Trest

Z Iurium Wiki
Našli jste v článku závažné chyby? Klikněte prosím.
Tato revize článku byla z tohoto počítače již nedávno hodnocena!
   
   Děkujeme za Vaše hodnocení (★)   
star1-0star2-0star3-0star4-0star5-0
Přejít na: navigace, hledání

Trest je jednou ze sankcí ukládaných v trestním právu. Sankce chápeme jako soubor opatření, která jsou ukládána podle trestněprávních předpisů. Sankce jsou různého druhu: 1) podle systému uvedeného v trestním zákoníku – uplatní se jen u dospělých pachatelů, 2) podle systému v zákoně o soudnictví ve věcech mládeže – uplatňuje se u mladistvých pachatelů. Kromě trestů zná TZ ještě ochranná opatření. Trestní zákoník tedy vychází z dualismu trestných sankcí, neboť obsahuje dva typy sankcí: 1) tresty – je možné uložit jen pachateli!, 2) ochranná opatření – je možné uložit i pachateli činu jinak trestného - těmi jsou ochranné léčení, zabezpečovací detence, zabrání věci a jiné majetkové hodnoty, ochranná výchova – pouze pro osoby mladší 18 let.


TREST Trest je možné charakterizovat několika znaky: 1) trest má způsobovat újmu pachateli trestného činu - postihované hodnoty: a) život a zdraví nelze postihovat v rámci trestního práva – bylo by to v rozporu se zásadou humanismu a mezinárodními závazky; b) dále je nejvýznamnější hodnotou svoboda -nepodmíněný trest odnětí svobody je vnímán jako ten nejvážnější trest – trestní právo nechce sahat na práva cennější než právo na osobní svobodu, c) majetek – propadnutí věci, propadnutí majetku, d) volný čas – trest obecně prospěšných prací, e) zákaz činností, které on považuje za potřebné, užitečné, nebo jen zábavné – zákaz vstupu na zábavní, kulturní a jiné společenské akce, zákaz řízení motorových vozidel.

Újma způsobovaná pachateli musí být přiměřená (adekvátní) trestnému činu – neměla by být samoúčelná a nesmí být taková, aby se jí porušila lidská důstojnost – trest nesmí být ponižující. Újma má být způsobena výhradně pachateli trestného činu – takto má být újma cílena. Fakticky ale negativní dopady uloženého trestu mohou dopadnout i na jiné osoby – typicky rodinní příslušníci, např. uložení peněžitého trestu pocítí i manželka, protože se sníží rodinný rozpočet, zároveň nějaká negativa dopadají na rodinu, i když je pachatel umístěn do vězení.


Hlavní rozdíl mezi tresty a ochrannými opatřeními - trest totiž může být uložen jen té osobě, která je trestně odpovědná a která svým jednáním naplnila všechny znaky trestní odpovědnosti. Ochranná opatření mohou být ukládána i osobám, které trestný čin nespáchaly – je možné je uložit třeba i nepříčetným osobám, které trestný čin nepáchají.


Trest je dále opatřením státního donucení – jen stát je nositelem práva (a zároveň i povinnosti) trestat pachatele. Některé další subjekty mohou na trestu participovat – např. na výkonu trestu obecně prospěšných prací se podílí i obce a některé soukromé subjekty, ale ukládat trest může jen stát. Stát takto činí prostřednictvím soudu, je to opatření ukládané výhradně soudem (čl. 90 Ústavy, čl. 40 odst. 1 LZPS - jen soud může uznat osobu vinnou ze spáchání trestného činu). Tímto se to liší od jiných sankcí – např. tresty za přestupky mohou ukládat i orgány státní správy a samosprávy - jeho uložením je vyslovováno jakési společenské odsouzení činu a jeho pachatele. Stá vyslovením trestu provádí negativní hodnocení činu. Uložený trest se zaznamenává v rejstříku trestů a pro určité subjekty je pak společenské odsouzení viditelné. Ochranná opatření se na druhou stranu do rejstříku trestu nezaznamenávají


Definice trestu


Na základě výše zmíněného můžeme tedy trest definovat jako opatření státního donucení ukládané soudy jménem státu, kdy tímto opatřením se pachateli trestného činu způsobuje určitá újma a je tím zároveň vyslovováno společenské odsouzení činu a jeho pachatele.


