Viktimizace

Pojmem viktimizace se rozumí proces, ve kterém se člověk stává obětí kriminality. Komplexní pojetí této přeměny v návaznosti na viktimnost (=souhrn předpokladů osoby stát se obětí trestného činu) vyjadřuje dynamickou stránku.

V průběhu tohoto procesu je třeba poznat:

1.) Vztah mezi pachatelem a obětí.

2.) Chování oběti, než se stala obětí.

Ad 1.) Pachatel a oběť se často znají, existuje mezi nimi vztah:

1.1 - Objektivní = nezávislý na osobě oběti a pachatele (př. sousedé).

1.2 - Subjektivní = zpravidla emočně naplněný (příbuzní, partneři v osobním životě).

Ad 2.) Chování oběti velmi výrazně ovlivňuje průběh trestného činu, a to jak před činem, tak v jeho průběhu i po činu. Pouze u malé části deliktů se oběť chová zcela pasivně a dynamickým subjektem je pouze osoba pachatele. Ve většině případů se oběť do vývoje trestného činu zapojuje a pak může působit:

2.1 - Tlumivě (zabrání dokonání trestného činu, či zmírní jeho následky).

2.2 - Povzbudivě (přispěje k vystupňování útoku, ke zvýšení vzniklé škody atd.).

Viktimologie

Pojem viktimologie je pojmem navazujícím na proces viktimizace, jelikož viktimologie se zabývá obětí, tj. osobou dotčenou trestným činem (z latinského victima – oběť). Pojem ,,oběť“ má mnoho společného s trestněprocesním institutem ,,poškozený“ (§43, Zákon č. 141/1961 Sb., Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů), není s ním však identický. Za oběť ve viktomologickém smyslu se většinou pokládají pouze fyzické osoby, nikoli kolektivní subjekty, např. právnické osoby.

Viktimizace primární, sekundární

Viktimizace začíná, ale zpravidla nekončí vlastním útokem na oběť. Proces viktimizace má svou dynamiku, která překračuje bezprostřední a přímé důsledky spáchaného trestného činu.

V literatuře se zpravidla rozlišuje mezi primární a sekundární viktimizací.

Primární viktimizace je újma způsobená oběti v bezprostřední souvislosti s konkrétním činem (pachatelem), sekundární viktimizace jsou všechny vedlejší negativní důsledky spáchaného kriminálního činu, které nastaly po jeho ukončení (např. vyslýchání, rozvrat rodiny, apod.).

Zákon č. 45/2013 Sb, o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), pro své účely vymezuje pojem druhotné újmy, a to jako újmu, která nebyla způsobena přímo trestným činem, ale v důsledku přístupu osob a orgánů zde uvedených, tj. subjektů odlišných od pachatele. Jedná se o definici, kterou zákonodárce převzal z článku Doporučení (2006) 8 Výboru ministrů Rady Evropy na pomoc obětem trestných činů.

Druhotná újma je v důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona ztotožňována s tzv. sekundární viktimizací, přičemž sekundární viktimizací rozumíme proces, v jehož důsledku vzniká druhotná újma. Důvodová zpráva uvádí, že pojem druhotné újmy (sekundární viktimizace) je pojmem, který se v odborné literatuře běžně užívá a je znám i širší veřejnosti. Jiné pojmy, jejichž použití bylo zvažováno, jako např. pojem ,,druhotná traumatizace“, který se používá např. ve skandinávských zemích, se zde nevyskytují příliš často.

V souvislosti s psychologickým zkoumáním problému, jak se jedinec vyrovnává s prožitou kritickou událostí a vlastní vzniklou újmou, se zavádí ještě třetí fáze, tj. terciální viktimizace. Jako terciální viktimizace se označuj stav, kdy jedinec není schopen se přiměřeně vyrovnat s traumatickou zkušeností, přestože z objektivního hlediska došlo k nápravě či uzdravení a odškodnění. Psychicky se zcela zásadně mění, a není např. schopen navázat na původní pracovní kariéru, mění výrazně životní styl atd. Pozadí terciální viktimizace je poté třeba hledat ve zvláštnostech osobnostního založení oběti.

Zdroje viktimizace

Dne 1. srpna 2013 nabyl v plném rozsahu účinnosti zákon č. 45/2013 Sb., o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), který přinesl komplexní úpravu pomoci obětem trestných činů, dosud roztříštěnou do několika zákonů, a novelizoval deset dalších zákonů, zejména trestní řád, občanský soudní řád, a zákon o poskytnutí peněžité pomoci obětem trestných činů. Právní úprava obětí trestných činů jako subjektů zvláštní péče státu dosud v České republice chyběla.

Na základě § 2 odst. 5 tohoto zákona popisuje Jelínek následující:

Primární újma vzniká bezprostředně v souvislosti se spáchaným trestným činem (např. způsobením škody na majetku, zraněním osoby). Jelikož se trestný čin již stal, zákon nemůže vzniku této újmy již předcházet.

Další újma může vzniknout oběti po dokonání či dokončení trestného činu jako jeho negativní důsledek, např. jako důsledek reakce okolí na spáchaný trestný čin (bulvární média zveřejní podrobnosti o spáchaném znásilnění oběti, rodiče vytýkají znásilněné dívce jeho chování atd.)

