Trest odnětí svobody

I. Úvodem k vývoji trestání

Pohledy na postavení trestu ve společnosti se vyvíjely postupně. V dřívějších dobách smysl trestních sankcí vycházel z principu ,,oko za oko, zub za zub.‘‘ Po staletí se užíval trest smrti, který byl zneužíván. Teprve nedávno byl tento trest nahrazen ,,pouze‘‘ trestem odnětí svobody.

Od poloviny 16. století se začalo rozšiřovat vězení, jako výkon trestu, současně se změnou postoje k lidskému životu a s rozvojem renesančního myšlení. Trest odnětí svobody ve své klasické podobě vznikl na přelomu 18. a 19. století, kdy zároveň probíhala hnutí usilující o humanizaci trestů.

V československém právu se uskutečnila reforma vězeňství přijetím zákona o výkonu trestu odnětí svobody z r. 1965 (zákon č. 59/1965 Sb.), který představoval první souhrnnou úpravu výkonu trestu odnětí svobody. Po roce 1989, v souvislosti s politickými a sociálními změnami došlo k reformě trestního práva. V tomto období náležela dominantní pozice nepodmíněnému trestu odnětí svobody, kdy byly rozlišovány dvě alternativy nepodmíněného trestu odnětí svobody, a to podmíněné odsouzení a nápravné opatření.

Velké změny do sankčního systému přinesla již první velká novela trestního zákona č. 175/1990 Sb., která s účinností od 1. 7. 1990 zrušila trest smrti a zavedla novou úpravu výjimečného trestu. Dále byl zrušen výše zmíněný trest nápravného opatření. Další důležitou novelou v této oblasti byl zákon č. 290/1993 Sb., který mimo jiné změnil výkon trestu odnětí svobody. Konkrétně byly stanoveny 4 typy věznic a kritéria pro zařazování osob do konkrétních typů. Novela trestního zákona č. 253/1997 zavedla podmíněné upuštění od potrestání s dohledem a podmíněné odsouzení s dohledem. Kontroverzní změnu v právní úpravě výjimečného trestu přinesla novela trestního zákona č. 320/2006 Sb., která rozšířila okruh trestných činů, za které lze uložit doživotní trest.

V druhé fázi reformy, konkrétně ve fázi rekodifikační, došlo k přijetí tří zákonů. Byly jimi trestní zákoník (zákon č. 40/2009 Sb.), zákon o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon č. 218/2003, zákon o soudnictví ve věcech mládeže) a zákon o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (zákon č. 418/2011 Sb.) V trestním zákoníku došlo k posílení pozice nepodmíněného trestu odnětí svobody, který je rovněž koncipován jako prostředek ultima ratio. Podstatnou změnou, kterou přinesl trestní zákoník v oblasti trestání bylo také vyjádření k účelu trestu, který není na rozdíl od předchozí právní úpravy, v novém zákoníku vyjádřen. Tuto změnu podporuje např. Lata, který říká, že ,,explicitně stanovovat účel trestu v zákoně je nezvyklé a v moderních demokratických společnostech neobvyklé. Úvahy nad účelem trestu jsou úkolem trestněprávní vědy a ta by v tomto případě neměla být svazována pozitivní právní úpravou.‘‘

II. Trest odnětí svobody de lege lata

Trest odnětí svobody je jednou ze zákonných možností zásahu státu, resp. státní moci do základních lidských práv a svobod člověka. Tento zásah je tak závažný, že právní rámec pro ukládání a výkon tohoto trestu je dán na vnitrostátní, ale i na mezinárodní, resp. evropské úrovni

Trest odnětí svobody plní speciálně preventivní účel, neboť chrání společnost po dobu výkonu tohoto trestu a znemožňuje odsouzenému páchat další trestnou činnost. Dále můžeme říci, že tento trest plní i výchovný cíl již samotným uložením spolu s výkonem újmy na osobní svobodě pachatele a dále soustavným výchovným působením během výkonu trestu. V případě trestu odnětí svobody na doživotí můžeme spatřit funkci zábrannou.

Ústavněprávní rámec trestu odnětí svobody

Vzhledem k tomu, že trest odnětí svobody představuje závažný zásah do základních lidských práv a svobod, má svůj právní základ v Ústavě České republiky a v Listině základních práv a svobod, který je konkretizován v zákonech a dalších právních předpisech.

