Vznik a zánik členství v EU/index.php

V současnosti Evropskou unii tvoří 27 států a 8 států, tj. Albánie, Bosna a Hercegovina, Moldavsko, Černá Hora, Severní Makedonie, Srbsko, Turecko a Ukrajina, mají tzv. kandidátský status, což znamená, že prochází procesem, který možná v budoucnosti vyústí v členství v EU.

Členství v EU s sebou nese práva i povinnosti, přičemž každý ze států může mít obsah svého členství trochu odlišný, což je dáno především různými výjimkami, které státy, hlavně v minulosti, získaly (např. Dánsko má výjimku z přijetí eura), ale také mírou integrace jednotlivých členských států. Amsterodamskou smlouvou byl zaveden tzv. princip flexibility, který umožňuje, aby část členských států mohla prohlubovat vzájemný integrační proces nad míru toho, čeho již bylo v rámci EU dosaženo. Tato posílená spolupráce je však možná jen v oblastech, kde EU nemá výlučnou pravomoc a má svoje pravidla – musí se jí účastnit alespoň 9 států, musí být povolena Radou, která zvažuje, zda cíle nelze dosáhnout lépe v rámci celé EU, nesmí být v rozporu s cíli a zájmy EU a zároveň je otevřená pro ostatní členské státy.

Vznik členství v EU

Aby mohl stát vstoupit do EU, musí splnit konkrétní kritéria a současně zavést právní předpisy EU do svého právního systému. Tyto podmínky a postup přistoupení států do Evropské unie jsou přitom vymezeny v čl. 49 Smlouvy o Evropské unii.

V základu platí, že o členství může požádat každý evropský stát, který uznává základní hodnoty Evropské unie a je odhodlaný tyto hodnoty prosazovat. V roce 1993 byly na zasedání Evropské rady v Kodani definována a schválena tzv. kodaňská kritéria, což jsou podmínky, které musí žadatelské země splnit v prvním kroku při žádosti o vstup do EU. Tehdy se jednalo o reakci na žádosti o přistoupení velkého množství států, konkrétně bývalých komunistických zemí, mj. také České republiky. Dodnes je tak rok 2004 rokem největšího rozšíření EU. Mezi tato kritéria řadíme:

• Zabezpečení funkčnosti a stability státních institucí za účelem ochrany demokracie, právního státu, dodržování lidských práv, úctu k menšinám a jejich ochranu – politické kritérium,
• Zabezpečení fungující tržní hospodářství a konkurenceschopnosti domácí ekonomiky, tzn. schopnost vyrovnat se s tržními silami v Unii – ekonomické kritérium,
• Zabezpečení schopnosti převzít závazky plynoucí z členství v EU –– EU aquis criterium.

Evropská unie si však nechává prostor, jelikož sama musí být schopna nové členy integrovat. Zároveň přistoupení nového státu je komplexní proces, u kterého jsou zpravidla stanoveny další podmínky, které už musí splnit jednotlivé země. V případě zemí západního Balkánu, jako je např. Srbsko a Černá Hora, byly např. stanoveny dodatečné podmínky, které spočívají zejména v zakládání dobrých sousedských vztahů a regionální spolupráci, což vyplývá zejména z jejich minulosti.

Proces vzniku členství

Proces rozšiřování odráží jak zájmy EU, tak zájmy členských států, proto na nich participují supranacionální i vnitrostátní instituce.

Země, která chce vstoupit do EU, označujeme jako „zemi žadatelskou“, podá žádost o členství Evropské radě. Rada o tom následně informuje Evropskou komisi a Evropský parlament spolu s parlamenty členských států. Evropská komise zhodnotí připravenost žadatelské země na splnění kodaňských kritérií. Je-li její stanovisko příznivé, rozhoduje o žádosti Evropská rada. Rada musí žádost odsouhlasit, a to jednomyslně, Evropský parlament musí žádost schválit nadpoloviční většinou poslanců. V případě, že tak odsouhlasí, nabývá žadatelská země statusu „kandidátské země,“ a zahajují se jednání.

Jednání probíhají ohledně souhrnu právních předpisů EU (aquis communautaire). To je rozděleno do více než 30 politických kapitol a Komise musí vypracovat stanovisko ke každé z nich ohledně připravenosti kandidátské země. Ta zároveň musí splnit dodatečné podmínky, které ji EU pro vstup určí a musí je zavést do svého právního řádu. EU v tomto období pomáhá kandidátské zemi jak finančně, tak administrativně a technicky. Na základě doporučení Komise pak Evropská rada rozhoduje o otevírání nových vyjednávacích kapitol, s tím, že pokud je pokrok hodnocen pozitivně, může Komise doporučit, aby byla kapitola prozatímně uzavřena, o čemž opět rozhoduje Evropská rada, a to jednomyslně.

Jednání o přistoupení kandidátské země probíhá na mezivládních konferencích mezi vládami členských států a vládou kandidátské země. Po dokončení těchto jednání, je-li EU přesvědčena, že je sama připravena na rozšíření, je kandidátská země začleněna do smlouvy o přistoupení. Tato smlouva však vyžaduje souhlas Evropského parlamentu a jednomyslné schválení Evropské rady. Následně musí být podepsána všemi členskými státy a kandidátskou zemí. Všechny smluvní strany ji následně musí ratifikovat v souladu se svými ústavními předpisy, v této chvíli vstoupí v platnost. Kandidátská země se stává členským státem EU vstupem v platnost této dohody.

