Zásady mezinárodního práva

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Zásady jsou pravidla, která tvoří základ určitého právního odvětví, avšak na rozdíl od právní normy má právní zásada vysokou míru obecnosti, platí vždy a nestanovuje svým adresátům bezprostředně povinnosti a práva.[1]

Zásada „pacta sunt servanda“

Mezinárodní smlouva je pramenem práva a jako taková je pro své strany závazná. Tato zásada je prvotní podmínkou existence mezinárodního právního řádu a v pozitivním právu je vyjádřena v preambuli Charty OSN (výslovně v článku 2 odst. 2, který zmiňuje povinnost členských států „plnit poctivě závazky, které převzaly podle Charty“). Dále je tato zásada vyjádřena v preambuli Vídeňské úmluvy (výslovně ve článku 26 formulací „každá platná smlouva zavazuje strany a musí být jimi plněna v dobré víře“).[2]

Zásada dobré víry

Dobrá víra znamená, že stát nemůže ustanovení mezinárodní smlouvy zneužít k odůvodnění nebo prosazení chování, které by bylo v rozporu s mezinárodním právem. Dobrá víra je Vídeňskou úmluvou považována za hlavní kritérium výkladu mezinárodního práva.

Zásada smluvní volnosti a svobodné vůle stran

Každý stát, který je účastníkem mezinárodního práva, má právo projevit svobodnou vůli k uzavření mezinárodní smlouvy a tím se tedy zavázaly plnit závazky plynoucí z ní, případně aby tak neučinily. [3]

Zásada nezávaznosti smluv pro třetí strany

Tato zásada je aplikací zásady svrchované rovnosti a smluvní volnosti. Stát či státy nemohou vnutit jinému státu určité závazky bez jeho souhlasu.[4]

Zásada vyloučení zpětné působnosti smluv

Tato zásada je vyjádřena v článku 28 Vídeňské úmluvy, podle kterého ustanovení smlouvy nezavazují její strany, pokud jde o jakýkoli úkon nebo jakoukoli skutečnost, které nastaly do vstupu smlouvy v platnost nebo pokud jde i jakoukoli situaci, která do této doby zanikla. Jde však pouze dispozitivní ustanovení, tudíž toto ustanovení mohou státy derogovat ujednáním o retroaktivity. (např. Smlouva o dočasném oprávnění k podnikání fyzických a právnických osob - vstoupila v platnost 3. prosince 1993 avšak její časová působnost se vztahuje zpětně na období od 1. ledna 1993.)[5]

Zásady lex posterior derogat legi priori a lex specialis derogat legi generali

Pozdější smlouva mezi týmiž stranami nahrazuje smlouvu dřívější stejného obsahu a speciální úprava má přednost před úpravou obecnou, existují-li obě vedle sebe.[6]


Použitá literatura

  1. TÝČ, Vladimír. Úvod do mezinárodního a evropského práva. 2., aktualiz. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2010. ISBN 978-80-210-5163-8. s. 28
  2. tamtéž, s. 28
  3. tamtéž, s. 28
  4. tamtéž, s. 28
  5. tamtéž, s. 29
  6. tamtéž, s. 29