Zápůjčka: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „<nowiki>{{Encyklopedická práce}}</nowiki>“)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Zpracování hesla)
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
Řádek 1: Řádek 1:
<nowiki>{{Encyklopedická práce}}</nowiki>
+
=== Pojem ===
 +
Zápůjčku v účinné právní úpravě nalezneme upravenou v části čtvrté (relativní majetková práva), hlavě druhé (závazky z právních jednání), dílu druhém (přenechání věci k užití jinému) a oddílu šestém zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „'''OZ'''“). Ustanovení § 2390 OZ vymezuje zápůjčku takto: „''Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce''.“
 +
 
 +
OZ nenavazuje se svým označením „zápůjčka“ na předchozí právní úpravu. Podíváme-li se na historický vývoj tohoto pojmu, zjistíme, že:
 +
 
 +
==== Římské právo: ====
 +
V římském právu existovala smlouva s označením „''mutuum''“, jejímž předmětem byly druhově určené věci. Smysl této smlouvy spočíval v tom, že věřitel převedl do vlastnictví dlužníka druhově určené věci a dlužník se za to zavázal po určitém čase stejné množství věcí téhož druhu věřiteli vrátit.<ref>ELEK, Štefan. In HULMÁK, Milan a kol. ''Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář.'' 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 661 (§ 2390 OZ).</ref> Vedle „''mutuua''“ dále existovala smlouva označena jako „''commodatum''“. Obě tyto smlouvy byly „reálné“ (k pojmu viz níže), avšak předmětem „''commodata''“ byly individuálně určené věci.<ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI...,'' s. 664.</ref>
 +
 
 +
==== Obecný zákoník občanský (dále jen „'''OZO'''“): ====
 +
OZO poprvé použil označení „zápůjčka“, kterým nahradil označení „''mutuum''“, a označení „půjčka“, kterým nahradil označení „''commodatum''“. Předmětem zápůjčky bylo přenechání zuživatelných věcí a předmětem půjčky bylo bezúplatné přenechání nezuživatelné věci. Pojem „výpůjčka“ OZO neznal.<ref>Tamtéž.</ref>
 +
 
 +
==== Vládní návrh zákona z roku 1937: ====
 +
V rámci vládního návrhu zákona se zvažovala terminologická změna, neboť z důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1937 vyplývá, že tehdejší právníci konstatovali, že výraz „půjčka“ se používá jak pro „''commodatum''“, tak i pro „''mutuum''“. K takové terminologické změně však nedošlo z toho důvodu, že tehdejší právníci nevymysleli, jak by se označovalo „''commodatum''“, pokud by se pro „''mutuum''“ zvolilo označení „půjčka“.<ref>HORÁK, Ondřej. Výpůjčka, právní úkon a jiné „slovakismy“. Zamyšlení nad terminologickými změnami při rekodifikaci českého soukromého práva. In MACH, Petr. ''Constans et perpetua voluntas – Pocta Petrovi Blahovi k 75. narodeninám.'' Trnava: Vydavatelství Trnavské univerzity v Trnave, 2014, s. 221–222.</ref>
 +
 
 +
==== Občanský zákoník z roku 1950: ====
 +
Dřívější označení „zápůjčka“ nahradil označením „půjčka“ a dřívější označení „půjčka“ nahradil označením „výpůjčka“.<ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI..., s.'' 664.</ref>
 +
 
 +
==== Občanský zákoník z roku 1964: ====
 +
Pokračoval ve stejné terminologii jako občanský zákoník z roku 1950, avšak pojem „půjčka“ se začal používat i na závazky, které měly povahu výpůjčky a úvěru. Po novele provedené zákonem č. 509/1990 Sb. však opět došlo k návratu pojetí, který zavedl občanský zákoník z roku 1950, tedy že výpůjčkou se rozumělo bezplatné dočasné přenechání individuálně určených věcí a půjčka byla chápána jako dočasné přenechání druhově určených věcí.<ref>Tamtéž.</ref>
 +
 
