Střídavá péče

Z Iurium Wiki

http://www.ceska-justice.cz/2016/08/ne-vzdy-je-stridava-pece-v-nejlepsim-zajmu-ditete-pripustil-us/


Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, a pečlivě uvážily, jaký výchovný model je pro dítě nejvhodnější, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů, případně jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.

Obecně je přitom možno říci, že primárním zájmem dítěte je, aby, jsou-li pro to splněny podmínky, bylo především v péči obou rodičů [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Střídavou péči je tak třeba chápat jako snahu o co nejúplnější naplnění práva dítěte na oba rodiče, pokud spolu nežijí, neboť tato forma výchovy umožňuje dítěti nejen zachování fungujících vztahů s oběma rodiči, ale rovněž mu umožňuje zůstat součástí jejich běžného každodenního života (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 437/14 ze dne 18. 3. 2014) a zabezpečuje participaci obou rodičů na jeho výchově a postupně se vyvíjející životní orientaci [srov. nález sp. zn. II. ÚS 554/04 ze dne 11. 5. 2005 (N 106/37 SbNU 397)].

Přesto, že se Ústavní soud k myšlence střídavé péče ve své judikatuře staví v zásadě pozitivně, nečiní tak paušálně. Soustavně a velmi důrazně upozorňuje také na to, že vhodnost střídavé péče je třeba posuzovat vždy s ohledem na specifické podmínky každého případu. Důležitou roli přitom hraje nejen to, zda jsou naplněna kritéria umožňující svěření dítěte do střídavé péče rodičů [ke kritériím pro svěřování dětí do péče viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)], ale především to, zda je právě takový výchovný model v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte. Posouzení těchto otázek pak spadá primárně do kompetence obecných soudů, které mají povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.

Z odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 4. 2016, č.j. 37 Co 399/2015-269, vyplývá, že rodiče nezletilého vedli společnou domácnost do 15. 2. 2015, kdy otec odešel a stěžovatelka s nezletilým zůstali bydlet ve společném rodinném domě. Stěžovatelce se dne X narodil další syn, k němuž otec úspěšně popřel otcovství. Stěžovatelka současně s návrhem na úpravu poměrů k nezletilému na dobu před a po rozvodu manželství podala také návrh na rozvod manželství, přičemž otec již ve svém vyjádření k návrhu matky navrhl svěření nezletilého do střídavé péče rodičů.

V řízení bylo opakovaně prováděno šetření opatrovníka, který zjistil, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, oba mají o nezletilého zájem a mají také vytvořeny vhodné podmínky pro zajištění péče o syna, mezi rodiči však přetrvávají určité komunikační problémy.

Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě neexistuje žádná překážka, která by bránila nastavení střídavé péče o nezletilého jak na dobu před, tak i na dobu po rozvodu manželství jeho rodičů. Konstatoval, že oba rodiče jsou výchovně způsobilí, o syna projevují setrvale zájem a mají také vytvořeno vhodné zázemí pro zabezpečení péče o dítě tohoto věku. Doplňovat dokazování znaleckým posudkem z oboru dětské psychologie odvolací soud nepovažoval za nutné, neboť výchovná způsobilost rodičů nebyla v průběhu celého řízení nijak zpochybňována. Překážkou ve střídavé péči nemůže být dle přesvědčení odvolacího soudu ani věk dítěte, který nezletilému umožní adaptaci na tento režim, přičemž je v zájmu dítěte, aby již od útlého věku mělo vytvořeno pevné vazby k oběma rodičům a mělo povědomí o tom, že oba rodiče o něj rovnoměrně pečují, přestože nežijí ve společné domácnosti. Rodiče navíc bydlí v jedné obci a ani vzdálenost míst jejich bydliště tak není překážkou pro realizaci střídavé péče. Pokud mezi rodiči v současné době panují určité komunikační problémy, jedná se dle názoru odvolacího soudu o důsledek manželského konfliktu a tyto problémy budou rodiče jistě schopni v zájmu dítěte překonat a postupem času odezní. Rodičovská dovolená stěžovatelky má pak pouze dočasný charakter a vzhledem k tomu, že oba rodiče jsou lékaři, není dle odvolacího soudu důvod pochybovat, že v budoucnu bude i stěžovatelka pracovat ve stejné profesi jako otec, přičemž oba jistě přizpůsobí svoje pracovní zatížení potřebám péče o syna. I z tohoto pohledu se odvolacímu soudu jevily výchovné předpoklady rodičů jako vyrovnané.

Podstatná část argumentace obsažené v ústavní stížnosti přitom spočívá právě v tom, že soud střídavou péči nařídil u dítěte nízkého věku, což je dle přesvědčení stěžovatelky zcela v rozporu se zájmem nezletilého. V této rovině se však jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím obecného soudu, přičemž pokud stěžovatelka očekává, že Ústavní soud podrobí napadené rozhodnutí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, je v kontextu výše vyložených kritérií ústavněprávního přezkumu namístě připomenout, že tato role mu nepřísluší.

Vzhledem ke svému postavení vůči soudům obecným není Ústavní soud, co do námitek proti skutkovým zjištěním a proti hodnocení obecnými soudy provedených důkazů, zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a související skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1486/10 ze dne 2. 9. 2010). Takové pochybení však v napadeném rozhodnutí shledáno nebylo.

Z judikatury Ústavního soudu navíc vyplývá, že pouhý nízký věk nezletilého by neměl být sám o sobě důvodem pro automatické svěření dítěte do péče matky a vyloučení možnosti svěřit dítě do střídavé péče obou rodičů [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529) nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 247/16 ze dne 15. 3. 2016].

Ústavní soud je toho názoru, že odvolací soud při svém rozhodování věnoval nejlepšímu zájmu nezletilého potřebnou pozornost, přičemž způsob jeho vymezení lze za dané situace a konkrétních okolností případu považovat za ústavně konformní. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud se danou věcí řádně zabýval, vycházel z provedeného dokazování, vypořádal se s okolnostmi podstatnými pro posouzení věci, rozvedl, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Důvody, pro které by řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu bylo možno označit za svévolné, Ústavní soud neshledal.


In-progress.jpg
             Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
             Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Autoři článku: Kristýna P. (Kristýna Profousová), Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)