Správní uvážení: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Značka: editace z VisualEditoru)
 
(Není zobrazeno 10 mezilehlých verzí od jednoho dalšího uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
'''Správní uvážení''' resp. diskreční pravomoc je důležitou složkou interpretace a aplikace norem správního práva. Podstatou správního uvážení je možnost orgánů veřejné správy po zvážení všech možných okolností zvolit jedno z možných řešení, které jim konkrétní právní norma nabízí.
+
'''Správní uvážení''' resp. diskreční pravomoc můžeme vymezit jako zákonem založenou volnost správního orgánu zvolit si při řešení určitého případu jednu z více právně přípustných variant, volná úvaha může být záložená pouze zákonem, resp. z něho odvozenou právní normou. <ref>Správní právo procesní / Soňa Skulová a kol. - 2. vydání, Plzeň, 2012, s. 51</ref>
  
"Správní uvážení... nelze zaměňovat s absolutní libovůlí. To by bylo v rozporu s charakterem státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené."<ref>rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 1992, sp. zn. 6 A 6/92</ref>
+
Tento prostor bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací (slovním obratem „může“) apod. V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy.
 +
 
 +
Správní uvážení je nutno odlišovat od výkladu tzv. [[Neurčitý právní pojem|neurčitých právních pojmů]], s nimiž je vždy spojena jistá úvaha, která však nemá charakter správního uvážení.
 +
 
 +
== Judikatura ==
 +
 
 +
''"Správní uvážení nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a nesmí vést k libovůli orgánů, které rozhodují v daňovém či jiném správním řízení. Již z jazykového výkladu je přitom jasné, že správní uvážení je úvahou, a nikoliv naopak aplikací dispozic právních norem s kazuistickými hypotézami. Správní uvážení probíhá vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či podle základních zásad právních, jimiž je ovládáno rozhodování správních orgánů."''  <ref>nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 31/08</ref>
 +
 
 +
''"Správní uvážení... nelze zaměňovat s absolutní libovůlí. To by bylo v rozporu s charakterem státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené."'' <ref>rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 1992, sp. zn. 6 A 6/92</ref>
 +
 
 +
''"Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nichž lze dovodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem postupovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně ..., tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl."'' <ref>usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002</ref>
 +
 
 +
== Zásada zákazu zneužití správního uvážení ==
 +
 
 +
Jednou ze stěžejních zásad správního řádu je zásada zákazu zneužití správního uvážení. Tato zásasada je vyjádřená v §2 odst. 2 správního řádu. Jejím cílem je, aby pravomoc správního orgánu byla uskutečňována k takovým účelům a takovým způsobem, k jakým mu byla zákonem svěřena.
 +
 
 +
Správní orgán nesmí své pravomoci překročit. Musí se pohybovat a realizovat pravomoci v zákonem svěřeném rozsahu. Současně své pravomoci nesmí zneužít, což vychází z požadavku užití pravomoci jen k těm účelům, ke kterým mu byla zákonem nebo na základě zákona pravomoc svěřena. Účel svěřených pravomocí a požadavek souladu s veřejným zájmem mají již samy o sobě bránit zneužívání a zneužití pravomoci při výkonu působnosti ve sféře veřejné správy.
 +
 
 +
== Soudní přezkum správního uvážení ==
 +
Soudní přezkm v oblasti správního uvážení se provádí především co do '''zákonnosti''' napadeného rozhonutí, případně uvážení, popřípadě možné '''zneužití správního uvážení'''. '''Zákonností''' správního uvážení se myslí především kontrola toho, zda správní orgán při své úvaze nepřesáhnul meze zákonem k úvaze vymezené.
 +
 
