Zobrazení zdroje stránky Subjekt

== Pojem pachatele trestného činu ==
Zákonné vymezení pachatele trestného činu nalezneme v ustanovení § 22  odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení platí, že “''pachatelem trestného činu je, kdo svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu nebo jeho pokusu či přípravy, je-li trestná''”. Uvedená definice je však neúplná, neboť kromě znaků skutkové podstaty na straně pachatele musí být splněny obecné znaky - věk, příčetnost a u mladistvého pachatele též rozumová i mravní vyspělost v době spáchání činu. 

Podle ustanovení § 113 TZ pachatelem se rozumí i spolupachatel nebo účastník.

Před účinností zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim  (TOPO) pachatelem trestného činu mohla být jen fyzická osoba. Uvedený zákon zavedl v České republice po vzoru některých dalších států trestní odpovědnost právnických osob, a proto nyní pachatelem může být i osoba právnická,<ref name=":0">ŠÁMAL, Petr. In ŠÁMAL, Petr a kol''.'' ''Trestní zákoník. Komentář''. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 317 - 326 (§ 22 TZ).</ref> lze-li jí přičítat porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním právem. § 8 odst. 3 TOPO upravuje zásadu souběžné a nezávislé trestní odpovědnosti fyzických a právnických osob.

== Rozlišení subjektů trestného činu ==
Pachatelem převážné většiny trestných činů může být kdokoliv, kdo naplnil znaky skutkové podstaty příslušného trestného činu a je trestně odpovědný. U některých trestných činů ovšem trestní zákoník vyžaduje zvláštní vlastnost, způsobilost či postavení pachatele.<ref name=":0" /> V odborné literatuře se lze setkat s označením “''trestné činy s omezeným okruhem pachatelů''”. Pachatelem v těchto případech může být pouze osoba, která má zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení. Podle toho lze rozlišovat  konkrétní a speciální subjekt, přičemž toto rozlišení je upraveno v ustanovení § 114 TZ.

=== Konkrétní subjekt ===
Konkrétním subjektem se rozumí pachatel, který má určitou zákonem vymezenou vlastnost. Typickým příkladem bude matka dítěte u trestného činu vraždy novorozeného dítěte matkou podle § 142 nebo dlužník u trestného činu zvýhodnění věřitele podle § 223 TZ. Zvláštní vlastností může být např. česká státní příslušnost. Pachatelem trestného činu vlastizrady podle § 309 TZ tedy může být jen občan České republiky.

=== Speciální subjekt ===
Speciálním subjektem se rozumí pachatel, který má zvláštní způsobilost nebo zvláštní postavení. Může se jednat, například, o úřední osobu u trestných činů úředních osob podle § 329 a 330, voják u vojenských trestných činů podle hlavy XII., anebo příslušník bezpečnostního sboru u trestných činů neuposlechnutí rozkazu podle § 375 nebo porušení povinnosti strážní služby podle § 389 TZ.<ref name=":1">ŠÁMAL, Petr. In ŠÁMAL, Petr a kol''.'' ''Trestní zákoník. Komentář''. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 369 - 378 (§ 114 TZ).</ref>

== Obecné znaky trestného činu ==
K tomu, aby určitá osoba osoba mohla být považována za pachatele trestného činu, nepostačí pouze skutečnost, že svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty, nýbrž se vyžaduje, aby splňovala další požadavky, stanovené zákonem, zejména musí dosáhnout určité věkové hranice a v době činu musí být příčetná. 

