Změna v osobě dlužníka

Z Iurium Wiki

Verze z 6. 2. 2021, 07:53, kterou vytvořil RadekT (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Změna v osobě dlužníka, jež je upravena v rámci ustanoveních § 1888 až § 1894 ObčZ jako forma změny závazku v subjektech, může nastat převzetím dluhu (privativní intercese) či přistoupením k dluhu (kumulativní intercese), respektive zvláštním případem přistoupení k dluhu, jímž je převzetí majetku.[1]

Převzetí dluhu

  • Převzetím dluhu dochází ke změně v osobě dlužníka na základě smlouvy, která je uzavřena mezi dlužníkem a přejímatelem dluhu. Privativní intercese podléhá schválení věřitelem. Bez souhlasu věřitele k převzetí dluhu nemůže dojít. Věřitel si původního dlužníka totiž vybral na základě určitých okolností a znaků (např. bonita), které nemusí přejímatel dluhu splňovat.[2] S ohledem na tuto skutečnost je umožněno si převzetí dluhu smluvně vyloučit. Nepřivolí-li věřitel k převzetí dluhu, nebo odmítne-li k němu dát souhlas, vzniká přejímateli povinnost vůči dlužníku, aby dlužník nemusel plnit. Tuto situaci označujeme jako převzetí plnění dle § 1889 ObčZ.[3]
  • Převzetí dluhu má soluční účinky vůči dlužníku. Přejímateli vzniká povinnost plnit namísto původního dlužníka. Strany si mohou v souladu s ustanovením § 1891 ObčZ ujednat, že na místo dosavadního dlužníka, jehož dluh se ruší, vstoupí dlužník s dluhem ze samostatného právního poměru nebo s povinností plnit jiný předmět. To se však posoudí jako novace, nikoli převzetí dluhu[4]. V tomto případě doktrína uvádí, že souhlasu původního dlužníka vyžadováno není.
  • Zákon obecně nepožaduje písemnou formu. Bezformálnost neplatí v případech, v nichž zákon výslovně požaduje určitou formu (např. převzetí povinnosti převést na věřitele nemovitost). Ze smlouvy musí být patrné, zda přejímatel vstupuje na místo dlužníka v plném rozsahu či přebírá pouze část dluhu (např. pouze úrok z prodlení).[5] Obsah závazku se převzetím dluhu nemění.[6] Přejímatel dluhu je oprávněn využít všechny námitky, jež náležely původnímu dlužníku (lze tedy namítat promlčení, pravost, výši apod.). Přejímatel dluhu je rovněž zavázán i z vedlejších práv spojených s převzatou pohledávkou. Na přejímatele přechází i dluhy z příslušenství (úrok z prodlení, úrok, náklady na vymáhání). Stejně tak naň přechází i další účinky (např. rozhodčí doložky).[7]
  • Nicméně přejímatel nevstupuje do celého právní vztahu uzavřeného mezi věřitelem a původním dlužníkem. Přejímatel zásadně nemůže ukončit právní vztah vypovědí. Nemůže dále odstoupit od smlouvy nebo uplatnit práva z vadného plnění, jež bylo dlužníku poskytnuto. Tato práva nadále náleží původnímu dlužníkovi.[8] Převzetí dluhu může tedy nastat i v rámci tzv. synallagmatických závazků. Závazek v tomto případě rozštěpen. Výsledkem rozštěpení je, že věřitel je povinen i nadále plnit dlužníkovi. Dlužníkovu povinnost k plnění ale převzal přejímatel dluhu.[9]