 +
==== Nový občanský zákoník: ====
 +
OZ opustil pojem „půjčka“, který nahradil termínem „zápůjčka“ a místo termínu „půjčka“ ve smyslu bezplatného dočasného přenechání individuálně určených věcí zavedl termín „výpůjčka“. Pojem „půjčka“ OZ tedy vůbec nepoužívá.<ref>Tamtéž.</ref>
 +
 
 +
Je však důležité zmínit, že právní úprava zápůjčky odpovídá právní úpravě půjčky v rámci zákona č. 40/1964 Sb.<ref>Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 428/2011 Sb. účinném ke dni 28.12.2011.</ref> Zároveň je vhodné v této souvislosti podotknout, že pokud došlo k uzavření smlouvy o půjčce do 31.12.2013, tedy k poslednímu dni účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.<ref>Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 428/2011 Sb. účinném ke dni 28.12.2011.</ref>, v takovém případě se tento právní poměr, práva a povinnosti z něho vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smlouvy řídí v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 OZ dosavadními právními předpisy. Ustanovení § 3028 odst. 3 OZ však nevylučuje, aby si smluvní strany mezi sebou ujednaly, že se právní poměr vzniklý na základě smlouvy o půjčce uzavřené do 31.12.2013 bude řídit OZ.<ref>POHL, Tomáš. In ŠVESTKA, Jiří a kol. ''Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520).'' 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1487 (§ 2390). </ref>
 +
 
 +
=== '''Povaha smlouvy''' ===
 +
Jedná se o tzv. „reálnou smlouvu“, proto k jejímu uzavření nepostačuje dosažení konsenzu smluvních stran, ale současně s konsenzem smluvních stran je nezbytné plnění, tedy musí dojít k přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli.<ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI…'', s. 665.</ref> Pokud by došlo toliko ke konsenzu smluvních stran, mohla by taková situace být kvalifikována jako uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, případně smlouvy o [[Smlouva o úvěru|úvěru]], pokud by předmětem takové smlouvy byly finanční prostředky a byla sjednána úplatnost takové smlouvy, nebo by se též mohlo jednat o smlouvu inominátní (nepojmenovanou). Zároveň je podstatné upozornit, že pokud by smluvní strany dospěly pouze ke vzájemnému konsenzu o zápůjčce, nevzniká pouhým konsenzem smluvních stran o zápůjčce povinnost věc, která měla být předmětem zápůjčky, vydlužiteli přenechat, a ani by se neuplatnila jakákoli sankce za to, že věc vydlužiteli nebyla přenechána (za předpokladu, že by takové právní jednání nebylo kvalifikováno jako jiný smluvní typ ve smyslu předchozí věty).<ref>PETROV, Jan. In PETROV, Jan a kol. ''Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace).'' Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 2 (§ 2390).</ref> Mohla by nastat situace, v rámci které by byl předmět zápůjčky přenechán vydlužiteli předem, v takovém případě by smlouva o zápůjčce vznikla až dosažením konsenzu smluvních stran.<ref>Tamtéž, marg. č. 3 (§ 2390).</ref> Situace, kdy je určitá věc u vydlužitele kupříkladu z právního důvodu smlouvy o úschově a smluvní strany si následně ujednají, že daná věc mu bude přenechána jako zápůjčka, se nazývá jako „odevzdání krátkou cestu“ nebo-li latinsky „''traditio brevi manu''“.<ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI…, s.'' 665.</ref>
 +
 
 +
=== '''Smluvní strany''' ===
 +
V označení smluvních stran došlo ke změně oproti předchozí právní úpravě, kdy se smluvní strany již neoznačují obecným způsobem jako věřitel a dlužník, ale jako zapůjčitel a vydlužitel.<ref>POHL. ''Občanský zákoník V…,'' s. 1487.</ref> Zapůjčitel je smluvní strana, která přenechává předmět zápůjčky, naproti tomu vydlužitel je smluvní strana, které je předmět zápůjčky přenechán. Smluvní stranou smlouvy o zápůjčce může být stejně jako v případě smlouvy o úvěru fyzická i právnická osoba. Je lhostejno, zda je zapůjčitel podnikatelem, či nikoli, ale v případě, kdy je poskytování zápůjček předmětem podnikání zapůjčitele, je zapůjčitel povinen mít živnostenské oprávnění.<ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI…,'' s. 666.</ref>
 +
 