=== Příčetnost ===
Trestní zákoník vymezuje pojem příčetnosti negativně, kdy stanoví důvody, které příčetnost vylučují. Z ustanovení § 26 TZ tak plyne, že “''za spáchání trestného činu není odpovědný ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání''”. Z tohoto ustanovení lze a contrario dovodit, že příčetnost předpokládá schopnost pachatele vnímat protiprávnost svého jednání (''způsobilost rozpoznávací'' neboli ''rozumové kritérium'') a dále schopnost toto jednání ovládat (''ovládací schopnost''). Příčetným je tedy člověk (o příčetnosti lze hovořit jen v případě pachatele, který je fyzickou osobou), u kterého v době spáchání činu jsou dány obě složky - rozpoznávací a ovládací. Dojde-li u pachatele v době činu k vymizení alespoň jedné z uvedených složek, bude považován za nepříčetného.

Posouzení příčetnosti se bude nutně vztahovat k okamžiku spáchání trestného činu. Případná následná nepříčetnost pachatele nemůže být při posouzení otázky viny zohledněna.

Z ustanovení § 26 TZ lze vyvodit dvě kritéria nepříčetnosti: prvním je kritérium biologické, které spočívá v duševní poruše. Zákonnou definici duševní poruchy najdeme v § 123 TZ. Podle této definice se duševní poruchou rozumí mimo poruchy plynoucí z duševní nemoci též hluboké poruchy vědomí, mentální retardace, těžká asociační porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Duševní poruchu nelze zaměňovat s duševní nemocí, což je užší pojmem. Podkladem pro vymezení pojmu duševní poruchy jsou nejen medicínské a psychiatrické poznatky, ale též mezinárodně uznávaný diagnostický klasifikační systém (tzv. mezinárodní klasifikace duševních poruch), schválený Světovou zdravotnickou organizací a dále příručka duševních poruch (DSM - IV - TR) Americké psychiatrické společnosti.<ref>ŠTUDENT, Vladimír. ''Soudní psychiatrie a trestní právo''. 1. vydání. Praha: SPN, 1989, s. 101.</ref> 

Trestní právo nezkoumá duševní poruchu samu o sobě, ale zajímá se o její vliv na spáchání trestného činu, tedy na schopnost rozpoznat protiprávnost činu a ovládnout své jednání, tedy zjednodušeně řečeno na schopnost svobodně jednat. Duševní porucha musí být důvodem, příčinou neschopnosti pachatele rozpoznat protiprávnost činu nebo neschopnost ovládnout své jednání vlastní vůlí.<ref>JELÍNEK, Jiří a kol. ''Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část.'' 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 188.</ref>

Druhým kritériem nepříčetnosti je kritérium psychologické, resp. juristické, které spočívá v nedostatku nebo úplném vymizení rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. Z těchto dvou základních kritérií je ''rozhodující psychologické'' (''juristické kritérium''), neboť duševní porucha má pro trestní odpovědnost význam, jen pokud vede zároveň k vymizení alespoň jedné ze schopností rozpoznávací nebo určovací (popř. obou) v době spáchání činu.<ref>JELÍNEK, Jiří a kol. ''Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část.'' 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 189.</ref>

Příčetnost  je jedním ze základních předpokladů trestní odpovědnosti. Vyjdou-li v průběhu trestního řízení najevo okolnosti, které nasvědčují tomu, že obviněný v době činu mohl být nepříčetný, bude nezbytné otázku příčetnosti zvlášť posoudit. K posouzení příčetnosti obviněného bude nutné přibrat znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Posudek znalce pak bude jedním z podkladů, na jejichž základě soud učiní závěr o příčetnosti obviněného v době činu.

Dojde-li ke spáchání několika trestných činů v jednočinném souběhu, může nastat situace, kdy pachatel bude příčetný jenom k některým ze spáchaných trestných činu, a jiným nikoliv, a to vzhledem k jeho dosaženému intelektuálnímu stupni a schopnosti rozpoznat protiprávnost pouze u některých z nich.<ref>JELÍNEK, Jiří a kol. ''Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část.'' 6. aktualizované a doplněné vydání. Praha: Leges, 2017, s. 188.</ref> Pro označení tohoto stavu se užívá pojmu parciální nepříčetnost. 