Zdrojem druhotné újmy mohou být také orgány státu, pokud se k oběti nevhodným způsobem chovají při prověřování a vyšetřování konkrétního činu (například pohlavně zneužité dítě je opakované a nešetrně vyslýcháno jako svědek.) Zákon si klade za cíl omezit riziko druhotné újmy ze strany policie a orgánů činných v trestním řízení. Zákonem nelze zabránit sekundární viktimizaci jinými činiteli (např. v důsledku způsobu reakce příbuzných, přátel, spolupracovníků atd.), proto je definice druhotné újmy zúžena jen na vyjmenované činitele.

Pojem oběti

Doporuční Rec (2006) 8 Výboru Ministrů o pomoci obětem trestných činů popisuje oběť jako fyzickou osobu, která utrpěla újmu zahrnující fyzické zranění nebo psychickou újmu, citové strádání nebo ekonomickou ztrátu v důsledku jednání nebo opomenutí, které je porušením trestního zákona. Pojem "oběť" také zahrnuje, pokud je to vhodné, nejbližší rodinné příslušníky nebo osoby závislé na přímé oběti.

V českém právním řádu je pojem oběti trestného činu (jako právní kategorie) nově definován v zákoně č. 45/2013 Sb, o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů). Obětí se dle § 2 odst. 2 rozumí fyzická osoba, které trestným činem vznikla nebo měla vzniknout újma na zdraví, majetková nebo nemajetková újma nebo na jejíž úkor se pachatel trestným činem obohatil (tzv. přímá oběť). Pod pojem oběť český zákon č. 45/2013 Sb, o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), subsumuje rovněž oběť nepřímou, tj. příbuzného nebo jinou osobu blízkou přímé oběti, která v důsledku trestného činu zemřela.

Specifickým druhem oběti je ,,zvlášť zranitelná oběť“, kterou se podle § 2 odst. 4, zákona č. 45/2013 Sb., Zákon o obětech trestných činů a o změně některých zákonů (zákon o obětech trestných činů), rozumí:

-Dítě.

-Osoba, která je postižena fyzickým, mentálním nebo psychickým hendikepem nebo smyslovým postižením.

-Oběť trestného činu obchodování s lidmi.

-Oběť trestného činu proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti nebo trestného činu, který zahrnoval násilí či pohrůžku násilím.

Tento výčet koresponduje s Doporučením (2006) 8 Výboru Ministrů na pomoc obětem trestných činů, který stanovuje, že oběti by měly být chráněny v nejvyšší možné míře před sekundární viktimizací. Státy by měly zajistit, aby oběti, které jsou zvláště zranitelné v důsledku své osobní charakteristiky nebo okolností trestného činu, měly prospěch ze zvláštních opatření odpovídajících jejich situaci. Za takové zvláště zranitelné skupiny obětí jsou považovány děti, osoby se zdravotním nebo mentálním postižením, oběti domácího násilí, a další typy obětí, u kterých dochází k opakované viktimizaci, jako jsou oběti obchodování s lidmi, sexuálního násilí, a oběti všech forem pronásledování.

Typologie oběti

V kriminologické literatuře je vypracováno několik typologií obětí, žádná však nebyla všeobecně přijata.

Jedno z možných a nejčastějších třídění je třídění podle kritéria viktomologické ,,viny“ dle Hołysta:

1.) Oběti, které zavinily svou viktimizaci

a.) Individuálně (např. oběť – provokatér).

b.) Příslušnost k rizikové, negativně hodnocené skupině (např. prostitutka).

2.) oběti, které nezavinily svou viktimizaci

a.) Individuálně (např. dítě).

b.) Příslušnost k rizikové, pozitivně hodnocené skupině (např. policista).

Následky viktimizace

V souvislosti s primární a sekundární viktimizací se rozlišují tzv. primární a sekundární rány. Pomocí těchto pojmů se dá objasnit, čím se liší první a druhá fáze viktimizace a co je jejich psychologickou podstatou.

Primární rány vznikají pochopitelně v průběhu primární viktimizace a jsou trojího druhu:

1.) Fyzická újma (počínaje lehčími zraněními a konče těžkým ublížením na zdraví či usmrcením).

2.) Finanční újma (poškození či ztráta majetku, ale též ušly zisk či náklady na úzdravu).

3.) Emocionální újma (ta bývá různá, a odvíjí se od prožívání oběti, příkladem může být nespavost, úzkostné stavy, snížená pracovní výkonnost).

Sekundární rány jsou výlučně psychologického rázu a dochází k nim v průběhu sekundární viktimizace. Přestože jim z právního pohledu chybí výraznější materiální znaky, má se ve skutečnosti zato, že mohou zraňovat více než rány primární. Nejčastěji se uvádí, že sekundární rány jsou tvořeny trojicí pocitů (citů), a to:

1.) Pocitem nespravedlnosti (např. kvůli shovívavému trestu pro pachatele).

2.) Pocitem nedůstojnosti (oběti často strádají pocitem ponížení a ztráty lidské důstojnosti).

3.) Pocitem izolace (pocit izolace je prožitkovým důsledkem změn, které prodělávají vztahy v bezprostředním sociálním okolí, rodině, na pracovišti).