Za nejobecnější ústavněprávní základ trestu odnětí svobody můžeme považovat čl. 2 odst. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 3 Listiny, podle kterých každý občan může činit vše, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Dále můžeme zmínit čl. 4 Ústavy, který říká, že základní lidská práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci. Je nutné zmínit i čl. 4 Listiny, podle kterého povinnosti mohou být ukládány pouze na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, a v druhém odstavci uvádí, že meze základních práv a svobod mohou být za podmínek stanovených Listinou upraveny pouze zákonem. Tento obecný základ je konkretizován v dalších ustanoveních, kdy pro trest odnětí svobody je stěžejní čl. 8 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod. Dle čl. 8 Listiny je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být osobní svobody zbaven jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. V čl. 39 Listiny základních práv a svobod je pak uvedena zásada nullum crimen, nulla poena sine lege. Co se týká výkonu trestu, je nutné zmínit čl. 7 odst. 2 Listiny, podle kterého nikdo nesmí být mučen ani podroben krutému, nelidskému nebo ponižujícímu zacházení nebo trestu. Významným je dále čl. 9 listiny, ve kterém je vyjádřen zákaz nucených prací nebo služeb, s výjimkou (mj.) prací ukládaných na základě zákona osobám ve výkonu trestu odnětí svobody.

III. Trest odnětí svobody v systému trestů

Trest odnětí svobody nebyl výslovně definován v předchozích právních úpravách. Na rozdíl od předchozí úpravy, je v současném trestním zákoníku definován a rozumíme jím, nestanoví-li zákon jinak, nepodmíněný trest odnětí svobody, podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody a podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem. Zvláštním druhem tohoto trestu je trest obsažený v § 52 odst. 3 TZ – výjimečný trest.

Rozlišujeme, kdy je trest odnětí svobody uložen jako trest primární, tzn. nepodmíněný trest odnětí svobody vyslovený rozsudkem a trest sekundární, který je uložen pro případ, že jiný druh trestu nebude vykonán, a který zajišťuje prosazení vysloveného výroku soudem o trestu jiným způsobem.

Nepodmíněný trest odnětí svobody

Tento druh trestu odnětí svobody můžeme charakterizovat jako trest univerzální, nejpřísnější a v určitých případech nenahraditelný. Univerzální, neboť je obsažen v každé skutkové podstatě ve zvláštní části trestního zákona a může být uložen za každý trestný čin a kterémukoliv dospělému pachateli. S univerzalitou tohoto trestu souvisí také to, že zákon nestanoví žádné speciální předpoklady pro uložení tohoto trestu. Jediná podmínka, která se zde uplatní, je podmínka uložená v § 53 odst. 1 trestního zákona, která říká, že daný trest lze uložit samostatně, je-li uveden ve zvláštní části trestního zákona. Nejpřísnější bývá označován proto, že představuje nejzávažnější zásad do základních práv a svobod jedince. Osoba, které je tento trest uložen je zbavena osobní svobody a zároveň je podrobena režimu výkonu trestu. Tento trest má být užíván jako prostředek ultima ratio, tedy jako prostředek nejzazší a má být uložen pouze tehdy, pokud nepostačí uložení jiného trestu, s odnětím svobody nespojeného. V určitých případech tento trest můžeme označit také jako nezastupitelný, protože v každé společnosti najdeme okruh pachatelů, u kterých není jiná možnost a způsob eliminace jejich nežádoucího a deviantního chování spočívajícího v páchání trestné činnosti.

Nepodmíněný trest odnětí svobody se podle jiného právního předpisu vykonává ve věznicích, což uvádí § 55 odst. 3 trestního zákoníku. Věznice můžeme rozlišovat na věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou nebo se zvýšenou ostrahou. Maximální výměra tohoto trestu činí 20 let, pokud není mimořádně zvýšen (dle § 59 TZ), nejedná se o ukládání trestu odnětí svobody pachateli TČ spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny anebo o výjimečný trest. Stanovení dolní hranice trestu odnětí svobody v současné úpravě absentuje. I přes to, že minimální hranice trestu odnětí svobody stanovena v trestním zákoníku není, z povahy trestu plyne, že teoreticky nejnižší možnou výměrou trestu je dvacet čtyři hodin.

