Veřejný ochránce práv

Z Iurium Wiki

Veřejný ochránce práv působí k ochraně osob před jednáním úřadů a dalších institucí uvedených v tomto zákoně, pokud je v rozporu s právem, neodpovídá principům demokratického právního státu a dobré správy, jakož i před jejich nečinností, a tím přispívá k ochraně základních práv a svobod.[1] Posláním veřejného ochránce práv neboli ombudsmana je tedy zlepšení vztahu mezi občanem a státní mocí. V tomto vztahu však nepůsobí jako oponent státních institucí, ale měl by být prostředníkem v tomto vztahu tak, aby pomáhal napravovat vzniklé chyby. Ombudsman má působit jako neformální autorita, která zejména díky osobnostním kvalitám bude působit na úřady, které budou jeho stanoviska respektovat.

Historie institutu

Slovo i institut vznikl ve Švédsku, kde byl ombudsman pověřen králem dbát na správné chování úředníků. V roce 1809 se institut ombudsmana dostal do švédské ústavy. Hromadného rozšíření se dočkal ale až v druhé polovině 20. století, v současné době je tento institut v různých formách rozšířen téměř ve 100 státech světa.

V některých zemích je institut ombudsmana oblíbený natolik, že existují i na nižších úrovních státu, samosprávy či dokonce mimo státní struktury (ve firmách, v Česku ho má například Česká spořitelna). A naopak i na celoevropské úrovni existuje evropský ombudsman.

Institut Veřejného ochránce práv je v České republice vcelku nový. Byl zaveden až zákonem č. 349/1999 Sb. Ten navazuje na východiska uvedená v Doporučení výboru ministrů Rady Evropy. Nyní sídlí v Brně.[2]

Osoba ombudsmana

Ombudsmana lze charakterizovat jako orgán nezávislý na orgánech moci výkonné, který odpovídá za svou činnost zákonodárnému sboru (poslanecké sněmovně), kterému však není podřízen. Ochránce je volen Poslaneckou sněmovnou na funkční období šesti let z kandidátů, z nichž po dvou navrhuje prezident republiky a Senát; shodné návrhy jsou přípustné. Ochránce může být zvolen pouze na dvě bezprostředně po sobě jdoucí funkční období. Ochráncem může být zvolen každý, kdo je volitelný do Senátu. Současný zákon nepožaduje, aby se jím stala osoba s právním vzděláním.

Funkce ochránce je neslučitelná s funkcí prezidenta republiky, poslance, senátora a soudce, jakož i s jakoukoliv činností ve veřejné správě. Výkon funkce ochránce je dále neslučitelný s jinou výdělečnou činností, s výjimkou správy vlastního majetku a činnosti vědecké, pedagogické, publicistické, literární nebo umělecké, není-li taková činnost na újmu výkonu funkce a její důstojnosti a neohrožuje-li důvěru v nezávislost a nestrannost výkonu funkce. Ochránce také nesmí být členem politické strany nebo politického hnutí.

Ochránce nelze trestně stíhat bez souhlasu Poslanecké sněmovny. Odepře-li Poslanecká sněmovna souhlas, je trestní stíhání ochránce vyloučeno po dobu výkonu působnosti ochránce.[3]

Veřejný ochránce práv 1. Otakar Motejl (18. prosince 2000 – 9. května 2010) 2. Pavel Varvařovský (13. září 2010 – 20. prosince 2013) 3. Anna Šabatová (od 18. února 2014)

Působnost ombudsmana

Mezi instituce podléhající kontrole Ombudsmana náleží ministerstva a jiné správní úřady s působností pro celé území státu, správní úřady jim podléhající, Českou národní banku, pokud působí jako správní úřad, Radu pro rozhlasové a televizní vysílání, orgány územních samosprávných celků při výkonu státní správy, a není-li dále stanoveno jinak na Policii České republiky, Armádu České republiky, Hradní stráž, Vězeňskou službu České republiky, dále na zařízení, v nichž se vykonává vazba, trest odnětí svobody, ochranná nebo ústavní výchova, ochranné léčení, zabezpečovací detence, jakož i na veřejné zdravotní pojišťovny. Působnost ochránce se ale nevztahuje na Parlament, prezidenta republiky a vládu, na Nejvyšší kontrolní úřad, na zpravodajské služby České republiky, na orgány činné v trestním řízení, státní zastupitelství a na soudy, s výjimkou orgánů správy státního zastupitelství a státní správy soudů.