Skutečnost, že pachatel v době činu byl nepříčetný a není z toho důvodu trestně odpovědný, je to v přípravném řízení a při předběžném projednání obžaloby důvodem pro zastavení trestního stíhání a v hlavním líčení důvodem pro vydání zprošťujícího rozsudku.<ref>ŠÁMAL, Petr. In ŠÁMAL, Petr a kol''.'' ''Trestní zákoník. Komentář''. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 369 - 378 (§ 40 TZ).</ref> Zároveň, vyjdou-li najevo skutečnosti, na jejichž základě lze učinit závěr o tom, že další pobyt obviněného na svobodě je pro společnost nebezpečný, může mu být uloženo ochranné léčení, resp. zabezpečovací detence.

=== Zmenšená příčetnost ===
Trestní zákoník definuje zmenšenou příčetnost v § 27. Rozumí se jí takový stav, při kterém u pachatele v důsledku duševní poruchy dochází k podstatnému snížení, resp. oslabení rozpoznávací nebo ovládací schopnosti.<ref name=":1" /> Zmenšenou příčetnost je nutné odlišovat od nepřičetnosti, o kterou se bude jednat tehdy, dojde-li na straně pachatele k úplnému vymizení rozpoznávací nebo ovládací složky. 

Zmenšená příčetnost není sama o sobě polehčující okolností, neboť nemusí nutně snižovat závažnost trestného činu a odůvodňovat mírnější trest, jako je tomu u polehčujících okolností (například, pachatel zaviněně nechá na sebe působit nebo dokonce vyhledá takovou okolnost, situaci, látku, podnět apod.), o kterých ví, že oslabí jeho rozpoznací nebo ovládací schopnost do té míry, že může vést až ke spáchání trestného činu.<ref>JELÍNEK, Jiří a kol. ''Trestní právo hmotné. Obecná část, zvláštní část.'' 2. vydání. Praha: Leges, 2010, s. 190.</ref> Ačkoli se tedy o polehčující okolnost jednat nebude,  zákon ukládá soudu povinnost zohlednit zmenšenou příčetnost při stanovení druhu trestu a jeho výměry (srov. § 40 odst. 1 TZ). Uvedené však bude platit jen v případě, že si pachatel stav zmenšené příčetnosti nepřivodil sám, a to vlivem návykové látky. Dojde-li soud k závěru, že uložení trestu není k nápravě pachatele nezbytně nutné, může přistoupit k upuštění od potrestání a zároveň uložit pachateli ochranné léčení. 

=== Spáchání trestného činu pod vlivem návykové látky ===
Zákonné vymezení pojmu návykové látky nalezneme v ustanovení § 130 TZ, podle něhož “''návykovou látkou se rozumí alkohol, omamné látky, psychotropní látky a ostatní látky způsobilé nepříznivě ovlivnit psychiku člověka nebo jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti nebo sociální chování''”. Při posuzování trestných činů spáchaných pod vlivem návykové látky je třeba zjišťovat stav pachatele před aplikací návykové látky a dále to, jak aplikace návykové látky  ovlivnila jeho příčetnost. 

Situace, kdy před aplikací návykové látky pachatel byl plně příčetný, ale působením návykové látky se stal nepříčetným a v tomto stavu spáchal trestný čin, může mít tři podoby s odlišnými právními důsledky:
# '''actio libera in causa dolosa''', kdy se pachatel záměrně uvede do stavu nepříčetnosti, aby v tomto stavu spáchal trestný čin. Pachatel bude odpovídat za úmyslný trestný čin, a to podle obecných zásad;
# '''actio libera in causa culposa''', kdy se pachatel zaviněně (a to úmyslně nebo z nedbalosti) uvede do stavu nepříčetnosti, a následně spáchá nedbalostní trestný čin. Pachatel bude odpovídat za nedbalostní trestný čin;
# '''opilství podle § 360 TZ''', kdy si pachatel zaviněně přivodí stav nepříčetnosti aplikací návykové látky a v tomto stavu se dopustí jednání, které by mělo znaky trestného činu (čin jinak trestný, kvazidelikt). Jelikož jednání, kterého se pachatel následně dopustí, nebude trestným činem, pachatel bude odpovědný jen za uvedení se do stavu nepříčetnosti. 

