Zájmová jurisprudence

Zájmová jurisprudence se objevuje v první polovině 20. století v Německu, za její hlavní představitele v této době se považují Philipp Heck, Heinrich Stoll a Rudolf Müller-Erzbach. Své kořeny má však již v díle Rudolfa von Jheringa (také Ihering, 1818-1892), který formuloval její hlavní znaky ve svém díle Účel v právu (Zveck im Recht, 1883). Základní myšlenkou tohoto směru je, že právo je výsledkem střetu protichůdných zájmů.

Kořeny zájmové jurisprudence

Rudolf von Jhering, přestože ve svých počátcích navazoval na představitele historicko-právní školy, od pojmové jurisprudence a formálně-dogmatické metody upouští a vytváří, v níže zmíněných dílech, základy zájmové jurisprudence. Kombinuje prvky právního pozitivismu se sociologickým přístupem. Dle něho, na rozdíl od kauzálního přírodního světa, pohání společenský svět účel, který vidí jako představu určitého výsledku, a tedy psychologickou příčinu lidského jednání. Přitom hlavním účelem lidského jednání je vždy sebezáchova, kterou člověk zajišťuje především majetkem. Aby toto bylo možné, musí být majetek zajištěn určitými institucemi, které spojují zájmy jednotlivce a zájmy společnosti. První z těchto institucí je dle Jheringa stát – tvořený soustavou společenských účelů a zajištěný donucením.

„Právo není pojem ale živá síla. Proto spravedlnost, která v jedné ruce drží váhy, jimiž právo odvažuje, má v druhé ruce meč, aby ho uhájila. Meč bez vah je holé násilí, váhy bez meče bezmocné právo.“ (Rudolf von Jhering, 1872)

Instituce (mezi nimi i stát) můžeme tedy vnímat jako prostředky k dosažení daného účelu. Stát působí jako nástroj donucování, jehož účelem je vynutit právo – zároveň však je právem sám omezen (právní stát).

V Jheringově práci je poznatelný vliv Darwina a jeho díla O původu druhů. Princip „přežití nejzdatnějších“ aplikován na právo; právo jako boj, který má každý bojovat za svoje zájmy a zároveň se účastnit v boji za udržení práva jako celku.

Teorie zájmové jurisprudence

Na základech vytvořených von Jheringem stavěli v 20. a 30. letech 20. století další – Philipp Heck, Heinrich Stoll a Rudolf Müller-Erzbach. Platný právní pořádek, který Heck a jeho následovníci považují za neucelený, by měl být spíše chápán jako soubor principů, jenž vyjadřují, které zájmy určitých sociálních skupin mají převážit, a jako prostředek vyvažování různých zájmů. Právo je, jak už tu bylo vícekrát uvedeno, samo výsledkem střetu zájmů – a to často zájmů ekonomických, což je určeno zájmem člověka o přežití ve společnosti s omezenými zdroji. Účelem právní vědy je pak zkoumat, které zájmy vedly k přijetí konkrétních právních norem (tzv. genetická zájmová jurisprudence), což má být zohledněno při aplikaci těchto norem. Společenské zájmy kauzálně působí na myšlení zákonodárce (Gebotsvorstellungen) a prostřednictvím toho na tvorbu zákona. Zájmová jurisprudence, jako praktická právní věda, ovšem nepracuje pouze s historickým pohledem na právo, nýbrž bere na vědomí i vývoj společnosti, který s sebou přináší i proměnu zájmů a nové konflikty, které nemohly být zákonodárcem předvídány. Takto vzniklé mezery je nutné vyplnit, sladit platné právo s aktuální situací, což má za úkol tzv. produktivní zájmová jurisprudence.

Tuto roli mají hrát především soudci. Pokud nastane konflikt mezi zájmy při aplikaci práva, soudce by měl především chránit takové zájmy, jejichž ochranu zamýšlel zákonodárce. Soudci jsou vázáni, stejně jako zbytek společnosti, zákonem, který je vyjádřením vůle celku. Jenom takto může zákon plnit svou funkci, zajišťovat rovnost a svobodu. Soudci jsou vázáni textem zákona i v případě, když s ním nesouhlasí, působí však k jeho usměrnění v případech, které zákonodárce neočekával a tedy neřešil. Nejde tedy o vázanost slovní formulací zákona, ale spíše jeho účelem.

Kritika pojmové jurisprudence

Základy zájmové jurisprudence vychází, jak už bylo výše uvedeno (a jak to často bývá), z kritiky jiných, v té době populárních, myšlenkových proudů – zvláště pak z kritiky pojmové jurisprudence. Von Jhering kritizoval její formalizmus, právo by neměla být pouhá logická dedukce právního názoru z předem daných premis, odklání se od historicko-právního myšlení, zavádí pojem Begriffsjurisprudence, se kterým dále, v poněkud hanlivějším světle, pracují Philipp Heck a další. Kritizují pojmovou jurisprudenci z důvodu odcizení teorie a skutečného života, nesouhlasí také s její metodologií, která vyvolává falešnou představu objektivity a úplnosti. Nesouhlasí také s tehdy nejužívanějšími metodami teorie výkladu práva: s výkladem historickým a výkladem objektivním.

Vybraní představitelé

Rudolf von Jhering (1818-1892)

Narodil se 22. srpna 1818 v Německu do právnické rodiny. Po absolvování gymnázia studoval právo, mimo jiné v Mnichově a Berlíně, kde se stal studentem Friedricha Karla von Savigniho. Po ukončení studia vyučoval římské právo, později působil i jako profesor. Jeho prvním významným dílem byl Duch římského práva (Geist des Römischen Rechts auf den verschiedenen Stufen seiner Entwicklung), publikován ve třech svazcích mezi lety 1852-1865 a nikdy nedokončen. Jheringův přístup k právní filosofii totiž prošel výraznou změnou, v jeho dřívější práci je poznatelný vliv Karla von Savigniho a historické školy, přístup, který ve svých pozdějších dílech kritizuje, počínaje anonymní publikací šesti dopisů, v nichž vyjádřil nesouhlas s oddělením teorie a praxe. V roce 1872 publikoval další své dílo, Boj o právo (Der Kampf ums Recht) na základě několika svých přednášek na Vídeňské univerzitě. Následovalo výše zmíněné dílo Účel v právu (Zveck im Recht, 1883), publikováno ve dvou dílech, první v 1877 a druhé 1883.

Philipp Heck (1858-1943)

Byl nacistickým právním vědcem, ale jeho teorie zájmové jurisprudence nebyla příliš populární, byl mu mimo jiné vyčítán přílišný pozitivismus.