Kromě dvou rozdílů mezi trestem a ochranným opatřením uvedených výše, je zde ještě třetí rozdíl - trest je časově omezen (s výjimkami jako je doživotí nebo vyhoštění na dobu neurčitou) – ochranné opatření časově omezeno není – ochranná opatření trvají po tu dobu, kdy to vyžaduje účel – je ale třeba vždy po určité době přezkoumávat.


Účel trestu – v historii se vyvíjely názory na to, čeho by mělo být trestem dosaženo (a pohledy na to se liší i v současnosti). Existují 3 přístupy: 1) absolutní teorie trestu - formovala jej klasická škola trestního práva – jedná se o myšlenky spojené s filosofií – např. Immanuel Kant, Hegel. Říká, že spácháním trestného činu došlo k učinění nějakého zla a stát jako garant je povinen pomstít tento trestný čin. Trestá se, protože bylo vykonáno zlo – tato myšlenka nebyla úplně překonána – trest má být společenskou odvetou za spáchání trestného činu. teorie odplaty - „Vina vyžaduje trest“. Má to nevýhodu v tom, že poté, co si pachatel odpyká svůj trest, bude ve společnosti působit nadále – a právě proto se vyvinula relativní teorie trestu.


2) relativní teorie trestu - formovala jej moderní škola trestního práva. Říká, že hlavním cílem trestu je ochrana společnosti, ale účel trestu se snaží směřovat spíše do budoucna – aby se v budoucnu nedopouštěl dalšího páchání trestných činů. Někteří pachatelé mají ještě naději a jsou napravitelní – a v takovém případě má trest působit preventivně, aby už další trestný čin nespáchali. Trestá se, aby nebylo pácháno zlo. Tuto teorii dále pak ještě rozvíjela škola sociální ochrany – ta se soustředila na nápravnou funkci trestu. Snaha o rozvoj metod prevence proti trestné činnosti. Je zde tedy i určitý prvek resocializace.


3) smíšené teorie trestu - tyto teorie kombinují myšlenky škol předcházejících. Tyto dvě myšlenky se nemusí vylučovat – je možné trest pomstít a zároveň stejným trestem působit preventivně. Tato teorie se aplikuje dnes v České republice, dnes ale není chápání účelu trestu v trestním zákoníku zákonně vymezeno – zákonodárce to záměrně ponechal na právní doktríně. Účelem je především ochránit společnost před pácháním trestného činu, zabránit odsouzenému v páchání trestné činnosti, vychovat jej k tomu, aby vedl řádný život a také výchovně působit na ostatní členy společnost.

funkce trestu: a) ochranná funkce – ochránit společnost před pácháním trestného činu. Trest by neměl sloužit k jiným účelům – ať už politickým, ekologickým, či jiným společenským; b) zábranná funkce – zabránit odsouzenému v páchání trestné činnosti. Je to základní prostředek k ochrannému účelu trestu – je to minimální program trestu, aby se tohoto účelu dosáhlo


Ochranné funkce se dá ale dosahovat i jinými způsoby – úplně nejefektivnější by byl trest smrti, ale politická reprezentace neuznává trest smrti jako humánní trest. Trest odnětí svobody – uvěznění sice není úplnou zábranou trestné činnosti (dá se páchat i z vězení), ale je to relativně nejúčinnější – je to ale mimořádně neefektivní z hlediska plnění dalších funkcí trestu, proto se trestní právo snaží udělovat alternativní tresty, které pachatel vykonává na svobodě, např. trest domácího vězení – pachatel je na svobodě omezen jen částečně, čímž je páchání trestné činnosti značně ztíženo. Některé tresty jsou udělány tak, aby pachateli zabránili v páchání pouze určitého druhu trestné činnosti, např. zákaz účasti na kulturních a jiných společenských akcích a některé tresty naopak vůbec nepůsobí zábranně; trest obecně prospěšných prací – jeho výkon sám o sobě nezabezpečí, že se pachatel nebude vracet k trestné činnosti, neodstraní