 +
=== '''Forma smlouvy''' ===
 +
Právní úprava nepředepisuje pro smlouvu o zápůjčce písemnou formu<ref>POHL. ''Občanský zákoník V…,'' s. 1487.</ref>, proto je možné smlouvu o zápůjčce uzavřít i ústně či konkludentně.<ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI...,'' s. 666.</ref> Písemná forma by byla však obligatorní tehdy, pokud by smlouva o zápůjčce byla [[Smlouva o úvěru|spotřebitelským úvěrem]].<ref>Tamtéž.</ref>
 +
 
 +
=== '''Předmět zápůjčky a jeho přenechání vydlužiteli''' ===
 +
Předmět zápůjčky je podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce. Předmětem zápůjčky mohou být toliko zastupitelné věci, a to jak hmotné, tak i nehmotné.<ref>PETROV. ''Občanský zákoník. 2. vydání…'', marg. č. 9 (§ 2390).</ref> Starší judikatura Nejvyššího soudu<ref>Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2017, sp. zn. 21 Cdo 1020/2016.</ref> nepřipouštěla, aby předmět zápůjčky byl přenechán vydlužiteli třetí osobou, avšak rozsudek Nejvyššího soudu uvádí, že „''při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou. Jestliže konstantní judikatura, ve shodě s odbornou literaturou (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Občanský zákoník, komentář, II. Díl, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1690) nevyžaduje fyzické předání předmětu zápůjčky vydlužiteli a umožňuje jeho převod na bankovní účet třetí osoby, bylo by zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení třetí osoby, která je dle pokynu vydlužitele tím, komu má být předmět zápůjčky předán, pokud se na tom strany smlouvy o zápůjčce dohodnou. Uskutečněným přenecháním předmětu zápůjčky třetí osobě je pak splněna podmínka předání předmětu zápůjčky vydlužiteli podle § 2390 o. z. Stejně tak lze připustit i jinou dohodu, podle níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli.''“<ref>Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019.</ref> Obdobný názor zastávají i autoři odborných komentářů.<ref>PETROV. ''Občanský zákoník. 2. vydání…'', marg. č. 4 (§ 2390).</ref><ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI...,'' s. 668.</ref>
 +
 
 +
=== '''Úplatná zápůjčka''' ===
 +
Zápůjčka je ze zákona bezúplatná, a aby se stala úplatnou, musí být taková úplata smluvními stranami vzájemně sjednána. Jedná-li se o peněžitou zápůjčku, je úplata představována úroky. Není nezbytné, aby byly úroky sjednány hned při uzavření smlouvy, ale mohou být sjednány kdykoliv za trvání smlouvy.<ref>Tamtéž, s. 678.</ref> Pokud si smluvní strany výši úroků nestanovily ve smlouvě, platí v takovém případě vydlužitel úroky dle ust. § 1802 OZ, tedy úroky ve výši stanovené právním předpisem, pokud však takto stanoveny nejsou, platí vydlužitel úroky, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla vydlužitele. I v případě zápůjčky platí ust. § 1805 odst. 2 OZ, které stanovuje, že „''věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik, co jistina, pozbývá ze zákona právo požadovat další úroky, avšak ode dne, kdy uplatnil své právo u soudu, mu další úroky náleží“'' (ust. § 1805 OZ '').''<ref>POHL. ''Občanský zákoník V…,'' s. 1492-1493.</ref> V případě nepeněžité zápůjčky je možné ujednat místo úroků z prodlení plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu (ust. § 2392 odst. 2 OZ).
 +
 