V § 59 TZ je upraveno výše zmíněné, mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody, který říká, že soud může pachateli, který znovu spáchal zvlášť závažný zločin, ač byl za takový nebo jiný zvlášť závažný zločin potrestán, uložit trest odnětí v rámci trestní sazby, jejíž horní hranice se zvyšuje o 1/3, a to za podmínky, že závažnost tohoto zločinu je vzhledem k recidivě a ostatním okolnostem případu vysoká nebo možnost nápravy pachatele je ztížena. Je tedy možné dovodit, že toto ustanovení slouží k trestání zvlášť závažné recidivy. Druhým případem, kdy je možné překročit dvacetiletou hranici trestu odnětí svobody je ukládání trestu pachateli TČ spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, kdy horní hranice trestu odnětí svobody se u takového pachatele zvyšuje o 1/3 a trest se ukládá v horní polovině takto stanovené trestní sazby odnětí svobody, nejsou-li zároveň splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody dle § 58 TZ. V TZ je výslovně stanoveno, že horní hranice trestní sazby může po uvedeném zvýšení převyšovat 20 let. Pokud se ale podíváme na výjimečný trest, zde zůstává třicetiletá hranice nepřekročitelná. Třetí, poslední výjimkou z ukládání trestu odnětí svobody na maximální dobu 20 let, je výjimečný trest, o kterém bude pojednáno dále.

V rámci soudní individualizace zákon nařizuje ukládání trestu odnětí svobody nad či pod dolní hranici zákonné trestní sazby stanovené ve zvláštní části trestního zákoníku v konkrétní skutkové podstatě. Můžeme hovořit o moderačním právu soudu, nebo o moderační povinnosti.

Pokud jde o ukládání trestu odnětí svobody nad horní hranici zákonné trestní sazby, můžeme kromě dvou zmíněných institutů, kterými jsou mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody a ukládání trestu pachateli TČ spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny, je tato možnost dána i při trestání souběhu, kdy lze v případě vícečinného souběhu více trestných činů zvýšit nejpřísnější hranici trestní sazby o1/3. Nepřekročitelnost hranice  20 let, resp. 30 let, pokud jde o trest výjimečný zůstává zachována. Zvýšení hranice je čistě na uvážení soudu. Ukládání trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby je upraveno v § 58 TZ, kde jsou uvedeny podmínky pro mimořádné snížení. První možností jsou okolnosti případu a poměry pachatele, kdy by vzhledem k těmto okolnostem, při kterých by bylo použití zákonem stanovené trestní sazby pro pachatele nepřiměřeně přísné. Dalším důvodem je okolnost, že pachatel napomohl zabránit TČ, který jiný připravoval nebo se o něj pokusil, pokud má soud za to, že vzhledem k poměrům pachatele a povaze jím spáchaného činu lze dosáhnout jeho nápravy i trestem kratšího trvání. Moderační právo soudu ale není neomezené, v odst. 3 výše zmíněného § 58 jsou uvedeny i limity, kterými je soud vázán. Dalšími možnostmi, kterými je možné snížit trest odnětí svobody, a soud není vázán limity, jsou případy, kdy je pachatel označen jako spolupracující obviněný, který splnil podmínky stanovené jiným právním předpisem. Dále je tato možnost využita v případě, kdy soud odsuzuje pachatele za přípravu, pokus nebo za pomoc k TČ a dospěje k závěru o nepřiměřenosti trestu vzhledem k povaze a závažnosti přípravy, pokusu nebo pomoci a o možnosti dosažení nápravy pachatele trestem kratšího trvání. V neposlední řadě je v § 58 odst. 6 TZ vyjádřena celá řada důvodů pro využití moderačního práva, konkrétně pachatel jednal v právního omylu, kterého se mohl vyvarovat, spáchal TČ odvraceje úrok nebo jiné nebezpečí, aniž by byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo jiné okolnosti vylučující protiprávnost. Zvláštní případ moderace je uveden v § 40 odst. 2 TZ, který umožňuje soudu snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby v případě pachatele se zmenšenou příčetností. V tomto případě není soud vázán limity dle § 58 odst. 3 TZ.

Podmíněné odsouzení

Trest odnětí svobody s podmíněním odkladem výkonu má významné postavení v sankčním systému českého práva, a z pohledu aplikační praxe ho můžeme označit jako dominantní. Tento trest představuje klasickou alternativu k uvěznění, která byla do našeho právního řádu zavedena zákonem č. 562/1919 Sb., o podmíněném odsouzení a o podmíněném propuštění. Právní povaha podmíněného odsouzení byla v trestněprávní nauce vždy sporná. K této problematice se vyjadřuje doc. Ščerba, který zastává názor, že podmíněné odsouzení vykazuje všechny podstatné znaky samostatného druhu trestu a od nepodmíněného odsouzení se výrazně odlišuje. Z tohoto důvodu pojímání podmíněného odsouzení jako jeden z druhů trestu odnětí svobody nepovažuje za správné a říká, že by měl být chápán jako samostatný druh trestu.

