Jmenování soudců Nejvyššího soudu USA

Nejvyšší soud USA (SCOTUS)

Na vrcholku pyramidy soudní moci Spojených států amerických stojí Nejvyšší soud (Supreme Court of the United States, dále také jako SCOTUS), ostatně je tomu tak i u nás. Dlužno podotknout, že v české soudním systému hraje svou významnou roli Ústavní soud, ten je však řazen mimo onu pomyslnou pyramidu. Taková instituce v USA není, a proto do kompetence amerického Nejvyššího soudu spadá i ochrana ústavnosti a lidských práv.

Alexic de Tocqueville trefně poznamenal ve svém díle z 19. století Demokracie v Americe , že v USA se dříve či později každý tamější politický problém přetaví v problém právní. To platí dodnes a právě tento politický charakter sporů končících před americkým nejvyšším soudem způsobuje širokou medializaci a potažmo popularitu probíhajících řízení a přidává na popularitě i Nejvyššímu soudu jako takovému. Na základě sděleného není třeba jakkoliv zdůrazňovat, že i jmenování soudců Nejvyššího soudu Spojených států je ostře sledovaným procesem po celé zemi. NS je také poslední odvolací instancí v řízeních ohledně trestu smrti (ve státech, ve kterých je povolen, namátkou Texas, Georgia, Florida etc.), což jsou přirozeně rovněž soudní řízení, která jsou veřejností vehementně sledována.

Agenda Nejvyššího soudu

Senát Nejvyššího soudu čítá 9 mandátů a soudci jsou ve své funkci doživotně, z čehož jednoznačně vyplývá, že zřídkakdy se takové místo uvolní. Když se tak stane, jedná se rovněž o medializovaný proces, zpravidla budící vášně, emoce a kontroverzi napříč Spojenými státy. Dále je třeba zmínit, že tento soud do jisté míry kopíruje tamější systém dvou politických stran. Vidíme tak složení soudního senátu, který se dělí na konzervativní (zpravidla republikánské) a liberální (zpravidla demokratické) křídlo.

Pro forma se proces jmenování soudců za posledních 200 let takřka nezměnil. De facto však s procesem zacvičila existence masových médií. Prezident například díky médiím často dopředu ví, koho nemá cenu Senátu navrhovat, jelikož než k oficiálnímu návrhu dojde, zástupci Senátu se již nechají slyšet, že toho kterého kandidáta rozhodně nepodpoří.

Proces jmenování soudců

Na jmenování soudců se podílí především prezident Spojených států a Senát. Prezident jmenuje soudce na základě “rady a souhlasu” Senátu Kongresu USA podle pověstné jmenovací klauzule Ústavy Spojených států. Oficiálně tedy platí, že by se měl prezident řídit radou Senátu. V realitě tomu tak skutečně není, jelikož interpretace toho ustanovení Ústavy je velice nejasná, a proto má prezident při výběru nominanta velice široké pravomoce. Nicméně i Senát může do nominačního procesu vstupovat, ne vždy tomu tak ale je. Takové okolnosti jsou typicky závislé na vztahu konkrétního prezidenta s konkrétním složením Senátu.

Předtím než prezident nominanta navrhuje Senátu, probíhá také šetření a výběrové řízení amerického Ministerstva spravedlnosti. Na základě oficiálního návrhu Senátu ze strany prezidenta plénum Senátu rovněž nerozhoduje hned. Před rozhodováním pléna ještě probíhá detailní rozbor a hodnocení nominantů na senátním výboru pro soudnictví.

V rámci výše zmíněných procesů (ministerstvo spravedlnosti, výbor pro soudnictví atd.) probíhá “lustrační proces”, jehož součástí jsou i rozhovory nezřídka mířené na tělo. Federální soudci jsou tázání na politické názory, na svůj osobní život a profesní dráhu. Výběr osoby, která se stane členem nejmocnějšího soudního sboru Spojených států je tedy procesem velice zdlouhavým. V případě, že se uvolní dvě soudcovská křesla, tak se jedná o závažnou společenskou otázku, jejíž verdikt (tedy jména nastávajících soudců) mohou ovlivnit politické, právní i společenské dění v USA na několik dalších let dopředu.

