Vydědění

Z Iurium Wiki
In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.


Je jednostranné právní jednání fyzické osoby (zůstavitele), kterým může ze zákonem stanovených důvodů zbavit neopomenutelného dědice z jeho dědického práva na povinný díl. Za vydědění tedy nelze považovat, když zůstavitel pořídí závětí ve prospěch jiné osoby nebo jiných osob, než jsou jeho děti, popřípadě jejich potomci, nepominutelní dědici podle § 1643 odst. 1, kterým nic nezanechá. Vydědění spočívá v tom, že zůstavitel svým prohlášením o vydědění odejme svému nepominutelnému dědici dědické právo i na povinný díl, které by mu, pokud by byl způsobilým dědicem náleželo.[1]

K vydědění může dojít jednat výslovně, tedy zůstavitelovým právním jednáním, nebo mlčky a po právu. V případě vydědění mlčky a po právu, tedy že zůstavitel neuvede důvod vydědění, závisí to, zda nepominutelný dědic bude svého práva na povinný díl zbaven, na tom, zda se jiný subjekt, který je oprávněn v pozůstalostním řízení hájit platnost závěti a dbát o naplnění posledního pořízení zůstavitele, vydědění dovolá (jiný dědic, správce pozůstalosti, vykonavatel závěti). Tedy zda úspěšně prokáže existenci zákonného důvodu vydědění vůči nepominutelnému dědici.[2] V případě všech zákonných forem vydědění (včetně vydědění mlčky a po právu) však musí existovat výslovný projev vůle zůstavitele, vydědění se nepresumuje.

Povinný díl

Vyděděním může ze zákonem stanovených důvodů zůstavitel zbavit nepominutelného dědice práva na povinný díl.

Každému nepominutelnému dědici náleží z pozůstalosti dle § 1642 povinný díl. Pokud je nepominutelný dědic v době smrti zůstavitele zletilý, musí se mu dostat alespoň jedna čtvrtina jeho zákonného dědického podílu. Pokud je v době smrti zůstavitele nezletilý, musí se mu dostat alespoň tři čtvrtiny jeho zákonného dědického podílu. Povinný díl může být nepominutelnému dědici zůstaven v podobě dědického podílu nebo odkazu, ale musí zůstat zcela nezatížen. Pokud by zůstavitel povinný díl v pořízení pro případ smrti nějakým způsobem omezil (podmínka, doložení času,..) nepřihlíží se k tomu.

Pokud by byl nepominutelný dědic opomenut, musí své právo na povinný díl (případně na jeho doplnění) v řízení pozůstalosti aktivně uplatnit. Jestliže nepominutelný dědic (kterému zůstavitel nic nezůstavil) právo na povinný díl uplatní, nestává se tám dědicem zůstavitele. Má však právo na povinný díl, má tedy pohledávku vůči dědicům zůstavitele.[3]

Právo na povinný díl nemé podle § 1645:

  • ten, kdo se zřekl dědictví či práva na povinný díl (dle § 1484 odst. 1)
  • ten, kdo je nezpůsobilý dědit (dle § 1481)
  • ten, kdo byl zůstavitelem vyděděn (dle § 1646 a 1649)

Formy vydědění

Zákon zná tři možné způsoby vydědění:

  • Zůstavitel učiní prohlášení o vydědění a uvede některý z důvodů vydědění, uvedených v ustanovení § 1646 odst. 1 nebo 2 a § 1647.
  • Zůstavitel učiní prohlášení o vyděděění a neuvede důvody vydědění - podle § 1648 platí v případě sporu o zaplacení povinného dílu, že nevysloví-li zůstavitel důvod vydědění, má nepominutelný dědic právo na povinný díl, ledaže se proti němu prokáže zákonný důvod vydědění; důvod vydědění bude muset závětní dědic nepominutelnému dědici v případě sporu dokázat (obrací se procesní důkazní břemeno).f
  • Zůstavitel výslovně nevydědí své dítě nebo jiného potomka, povolá však za dědice jiné osoby a opomine, tedy nezanechá nic nepominutelnému dědici, o němž mu bylo známo, že je naživu (tj. věděl o něm, neopominul jej tedy omylem). Ukáže-li se, že se takový nepominutelný dědic dopustil něčeho, co naplňuje zákonný důvod vydědění, hledí se na toto opominutí jako na vydědění učiněné mlčky a po právu (§ 1651 odst. 2). Předpokládá se, že zůstavitel tak učinil proto, že věděl o nějakém důvodu vydědění, a proto neopominutelného dědice opominul. Důvod vydědění však bude muset závětní dědic nepominutelnému dědici v případě sporu o zaplacení povinného dílu dokázat.[4]

Důsledky vydědění

V případě, že byl neopominutelný dědic vyděděn zcela, mohou na jeho místo nastoupit jeho potomci právem reprezentace. Pokud má zůstavitel v úmyslu, aby nedědili ani potomci vyděděného, nepostačuje, aby vztáhnul zákonný důvod vydědění, kterého se dopustil vyděděný i na jeho potomky. V případě, že vyděděný potomek přežije zůstavitele, nedědí ani jeho potomci, ledaže by zůstavitel projevil jinou vůli. Pokud se vyděděný potomek nedožije smrti zůstavitele, potom jeho potomci dědí. Pokud by nechtěl, aby tito potomci dědili musel by je samostatně vyloučit z dědického práva, musí tedy samostatné zákonné důvody k vydědění těchto potomků.[5]

Důvody vydědění

Aby mohl být potomek zůstavitelem vyděděn, jsou přípustné pouze důvody, které jsou taxativně vymezeny v zákoně (§ 1646 a § 1647). V případě, že by zůstavitel vydědil nepominutelného dědice s tím, že se dopustil jiného jednání, než které jsou uvedené v taxativním výčtu zákona, nepřihlíží se k tomu.

