Subjektivní právo

Z Iurium Wiki
Verze z 3. 3. 2017, 21:45, kterou vytvořil FK (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „ Subjektivní právo znamená jisté oprávnění představující míru dovoleného chování subjektu práva. Je to realizace objektivního práva, kter…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)
Přejít na: navigace, hledání

Subjektivní právo znamená jisté oprávnění představující míru dovoleného chování subjektu práva. Je to realizace objektivního práva, které tvoří základ konkrétních právních vztahů.

Subjektivní právo má 3 roviny:

• možnost chovat se právně nezakázaným způsobem

• možnost požadovat odpovídající chování od jiného

• možnost požadovat ochranu práva, resp. možnost svépomoci↑

Dělení subjektivních práv

práva absolutní povahy - právo, do kterého ostatní subjekty nesmí zasahovat, absolutní práva působí vůči všem (erga omnes), absolutním právem je například právo na život, právo na ochranu osobnosti, vlastnické právo,…

práva relativní povahy- právo, které působí mezi stranami (inter partes), je uplatňováno ve vztahu ke konkrétnímu subjektu, relativním právem je například nájemní právo, právo na zaplacení pohledávky, právo na zdravotní péči,…

práva soukromá

práva veřejná

práva hmotná

práva procesní

Nejdůležitější subjektivní práva jsou základní práva a svobody, zaručeny ústavním právem a mezinárodním právem.

Prvky subjektivního práva

• možnost být subjektem (nositelem) práva

• možnost se chovat dovoleným způsobem

• možnost vyžadovat odpovídající chování jiných subjektů

• možnost státněmocenského zásahu

Hierarchie subjektivních práv

Dělení práv podle významu je důležité při kolizi práv.

základní práva a svobody- zaručena ústavou, jsou nezadatelná, nezcizitelná, nezrušitelná a nepromlčitelná, jsou pod ochranou soudu, kterou nelze vyloučit ani zákonem.

práva zaručená zákonem

práva vyplývající přímo ze zákona

práva na základě zákona vyloučená

Vymahatelnost subjektivních práv

Subjekt práva má vůči jinému nárok donucení jiného právního subjektu splnit jeho povinnost. Vymahatelnost subjektivního práva je spojena se státní ochranou stanovenou normami pozitivního práva.

Vymáhání subjektivního práva může probíhat 2 způsoby:

1) Prostřednictvím státu- použitím veřejné moci, stát garantuje práva a vynucuje plnění povinností. Vymáhání probíhá prostřednictvím obecných soudů, správních soudů, Ústavním soudem, mezinárodními soudy.

2) Prostřednictvím svépomoci- donucením vlastními silami, pro civilizovaný moderní stát není typická, používá se při oslabení moci státu. Svémoc se uplatňuje pomocí jednání v nutné obraně (útok jiné osoby, ochrana vlastního majetku), jednání v krajní nouzi (živelné katastrofy, útok zvířete,…

3) Zadržení věci- právo na zadržení věci, když dlužník neplní svou povinnost (když dlužník neplatí, je možné mu zadržet věc v odpovídající hodnotě).

Subjektivní povinnost

• subjektivní povinnost a subjektivní právo jsou párové pojmy

• možnost chovat se určitým způsobem musí být vždy spojena a povinností jiného chovat se tomu odpovídajícím způsobem

• nutnost chovat se způsobem stanoveným právní normou (pokud není splněna dobrovolně, lze ji podle objektivního práva vynutit státním donucením)

Druhy právních povinností

dare - něco dát

facere - něco konat

omittere – nekonat

pati - něco strpět

Zdroje:

GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013. ISBN 978-80-7380-454-1.

OSINA, Petr. Teorie práva. 1. Praha 2: Nakladatelství Leges, 2013. ISBN 978-80-87576-65-6.

↑ GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 6. Plzeň: Aleš Čeněk, 2013, s. 149 - 154. ISBN 978-80-7380-454-1.