Jiné formy soužití

Z Iurium Wiki

Definice

Soukromé právo dle § 3 odst. 2 pís. b), zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen OZ), spočívá mimo jiné také na zásadě zvláštní zákonné ochrany rodiny, rodičovství a manželství, přičemž pojem rodiny lze vykládat velmi široce. Pojem „rodina“ může být chápán velice subjektivně a jeho zákonnou definici nikde nenalezneme. Z tohoto důvodu lze říci, že zvláštní ochrana by měla být poskytována nejen rodinám, které jsou založeny na právním svazku dvou osob, ale také rodinám, které na právním svazku dvou osob sice založeny nejsou, ale v obdobném společenství žijí.

Dlouhodobější faktické soužití dvou osob, které tvoří životní společenství nemusí být potvrzeno civilním či duchovním sňatkem, nebo registrovaným partnerstvím. To vyplývá z ústavního rámce, neboť dle článku 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, smí každý činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. V českém právním řádu pochopitelně nenalezneme, žádné ustanovení ukládající povinnost dvěma osobám své soužití právně deklarovat.

Na nesezdané soužití, též nazývané kohabitace nebo faktické manželství[1], nelze nahlížet jako na negativní společenský jev, jak tomu bylo dříve[2], neboť i přes to, že sňatečnost od roku 2013, kdy počet sňatků dosáhl historicky nejnižší hodnoty, stále roste a v roce 2019 vstoupilo do manželství nejvíce párů od roku 2007[3], je nesezdané soužití stále obvyklejší a je považováno za celosvětový fenomén.[4]

Důvody nesezdaného soužití

Rozšířenost nesezdaného soužití souvisí především se změnou tradičního vzorce cesty do manželství. Historicky bylo nesezdané soužití označováno jako fáze námluv, po které se osoby buď rozešly, nebo vstoupily do manželství. Se stále ubývajícím počtem věřících osob v ČR, již není sex podmíněn manželstvím a roste tak počet dětí narozených do nesezdaného soužití. Tímto pak vzniká alternativa k „tradiční rodině“ ve které však  rodiče nejsou manželi.[5]

V jiných případech se nárůst párů v nesezdaném soužití přisuzuje pečlivějšímu hledání vhodného partnera, či prodlužujícímu se období v životě člověka, mezi zahájením sexuálního  života a sňatkem.[6] Dalšími důvody jsou například nedůvěra k institutu manželství, získaná na základě dřívější špatné zkušenosti, zájem o statusové zachování svobodného stavu, nebo přesvědčení, že je manželství již „přežilým“ institutem.[7]

Typologie kohabitace

S kohabitací je spojována následující typologie.[8]

  1. kohabitace z nevěry – Jde o takové soužití dvou osob, kde je alespoň jedna z nich ve statusovém poměru k jiné osobě.
  2. kohabitace libertinská – V tomto případě se jedná o soužití osob, které nechtějí být společně ve statusovém poměru a chtějí si tak uchovat svoji statusovou svobodu.
  3. kvazimanželství – Jde o obdobu manželství, avšak takto žijící osoby uzavřít sňatek odmítají z se společenských či stavovských důvodů
  4. mladická kohabitace – Takové soužití osob, které často předchází manželství.
  5. seniorská kohabitace – Soužití osob preferované kvůli benefitům, jako jsou například soukromé či veřejné důchody.

Úprava

I přes běžnost tohoto jevu není problematika nesezdaného soužití, v českém právním řádu, nijak výslovně upravena. Na evropské úrovni však o jisté úpravě hovořit můžeme, a to v kontextu Doporučení výboru ministrů Rady Evropy členským státům o platnosti smluv mezi osobami žijícími spolu jako nesezdané dvojice a jejich závětních dispozic č. 3/88, či judikatury Evropského soudu pro lidská práva, která poskytuje ochranu rodinnému životu ve smyslu čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod.[9]

Významné pojmy

Pro nesezdané soužití jsou z hlediska soukromého práva významné tyto pojmy:

Osoba blízká

Druh a družka, jak jsou označovány osoby, jež spolu žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby,[10] nejsou do této zákonné definice výslovně zahrnuti, avšak dle §22 OZ jsou osobami blízkými také jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní. Má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby, které spolu trvale žijí. Tento pojem je významný např. pro běh promlčecích lhůt viz § 646 OZ.[11]

Osoby spolužijící

Pojem osob spolužijících, je používaný u zákonné posloupnosti dědického práva a u tzv. legálního přechodu nájmu v případě smrti nájemce.[12] Ustanovení § 1636 a 1637 OZ  stanoví, že po zůstavitelovi dědí ve druhé a třetí třídě dědiců také ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost. Dle § 2279 OZ v případě, že zemře nájemce, přejde nájem na člena nájemcovy domácnosti, který v bytě žil ke dni smrti nájemce a nemá vlastní byt.