Podstata podmíněného odsouzení tkví v tom, že je soudem vynesen odsuzující rozsudek, ve kterém je soudem uložen trest odnětí svobody, ale jeho výkon je odložen pod podmínkou, že se odsouzený budě během stanovené zkušební doby řádně chovat a vyhoví určeným podmínkám. Můžeme při uložení tohoto trestu tedy vyjít z předpokladu, že již samotné trestní stíhání, soudní řízení a následné vynesení rozsudku spolu s hrozbou eventuálního trestu mají preventivní účinky.

Soud může podmíněně odložit výkon trestu odnětí svobody, který nepřevyšuje tři léta, a to za podmínky, že vzhledem k osobě a poměrům pachatele, zejména s přihlédnutím k jeho dosavadnímu životu a prostředí, ve kterém žije, pracuje a okolnostem případu, má soud důvodně za to, že k působení na pachatele, aby vedl řádný život, není třeba jeho výkonu (§ 81 odst. 1 TZ). Délka trestu, který rozhoduje o možnosti podmíněného odsouzení, se posuzuje podle délky trestu, který by byl uložen v konkrétním případě. Podmíněný odklad výkonu trestu se týká pouze trestu odnětí svobody, neboť pokud by byly uloženy spolu s trestem odnětí svobody i další tresty, nemá na ně podmíněné odložení vliv.

Zkušební doba při podmíněném odsouzení činí jeden rok až pět let (§ 82 odst. 1 TZ). Tato se stanovuje v celých měsících a začíná běžet od právní moci rozsudku. Dále mohou být odsouzenému uloženy přiměřená omezení a povinnosti, které směřují k tomu, aby vedl řádný život, a jsou taxativně uvedeny v § 48 odst. 4 TZ. V souvislosti s těmito omezeními a povinnostmi můžeme zmínit činnost Probační a mediační služby, která má v této oblasti velký význam.            Nad chováním odsouzeného v době podmíněného trestu je prováděna nejméně jednou za šest měsíců kontrola, kterou provádí soud. Při této kontrole se zjišťuje, zda odsouzený vede řádný život a zda dodržuje stanovené podmínky a omezení. Pokud vedl odsouzený ve zkušební době řádný život a splnil uložené podmínky, soud vysloví po uplynutí zkušební doby, že se podmíněně odsouzený osvědčil, a v opačném případě rozhodně, že bude trest vykonán a jakým způsobem. Toto může učinit i v průběhu zkušební doby. Pokud bylo soudem vysloveno, že se podmíněně odsouzený osvědčil, anebo má-li se za to, že se osvědčil, hledí se na pachatele, jako by nebyl odsouzen. V opačném případě, kdy se osoba neosvědčí, dle § 83 odst. 1 TZ soud rozhodne, že se podmíněně odložený trest vykoná.

Podmíněné odsouzení s dohledem

Tento institut byl do českého trestního práva zaveden novelou předchozího trestního zákona č. 253/1997 Sb., s účinností od 1. 1. 1998, která vytvořila právní rámec pro ukládání dohledu. Nicméně již před jejím přijetím se v praxi českých soudů objevilo ukládání tzv. probačního dohledu. 

Podmíněné odsouzení s dohledem je upraveno v § 84 až 87 TZ, kdy přichází v úvahu za stejných podmínek, jako podmíněné odsouzení bez dohledu s tím, že navíc je potřeba zvýšeně sledovat a kontrolovat pachatelovo chovní a poskytovat mu péči a pomoc ve zkušební době, a proto s podmíněným odkladem výkonu trestu odnětí svobody nepřevyšujícího tři léta soud vysloví nad pachatelem dohled, kde se použijí ustanovení § 49-51 TZ. Zároveň při podmíněném odsouzení s dohledem stanoví soud zkušební dobu, která činí 1-5 let, a běh počíná právní mocí rozsudku. Dále mohou být také uložena přiměřená omezení, uvedená v § 48 odst. 4 TZ, sloužící k tomu, aby pachatel vedl řádný život.

Pojem a účel dohledu je vysvětlen v § 49 TZ, kdy se dohledem rozumí pravidelný osobní kontakt pachatele s probačním úředníkem, jeho spolupráce při vytváření a realizaci probačního plánu dohledu ve zkušební době a kontrola dodržování stanovených podmínek. Účelem dohledu je zejména sledování a kontrola pachatele (zajišťování ochrany společnosti a snížení možnosti opakování trestné činnosti), dále odborné vedení a pomoc pachateli, aby vedl v budoucnu řádný život.

