Výkon rozhodnutí o péči o nezletilé

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Uložení pokuty dle ustanovení § 502 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, lze obecně považovat za jedno z opatření aktivně chránících právo na nerušený ro-dinný život. Účelem tohoto prostředku je primárně vynucení splnění povinnosti uložené po-vinnému soudem ve prospěch oprávněného, nikoliv sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění povinnosti. Pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný přes zjevnou a odpovídající snahu nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.

Jeho účel proto nespočívá v sankcionování povinného za dobrovolné nesplnění povinnosti a uloženou pokutu tedy nelze vnímat primárně jako sankci za porušení práva, nýbrž jako prostředek donucení povinného, aby respektoval právní poměry založené vykonávaným titulem. Pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.

postupného prohlubování, vzájemného vztahu mezi nezletilými dětmi a jejich otcem, nemůže v žádném případě akceptovat způsob, jakým se ho krajský soud snaží dosáhnout. Činí tak totiž přímo proti vůli (přání) nezletilých dětí, které lze pro jejich věk již považovat za natolik rozumově a emocionálně vyspělé, že jsou schopny uvědomit si dosah těchto svých rozhodnutí, přičemž nebylo v daném případě nijak prokázáno, že by tomu tak být nemohlo, resp. že by jejich vůle byla účelově a systematicky formována ze strany třetí osoby (zde stěžovatelky). Nadto tak krajský soud činí zcela nevhodným a nepřiměřeným způsobem, tj. použitím donucovacího prostředku ve formě uložení pokuty jejich matce, z něhož tak učinil jakýsi sankční nástroj k prosazení „násilné“ změny projevů vůle (přání) nezletilých dětí ke stykům s jejich otcem, a to za situace, kdy ke změně nedošlo ani přes adekvátní výchovné působení ze strany stěžovatelky, orgánu sociálně-právní ochrany dětí, specializovaného pracoviště pro asistovaný styk rodičů s dětmi či přímo ze strany krajského soudu prostřednictvím pohovoru s oběma nezletilými. II. ÚS 3489/15, 19. 4. 2016