Vznik a zánik

Pro nesezdané soužití je významný jeho faktický vznik. Druh a družka, společně neuzavírají žádnou obdobu sňatku či partnerství. K jeho zániku dochází buď fakticky, a to jak dohodou, tak jednostranně, proti vůli druha či družky[13], nebo smrtí či prohlášením za mrtvého, obdobně jako u manželství.[14]

Vzájemná práva a povinnosti

Vzhledem k minimální úpravě nesezdaného soužití nedisponují druh a družka takovými zákonnými výhodami jako manželé. Například § 78 OZ umožňuje domáhat se ochrany jména toho, kdo nemůže uplatnit tohle právo sám, pouze manželovi, partnerovi, předkovi a potomkovi. Druh a družka dále nedisponují například ani právem společného oddlužení v insolvenčním řízení, neboť jeho podmínkou je skutečně vzniklý a trvající manželský svazek viz. § 394a zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona (O společné oddlužení nemohou požádat ani registrovaní partneři.).

Zastoupení

Druh a družka se vzájemně nemohou zastupovat v běžných záležitostech jako manžele či registrovaní partneři (srov. § 694 OZ, § 9 zákona č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství) a jejich zastoupení je možné výhradně na základě plné moci dle § 441 OZ.[15]

Vyživovací povinnost mezi druhem a družkou

Vyživovací povinnost mezi druhem a družkou není zákonem přímo stanovena, avšak mnohdy dochází k faktickému poskytování výživného. Takto se děje především konkludentně a jen výjimečně na základě písemné smlouvy zaopatřovací (smlouva o důchodu §  2701 OZ).

Poskytují-li si tyto osoby faktické výživné dobrovolně na základě spotřebního společenství nejedná se o bezdůvodné obohacení dle § 2991 a n. OZ.

Toto faktické výživné je významné pro náhradu škody dle § 2966 OZ v případě usmrcení, neboť zákon zde stanoví škůdci povinnost hradit náklady na výživu pozůstalým, kterým ke dni své smrti, zemřelý poskytoval výživu.

Pokud dojde k zániku nesezdaného soužití rozchodem, nemají osoby mezi sebou ze zákona žádnou povinnost výživného. V případě smrti druha však dle § 1669 OZ náleží pozůstalému, požíval-li až do smrti zůstavitele bezplatné zaopatření v jeho domácnosti, takové zaopatření ještě tři týdny po smrti zůstavitele.[16]

Výživné poskytované neprovdané matce

K problematice nesezdaného soužití lze podřadit také práva neprovdané matky dle § 920 OZ. Pokud není matka dítěte provdaná za (pravděpodobného) otce dítěte, náleží jí po dobu dvou let od narození dítěte výživné. Otec jí přispěje v přiměřeném rozsahu na úhradu nákladů spojených s těhotenstvím a porodem, a to i v případě, že se dítě nenarodí živé.

Neprovdané matce také svědčí právo na slušnou výživu po smrti otce dle § 1666 OZ. Tato výživa je poskytována těhotné matce zůstavitelova dítěte z pozůstalosti, až do konce šestého týdne po porodu.[17]

Poměry k vlastním dětem

Současný zákon nečiní rozdíly mezi dětmi narozenými v a mimo manželství (jak tomu bylo dříve viz Všeobecný zákoník občanský). Otcovství k dítěti nenarozenému do manželství se určuje na základě druhé domněnky otcovství, a to souhlasným prohlášením rodičů před matričním úřadem nebo soudem dle § 779 OZ. Nesezdaní rodiče mají k dětem stejná práva a povinnosti. Významný je ve vztahu k dítěti pouze fakt, jestli spolu rodiče žijí ve společné domácnosti či nikoliv. V případě jejich odloučení rozhodne o jejich vzájemných poměrech k dítěti dle § 908 OZ soud, obdobně jako u rozvodu.[18]

Osvojení dítěte, individuální péče o dítě, pěstounství, poručenství

Druh a družka společně, nemohou být dle zákona osvojiteli dítěte. Právo společného osvojení dítěte náleží pouze manželům. Dle § 800 však může být osvojitelem výjimečně i jednotlivec žijící mimo manželství.