Ideální soudce

Pomineme-li vysokou profesionalitu a předpoklad kvalitního právního vzdělání, tak je rozhodujícím faktorem i osobnost potenciálního soudce. Opravdu silný aspekt pragmatismu v common law systému nevyžaduje, abychom museli vnímat SCOTUS jako apolitický orgán. Už skutečnost, že kandidáty navrhuje prezident, jímž je zpravidla republikán, či demokrat, částečně popírá nezaujatost či apolitičnost toho které kandidáta, nota bene v současnosti, kdy se americká společnost ostře polarizuje a radikalizuje (ať už směrem vlevo, či vpravo). Logické ale je, že příliš okatá politická náklonnost k prezidentovi může být Senátu nesympatická.

Zásadní jsou pak i kandidátovy kontakty (nejdůležitější jsou pak kontakty se senátory) či věk (kandidát by neměl působit moc nezkušeně, ale zároveň zaručit, že bude schopen vykonávat úřad s jistým nasazením). Pro prezidenta je zpravidla zbytečné navrhovat kandidáta, jenž nemá šanci projít schvalovacím procesem Senátu Kongresu.

Historický aspekt zastupování menšin na SCOTUS

Historicky bylo pro Nejvyšší soud významné, aby rozložení soudců alespoň částečně reflektovalo přízeň v menšině. To se projevovalo například ve skutečnosti, že v minulosti bylo alespoň jedno “křeslo” vyhrazené pro soudce židovského původu, jedno i pro křesťana. Optikou předešlých století je taky nemyslitelné, aby byl soudcem někdo jiný, nežli bílý protestant z vyšší nebo vyšší střední třídy. Paradoxní je, že kdysi takřka ryze protestantský stát má v současnosti nulové protestantské zastoupení.

Jmenování soudkyně Ketanji Brown Jackson

Vlnu reakcí u amerického lidu zvedlo jmenování první soudkyně afroamerického původu Ketanji Brown Jackson, která v červnu 2022 nahradí dosavadního zástupce liberálního křídla Stephena Breyera. Stalo se tak na návrh amerického prezidenta Bidena. Její pohlaví a její původ byly zásadním indikátorem kontroverze napříč Spojenými státy. Spojenými státy proběhly během jara 2022 vlny spekulativních a analytických článků a Ketanji Jackson (ostatně jako každý nominant) věděla, že nic nezůstane skryto. Média psala o jejím percentilu při přijímacím řízení na Harvard Law School nebo třeba o etymologickém původu jména “Ketanji”.

Jacksonové se podařilo naklonit si jednak liberální křídlo, což z podstaty jejího vnitřního i vnějšího směřování není v zásadě problém, a jednak se k ní přiklonilo i několik jednotek konzervativních senátorů, které si získala například slovy, že Ústava musí začít být chráněna ve smyslu, v jakém to zamýšleli před více než dvěma staletími otcové zakladatelé. Nakonec byla schválena v Senátu 53 hlasy ku 47. Podstoupila i standardní test konzervativců, při němž bývají kandidáti tázani na otázku: “Kdo je to žena?” Jacksonová reagovala slovy: “O tom já nerozhoduji, nejsem biolog.” Podle novinářů se s tím vypořádala v porovnání s ostatními kandidáty napříč minulostí elegantně a zvolila taktiku “méně je více”. Ani taková odpověď se však neobešla bez vlny kritiky, a to především ze strany konzervativců. Bývalý poradce Donalda Trumpa, Stephen Miller, se nechal slyšet, že “pokud nevíte, kdo je žena, pak byste neměl dostat žádnou zodpovědnost”.

SCOTUS x Ústavní soud

Jak již bylo nastíněno výše, zatímco v české justici máme zvláštní soudní orgán chránící ústavnost a lidská práva, ve Spojených státech tuto funkci zastává Nejvyšší soud společně s agendou federálního apelačního orgánu. Proces jmenování soudců je pak takřka identický. Stejně jako v USA, i u nás soudce ÚS navrhuje prezident republiky, nicméně potřebuje k takovému jmenováni prezidenta “požehnání” Senátu, jako horní komory Parlamentu ČR (v US Kongresu). V obou zemích pak dochází k detailním pohovorům s kandidáty v senátním výboru, prověřují se jak osobní, tak profesní stránky kandidáta. V zásadě platí, že v USA jsou v tomto ohledu mnohem méně citliví a jsou výrazně pragmatičtější. Toliko svědčí i americký denní tisk, který o kandidátech detailně referuje. V ČR jmenování soudce ÚS není až tak rozšířeně vnímanou událostí, důkazem budiž současný pokus prezidenta Miloše Zemana o jmenování Petra Poledníka novým ústavním soudcem.