individuální prevence – výchova k řádnému životu (výchovné působení na pachatele). Je značně akcentováno, aby toto byl velmi důležitý aspekt, protože každý trest jednou skončí, a je proto třeba myslet dopředu a zajistit, aby se pachatel nevrátil k trestné činnosti. Důraz je kladen na resocializaci. Defekty pachatelovi osobnosti lze jen těžko odstranit represivními postupy – pokud je represe přísná, tak to vede pouze k ukřivděnosti, zatrpklosti a odporu k systému, proto je třeba spíše rozvinout pozitivní vlastnosti odsouzeného – vytvářet sociální vazby a vytvářet pozitivní návyky (např. k práci) a odstraňovat negativní návyky (např. drogy). Tím, že je osoba uvězněna, dochází k přetrhání sociálních vazeb – je to na jednu stranu pozitivní (ztráta vazeb na kriminální prostředí), ale i negativní (ztráta kontaktu s rodinou a přáteli). Navíc ve vězení se pachatel často setkává s dalšími pachateli trestného činu – často si trestný čin ospravedlní (já jsem ukradl jen 10.000,- Kč a támhle Franta ukradl 2.000.000,- Kč, já jsem proti tomu nic). Z toho důvodu je vězení často označována jako vysoká škola zločinu. Dalším problémem je stigmatizační efekt – označkování – vždy už bude mít na sobě nálepku kriminálníka a to se potom těžko zapojuje do normálního života, i když on sám by chtěl, proto se zákonodárce snaží omezit užívání trestu odnětí svobody 55 odst. 2 TZ: „Za trestné činy, u nichž horní hranice trestní sazby odnětí svobody nepřevyšuje pět let, lze uložit nepodmíněný trest odnětí svobody jen za podmínky, že by vzhledem k osobě pachatele uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby pachatel vedl řádný život.“ - to se nazývá subsidiarita trestu odnětí svobody. Lze tedy konstatovat, že tresty alternativní mají potenciálně vyšší resocializační efekt, např. podmíněné odsouzení – předpokládá se, že samostatné ponechání na svobodě k nápravě stačí – je adekvátní u méně narušených osobností – prvopachatelé, pachatelé nedbalostní trestné činnosti. Nejdůležitějším orgánem je zde probační a mediační služba ČR – upravena zákonem č. 257/2000 Sb. Jsou pověření k zajištění výkonu alternativních trestů. Právě jejich činnost je předpokladem k tomu, aby tresty vykonávané na svobodě byly vykonávány efektivně.

generální prevence – snaha výchovně působit i na ostatní členy společnosti. Kriminalita obecně je záležitost, kterou společnost pozorně sleduje – už jen z tohoto faktu je zřejmé, že odsouzení pachatele a uložení trestu neovlivňuje jen pachatele, ale má to vliv i na ostatní členy společnosti. Ostatním členům společnosti má být demonstrováno, že justice funguje a že trestná činnost se nevyplácí. Společnost neustále vyžaduje co nejpřísnější trestání trestné činnosti – vězení na co nejdelší dobu, sekání rukou, ovšem vysoké tresty ale nijak zásadně neodrazují pachatele od páchání trestné činnosti. Mnohem více odrazují pravděpodobnost odhalení a rychlost potrestání.

Různé druhy trestů různým způsobem slouží k naplňování jednotlivých funkcí. Účelu je možné dosáhnout kumulací různých trestů – každý z nich lépe splní určitou část účelu trestu – nejde jen o to, jaké tresty jsou uloženy, ale i to, jakým způsobem jsou vykonávány. Pokud je nějaký trest účinný v zábranné funkci, je to velmi málo výchovné, např. když uložím trest smrti, velmi určitě to zabrání páchání trestné činnosti pachatele, ale už ho to holt nevychová

nepodmíněný trest odnětí svobody – značně se tím redukuje riziko opakování trestné činnosti po dobu trestu (úplně se nevylučuje, dá se páchat i z vězení), ale druhá strana mince je v tom, že uvěznění má velice nízký výchovný účinek, protože i trest odnětí svobody jednou skončí – a proto se trestní právo snaží spíš myslet na dobu po skončení výkonu trestu a snaží se upřednostňovat výchovné působení.