Přistoupení k dluhu

  • Podstatou institutu přistoupení k dluhu, jež bývá rovněž označován jako kumulativní intercese, je uzavření dohody mezi věřitelem a třetí osobou (bez nutnosti součinnosti dlužníka).[10] Výsledkem je nastoupení nového dlužníka vedle dlužníka původního. Nový i původní dlužník jsou zavázáni společně a nerozdílně. V tomto ohledu není narušen právní zájem dlužníka. Dlužníku nezaniká právo plnit, ale dochází ke zlepšení jeho postavení. Předmětem přistoupení může být rovněž pouze část dluhu. Naopak předmětem přistoupení nemůže být dluh s takovým obsahem, který je vázán výlučně k osobě dlužníka.[11]
  • Smlouva o přistoupení dluhu nemusí být učiněna v písemné formě. Přistoupení může být toliko uzavřeno i konkludentně. Výjimku tvoří přistoupení k dluhu, pro jehož vznik zákon předepisuje povinnost písemné formy. Výjimkou je rovněž takové přistoupení, jehož povahou je zajištění závazku (v této oblasti však doktrína nepřináší jednotný názor)[12].[13]
  • Věřitel je oprávněn požadovat celé plnění jednak po původním dlužníku, jednak po přistoupivším dlužníku. Zároveň je oprávněn žádat, aby každý dlužník splnil pouze určitou část. Tímto se zásadně liší přistoupení k dluhu od ručení (§ 2018 a násl. ObčZ).  Věřitel je totiž oprávněn požadovat plnění při ručení po přistoupivším dlužníku (ručiteli) až tehdy, pokud neplní původní dlužník, třebaže jej k tomu věřitel vyzval. Přistoupivšímu dlužníku rovněž náleží námitky. Právní úprava to výslovně neupravuje, ale lze dovodit, že i spoludlužník je oprávněn se domáhat námitek ohledně existence dluhu, jeho trvání či vymahatelnosti.[14]
  • Pokud dlužník neplní dluh, který je zajištěn třetí osobou, je věřitel oprávněn ihned nastoupit vůči osobě, jež poskytla zajištění. To neplatí v případě, pokud bude věřitel požadovat splnění dluhu po přistoupivším dlužníku. Zákon totiž stanovuje nutnost udělení souhlasu osoby, jež poskytla zajištění[15] (původnímu dlužníku).[16]

Převzetí majetku

  • Převzetí majetku (§ 1893 ObčZ) je zvláštní případ kumulativní intercese, jejíž účinky nastupují ex lege. Účinky převzetí majetku nastupují ze zákona v případě, že osoba převezme od dlužníka jeho majetek či jeho poměrnou část. Za této situace odpovídá za dluhy, které s převzatým majetkem souvisí, a to společně a nerozdílně s osobou, od které majetek převzal. Nabyvatel nicméně odpovídá pouze do výše převzatého majetku.[17]
  • Zvláštním způsobem je upraveno[18] převzetí majetku osobou blízkou[19]. Osoba blízká se stává rovněž spoludlužníkem. Ručí společně a nerozdílně, avšak navíc ručí do výše celého svého jmění. Ručení osoby blízké stojí na vyvratitelné domněnce vědomosti existence dluhů.[20] Zákon stanovuje možnost nenastoupení těchto účinků, pakliže osoba blízká (náleží ji důkazní břemeno) prokáže, že o dluhu jednak nevěděla, a jednak o něm ani vědět nemohla.[21]
  • Ujednání, kterým se nabyvatel se zcizitelem dohodnou, že nedojde k zákonnému převzetí dluhu, je vůči věřiteli dle ustanovení § 1893 odst. 3 ObčZ neúčinné. Sic se jedná o ustanovení kogentní, dovozuje se, že z povahy nebrání nic tomu, aby nabyvatel převzal dluh ve výši vyšší, než kolik činí hodnota majetku.[22]

Zdroje

  1. RABAN, Přemysl a kol. Závazkové právo. Brno: Václav Klemm - Vydavatelství a nakladatelství, 2019, s. 77-79.
  2. Tamtéž, s. 78.
  3. KINDL, Tomáš. In ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník: Komentář, Svazek V, (§ 1721-2520). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Wolters Kluver, 2014, citováno dne 14. 11. 2020, § 1879 OZ. Dostupné z: https://www.aspi.cz/products/lawText/13/11409/1/2#pa_1888
  4. § 1902 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  5. DVOŘÁK. Bohumil. In HULMÁK, Milan a kolektiv. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§ 1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2014, s. 728-730.
  6. § 1890 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  7. RABAN. Závazkové právo, s. 77.
  8. DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 777.
  9. Tamtéž, s. 767.
  10. RABAN. Závazkové právo, s. 78.
  11. § 2009 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  12. RABAN. Závazkové právo, s. 78.
  13. DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 784-785.
  14. RABAN. Závazkové právo, s. 78.
  15. § 1892 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  16. DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 786.
  17. Tamtéž, s. 787-789.
  18. § 1893 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
  19. Vymezení osoby blízké je upraveno v rámci ustanovení § 22 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
  20. PILÍK, Václav. Převzetí majetku podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, 2014, č. 13-14, s. 463-467. In: Beck-online [online právní informační systém]. Nakladatelství C. H. Beck, citováno dne 3. 12. 2020. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/bo/chapterview-document.seam?documentId=nrptembrgrpxa4s7gezv6mjul5zv6nbwgm&groupIndex=1&rowIndex=0#
  21. DVOŘÁK. Občanský zákoník..., s. 789-790.
  22. Tamtéž, s. 790.
Autoři článku: RadekT (Radek Tesař)