Zástavní právo

Z Iurium Wiki

Verze z 12. 6. 2019, 15:58, kterou vytvořil Natálie Vrbatová (diskuse | příspěvky) (zveřejnění)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Pojem

Zástavní právo je právo věcné, což znamená, že působí erga omnes, tedy vůči neurčitému počtu neurčitých osob. Všechny tyto osoby jsou tak povinny existenci zástavního práva respektovat a nezasahovat do něj, bez ohledu na to, kdo je vlastníkem zástavy a to včetně pozdějších nabyvatelů zástavy.[1] Zástavní právo podřazujeme pod věcná práva limitovaná, protože se odvíjí od vlastnického práva, v jehož mezích může existovat.  Omezuje vlastníkovo právo k věci.[2]

Jedná se o zajišťovací právní institut, neboť poskytuje věřiteli záruku za splnění dluhu.[3] Nebude-li pohledávka věřitele řádně a včas splněna, může se věřitel uspokojit ze zástavy dlužníka.[4]

Od zajišťovacích prostředků tzv. osobní povahy se zástavní právo liší tím, že se jedná o věcně právní povahu zajištění.[5] U zástavního práva nedochází ani k dočasnému převodu vlastnického práva k věci na věřitele, tak jako tomu je u zajišťovacího převodu práva.[6]

Zásady zástavního práva

Klíčovými zásadami pro uplatnění zástavního práva jsou zásada akcesority, subsidiarity a speciality.

Co se týká zásady akcesority, vyjadřuje závislost trvání zástavního práva na existenci zajištěné pohledávky.[7] Nevznikne-li tedy zajišťovací pohledávka, nemůže vzniknout ani zástavní právo.  Totéž platí pro zánik zajištěné pohledávky. Jestliže ta zanikne, zaniká s ní zástavní právo.[8] Projevem akcesority je i nepřevoditelnost zástavního práva, aniž by současně nedošlo k převodu zajištěné pohledávky, neboť jak stanovuje § 1880 občanského zákoníku, postoupením pohledávky nabývá postupník také její příslušenství a práva s pohledávkou spojená, včetně jejího zajištění.

Skutečnost, že zástavní věřitel může přistoupit k realizaci zástavního práva až v okamžiku prodlení dlužníka s plněním dluhu, tedy poté, kdy dluh nebyl plněn řádně a včas, vyjadřuje zásada subsidiarity.[9]

Zásada speciality znamená, že zástavní právo, jelikož se jedná o právo věcné, může vzniknout jen na věci zindividualizované, jednotlivě určené.[10] Tedy ne např. na majetku či pozůstalosti.

Funkce zástavního práva

Obecně je cílem věřitele splnění dlužníkova dluhu.  A právě pro situace, kdy dlužník dobrovolně nesplní to, k čemu je povinen, slouží smysl a podstata zástavního práva.

Zajišťovací funkce zástavního práva motivuje dlužníka, aby se nedostal do prodlení s plněním svého dluhu a nemuselo tak dojít ke zpeněžení zástavy,[11] což pro věřitele může představovat větší míru pravděpodobnosti se splněním dluhu.

Uhrazovací funkcí zástavního práva se rozumí možnost věřitele dosáhnout náhradního uspokojení z výtěžku zpeněžení zástavy [12] a to v případě, že není zajištěná pohledávka řádně a včas splněna. [13]

Zřízení a vznik zástavního práva

Ke vzniku zástavního práva je v první řadě potřeba existence způsobilé zástavy. Podle § 1310 odst. 1 může být zástavou každá věc, s kterou lze obchodovat, to znamená jakákoli hodnota, která může být předmětem právního obchodu. [14] Obchodovatelnost znamená možnost převedení zástavy z osoby na osobu.[15] Tedy ať už se jedná o věc movitou, nemovitou nebo i např. cenný papír či spoluvlastnický podíl na věci.

Dále je potřeba způsobilá pohledávka (můžeme hovořit také o způsobilém dluhu). Jak stanovuje § 1311 občanského zákoníku, může se jednat jak o pohledávku již existující, tak i pohledávku budoucí, peněžitou či nepeněžitou a dokonce i podmíněnou.