 +
Soudní přezkum správního uvážení je tedy v zásadě vyloučen, a to zejména v těch druzích řízení, které '''nerozhodují o žádném veřejném subjektivním právu'''. Zde hovoříme o tzv. ''absolutní volné úvaze.'' Odobrné věřejnost  se k přezkumu ''absolutní volné úvahy'' staví spíše negativně. Tedy zastává převažující názor, že není možné zkoumat správní uvážení v místech, kde neexistuje žádný právní nárok. Jako příklad uveďme otázky udělování státního občanství.<references />

Aktuální verze z 6. 3. 2018, 19:02

Správní uvážení resp. diskreční pravomoc můžeme vymezit jako zákonem založenou volnost správního orgánu zvolit si při řešení určitého případu jednu z více právně přípustných variant, volná úvaha může být záložená pouze zákonem, resp. z něho odvozenou právní normou. [1]

Tento prostor bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správního orgánu, jak s těmito možnostmi naloží, nebo určitou formulací (slovním obratem „může“) apod. V moderním právním státě je odmítána možnost neomezené volné úvahy.

Správní uvážení je nutno odlišovat od výkladu tzv. neurčitých právních pojmů, s nimiž je vždy spojena jistá úvaha, která však nemá charakter správního uvážení.

Judikatura

"Správní uvážení nesmí vést k nepodloženým rozhodnutím a nesmí vést k libovůli orgánů, které rozhodují v daňovém či jiném správním řízení. Již z jazykového výkladu je přitom jasné, že správní uvážení je úvahou, a nikoliv naopak aplikací dispozic právních norem s kazuistickými hypotézami. Správní uvážení probíhá vždy v mezích stanovených ústavním pořádkem, příslušnou právní normou či podle základních zásad právních, jimiž je ovládáno rozhodování správních orgánů." [2]

"Správní uvážení... nelze zaměňovat s absolutní libovůlí. To by bylo v rozporu s charakterem státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené." [3]

"Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nichž lze dovodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem postupovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně ..., tj. principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl." [4]

Zásada zákazu zneužití správního uvážení

Jednou ze stěžejních zásad správního řádu je zásada zákazu zneužití správního uvážení. Tato zásasada je vyjádřená v §2 odst. 2 správního řádu. Jejím cílem je, aby pravomoc správního orgánu byla uskutečňována k takovým účelům a takovým způsobem, k jakým mu byla zákonem svěřena.

Správní orgán nesmí své pravomoci překročit. Musí se pohybovat a realizovat pravomoci v zákonem svěřeném rozsahu. Současně své pravomoci nesmí zneužít, což vychází z požadavku užití pravomoci jen k těm účelům, ke kterým mu byla zákonem nebo na základě zákona pravomoc svěřena. Účel svěřených pravomocí a požadavek souladu s veřejným zájmem mají již samy o sobě bránit zneužívání a zneužití pravomoci při výkonu působnosti ve sféře veřejné správy.

Soudní přezkum správního uvážení

Soudní přezkm v oblasti správního uvážení se provádí především co do zákonnosti napadeného rozhonutí, případně uvážení, popřípadě možné zneužití správního uvážení. Zákonností správního uvážení se myslí především kontrola toho, zda správní orgán při své úvaze nepřesáhnul meze zákonem k úvaze vymezené.

Soudní přezkum správního uvážení je tedy v zásadě vyloučen, a to zejména v těch druzích řízení, které nerozhodují o žádném veřejném subjektivním právu. Zde hovoříme o tzv. absolutní volné úvaze. Odobrné věřejnost se k přezkumu absolutní volné úvahy staví spíše negativně. Tedy zastává převažující názor, že není možné zkoumat správní uvážení v místech, kde neexistuje žádný právní nárok. Jako příklad uveďme otázky udělování státního občanství.

  1. Správní právo procesní / Soňa Skulová a kol. - 2. vydání, Plzeň, 2012, s. 51
  2. nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 31/08
  3. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 10. 1992, sp. zn. 6 A 6/92
  4. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp. zn. 6 A 25/2002
Autoři článku: Pavel Prints, JiriStyblo (Jiří Stýblo)