Obdobě nemůže být druhovi a družce společně svěřeno dítě do individuální, nebo individuální pěstounské péče dle § 953 a 958 OZ, avšak takové svěření dítěte jednotlivci není zákonem vyloučeno.

V případě poručenství zákon společné poručenství druha a družky nevylučuje. Společné poručenství jim bude umožněno, neboť na základě formulace užité v §932 odst. 2 OZ, mohou být do funkce poručníka jmenovány i dvě osoby a to pouze „zpravidla“ manželé. Tímto není  poručenství dvou osob, žijících v jiném než manželském vztahu, vyloučeno.[19]

Majetkové poměry

V nesezdaném soužití nevzniká majetkové společenství obdobné společnému jmění manželů. Druh i družka nabývají majetek do svého výlučného vlastnictví, případně mohou společně získané věci nabývat do podílového spoluvlastnictví dle § 1115 a n. OZ. Takové spoluvlastnictví nezaniká fakticky rozchodem, ale je nutno jej zrušit a vypořádat.[20]

Společné bydlení

Právními důvody pro společné bydlení druha a družky jsou zejména společný nájem bytu dle §2270 OZ, podnájem bytu nebo jeho části dle § 2274 a n. OZ, nebo podílové spoluvlastnictví k nemovitosti dle § 1115 a n. OZ. Dále může být právním důvodem společného bydlení například právo odpovídající věcnému břemeni dle § 1257 a n. OZ, nebo uzavření inominátní smlouvy.[21]

Dědění

Druh a družka mohou být za jistých předpokladů jak dědicové testamentární, tak zákonní. Sepisovatel závěti má právo dle § 1494 a n. OZ, odkázat svůj majetek komukoli, a tedy i osobě která s ním před smrtí žila v nesezdaném soužití.

Mimo dědění na základě pořízení pro případ smrti, lze narazit na možnost pozůstalého druha dědit také ze zákona. Osoba, která se zůstavitelem žila ve společné domácnosti nejméně rok před smrtí a pečovala s ním společně o domácnost, dědí případně v rámci druhé a třetí dědické skupiny, viz § 1636 a 1637 OZ. V druhé dědické třídě dědí výše specifikovaná spolužijící osoba společně s manželem zůstavitele a rodiči zůstavitele, v případě že nedědí jeho potomci. Pokud však nedědí ani manžel či rodiče zůstavitele, dědí osoba spolužijící až ve třetí dědické třídě, a to stejným dílem se zůstavitelovými sourozenci.[22]

Dále pozůstalému druhovi či družce náleží dle § 1669 OZ, požívat tři týdny po smrti zůstavitele zaopatření, které mu zůstavitel bezplatně poskytoval ve společné domácnosti a těhotné matce dítěte zůstavitele náleží až do šesti týdnů po porodu dítěte řádná výživa dle § 1666 OZ. Tyto plnění jsou pozůstalým plněna z pozůstalosti po zůstavitelovi.[23]

Sociální zabezpečení

Pojem druh a družka je užíván ve sféře veřejného práva například v kontextu sociálního zabezpečení. Například dle § 7 zákona o státní sociální podpoře, jsou druh a družka považováni za rodinu, resp. společně posuzované osoby.[24]

Právo odepřít výpověď

Trestní právo výslovně užívá pojmů druh a družka a přiznává těmto osobám za splnění zákonných předpokladu dle § 100 trestního zákoníku, jakožto svědkům právo odepřít výpověď.[25]