Proč má trest odnětí svobody tak nízké výchovné účinky? 1) tím, že je osoba uvězněna, je vytržena z běžného sociálního prostředí – což někdy může být dobře, pokud bylo prostředí kriminogenní, jenže 2) se zpřetrhávají také dobré vazby – téměř určitě uvězněním přijde o práci, dost často přichází o rodinu a přátele, kdy místo toho se dostává do komunity mu blízkých lidí – zvláštní typ vězeňské subkultury (setkává se jen s bachaři a dalšími spoluvězni), 3) intenzivním kontaktem se spoluvězni si pachatel ospravedlňuje svůj trestný čin – a bere to jako normální, že se páchá trestná činnost a často se leccos naučí. 4) po propuštění je další problém – jak se zapojit do řádného života i za předpokladu, že chce? je mu to často stěžováno efektem označovaným jako stigmatizace (vězení mu dává punc kriminálníka), 5) v současnosti není dražšího trestu než trest odnětí svobody, kapacita věznic je dost omezená a ještě před rokem byly věznice opravdu přeplněné – více vězňů než kapacita věznic - odlehčení napomohla amnestie prezidenta Klause – ale nebylo to šťastné.


Neplatí, že čím přísnější hrozba trestu, tím účinněji to odvrátí pachatele od páchání trestných činů. To bylo vyvráceno řadou testů – tato rovnice neplatí, naopak mnohem účinnější je, když trest přijde spolehlivě a co nejrychleji po spáchání trestného činu - tzv. restorativní justice (= nápravná justice). Jednou z jejích myšlenek je to, že reakce státu na spáchání trestného činu by měla co nejvíce přispívat nápravě stavu, který nastal spácháním trestného činu. Neznamená to, že bychom eliminovali trest odnětí svobody úplně – bez něho se nikdy neobejdeme, vždy zde bude závažná trestná činnost (vrahovi nemůžeme uložit obecně prospěšné práce) – to by nebylo spravedlivé a přiměřené. Tedy je zde stále i odplatná funkce trestu – nebyla by to adekvátní odveta a zároveň zde bude skupina nenapravitelných pachatelů – např. drobná krádež, ale už počtrnácté – pak už se holt posílá do vězení (§ 55 odst. 2). Pokud je osoba odsouzena za nějaký trestný čin – nepodmíněný trest odnětí svobody má být ukládán až tehdy, když by žádný jiný trest nesplňoval účel.

Systém trestů

Je třeba si uvědomit, že se stále bavíme jen o jednom z druhů trestních sankcí – jen o trestu, kde platí základní zásada nulla poena sinne lege – není trestu bez zákona. Je možné uložit pouze takový druh trestu, který je uveden v trestním zákoníku - je zde taxativní výčet druhů trestů - § 52. Je zde celkem 12 druhů trestů – v porovnání s ostatními státy máme velmi širokou škálu trestů (např. v Rakousku mají jen peněžitý trest a trest odnětí svobody – pak mají jen různé alternativy těchto). Tato škála platí v plné míře jen pro dospělé pachatele, tedy pro mladistvé je jiná škála možných trestů.