Potomek neposkytl potřebnou pomoc v nouzi

K naplnění tohoto zákonného důvodu je potřeba aby byly naplněny tyto předpoklady:

  • zůstavitel se ocitl v nouzi a potřebuje objektivně pomoci
  • potomek měl reálnou možnost dozvědět se o skutečnosti, že byl zůstavitel v nouzi a potřeboval pomoci
  • byl schopen takovou pomoc objektivně poskytnout
  • zůstavitel potomkovu pomoc neodmítl

Potomek neprojevoval o zůstavitele opravdový zájem

Tento důvod je třeba posuzovat vždy individuálně, tedy v každém jednotlivém případě posuzovat, zda projevoval a svého předka zájem a jestli tento zájem byl "opravdovým, který má člověk jako potomek projevovat." Tento důvod je tedy již ze své podstaty velmi těžko dokazatelný, je proto důležité, aby sám zůstavitel tento důvod vydědění řádně vyložil, v opačném případě bude hodnocení takové skutečnosti z pohledu ostatních osob velmi problematické.[6]

Potomek byl odsouzen pro trestný čin

Pro vydědění dle tohoto zákonného důvodu je nutné naplnit tyto předpoklady:

  • nepominutelný dědic byl odsouzen pro trestný čin
  • trestný čin byl spáchán za okolností svědčících o zvrhlé povaze jeho pachatele

Potomek vedl trvale nezřízený život

Výrazem nezřízený život se dá považovat takový život, který je proti dobrým mravů a nedá se označit z morálního ani mravního hlediska za správný.

V případě vydědění z tohoto důvodu musí být naplněny předpoklady:

  • potomek vedl nezřízený život
  • dělo se tam trvale

Nestačí tedy, aby potomek vedl nezřízený život krátkodobě, nicméně již určitou delší dobu před tím, než došlo k vydědění. V chování potomka tedy musí vykazovat známky kontinuálnosti.

Potomek je zadlužen nebo si počíná marnotratně

Zůstavitel může vydědit nepominutelného dědice, který je tak zadlužen nebo si počíná tak marnotratně, že jetu obava, že se pro jeho potomky nezachová povinný díl. Učinit to však může jen tak, že tento jeho povinný díl zůstaví dětem tohoto nepominutelného dědice, popřípadě, není-li jich, jejich potomkům.

Negativní závěť

Zůstavitel může též vyloučit z dědického práva i jinou osobu než jen nepominutelného dědice, například svého sourozence, manželku či rodiče. Činí tak stejným způsobem jako v případě prohlášení o vydědění, v této souvislosti (která nesouvisí s právem na povinný díl) však hovoříme o negativní závěti.

V negativní závěti zůstavitel žádný důvod uváděť nemusí. Stačí pouze prohlášení o tom, že určitá osoba, které může potenciálně svědčit dědické právo jako dědici ze zákona, dědictví nenabude. Pozůstalostní soud se důvody nijak nezabývá, samotné prohlášení zůstavitele je plně dostačující. [7]

  1. ŠEŠINA, Martin. MUZIKÁŘ, Ladislav. DOBIÁŠ, Petr. Dědické právo. Praktická příručka. 1. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 263.
  2. DVOŘÁK, Jan. ŠVESTKA, Jiří. ZUKLÍNOVÁ, Michaela a kol. Občanské právo hmotné. Svazek 4. Díl čtvrtý: Dědické právo. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 135.
  3. CHALUPA, Ivan. REITERMAN, David. MUZIÁŘ, Martin. Dědické právo. Základy soukromého práva IX. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 131.
  4. ŠEŠINA, Martin. MUZIKÁŘ, Ladislav. DOBIÁŠ, Petr. Dědické právo. Praktická příručka. 1. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 264.
  5. FIALA, Roman. DRÁPAL Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475 - 1720): Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 416.
  6. FIALA, Roman. DRÁPAL Ljubomír a kol. Občanský zákoník IV. Dědické právo (§ 1475 - 1720): Komentář. 1.vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 418.
  7. CHALUPA, Ivan. REITERMAN, David. MUZIÁŘ, Martin. Dědické právo. Základy soukromého práva IX. 1. vydání.Praha: C. H. Beck, 2018, s. 136.
Autoři článku: Entooo, Tom.hazmuka (Tomáš Hažmuka), Katerina.stranska (Kateřina Stránská)