  1. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. S. 140. ISBN 978-80-7400-644-9.
  2. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 139. ISBN 978-80-7400-644-9.
  3. Český statistický úřad. Svatby ve 21. století, 2020. [online]. [cit. 5.1.2021]. Dostupné z: https://www.czso.cz/csu/czso/rostouci-snatecnost-zastavil-koronavirus
  4. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. S. 139. ISBN 978-80-7400-644-9.
  5. VÍTEČKOVÁ, Miluše, BRABCOVÁ, Iva. Nesezdané soužití - součást proměny rodiny (přehledová studie). Kontakt [online]. 2010, č. 4, s. 488. [cit. 5.1.2021]. ISSN 1212-4117. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/332216037_Nesezdane_souziti_-_soucast_promeny_rodiny_prehledova_studie
  6. VÍTEČKOVÁ, Miluše, BRABCOVÁ, Iva. Nesezdané soužití - součást proměny rodiny (přehledová studie). Kontakt [online]. 2010, č. 4, s. 494. [cit. 5.1.2021]. ISSN 1212-4117. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/332216037_Nesezdane_souziti_-_soucast_promeny_rodiny_prehledova_studie
  7. VÍTEČKOVÁ, Miluše, BRABCOVÁ, Iva. Nesezdané soužití - součást proměny rodiny (přehledová studie). Kontakt [online]. 2010, č. 4, s. 494. [cit. 5.1.2021]. ISSN 1212-4117. Dostupné z: https://www.researchgate.net/publication/332216037_Nesezdane_souziti_-_soucast_promeny_rodiny_prehledova_studie
  8. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. S. 140. ISBN 978-80-7400-644-9.
  9. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Nesezdané soužití. Dny práva – 2015 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2016 [cit. 5. 1. 2021]. s. 93 a 94. ISBN 978-80-210-8202-1. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/dokumenty/34961
  10. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 140. ISBN 978-80-7400-644-9.
  11. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Nesezdané soužití. Dny práva – 2015 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2016 [cit. 5. 1. 2021]. s. 94. ISBN 978-80-210-8202-1. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/dokumenty/34961
  12. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Nesezdané soužití. Dny práva – 2015 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2016 [cit. 5. 1. 2021]. s. 94. ISBN 978-80-210-8202-1. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/dokumenty/34961
  13. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka, DÁVID, Radovan. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 140. ISBN 978-80-7400-644-9.
  14. KORNEL, Martin. Manželství, partnerství, nesezdané soužití. [online]. Masarykova univerzita, 2008 [cit. 5. 1. 2021]. s. 4. Dostupné z: https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/praf/ps11/r_pravo/web/pdf/manzelstvi_partnerstvi_nesezdane_souziti.pdf
  15. KORNEL, Martin. Manželství, partnerství, nesezdané soužití. [online]. Masarykova univerzita, 2008 [cit. 5. 1. 2021]. s. 5. Dostupné z: https://is.muni.cz/do/rect/el/estud/praf/ps11/r_pravo/web/pdf/manzelstvi_partnerstvi_nesezdane_souziti.pdf
  16. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 141. ISBN 978-80-7400-644-9.
  17. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 141. ISBN 978-80-7400-644-9.
  18. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 142. ISBN 978-80-7400-644-9.
  19. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 143. ISBN 978-80-7400-644-9.
  20. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Nesezdané soužití. Dny práva – 2015 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2016 [cit. 5. 1. 2021]. s. 96 a 97. ISBN 978-80-210-8202-1. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/dokumenty/34961
  21. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 142. ISBN 978-80-7400-644-9.
  22. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 143, 144. ISBN 978-80-7400-644-9.
  23. HRUŠÁKOVÁ, Milana, KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka, WESTPHALOVÁ, Lenka a kol. Rodinné právo. 2. vydání. V Praze: C.H. Beck, 2017. Academia iuris. s. 141. ISBN 978-80-7400-644-9.
  24. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Nesezdané soužití. Dny práva – 2015 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2016 [cit. 5. 1. 2021]. s. 99. ISBN 978-80-210-8202-1. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/dokumenty/34961
  25. KRÁLÍČKOVÁ, Zdeňka. Nesezdané soužití. Dny práva – 2015 – Days of Law [online]. Brno: Masarykova univerzita, 2016 [cit. 5. 1. 2021]. s. 99. ISBN 978-80-210-8202-1. Dostupné z: https://www.law.muni.cz/dokumenty/34961
Autoři článku: HorakovaM (Michaela Horáková)