Zastupitelstvo jako orgán územní samosprávy

Z Iurium Wiki

Verze z 29. 7. 2018, 14:18, kterou vytvořil NikolaP (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Podle čl. 101 odst. 1 a 2 Ústavy zastupitelstvo je územním samosprávných celků jsou vrcholnými samosprávnými orgány. Zastupitelstvo v městech se označuje jako městské zastupitelstvo, ve statutárních městech jako zastupitelstvo města, obvodní nebo místní zastupitelstvo v městském obvodu nebo městské části územně členěného statutárního města, v Praze zastupitelstvo hlavního města Prahy, obvodní nebo místní zastupitelstvo v městské části hlavního města Prahy a zastupitelstvo kraje.[1]

Způsob zřízení a ustavení zastupitelstva

Postavení, vznik a funkci zastupitelstev upravuje Ústava, zákon o obcích (č. 128/2000 Sb.), zákon o krajích (č. 129/2000 Sb.) a zákon o hlavním městě Praze (č. 131/2000 Sb.). Článek 102 Ústavy říká, že členové zastupitelstev jsou voleni tajným hlasováním na základě všeobecného, rovného a přímého volebního práva.[2]

Volby do zastupitelstev obcí

Volby do zastupitelstev jsou upraveny zákonem o volbách do zastupitelstev obcí (č. 491/2001 Sb.). Jsou vyhlašovány prezidentem republiky a volební období zastupitelstev jsou 4 roky.

Podmínkami aktivního volebního práva jsou státní občanství České republiky (případně jiného státu, kterému to přiznává mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána), dovršení 18 let věku, trvalý pobyt v obci případně městské části a nesmí existovat překážka výkonu volebního práva, kterými je v případě aktivního volebního práva odnětí svobody.

Kandidáti jsou sdružováni do volebních stran, což jsou politické strany a hnutí registrované, koalice politických stran, nezávislí kandidáti, sdružení nezávislých kandidátů nebo sdružení těchto a politických stran. Volební strana podá á kandidátní listinu volebnímu úřadu. Volební strana tvořená nezávislým kandidátem nebo jejich sdružením nebo jejich sdružením musí předložit petici podepsanou voliči (blíže upraveny zákonem).[3]

Zákon umožňuje soudní přezkoumání voleb ve věcech chyb a nedostatků seznamu voličů, ve věci odmítnutí kandidátní listiny nebo škrtnutí kandidáta, provedení kandidátní listiny, proti rozhodnutí zastupitelstva obce či orgánu státní správy o zániku mandátu, proti rozhodnutí zastupitelstva obce či orgánu státní správy o zániku mandátu, návrh na neplatnost hlasování, neplatnost voleb nebo na neplatnost voleb či na neplatnost volby kandidáta.[3]

Volby do zastupitelstev krajů

Volby do zastupitelstev krajů upravuje zákon č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů. Volební model je podobný volbám do Poslanecké sněmovny. Volby vyhlašuje prezident republiky minimálně 90 dnů před jejich konáním. Uplatňuje se zásada poměrného zastoupení. Kandidátní listiny jsou podávány politickými stranami podávají registrované politické strany a politická hnutí nebo jejich koalice. Mandáty se přiděluji v skrutiniu, do kterého postupují subjekty, které v rámci kraje získaly minimálně 5% celkového počtu platných hlasů v kraji.[3]

Složení zastupitelstva a vnitřní organizace zastupitelstva obce

Počet členů zastupitelstva obce musí být stanoveno nejméně 85 dnů před konáním voleb a stanovování se přihlíží k počtu obyvatel, velikosti územního obvodu a charakteru úkolů, které bude muset zastupitelstvo řešit. Počet členů je mezi 5 – 77.

Počet členů zastupitelstva kraje s počtem obyvatel 600 000 je 45, mezi počtem obyvatel 600 000 – 900 000 je to 55 členů a nad 900 000 obyvatel 65 členů. U hlavního města Prahy je to 55 – 70 členů.[2]

Zastupitelstva jsou jednokomorová a vnitřními orgány jsou starosta a místostarostové (primátor a náměstci ve statutárním městě), případně hejtman a jeho náměstkové. Kontrolními a iniciativními orgány jsou výbory. Přestože zákon neuvádí další vnitřní orgány, je možné zřídit pomocné orgány ad hoc.[1]

Pravomoc a působnost zastupitelstva

Zastupitelstvo je chápáno jako orgán, který vykonává především samostatnou působnost.

Nařizovací pravomoc spočívá v možnosti vydávat právní předpisy ve formě obecně závazných vyhlášek.[1] Normotvorná působnost je upravena v Ústavě v čl. 104 odst. 3.[2] K vydání takové vyhlášky není potřeba dalšího zmocnění. V případě přenesené působnosti se normotvorné akty zastupitelstva obce nazývají nařízení. Vydává je rada, zastupitelstvo pouze tam, kde rada není zřízena. Tato působnost je pod dozorem krajských úřadů, v případě krajů pod dozorem příslušných ministerstev a jiných příslušných ústředních správních úřadů. Dozor se provádí následně a kontroluje se jejich soulad se zákony.

Pravomoci volit ze svých řad starostu a místostarosty, případně primátora a náměstky ve statutárním městě či hejtmana a jeho náměstky se říká působnost organizační a kreační. Dále mohou volit či odvolávat radní, stanovit počet členů rady (i počet dlouhodobě uvolněných členů zastupitelstva, zřizovat a zrušovat městskou policii, zřizovat a rušit příspěvkové organizace a organizační složky obce a fondy územích samosprávných celků. Zastupitelstva se podílí i na ustavování jiných orgánů, konkrétně volbě, zproštění z funkce a odvolání přísedících okresních, krajských a jim rovných soudů.