Poslední podmínkou je způsobilý právní důvod zřízení a vzniku. Právním důvodem ke zřízení zástavního práva může být smlouva, rozhodnutí orgánu veřejné moci, jiná právní skutečnost stanovená zákonem nebo sám zákon.[16]

V některých případech stanovených zákonem samotné zřízení zástavního práva nevede zároveň k jeho vzniku. K tomu je potřeba teprve přistoupení další skutečnosti a to právního způsobu (tzv. modus). [17] To je typické právě pro zřízení zástavního práva smlouvou. Samotná smlouva má obvykle jen obligační účinky, to znamená, že působí jen mezi stranami závazku a ještě nevede ke vzniku zástavního práva. [18] Z uzavřené zástavní smlouvy vzniká zástavnímu věřiteli „pouze“ nárok na nabytí zástavního práva a zástavci povinnost chovat se tak, aby zástavní právo vzniklo.[19] Jde tedy o dvoufázovou konstrukci vzniku zástavního práva, kdy ke zřízení musí přistoupit další právní skutečnost.[20]

Občanský zákoník přesně vymezuje, že u věcí evidovaných ve veřejném seznamu, ať už jde o věci movité nebo nemovité, vzniká zástavní právo zápisem do tohoto seznamu. Smlouva však musí být uzavřena dříve, než bylo zástavní právo podle ní vloženo do veřejného seznamu.[21] Podle § 1817 OZ u věcí movitých, které nejsou evidované ve veřejných seznamech, vzniká zástavní právo podle toho, zda je zástavnímu věřiteli věc přímo odevzdána či nikoli. Pokud odevzdána je, vzniká již odevzdáním. Pokud odevzdána není, může být věc označena jako zastavená. Označení má za následek vznik zástavního práva.

§ 1319 OZ umožňuje vznik zástavního práva také zápisem do rejstříku zástav.

Výše uvedené se týkalo zřízení zástavního práva smlouvou.  Pokud se zástavní právo zřizuje rozhodnutím orgánu veřejné moci, vzniká vykonatelnosti tohoto rozhodnutí. Jedná se např. o zřízení soudcovského nebo exekutorského zástavního práva. [22]

Ojedinělou situací je vznik zástavního práva přímo ze zákona.  Pak již není zapotřebí přistoupení další právní skutečnosti. Příkladem může být zástavní právo zajišťující pohledávky pachtýře vůči propachtovateli podle § 2344 OZ. [23]

Terminologie subjektů zástavního práva

V první řadě je důležité rozlišit subjekty obligačního právního vztahu a právního vztahu zástavního[24], který se řídí pravidly věcných práv. Mezi subjekty, které je potřeba rozlišit, patří: obligační věřitel, obligační dlužník, zástavní věřitel, zástavní dlužník a zástavce.

V obligačním vztahu proti sobě stojí obligační věřitel, vůči němuž má pohledávku obligační dlužník[25]. Zástavním věřitelem v rámci zástavního právního vztahu je pak věřitel zajištěné pohledávky. Zástavní věřitel je tedy osoba, v jejíž prospěch bylo zřízeno zástavní právo.[26] Jedná se vždy bez výjimek o totožnou osobu s obligačním věřitelem.[27] Obligační dlužník však může, ale nemusí být osobou totožnou se zástavním dlužníkem.[28]

Zástavní dlužník je vlastník zástavy.[29]

Osoba, která věc zastavila[30], tedy osoba, která zřídila zástavní právo ve prospěch zástavního věřitele, se nazývá zástavce. Rozlišení jednotlivých subjektů tohoto právního vztahu je důležité v případě, zástavním dlužníkem je osoba odlišná od zástavce.[31]

Druhy zástavního práva

Zástavní právo můžeme dělit na zástavní právo ruční a hypotekární.  Je-li předmětem zástavního práva nemovitá věc, pak mluvíme o tzv. hypotekárním zástavním právu[32] Od ručního zástavního práva liší nejenom z hlediska předmětu zástavy, ale i způsobem vzniku zástavního práva. Hypotekárního zástavní právo vzniká bez odevzdání této zástavy. [33] Jde-li o ruční zástavní právo, k jeho vzniku dojde již odevzdáním zástavy[34], jejímž předmětem je movitá věc.[35] Pro toto dělení vedly především historické důvody.

