek spáchaný z nedbalosti.

Omylu skutkového se dále dopouští osoba, která při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které vedly k mírnějšímu úmyslnému přestupku. V tomto případě bude osoba potrestána pouze za tento mírnější přestupek, nejedná-li se o přestupek spáchaný z nedbalosti. Tato okolnost funguje, podle § 16 odst. 3, ovšem i naopak, tedy že při spáchání činu bude osoba potrestána za pokus přísnějšího přestupku, přepokládala-li skutkové okolnosti s tím souvisejícím: „Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkové okolnosti, které by naplňovaly znaky přísnějšího úmyslného přestupku, bude potrestán za pokus tohoto přísnějšího přestupku, je-li trestný."

Zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, určuje v § 16 odst. 4 neúmyslné jednání, které však nevylučuje odpovědnost za přestupek spáchaný z nedbalosti: „Kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za přestupek spáchaný z nedbalosti."

Skutkový omyl můžeme dělit na skutkový omyl negativní a pozitivní. V případě negativního skutkového omylu se pachatel domnívá, že určitá skutečnost, podmiňující jeho trestní odpovědnost, neexistuje, objektivně je však přitom dána. Jako příklad můžeme uvést pachatele, který je v domnění, že střílí po zvěři, ve skutečnosti však střílí po člověku.

V případě skutkového omylu pozitivního se pachatel domnívá, že páchá trestný čin, ale objektivně tomu tak není. Jako příklad můžeme uvést pachatele, který si myslí, že páchá vraždu, ale jeho oběť je již mrtvá.

Je nutné si uvědomit, že omyl není okolností vylučující protiprávnost: „Problematiku, která pak bezprostředně souvisí s otázkou zavinění, představuje výslovná úprava omylů (viz § 16 a § 17 přestupkového zákona). Jejich začleněním do přestupkového zákona zákonodárce zdůrazňuje, co dříve správní orgán jen analogicky dovozoval z trestního práva, a to že pokud fyzická osoba jedná v omylu, to neznamená, že nejedná protiprávně. Omyl tedy není okolností vylučující protiprávnost. Omyl je v podstatě opakem zavinění. Jde o rozpor v subjektivní a objektivní realitě."

Omyl právní

Omyl právní je další druh omylů definovaných podle zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich.

Omyl právní je definován v § 17 přestupkového zákona. U právního omylu je důležitý faktor, zda osoba, která nějakým způsobem jedná, se mohla omylu vyvarovat či ne. Jestliže se osoba omylu vyvarovat nemohla a zároveň při spáchání přestupku neví, že její čin je protiprávní, tak nejedná zaviněně a jedná se tedy o právní omyl. Takovou skutečnost nám definuje §17 odst. 1 přestupkového zákona. Následující odstavec téhož paragrafu nám poté definuje, za jakých podmínek bylo možné se omylu vyvarovat: „Omylu bylo možno se vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl-li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží." Tento odstavec uvádí poměrně širokou škálu situací, ve kterých se nejedná o právní omyl. Máme zde uvedené například seznámení se s příslušnou právní úpravou, což se mimo jiné vztahuje i například na výkon povolání, kdy je povinností zaměstnance seznámit se s pracovním řádem, který často udává jistý postup a bezpečnostní prevenci při výkonu povolání. Ovšem nelze se jen tak vymlouvat na neznalost právní normy: „Ani dnes se nelze jednoduše vymlouvat na to, že určitou právní normu neznáte. Existují ale výjimečné situace, kdy neznalost zákona omlouvat může: konkrétně se jedná především o právní omyl, který vylučuje odpovědnost za trestný čin, resp. přestupek (viz § 19 trestního zákoníku, resp. § 17 zákona o odpovědnosti za přestupky). I v oblasti soukromého práva může právní omyl výjimečně omlouvat, typicky tehdy bylo-li určité ustanovení zákona formulováno objektivně nejednoznačně, a tedy připouštělo-li vícero výkladů (srov. rozsudek NS ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008)."

Právní omyl lze dělit na negativní a pozitivní. V případě právního omylu negativního je pachatel v domnění, že jeho jednání není trestným činem nebo je trestným činem, který je mírněji trestný. V případě právního omylu pozitivního se pachatel domnívá, že páchá trestný čin, ve skutečnosti však zákon takové jednání za trestné nepovažuje.