Dále jsou pachateli stanoveny povinnosti, konkrétně v § 50, kterými jsou např. spolupráce s probačním úředníkem, plnění probačního plánu, dostavování se k probačnímu úředníkovi v předem stanovených lhůtách a dále např. umožnění probačnímu úředníkovi vstup do obydlí, ve kterém se pachatel zdržuje.

Povinností probačního úředníka je vykonávat dohled, být pachateli nápomocen a plnit pokyny předsedy senátu směřující k výkonu dohledu. Pokud pachatel opakovaně poruší své povinnosti, má probační úředník informační povinnosti o této skutečnosti vůči předsedovi senátu. Pokud se jedná o méně závažní porušení, probační úředník pachatele upozorní na nedostatky, které byly zjištěny a poskytne mu poučení.

Uplatní se zde obdobný režim jako u podmíněného odsouzení bez dohledu při rozhodování o osvědčení či neosvědčení.

Výjimečný trest

Tento trest je koncipován v současné úpravě jako zvláštní typ trestu odnětí svobody, konkrétně v § 52 odst. 3 TZ. Do roku 1990, do přijetí novely č. 175/1990 Sb., plnil roli výjimečného trestu trest smrti.

V dnešní úpravě je výjimečný trest rozdělen na dvě formy, kterými jsou trest odnětí svobody na 20-30 let a trest odnětí svobody na doživotí. Výjimečný trest lze uložit jen za splnění zákonných předpokladů, které jsou taxativně vymezeny v § 54 TZ. Společným předpokladem pro uložení tohoto trestu jsou jednak spáchání zvlášť závažného zločinu a jednak to, že trestní zákoník uložení tohoto trestu dovoluje ve zvláštní části. Další podmínky jsou stanoveny diferencovaně pro každou z forem.            Pokud jde o trest odnětí svobody na 20-30 let, jsou dalšími předpoklady zvlášť vysoká závažnost zločinu nebo obzvlášť ztížená možnost nápravy pachatele. Doživotní trest odnětí svobody je formou přísnější a zároveň nejpřísnějším druhem trestu, jaký zná trestní zákoník. Z tohoto důvodu jsou podmínky pro jeho uložení velice přísné. Pro uložení tohoto typu se musí jednat o některý z jedenácti vybraných deliktů, jejichž skutkové podstaty představují kvalifikované případy úmyslného usmrcení a dále musí být současně naplněny předpoklady mimořádné závažnosti zvlášť závažného zločinu vzhledem k zavržení hodnému způsobu spáchání nebo pohnutce nebo k zvlášť těžkému a nenapravitelnému následku, dále že uložení tohoto trestu vyžaduje ochrana společnosti nebo není naděje, že by se pachatel napravil při trestu odnětí svobody na 20-30 let. Pro obě formy výjimečného trestu zůstala zachována možnost jeho zpřísnění, kdy § 54 odst. 4 TZ uvádí, že uloží-li soud trest odnětí svobody na doživotí, může zároveň rozhodnout, že doba výkonu trestu ve věznici se zvýšenou ostrahou se pro účely podmíněného propuštění do doby výkonu trestu nezapočítává. Podle Púryho má být tímto rozhodnutím soudu o nezapočítávání doby do výkonu trestu odnětí svobody na doživotí ve věznici se zvýšenou ochranou odsouzený motivován, aby svým chováním ve výkonu tohoto trestu a způsobem plnění svých povinností mohl co nejdříve dosáhnout přeřazení do věznice s mírnějším režimem.

IV. Trestní opatření odnětí svobody u mladistvých

Trest odnětí svobody je součástí trestního práva mladistvých, kde spadá do kategorie trestních opatření a bývá označován jako prostředek ultima ratio.

Z ustanovení § 24 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže vyplývá, že rozlišujeme tři druhy trestních opatření odnětí svobody, kterými jsou odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu, odnětí svobody podmíněně odložené na zkušební dobu s dohledem a nepodmíněné odnětí svobody.

Výchozím pravidlem pro výměru trestu odnětí svobody je snížení trestní sazby stanovené trestním zákoníkem o polovinu, kdy horní hranice nesmí, ani po tomto snížení, přesahovat 5 let a dolní hranice 1 rok. Roli výjimečného trestu u mladistvých plní trest odnětí svobody na 5-10 let.