Zánik členství v EU

V současné době je jediným možným způsobem zániku členství v EU jednostranné vystoupení členského státu, podle čl. 50 Lisabonské smlouvy. Do roku 2009, kdy tato smlouva vstoupila v platnost, nebylo možné z EU vystoupit. Zakotvení této možnosti dobrovolného vystoupení tak podtrhlo samotnou dobrovolnost členství v EU.Zároveň se jedná o jediný způsob, kterým členství v EU může zaniknout. Žádný členský stát nemůže být z EU vyloučen jako sankci za své chování a nemůže ani vystoupit na základě dohody mezi ostatními členskými státy, což je projevem principu loajality jednotlivých států a povinnosti dodržovat unijní právo.

Přesto, že tedy od roku 2009 je zde možnost dobrovolného vystoupení, čl. 50 Lisabonské smlouvy je pouze obecným ustanovením, který nestanovuje žádné podmínky, které pro vystoupení musí být splněny. Zároveň se jedná o konsenzuální proces. Prvním členským státem, který se rozhodl této možnosti využít, bylo Spojené království, které oznámilo svůj záměr vystoupit z EU v roce 2016 a skutečně vystoupilo až 31. ledna 2020.

Zánik členství má zásadní dopady na práva a povinnosti občanů a státu i EU, jako je například volný pohyb osob, zboží, služeb a kapitálu, účast na společných politikách a programech, přístup k jednotnému trhu a celní unii, spolupráce v oblasti bezpečnosti a obrany, účast na institucích a orgánech EU atd., je proto důležité, aby zde byl určitý proces, který vyžaduje dohodu vystupujícího státu s EU o podmínkách jejich vystoupení a o rámcové úpravě jejich budoucích vztahů.

Proces zániku členství

Proces probíhá následovně. Členský stát musí svůj záměr vystoupit z EU oznámit Evropské Radě, která přijme pokyny pro jednání EU o uzavření dohody o podmínkách vystoupení. Evropská rada může během jednání své pokyny měnit nebo doplňovat, zároveň je Radou pověřen vyjednavač, který vyjednávání o podmínkách za EU vede. Dohodu jménem EU uzavírá Rada Evropské unie, přičemž pro její uzavření je potřeba speciální kvalifikovaná většina členů bez účasti zástupce vystupujícího státu a souhlasu Evropského parlamentu, kde rozhoduje většina odevzdaných hlasů, a to za účasti poslanců pocházejících z vystupující země. Přesto, že orgány v tomto procesu figurují, nemají možnost ovlivnit samotné vystoupení, nebo nevystoupení dané země, mohou pouze ovlivnit proces tohoto vystoupení a jeho podmínky.

Smlouvy EU přestávají pro vystupující zemi platit dnem vstupu této dohody v platnost, v případě, že do dvou let od okamžiku, kdy stát oznámil Evropské radě svůj záměr vystoupit z EU, nedojde k dojednání nebo přijetí této dohody, nastávají dvě možnosti. Evropská rada po dohodě s vystupujícím státem může jednomyslně rozhodnout o prodloužení této lhůty a zasáhnout tak do právní jistoty, anebo po těch dvou letech zanikne členství státu ex lege. Členství státu v EU tedy může skončit ve třech časových okamžicích. První z nich je den vstupu v platnost dohody o podmínkách vystoupení, druhý potom bez přijetí dohody, a to uplynutím dvouleté lhůty a třetím časovým okamžikem je uplynutí dodatečné prodloužené lhůty, taky bez přijetí dohody.

Země, která z Evropské unie vystoupí, může znovu požádat o své přistoupení. Bude však muset projít procesem pro přistoupení nezávisle na svém postavení předchozí.

V rámci vystoupení Spojeného království z EU, tzv. Brexitu, vyvstalo mnoho otázek a nevyřešených bodů samotného procesu. Nejvýraznější pak byla otázka, zda vystupující stát může v již zmíněné dvouleté lhůtě vzít své rozhodnutí odejít z EU zpět, anebo již není cesty zpět a musí vystoupit.

Alternativní formy spolupráce

Ne všechny evropské státy se chtějí stát členy EU, a to i přesto, že by splňovala veškerá kritéria potřebná ke vstupu. Pro tyto státy je však atraktivní s EU spolupracovat, jelikož to i pro ně samé má mnohé výhody.

Typické je zapojení Švýcarska, které má s EU uzavřeno přibližně 120 dohod od oblasti obchodu, průmyslu, přes životní prostředí a výzkum. Nejvýznamnější je Dohoda o volném obchodu, která byla uzavřena v roce 1972 nebo Dohoda o volném pohybu osob, díky které se Švýcarsko stalo v roce 2008 také součástí Schengenského prostoru. Dohody vedly k upevnění hospodářských vztahů, ale na druhé straně také ke komplikaci, jelikož dvoustranné dohody je nutné často aktualizovat. V minulosti zde byla snaha o vytvoření alespoň institucionálního rámce, který by umožňoval efektivnější spolupráci a účinné mechanismy při řešení sporů. Tato vyjednávání však několikrát padla a naposledy se obnovila v roce 2022.