 +
=== '''Splatnost a splnitelnost''' ===
 +
Pokud si smluvní strany ve smlouvě o zápůjčce nestanoví, kdy má být zápůjčka vrácena, jedná se tedy o zápůjčku na dobu neurčitou, je splatnost zápůjčky závislá na výpovědi smlouvy, kterou může podat jak zapůjčitel, tak i vydlužitel. Pokud si smluvní strany nestanoví jinak, je výpovědní doba 6 týdnů. Jiná situace nastává, když se jedná o bezúplatnou zápůjčku, kde není sjednáno, kdy má být zápůjčka vrácena. V takovém případě může vydlužitel zápůjčku splatit i bez výpovědi. Co se týče předčasného splacení zápůjčky, právní úprava je v tomto případě odlišná od [[Smlouva o úvěru|smlouvy o úvěru]], kde je možnost předčasného splacení úvěru explicitně stanovena v ust. § 2399 odst. 2 OZ. V případě smlouvy o zápůjčce taková právní úprava absentuje, proto je dle názoru některých odborníků možnost předčasného splacení u zápůjčky možná pouze v případě jeho ujednání mezi smluvními stranami.<ref>ELEK. ''Občanský zákoník VI...,'' s. 683-686.</ref>
 +
 
 +
=== '''Vrácení zápůjčky ve splátkách''' ===
 +
Ust. § 2394 OZ stanovuje, že „''bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce''“. Jedná se o zákonný důvod odstoupení od smlouvy, kdy výpovědním důvodem prodlení vydlužitele s vrácením předmětu zápůjčky, avšak pouze tehdy, pokud bylo vrácení dohodnuto ve splátkách.<ref>POHL. ''Občanský zákoník V…,'' s. 1496.</ref>
 +
 
 +
=== '''Odlišení od úvěru''' ===
 +
[[Smlouva o úvěru]] vzniká již konsenzem smluvních stran a jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky. Ke vzniku zápůjčky je zapotřebí vedle konsenzu i přenechání věci, kterou mohou být i jiné zastupitelné věci. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že úvěr je vždy úplatný, naproti tomu zápůjčka, není-li stanoveno smluvními stranami jinak, je ze zákona bezúplatná.<ref>PETROV. ''Občanský zákoník. 2. vydání…'', marg. č. 24 (§ 2390).</ref>

Aktuální verze z 6. 8. 2022, 12:14

Pojem

Zápůjčku v účinné právní úpravě nalezneme upravenou v části čtvrté (relativní majetková práva), hlavě druhé (závazky z právních jednání), dílu druhém (přenechání věci k užití jinému) a oddílu šestém zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“). Ustanovení § 2390 OZ vymezuje zápůjčku takto: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“

OZ nenavazuje se svým označením „zápůjčka“ na předchozí právní úpravu. Podíváme-li se na historický vývoj tohoto pojmu, zjistíme, že:

Římské právo:

V římském právu existovala smlouva s označením „mutuum“, jejímž předmětem byly druhově určené věci. Smysl této smlouvy spočíval v tom, že věřitel převedl do vlastnictví dlužníka druhově určené věci a dlužník se za to zavázal po určitém čase stejné množství věcí téhož druhu věřiteli vrátit.[1] Vedle „mutuua“ dále existovala smlouva označena jako „commodatum“. Obě tyto smlouvy byly „reálné“ (k pojmu viz níže), avšak předmětem „commodata“ byly individuálně určené věci.[2]

Obecný zákoník občanský (dále jen „OZO“):

OZO poprvé použil označení „zápůjčka“, kterým nahradil označení „mutuum“, a označení „půjčka“, kterým nahradil označení „commodatum“. Předmětem zápůjčky bylo přenechání zuživatelných věcí a předmětem půjčky bylo bezúplatné přenechání nezuživatelné věci. Pojem „výpůjčka“ OZO neznal.[3]

Vládní návrh zákona z roku 1937:

V rámci vládního návrhu zákona se zvažovala terminologická změna, neboť z důvodové zprávy k vládnímu návrhu občanského zákoníku z roku 1937 vyplývá, že tehdejší právníci konstatovali, že výraz „půjčka“ se používá jak pro „commodatum“, tak i pro „mutuum“. K takové terminologické změně však nedošlo z toho důvodu, že tehdejší právníci nevymysleli, jak by se označovalo „commodatum“, pokud by se pro „mutuum“ zvolilo označení „půjčka“.[4]

Občanský zákoník z roku 1950:

Dřívější označení „zápůjčka“ nahradil označením „půjčka“ a dřívější označení „půjčka“ nahradil označením „výpůjčka“.[5]