1) trest odnětí svobody - varianta trestu odnětí svobody výjimečný trest – standardně je obecná horní hranice trestu odnětí svobody 20 let – ale v § 54 jsou podmínky, kdy je možné uložit i ve vyšší výměře – a pak se jedná o výjimečný trest - a) jedna z forem – na dvacet do třiceti let, b) druhá z forem – na doživotí (nejpřísnější trest v našem trestním řádu) - jen po spáchání některých z taxativně uvedených trestných činů - § 54 odst. 3 – všechny mají společné to, že úmyslně usmrtil alespoň jednoho člověka.


zákon jednoznačně preferuje tzv. relativně-určité stanovení trestu – to znamená, že u každého druhu trestu existují určité hranice (rozpětí) v jakém může soud tento trest vyměřit. nejvíce viditelné je to právě u trestu odnětí svobody – sazba odnětí svobody je určena horní hranicí a dolní hranicí. Soud tedy může individualizovat ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. I když jsou dva činy úplně stejně právně kvalifikovány, může být úplně jiná závažnost – např. dva vrazi, jeden z nich spáchal čin v afektu a byl dosud netrestaný, činu litoval – a druhý to spáchal taky v afektu, ale v zuřivosti, byl už několikrát trestaný a činu nelitoval – každý dostane jiný trest.


2) ztráta čestných titulů a vyznamenání a ztráta vojenské hodnosti - není možné uložit samostatně, je možné uložit jen vedle trest odnětí svobody. Musíme být schopni zjistit, který z nich je možné uložit v konkrétním případě. Pokud vybíráme nějaký druh trestu jako trest samostatný (výhradní, primární). Pokud už jsme vybírali nějaký druh trestu jako primární a chce uložit ještě další druh trestu (vedlejší, doplňující, sekundární). Jako trest je možné uložit pouze ten trest, který je uveden ve zvláštní části u toho konkrétního trestného činu, ale toto základní pravidlo má hned několik výjimek – nějaké druhy trestu je možné uložit pachateli, i když není trest uveden u příslušného trestného činu. Týká se to trestu obecně prospěšných prací a trestu domácího vězení – oba tyto alternativní druhy trestu nenajdeme ve zvláštní části ani u jednoho trestného činu, přesto je možné je uložit vždy při spáchání přečinu. Dále je také možné samostatně uložit trest peněžitý, přestože není uveden ve zvláštní části u toho konkrétního trestného činu, ale pouze za předpokladu, že se pachatel činem snažil získat majetkový prospěch (např. trestný čin loupeže podle § 173). Je tam výslovně pouze trest odnětí svobody, ale protože se snaží získat majetkový prospěch, je možné mu uložit také peněžitý trest jako trest samostatný.

další druhy trestu je možné uložit jako samostatné, pokud to postačuje účelu – zákaz pobytu, zákaz vstupu na kulturní a společenské akce, trest vyhoštění, např. odsuzujeme pachatele za krádež podle § 205 odst. 1 – tam se dozvíme, že je možné uložit trest odnětí svobody až na 2 roky, zákaz činnosti, propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, jenže dále – pokud je horní hranice sazby 2 roky, jedná se o přečin – tedy je možné uložit i obecně prospěšné práce a domácí vězení, navíc krádeží se pachatel snaží získat majetkový prospěch, tedy i peněžitý trest a v některých případech (spíše výjimečných) je možné uložit i zákaz pobytu, zákazy vstupu na kulturní a společenské akce, vyhoštění - tato pravidla slouží k určení hlavního trestu, ale nyní budeme uvažovat, jestli sankci ještě nedoplnit – je možné uložit více trestů vedle sebe. Jako vedlejší druh trestu je možné uložit jakýkoliv druh trestu, jaký trestní právo zná. Nejsme tedy vázáni tím výčtem u příslušného trestného činu, např. odsuzujeme vraha – podle § 140 u vraždy není nic jiného než odnětí svobody, pokud ale tento vrah někoho zabil svou legálně drženou zbraní – tak mu tu věc nebudeme chtít nechat a uložíme trest propadnutí věci – vedle toho trestu odnětí svobody. Výjimky – neslučitelnost některých druhů trestů – tedy zákaz kombinace některých trestů, když soud uloží trest odnětí svobody (ani podmíněné odnětí svobody), je to neslučitelné s trestem obecně prospěšných prací a trestem domácího vězení, dále není slučitelná dvojice obecně prospěšných prací a trest domácího vězení, dále peněžitý trest a trest propadnutí majetku - peněžitým trestem ukládáme povinnost zaplatit nějakou peněžitou částku a propadnutím majetku mu zabíráme celý majetek (celý majetek propadá státu) – tedy z čeho by to pak platil?, trest zákazu pobytu a trest vyhoštění - trest vyhoštění je možné uložit pouze cizinci – osoba je vykázána z území České republiky – není možné uložit českému státnímu občanovi, protože není možné nutit k opuštění vlasti, naopak zákaz pobytu – zákaz pobytu na určitém území (např. záliba, že si jezdím do Prahy krást) – pak mi mohou uložit zákaz pobytu na území Prahy. Když někoho vykazujeme do ciziny, má zakázanou celou ČR a tedy nemá logiku ukládat zákaz pobytu. Peněžitý trest je možné ukládat i v situaci, kdy pachatel spáchal přečin a zároveň soud dospěje k tomu, že není nutné ukládat nepodmíněný trest odnětí svobody (§ 67 odst. 2 písm. b), pak je neslučitelný peněžitý trest a nepodmíněné odnětí svobody – ale ta neslučitelnost platí jen v tomto případě, když je ukládán podle tohoto paragrafu, protože jinak je tato kombinace možná, např. případ lupiče, který spáchal loupež – je možné uložit odnětí svobody a vedle toho i peněžitý trest


