Spory o platy soudců: Porovnání verzí

Z Iurium Wiki
(Založena nová stránka s textem „Nikoliv jen pro úplnost je třeba připomenout, že před Ústavním soudem se již vícekrát objevily spory o platy soudců. Jednání Ústavního soudu…“)
 
 
Řádek 1: Řádek 1:
 
Nikoliv jen pro úplnost je třeba připomenout, že před Ústavním soudem se již vícekrát objevily spory o platy soudců. Jednání Ústavního soudu předcházelo řízení před civilními soudy, které tím, že návrhy projednávat neodmítly, tak tacite považovaly tyto sporné nároky za vzniklé ze soukromoprávního (pracovněprávního) vztahu. Nebyla to však řízení ukončená (v posledním stupni) meritorními rozhodnutími, která by bylo možné napadnout ústavní stížností, příslušný soud v každém z projednávaných případů podal návrh na zrušení ustanovení (příp. části ustanovení) zákona, které upravovalo platy soudců (jež měl v dané věci aplikovat). V těchto tzv. platových nálezech šlo tedy o konkrétní kontrolu ústavnosti norem. Ústavní soud prozatím řešil patnáct takových případů, ve většině (celkem devět případů) bylo návrhu (alespoň zčásti) vyhověno. V počátcích - než byla tato úprava zrušena - šlo o odebrání či snížení dalšího platu (tedy tzv. 13. nebo 14. platu), později se judikatura týkala tzv. zmrazování platů soudců odůvodňovaného nepříznivým vývojem ekonomiky, recentní rozhodnutí se pak zabývala stanovením platové základny, resp. koeficientu pro výpočet platů soudců. V chronologickém přehledu se jednalo o následující rozhodnutí: nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 18/99, Pl. ÚS 16/2000, Pl. ÚS 11/02, Pl. ÚS 34/04, Pl. ÚS 43/04, Pl. ÚS 9/05, Pl. ÚS 55/05, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 27/07, nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/08, Pl. ÚS 12/10, Pl. ÚS 16/11, Pl. ÚS 33/11, Pl. ÚS 23/09 a Pl. ÚS 28/13. Ústavní soud také jednou - opět v rámci konkrétní kontroly ústavnosti norem - rozhodoval o platech státních zástupců (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Nedávno byl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/15 také zamítnut návrh Obvodního soudu pro Prahu 7 na zrušení slova "2,75násobek" v ustanovení § 3 odst. 3 a na zrušení ustanovení § 3a platového zákona, pokud se týká prezidenta, viceprezidenta a členů Nejvyššího kontrolního úřadu.
 