Občanský zákoník z roku 1964:

Pokračoval ve stejné terminologii jako občanský zákoník z roku 1950, avšak pojem „půjčka“ se začal používat i na závazky, které měly povahu výpůjčky a úvěru. Po novele provedené zákonem č. 509/1990 Sb. však opět došlo k návratu pojetí, který zavedl občanský zákoník z roku 1950, tedy že výpůjčkou se rozumělo bezplatné dočasné přenechání individuálně určených věcí a půjčka byla chápána jako dočasné přenechání druhově určených věcí.[6]

Nový občanský zákoník:

OZ opustil pojem „půjčka“, který nahradil termínem „zápůjčka“ a místo termínu „půjčka“ ve smyslu bezplatného dočasného přenechání individuálně určených věcí zavedl termín „výpůjčka“. Pojem „půjčka“ OZ tedy vůbec nepoužívá.[7]

Je však důležité zmínit, že právní úprava zápůjčky odpovídá právní úpravě půjčky v rámci zákona č. 40/1964 Sb.[8] Zároveň je vhodné v této souvislosti podotknout, že pokud došlo k uzavření smlouvy o půjčce do 31.12.2013, tedy k poslednímu dni účinnosti zákona č. 40/1964 Sb.[9], v takovém případě se tento právní poměr, práva a povinnosti z něho vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smlouvy řídí v souladu s ustanovením § 3028 odst. 3 OZ dosavadními právními předpisy. Ustanovení § 3028 odst. 3 OZ však nevylučuje, aby si smluvní strany mezi sebou ujednaly, že se právní poměr vzniklý na základě smlouvy o půjčce uzavřené do 31.12.2013 bude řídit OZ.[10]

Povaha smlouvy

Jedná se o tzv. „reálnou smlouvu“, proto k jejímu uzavření nepostačuje dosažení konsenzu smluvních stran, ale současně s konsenzem smluvních stran je nezbytné plnění, tedy musí dojít k přenechání předmětu zápůjčky vydlužiteli.[11] Pokud by došlo toliko ke konsenzu smluvních stran, mohla by taková situace být kvalifikována jako uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, případně smlouvy o úvěru, pokud by předmětem takové smlouvy byly finanční prostředky a byla sjednána úplatnost takové smlouvy, nebo by se též mohlo jednat o smlouvu inominátní (nepojmenovanou). Zároveň je podstatné upozornit, že pokud by smluvní strany dospěly pouze ke vzájemnému konsenzu o zápůjčce, nevzniká pouhým konsenzem smluvních stran o zápůjčce povinnost věc, která měla být předmětem zápůjčky, vydlužiteli přenechat, a ani by se neuplatnila jakákoli sankce za to, že věc vydlužiteli nebyla přenechána (za předpokladu, že by takové právní jednání nebylo kvalifikováno jako jiný smluvní typ ve smyslu předchozí věty).[12] Mohla by nastat situace, v rámci které by byl předmět zápůjčky přenechán vydlužiteli předem, v takovém případě by smlouva o zápůjčce vznikla až dosažením konsenzu smluvních stran.[13] Situace, kdy je určitá věc u vydlužitele kupříkladu z právního důvodu smlouvy o úschově a smluvní strany si následně ujednají, že daná věc mu bude přenechána jako zápůjčka, se nazývá jako „odevzdání krátkou cestu“ nebo-li latinsky „traditio brevi manu“.[14]

Smluvní strany

V označení smluvních stran došlo ke změně oproti předchozí právní úpravě, kdy se smluvní strany již neoznačují obecným způsobem jako věřitel a dlužník, ale jako zapůjčitel a vydlužitel.[15] Zapůjčitel je smluvní strana, která přenechává předmět zápůjčky, naproti tomu vydlužitel je smluvní strana, které je předmět zápůjčky přenechán. Smluvní stranou smlouvy o zápůjčce může být stejně jako v případě smlouvy o úvěru fyzická i právnická osoba. Je lhostejno, zda je zapůjčitel podnikatelem, či nikoli, ale v případě, kdy je poskytování zápůjček předmětem podnikání zapůjčitele, je zapůjčitel povinen mít živnostenské oprávnění.[16]