Dalším druhem zástavního práva je simultánní zástavní právo, neboli vespolné. Představuje situaci, kdy je společně zastaveno více věcí. Zástavní věřitel se tak může uspokojit z kterékoli zástavy. [36]

Občanský zákoník také připouští možnost zřízení budoucího zástavního práva, tedy zástavou bude věc, která vznikne teprve v budoucnu. K řízení zástavního práva dochází uzavřením smlouvy, ale ke vzniku dojde až v okamžiku[37], kdy zástavnímu dlužníkovi vznikne vlastnické právo k této věci.[38]

Zánik zástavního práva

Princip akcesority se neprojevuje pouze u vzniku zástavního práva, ale také u zániku. Jak stanovuje § 1776 občanského zákoníku, zanikne-li zajištěný dluh, současně zaniká i zástavní právo, neboť zástavní právo nemůže existovat samostatně. Zajištěná pohledávka může zaniknout z jakéhokoli důvodu, ať je to splnění dluhu[39] či jeho prominutí.

Mezi další způsoby zániku patří situace, kdy dochází k samostatnému zániku zástavního práva, aniž by zároveň zanikla i zajištěná pohledávka[40]. Mezi ně občanský zákoník řadí zánik zástavy, vzdání se zástavního práva zástavního věřitele, vrácení zástavy zástavci nebo zástavnímu dlužníkovi, složí-li zástavce nebo zástavní dlužník zástavnímu věřiteli cenu zastavené věci, nebo uplyne-li doba, na niž bylo zástavní právo zřízeno. Zástavní právo zanikne i v případě, nabyla-li další osoba k zastavené věci vlastnické právo v dobré víře, že věc není zatížená zástavním právem. To však neplatí, pokud je zástavní právo zapsáno v rejstříku zástav nebo ve veřejném seznamu.

  1. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek III. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2014, s. 885.
  2. VYMAZAL, Lukáš.  Zástavní právo v novém občanském zákoníku. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 13.
  3. Tamtéž, s. 510.
  4. SPÁČIL, Jiří a kol. Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 209.
  5. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník…, s. 892.
  6. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva…, s. 209.
  7. Tamtéž, s. 210.
  8. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník…, s. 886.
  9. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. …, s. 886.
  10. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva…, s. 210.
  11. Tamtéž.
  12. TÉGL, Petr. Stručný nástin úpravy věcných práv v návrhu nového občanského zákoníku, 2. část - věcná práva k věci cizí. Obchodní právo. Časopis pro obchodně právní praxi. 2012, roč. 2012, č. 4, s. 126.
  13. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva…, s. 210.
  14. Důvodová zpráva k § 1310 zákona č. 89/2012 Sb.
  15. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva. …, s. 212.
  16. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva. …, s. 215.
  17. Tamtéž.
  18. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník…., s. 904.
  19. TÉGL, Petr. Stručný nástin úpravy … s. 127.
  20. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník. …, s. 904.
  21. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1830/2012.
  22. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva…., s. 217.
  23. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník.…, s. 905.
  24. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva…., s. 211.
  25. Tamtéž.
  26. Tamtéž.
  27. VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo…, s. 32.
  28. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva. Věcná práva, katastr nemovitostí a správa cizího majetku. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 211.
  29. Tamtéž.
  30. VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo…, s. 32.
  31. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva…, s. 211.
  32. TÉGL, Petr. Stručný nástin úpravy …, s. 126.
  33. VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo …, s. 152.
  34. Tamtéž.
  35. TÉGL, Petr. Stručný nástin úpravy …, s. 126.
  36. SPÁČIL, Jiří a kol.  Věcná práva…, s. 213.
  37. Tamtéž, s. 214.
  38. VYMAZAL, Lukáš. Zástavní právo …, s. 58.
  39. ŠVESTKA, Jiří. DVOŘÁK, Jan. FIALA, Josef a kol. Občanský zákoník…, s. 1040.
  40. Tamtéž.
Autoři článku: Natálie Vrbatová (Natálie Vrbatová)