CHARAKTER JEDNOTLIVÝCH TRESTŮ: 1) trest odnětí svobody je trest nejpřísnější a univerzální (u každého trestného činu ve zvláštní části TZ je sazba odnětí svobody, tedy principiálně je možné uložit trest odnětí svobody za každý trestný čin). Horní hranice trestu odnětí svobody je 20 let. Je možné ji překročit, pokud je ukládán výjimečný trest, ale jinak u každého trestného činu je nějaké rozpětí trestní sazby. Je nutné zároveň určit i v jakém typu věznice bude pachatel trest vykonávat - 4 druhy věznic podle jejich přísnosti a stupni zabezpečení: s dohledem, s dozorem, s ostrahou, se zvýšenou ostrahou. V mírnějších typech věznic mohou odsouzení dostat vycházky.

domácí vězení

Je to nejzávažnější alternativní trest. Je to nový trest, byl zavedený novým trestním zákoníkem. Jedná se o trest moderní a potenciálně velmi užitečný, v současné době ale u nás téměř nepoužitelný.

podmínky pro jeho uložení - 1) pachatel spáchal přečin, 2) vzhledem k osobě pachatele a vzhledem k závažnosti činu není nutné ukládat odnětí svobody (není nutné ukládat závažnější trest, postačí tento mírnější), 3) pachatel se musí písemně zavázat (písemný slib), že se ve stanoveném obydlí bude zdržovat v určenou dobu a že bude poskytovat veškerou součinnost při kontrole trestu, pachatel tedy musí s domácím vězením souhlasit – jediný druh trestu v trestním zákoníku, s jehož uložením musí pachatel souhlasit.

Lze ho uložit až na dobu 2 let. Výhoda alternativních trestů je v tom, že pachatel může zůstat v práci, kterou vykonává, nebo, pokud ji nemá, si ji hledat, proto ten soud vždy, když ukládá domácí vězení, musí určit konkrétní dobu, kdy pachatel musí setrvávat ve svém obydlí. Většinou je ta doba určena tím, že musí zůstávat doma v noci a o víkendech, ale pokud je to noční vrátný nebo je ve směnném provozu, je možné mu to „ušít na míru“ – aby mohl chodit do zaměstnání nebo třeba studovat – ta doba se vymezí jiným způsobem – podle okolností a osobních poměrů pachatele a pokud odsouzený poruší tuto svou povinnost – nezdržuje se ve svém obydlí, tak soud přemění domácí vězení na trest odnětí svobody – přepočtová klauzule, že každý dosud nevykonaný den domácího vězení se přemění na jeden den odnětí svobody. Je to v dnešní době neúčinné, protože tento moderní způsob trestu měl být založen na elektronickém monitoringu – měl fungovat pomocí GPS technologie nebo prostřednictvím snímače v bytě. Tímto způsobem by bylo možné permanentně kontrolovat, jestli se zdržuje doma v době, kdy se zdržovat má, ale česká vláda stále nebyla schopná koupit elektronické monitorovací zařízení – tedy se kontroluje pomocí návštěv probačních úředníků – a těch je málo, tedy chodí třeba jen 3x za měsíc – a tedy když ho přistihnou, že tam není, může ten odsouzený hovořit o dost velké smůle. Soudy tedy tento trest ukládají velmi zřídka