Forma smlouvy

Právní úprava nepředepisuje pro smlouvu o zápůjčce písemnou formu[17], proto je možné smlouvu o zápůjčce uzavřít i ústně či konkludentně.[18] Písemná forma by byla však obligatorní tehdy, pokud by smlouva o zápůjčce byla spotřebitelským úvěrem.[19]

Předmět zápůjčky a jeho přenechání vydlužiteli

Předmět zápůjčky je podstatnou náležitostí smlouvy o zápůjčce. Předmětem zápůjčky mohou být toliko zastupitelné věci, a to jak hmotné, tak i nehmotné.[20] Starší judikatura Nejvyššího soudu[21] nepřipouštěla, aby předmět zápůjčky byl přenechán vydlužiteli třetí osobou, avšak rozsudek Nejvyššího soudu uvádí, že „při peněžité půjčce (nyní zápůjčce) může dojít k předání peněz i bezhotovostním převodem na účet vydlužitele. Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu připouští určení bankovního účtu třetí osoby jako místa, kam má být předmět půjčky (nyní zápůjčky) převeden, pokud se na tom strany smlouvy dohodnou. Jestliže konstantní judikatura, ve shodě s odbornou literaturou (srov. Švestka, Spáčil, Škárová, Občanský zákoník, komentář, II. Díl, Praha, C. H. Beck 2008, str. 1690) nevyžaduje fyzické předání předmětu zápůjčky vydlužiteli a umožňuje jeho převod na bankovní účet třetí osoby, bylo by zbytečným a neodůvodněným omezením autonomie vůle smluvních stran nepřipustit určení třetí osoby, která je dle pokynu vydlužitele tím, komu má být předmět zápůjčky předán, pokud se na tom strany smlouvy o zápůjčce dohodnou. Uskutečněným přenecháním předmětu zápůjčky třetí osobě je pak splněna podmínka předání předmětu zápůjčky vydlužiteli podle § 2390 o. z. Stejně tak lze připustit i jinou dohodu, podle níž nedojde k fyzickému předání zápůjčky vydlužiteli.[22] Obdobný názor zastávají i autoři odborných komentářů.[23][24]

Úplatná zápůjčka

Zápůjčka je ze zákona bezúplatná, a aby se stala úplatnou, musí být taková úplata smluvními stranami vzájemně sjednána. Jedná-li se o peněžitou zápůjčku, je úplata představována úroky. Není nezbytné, aby byly úroky sjednány hned při uzavření smlouvy, ale mohou být sjednány kdykoliv za trvání smlouvy.[25] Pokud si smluvní strany výši úroků nestanovily ve smlouvě, platí v takovém případě vydlužitel úroky dle ust. § 1802 OZ, tedy úroky ve výši stanovené právním předpisem, pokud však takto stanoveny nejsou, platí vydlužitel úroky, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla vydlužitele. I v případě zápůjčky platí ust. § 1805 odst. 2 OZ, které stanovuje, že „věřitel, který bez rozumného důvodu otálí s uplatněním práva na zaplacení dluhu tak, že úroky činí tolik, co jistina, pozbývá ze zákona právo požadovat další úroky, avšak ode dne, kdy uplatnil své právo u soudu, mu další úroky náleží“ (ust. § 1805 OZ ).[26] V případě nepeněžité zápůjčky je možné ujednat místo úroků z prodlení plnění přiměřeného většího množství nebo věci lepší jakosti, ale téhož druhu (ust. § 2392 odst. 2 OZ).