Působnost zastupitelstva se vztahuje na základní otázky samostatné působnosti ústředních samosprávných celků. V ostatních věcech samostatné působnosti rozhoduje rada (nebo orgán, který plní funkci rady). Působnost obce zahrnuje i působení mimo obci například rozhodování o členství ve svazku obcí či vystoupení z tohoto svazku a o účasti obce v mezinárodních sdruženích místních orgánů. Takové akce nesmějí odporovat zákonům nebo mezinárodní smlouvě a jsou pod dozorem státu.

Přestože zastupitelstvu není svěřena veškerá samostatná působnost obce, má možnosti kontrolovat obecní radu. Rozhoduje o složení rady a může odvolat členy rady. Zastupitelstvo dále schvaluje rozpočet a závěrečný účet. Starosta nebo hejtman může pozastavit výkon usnesení, pokud má za to, že je nesprávné, přičemž v takovém případě je věc předložena při nejbližším zasedání zastupitelstva.

Zastupitelstvo dále rozhoduje i o svých vnitřních poměrech – může například ověřovat platnost voleb svých členů, zřizovat své orgány nebo orgány obce. Do této oblasti samosprávy může státní moc zasahovat pouze prostřednictvím zákona.[1]

Status členů zastupitelstev

Postavení člena zastupitelstva je určeno souhrnem jeho práv a povinností, které člen zastupitelstva nabývá momentem zvolení. Výkon funkce člena zastupitelstva je výkonem veřejné funkce. Člen zastupitelstva může být volen do rady nebo jiných orgánů zastupitelstva, smí předkládat návrhy, vznášet dotazy, připomínky nebo dávat podněty ostatním orgánům. Člen zastupitelstva má povinnost účastnit se zasedání a plnit úkoly jemu uložené.[2] Není ale výslovně zakotveno právo účastnit se jednání orgánů, do kterých nebyl zvolen. V souvislosti s výkonem veřejné funkce nesmí být člen zastupitelstva zkrácen na právech, které vyplývají z jeho pracovního nebo obdobného poměru.[1]

Aby se zvolený člen zastupitelstva mohl účastnit zasedání, musí složit slib. Slib se skládá na prvním zasedání, kterého se účastní po svém zvolení. Slibuje se věrnost České republice, dodržování právních předpisů České republiky a jednání v zájmu obce nebo kraje. Dalšími povinnostmi kromě účasti na zasedání a plnění úkolů je hájení zájmů občanů a jednat a vystupovat tak, aby nedošlo ke střetu zájmů.[1]

Organizační pravidla

Členové zastupitelstva jsou voleni na 4 roky, ale nemusí být dodržena celá délka, protože mandát členů končí pravidelně ukončení voleb do nového zastupitelstva. Dalšími možnostmi ukončení činnost zastupitelstva jako celku jsou zvolení nového zastupitelstva v případě nových voleb, rozpuštění zastupitelstva (rozhodnutím ministerstva vnitra), zrušení platnosti voleb nebo hlasování do zastupitelstva nebo další důvody zániku (např. zánik obce).

Na vůli zastupitelstva je ponecháno rozhodnutí, jak často se budou konat zasedání, nicméně musí se konat nejméně jednou za 3 měsíce. Pokud by se zastupitelstvo nescházelo déle než 6 měsíců, sankcí za nečinnost je jeho rozpuštění. Existují 3 typy zasedání, a to ustavující, řádná a mimořádná. Ustavující zasedání slouží k ustavení dalších orgánů obce, které odvozují své postavení od zastupitelstva. Mimořádným zasedáním se rozumí zasedání, které musí svolat starosta i mimo plán, pokud o to požádá více než třetina členů zastupitelstva nebo hejtman.

Zasedání svolává starosta, přičemž zastupitelstvo je usnášeníschopné v případě přítomnosti nadpoloviční většiny všech členů. Obecní úřad informuje občany o místě, době a navrženém pořadu připravovaného zasedání zastupitelstva 7 dní předem na úřední desce.

I u zasedání zastupitelstva platí princip veřejnosti. Občané obce, kteří dovršili 18 let se mohou vyjadřovat na zasedání v souladu s jednacím řádem, ale nemají právo poradního hlasu. Občané územního samosprávného celku mohou ovlivnit pořad zasedání prostřednictvím institutu občanské iniciativy tím, že budou na základě petice nejméně 0,5% občanů obce nebo tisíce občanů kraje požadovat, aby projednalo určitou záležitost spadající do samostatné působnosti. Zastupitelstvo má povinnost informovat veřejnost o své činnosti.

K platnému usnesení, rozhodnutí nebo volbě je třeba souhlasu nadpoloviční většiny všech členů zastupitelstva, způsob hlasování není zákonem stanoven. Kontrolu ze strany veřejnosti zajišťuje zápis o průběhu jednání, který podepisuje starosta (hejtman) a určení ověřovatelé. Zápis musí být pořízen do 10 dnů po skončení zasedání a musí být uložen na obecní (krajském) úřadě k nahlédnutí.

In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 FILIP, J. Ústavní právo České republiky. Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR.4. vyd. Brno: Masarykova univerzita a nakladatelství Doplněk, 2011, 370 s. ISBN 978-80-904083-8-8., s. 322 – 331.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 PAVLÍČEK, V. a kolektiv. Ústavní právo a státověda, II. díl. Ústavní právo České republiky.1. úplné vydání. Praha: Leges, 2011, ISBN 978-80-87212-90-5., s. 1009 - 1020.
  3. 3,0 3,1 3,2 KLÍMA, K. Ústavní právo.4. vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2010, ISBN 978-80-7380-261-5., s. 583 – 585.
Autoři článku: NikolaP