obecně prospěšné práce

Také moderní alternativní trest, u nás je součástí trestního práva od roku 1996. Opět platí, že jde o pachatele, který spáchal přečin, soud dospěje k závěru, že není nutné ukládat jiný druh trestu. Jako zvláštní podmínky zákon uvádí to, že soud musí přihlédnout ke zdravotní způsobilosti pachatele (soud uložil trest obecně prospěšných prací člověku v invalidním důchodu) a ke stanovisku pachatele (soud by měl vidět, jaký postoj má obviněný k možnosti uložení obecně prospěšných prací). Je to jen o stanovisku, není to o souhlasu – i když nesouhlasí, je možné obecně prospěšné práce uložit. Výměra 50-300 hodin – pachatel tyto práce musí vykonat do 2 let od doby, kdy je nařízen výkon trestu (ne od právní moci rozsudku!). Specifikují se, jaké konkrétní práce to jsou – ve prospěch obce (úklidové práce), ale i pro jinou obecně prospěšnou společnosti, i kvalifikované práce (např. advokát odsouzen za podvod a on pak bezplatně poskytoval právní poradenství v neziskové organizaci). Pokud nevykoná obecně prospěšné práce ve lhůtě 2 let anebo v případě, kdy nevede řádný život (dopustí se dalšího trestného činu např.). Pak jsou obecně prospěšné práce převedeny – a 3 možnosti, na co mohou být převedeny, na trest odnětí svobody – jedna neodpracovaná hodina = jeden den odnětí svobody, na domácí vězení – opět jedna neodpracovaná hodina = jeden den domácího vězení. Tohoto chtěla využít soudkyně v případě řidiče Smetany (tykadlový řidič) – ale Smetana to odmítl – a ono je to i v tomto případě podmíněno tím, že on dá svůj souhlas, na peněžitý trest


peněžitý trest

podmínky - možné uložit ve třech případech – 1) pachatel získal, nebo se snažil získat majetkový prospěch; 2) zákon to předpokládá ve zvláštní části; 3) u přečinů, jestliže zároveň soud neukládá nepodmíněný trest odnětí svobody

způsob vyměřování - vyměřuje se pomocí denních sazeb – soud určí počet denních sazeb jako krok jedna a jako krok dva určí výši jedné denní sazby. To neznamená, že by to pachatel musel platit každý den – to není způsob placení trestu, to je způsob vyměřování trestu. Je tímto způsobem patrné, jak se v konečné výši trestu projevila dvě základní kritéria určující přísnost – závažnost činu a majetkové poměry pachatele. Počet denních sazeb (od 20 do 730) – má to demonstrovat, jak dlouho má být snížen příjem pachatele – v návaznosti na závažnost trestného činu. Výše denní sazby se vyměřuje v závislosti na majetkových poměrech pachatele, platí se ten výsledný násobek. Soud musí vždy stanovit náhradní trest odnětí svobody – pro případ, že by výkon peněžitého trestu byl zmařen. Soud uloží peněžitý trest, pachatel ho ve stanovené lhůtě nezaplatí – pak primární postup bude ten, že peněžitá částka bude vymáhána normálně civilní cestou (jako pohledávka státu). Teprve když to nebude možné, pak soud zváží možnost – buď přemění na domácí vězení (nevíme, v jakém poměru), na obecně prospěšné práce (opět nevíme v jakém poměru), a až když není žádná z těchto možností postačující, že jsem se vyhýbal plnění (např. odmítal jsem nastoupit do zaměstnání) – tak teprve pak ten trest odnětí svobody, ale pamatovat si, že primární je vždy to civilní vymáhání