Splatnost a splnitelnost

Pokud si smluvní strany ve smlouvě o zápůjčce nestanoví, kdy má být zápůjčka vrácena, jedná se tedy o zápůjčku na dobu neurčitou, je splatnost zápůjčky závislá na výpovědi smlouvy, kterou může podat jak zapůjčitel, tak i vydlužitel. Pokud si smluvní strany nestanoví jinak, je výpovědní doba 6 týdnů. Jiná situace nastává, když se jedná o bezúplatnou zápůjčku, kde není sjednáno, kdy má být zápůjčka vrácena. V takovém případě může vydlužitel zápůjčku splatit i bez výpovědi. Co se týče předčasného splacení zápůjčky, právní úprava je v tomto případě odlišná od smlouvy o úvěru, kde je možnost předčasného splacení úvěru explicitně stanovena v ust. § 2399 odst. 2 OZ. V případě smlouvy o zápůjčce taková právní úprava absentuje, proto je dle názoru některých odborníků možnost předčasného splacení u zápůjčky možná pouze v případě jeho ujednání mezi smluvními stranami.[27]

Vrácení zápůjčky ve splátkách

Ust. § 2394 OZ stanovuje, že „bylo-li ujednáno vrácení zápůjčky ve splátkách, může zapůjčitel od smlouvy odstoupit a požadovat splnění dluhu i s úroky při prodlení vydlužitele s vrácením více než dvou splátek nebo jedné splátky po dobu delší než tři měsíce“. Jedná se o zákonný důvod odstoupení od smlouvy, kdy výpovědním důvodem prodlení vydlužitele s vrácením předmětu zápůjčky, avšak pouze tehdy, pokud bylo vrácení dohodnuto ve splátkách.[28]

Odlišení od úvěru

Smlouva o úvěru vzniká již konsenzem smluvních stran a jejím předmětem mohou být pouze peněžní prostředky. Ke vzniku zápůjčky je zapotřebí vedle konsenzu i přenechání věci, kterou mohou být i jiné zastupitelné věci. Další podstatný rozdíl spočívá v tom, že úvěr je vždy úplatný, naproti tomu zápůjčka, není-li stanoveno smluvními stranami jinak, je ze zákona bezúplatná.[29]

  1. ELEK, Štefan. In HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2014, s. 661 (§ 2390 OZ).
  2. ELEK. Občanský zákoník VI..., s. 664.
  3. Tamtéž.
  4. HORÁK, Ondřej. Výpůjčka, právní úkon a jiné „slovakismy“. Zamyšlení nad terminologickými změnami při rekodifikaci českého soukromého práva. In MACH, Petr. Constans et perpetua voluntas – Pocta Petrovi Blahovi k 75. narodeninám. Trnava: Vydavatelství Trnavské univerzity v Trnave, 2014, s. 221–222.
  5. ELEK. Občanský zákoník VI..., s. 664.
  6. Tamtéž.
  7. Tamtéž.
  8. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 428/2011 Sb. účinném ke dni 28.12.2011.
  9. Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění zákona č. 428/2011 Sb. účinném ke dni 28.12.2011.
  10. POHL, Tomáš. In ŠVESTKA, Jiří a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek V (§ 1721 až 2520). 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 1487 (§ 2390).
  11. ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 665.
  12. PETROV, Jan. In PETROV, Jan a kol. Občanský zákoník. 2. vydání (1. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2022, marg. č. 2 (§ 2390).
  13. Tamtéž, marg. č. 3 (§ 2390).
  14. ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 665.
  15. POHL. Občanský zákoník V…, s. 1487.
  16. ELEK. Občanský zákoník VI…, s. 666.
  17. POHL. Občanský zákoník V…, s. 1487.
  18. ELEK. Občanský zákoník VI..., s. 666.
  19. Tamtéž.
  20. PETROV. Občanský zákoník. 2. vydání…, marg. č. 9 (§ 2390).
  21. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.07.2017, sp. zn. 21 Cdo 1020/2016.
  22. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.04.2020, sp. zn. 33 Cdo 1261/2019.
  23. PETROV. Občanský zákoník. 2. vydání…, marg. č. 4 (§ 2390).
  24. ELEK. Občanský zákoník VI..., s. 668.
  25. Tamtéž, s. 678.
  26. POHL. Občanský zákoník V…, s. 1492-1493.
  27. ELEK. Občanský zákoník VI..., s. 683-686.
  28. POHL. Občanský zákoník V…, s. 1496.
  29. PETROV. Občanský zákoník. 2. vydání…, marg. č. 24 (§ 2390).
Autoři článku: Lukasmikulda (Lukáš Mikulecký)