== Věk ==
Dosažení určitého věku je dalším obecným znakem trestného činu. Podle ustanovení § 25 TZ “''kdo v době spáchání činu nedovršil patnáctý rok svého věku, není trestně odpovědný''”. Z uvedeného plyne, že osoba začíná být trestně odpovědná dovršením patnáctého roku věku, tedy dnem, který následuje po dni jejích patnáctých narozenin. Pokud by se tedy taková osoba dopustila jednání, které má znaky trestného činu v 23:55 v den svých patnáctých narozenin, jednalo by se o čin jinak trestný a taková osoba by nebyla trestně odpovědná.

Pokud se osoba mladší patnácti let dopustí činu jinak trestného, mohou ji být po předchozím psychologicko-pedagogickém vyšetření uložena opatření, která mají vést k jeho nápravě. Může se jednat zejména o výchovné povinnosti, výchovná omezení atd. 

== Rozumová a mravní vyspělost v době spáchání činu v případě mladistvých pachatelů ==
Rozumová a mravní vyspělost je zvláštním předpokladem trestní odpovědnosti u mladistvých pachatelů a je upravena v § 5 zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže. Podle tohoto ustanovení “''mladistvý, která v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný''”. 

Rozumová a mravní vyspělost má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují. Rozumovou vyspělost lze charakterizovat jako postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení.<ref>ŠÁMAL, Petr. In ŠÁMAL, Petr, VÁLKOVÁ, Helena, SOTOLÁŘ, Alexander, HRUŠÁKOVÁ, Milana, ŠÁMALOVÁ, Milada. ''Zákon o soudnictví ve věcech mládeže. Komentář.'' 3. vydání. Praha: C.H.Beck, 2011, s. 36 - 51 (§ 5 ZSVM).</ref> Mravní vyspělostí se rozumí postupné poznávání norem chování v dané společnosti, vytvoření si vlastního systému hodnot a vlastního modelu chování. Obě tyto složky pak budou posuzovány vzhledem k obvyklému průběhu vývoje mladistvých. 

Mezi odborníky nepanuje shoda ohledně toho, jestli rozumová a mravní vyspělost má být považována za samostatný znak trestného činu nebo nikoli. V teorii existují dva odlišné názory. Podle profesora Jelínka rozumová a mravní vyspělost je přímo znakem trestného činu. Podle jeho názoru mladistvý může být absolutně příčetným, protože netrpí žádnou duševní poruchou, ale zároveň jeho rozumová a mravní vyspělost bude nedostatečná. Naproti tomu profesor Šámal se drží názoru, že pojem rozumové a mravní vyspělosti je spojen s příčetností. Podle jeho názoru proto nedostatek rozumové a mravní vyspělosti bude namístě považovat za jeden z druhů nepříčetnosti.<ref>ŠÁMAL, Pavel. In ŠÁMAL, Pavel a kol. ''Zákon o soudnictví ve věcech mládeže''. ''Komentář.'' 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 462 (§ 55 ZSVM).</ref> Pro mne osobně je bližší názor profesora Jelínka, podle něhož je lepší hodnotit mladistvého jako nedostatečně vyspělého po stránce rozumové a mravní, než jako nepříčetného. 

Vzniknou-li pochybnosti ohledně toho, zda v konkrétním případě rozumový a mravní vývoj mladistvého je na dostačující úrovni, k posouzení této otázky se přiberou znalci, jeden z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se zaměřením na dětskou psychiatrii a jeden z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se zaměřením na dětskou psychologii.
<references />