Ombudsman také nemá právo rušit či měnit rozhodnutí úřadů a vstupovat do soudních sporů. Také nemůže být považován za odvolací instanci a nemůže ovlivnit výkon soudní moci. Může ale podat k Ústavnímu soudu návrh na zrušení podzákonného předpisu (nařízení vlády, vyhláška) nebo jeho jednotlivých ustanovení.[4]

Činnost

Přijímání podnětů

Ombudsman je povinen přijímat podněty. Jeho funkce je tedy zejména iniciační. Podnět lze podat písemně či ústně do protokolu. Obsahem podnětu by měly být zejména osobní údaje stěžovatele, vylíčení podstatných okolností případu, kdy jsou žádoucí doklady o jeho průběhu ve formě kopií dokumentů a dokumentace komunikace s jinými úřady a doklad o neúspěšné žádosti o nápravu. Podněty k ombudsmanovi jsou zproštěny poplatků.

V praxi po přijetí podnětu ombudsmana většinou provede vlastní šetření a v případě zjištění nedostatků vyzve úřad, aby se do 30 dnů k jeho zjištěním vyjádřil. Pro případ, že VOP shledá opatření úřadu za dostatečná, vyrozumí o tom stěžovatele. V opačném případě vydá VOP závěrečné stanovisko, jehož součástí je návrh opatření k nápravě. Pokud žádná z navržených opatření úřad neprovede, nebo budou-li provedená opatření nedostatečná, pak se může ombudsman obrátit na nadřízený úřad, případně o případu informovat veřejnost.[5]

Systematické kontroly míst, kde se nacházení nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě

Ombudsman kromě jednání s úřady provádí systematické kontroly míst, kde se nacházejí nebo mohou nacházet osoby omezené na svobodě veřejnou mocí (např. výkon vazby, trest odnětí svobody, policejní cely, zařízení pro zajištění cizinců), nebo v důsledku závislosti na poskytované péči (např. zařízení sociální péče, zdravotnická zařízení). Tyto kontroly mají posílit ochranu těchto osob před mučením, krutým, nelidským zacházením nebo trestáním.[6]

Ochrana před diskriminací

VOP má dále i úkoly ve věcech práva na rovné zacházení i ochrany před diskriminací, zejména poskytuje metodickou pomoc obětem diskriminace či sám provádí výzkumu v této oblasti, popřípadě může zveřejňovat zprávy a doporučení.[7]

Sledování cizinců

Ochránce provádí sledování zajištění cizinců a výkonu správního vyhoštění, předání nebo průvozu zajištěných cizinců a trestu vyhoštění cizinců, kteří byli vzati do vazby nebo kteří vykonávají trest odnětí svobody.[8]

Žaloba na ochranu veřejného zájmu

Ombudsman pro případ, že prokáže veřejný zájem, je oprávněn podat žalobu na ochranu veřejného zájmu.[9]

Doporučení na změnu nebo zrušení právního předpisu

Veřejný ochránce práv je dále oprávněn doporučit vydání, změnu či zrušení právních předpisů a o svých zjištěních v této oblasti informuje Poslaneckou sněmovnu. V případě, že jeho návrhu Poslanecká sněmovna nevyhoví, může podat návrh na zrušení právního předpisu Ústavnímu soudu.[10]

Odkazy

  1. § 1 odst. 1 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
  2. SLÁDEČEK, Vladimír. Zákon o Veřejném ochránci práv: komentář. 2., podstatně přeprac. a rozš. vyd. Praha: C.H. Beck, 2011, xviii, 193 s. ISBN 978-80-7400-158-1.
  3. § 2 a násl. zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
  4. § 1 odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
  5. § 9 a násl. zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
  6. § 21a zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
  7. § 21b zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
  8. § 21a odst. 2 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
  9. § 66 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní
  10. § 22 zákona č. 349/1999 Sb., o veřejném ochránci práv
Autoři článku: PHan (PHan)