Nikoliv jen pro úplnost je třeba připomenout, že před Ústavním soudem se již vícekrát objevily spory o platy soudců. Jednání Ústavního soudu předcházelo řízení před civilními soudy, které tím, že návrhy projednávat neodmítly, tak tacite považovaly tyto sporné nároky za vzniklé ze soukromoprávního (pracovněprávního) vztahu. Nebyla to však řízení ukončená (v posledním stupni) meritorními rozhodnutími, která by bylo možné napadnout ústavní stížností, příslušný soud v každém z projednávaných případů podal návrh na zrušení ustanovení (příp. části ustanovení) zákona, které upravovalo platy soudců (jež měl v dané věci aplikovat). V těchto tzv. platových nálezech šlo tedy o konkrétní kontrolu ústavnosti norem. Ústavní soud prozatím řešil patnáct takových případů, ve většině (celkem devět případů) bylo návrhu (alespoň zčásti) vyhověno. V počátcích - než byla tato úprava zrušena - šlo o odebrání či snížení dalšího platu (tedy tzv. 13. nebo 14. platu), později se judikatura týkala tzv. zmrazování platů soudců odůvodňovaného nepříznivým vývojem ekonomiky, recentní rozhodnutí se pak zabývala stanovením platové základny, resp. koeficientu pro výpočet platů soudců. V chronologickém přehledu se jednalo o následující rozhodnutí: nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 18/99, Pl. ÚS 16/2000, Pl. ÚS 11/02, Pl. ÚS 34/04, Pl. ÚS 43/04, Pl. ÚS 9/05, Pl. ÚS 55/05, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 27/07, nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/08, Pl. ÚS 12/10, Pl. ÚS 16/11, Pl. ÚS 33/11, Pl. ÚS 23/09 a Pl. ÚS 28/13. Ústavní soud také jednou - opět v rámci konkrétní kontroly ústavnosti norem - rozhodoval o platech státních zástupců (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Nedávno byl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/15 také zamítnut návrh Obvodního soudu pro Prahu 7 na zrušení slova "2,75násobek" v ustanovení § 3 odst. 3 a na zrušení ustanovení § 3a platového zákona, pokud se týká prezidenta, viceprezidenta a členů Nejvyššího kontrolního úřadu.
 +
 +
76. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/11 ze dne 3. 5. 2012 Ústavní soud zrušil ad hoc stanovenou platovou základnu pro rok 2012 až 2014 (§ 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 1. června 2012, dále zrušil slovo "2,5násobek" v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění zákona č. 425/2010 Sb., uplynutím dne 31. prosince 2012. Poukázal na již dříve vymezené zobecňující teze stanovící hranice možných restrikcí v materiálním zabezpečení soudců, na komparaci s judikaturou evropských ústavních soudů a zdůraznil a objasnil princip nezávislého soudnictví jako jedné z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Základními komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002. Na okraj ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/11 zopakoval, co již vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/10: "soudcovské platy i na rozdíl od platů ostatních ‚služebníků státu' po dlouhé období i s následující zamýšlenou perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu k nim se pak již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený proces směřující k tomu, aby se soudcovské platy vrátily do nižších úrovní, a tedy aby se touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci zákonodárné a výkonné v minulosti učiněná ‚chyba' při stanovení pravidel pro výpočty soudcovských platů v polovině 90. let 20. století." Dále uvedl, že "na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení předkladatele zákona, dle něhož úprava obsažená v § 3b odst. 2 zákona o platu představitelů vrací platovou základnu "cca" na úroveň roku 2007 až 2009. Naopak, restrikce obsažená ve snížení koeficientu pro určení platové základny z hodnoty trojnásobku na hodnotu 2,5násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (§ 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) představuje nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah a nesplňuje ty podmínky, jež pro akceptaci restrikcí platů soudců vytyčil Ústavní soud v již nastíněné judikatuře".
 +
 +
77. Na základě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/11 Ministerstvo práce a sociálních věcí (pouze pro období od 1. června 2012 do 31. prosince 2012) vyhlásilo sdělením č. 183/2012 Sb. platovou základnu ve výši 2,5násobku v relaci k dosaženému průměrnému platu v nepodnikatelské sféře v roce 2010, a to ve výši 57 222,50 Kč. Soudci tak v období od 1. ledna 2012 do 31. května 2012 měli pobírat plat stanovený ze základny "zmrazené" ve výši 56 849 Kč, tedy platovou základnu oproti roku 2011 téměř o 1 000 Kč nominálně sníženou.
 +
 +
78. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 plénum vyhovělo návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova "2,75násobek" v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu představitelů, ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud shledal, že napadená část ustanovení je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, a ke dni 31. 12. 2014 ji zrušil. V části týkající se zrušení ustanovení čl. II zákona č. 11/2013 Sb., kterým se mění zákon o platu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Ústavní soud návrh zamítl. V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud navázal na předchozí rozhodnutí, v němž posuzoval snížení platové základny z trojnásobku na 2,5násobek, a z nějž plynulo, že s ohledem na dlouhodobé legislativní zmrazení a faktické snížení platů soudců obecných soudů je nezbytné vrátit právní úpravu platové základny soudců na původní trojnásobek. Za těchto okolností tak byl prostor pro zákonodárce omezen, byť v obecné rovině Ústavní soud konstatoval, že soudní moc neexistuje mimo ekonomickou realitu státu a uvedená relace není ústavně nedotknutelnou veličinou. Zásah do platové základny by však musel být podpořen velmi pádnými argumenty, jež však Ústavní soud v daném případě neshledal, když neakceptoval snížení platové základny soudců na 2,75násobek z důvodu blíže nespecifikovaného přílišného zatížení státního rozpočtu. Ústavní soud uzavřel, "že ani snížení relace mezi platovou základnou a průměrnou mzdou v nepodnikatelské sféře z 3násobku na 2,75násobek není opřeno o analytický rozbor, jenž by svědčil tomu, že jde o zásah přiměřený, pohybující se v mezích ústavně vymezeného prostoru pro zásahy do materiálního zabezpečení soudců. Z citovaných veřejných zdrojů lze naopak usuzovat, že platová základna snížená od roku 2013 z trojnásobku na 2,75násobek, tedy o 8,3 %, se vymyká růstu - byť mírnému - průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře (přepočtené počty) podle údajů ČSÚ v tomtéž období a už vůbec není v korelaci k cca 4,6% růstu mediánu průměrného platu nejvyšších státních úředníků mezi lety 2012 a 2013. Platy soudců jsou navíc stanoveny fixní částkou a na rozdíl od státních úředníků je nelze navyšovat přiznáváním žádných odměn. S ohledem na shora uvedené důvody tak není v současné době již prostor pro restriktivní zásahy do relativního poměru zakotveného v § 3 odst. 3, jak byl založen zákonem č. 309/2002 Sb. (na úrovni 3násobku)."
 +
 +
79. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 rovněž vyjádřil k právním důsledkům derogačního výroku pro zákonodárce a soudy. Mimo jiné uvedl, že "zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) zásadně nevyvolává zpětné účinky, a pokud derogační výrok není spojen s odkladem vykonatelnosti, působí s účinky ex nunc. K pozbytí platnosti zrušeného zákonného ustanovení tak dochází až k datu vykonatelnosti nálezu. Zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na její aplikaci. (...) Na druhé straně nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod právě tím, že se předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v nálezu Ústavního soudu, zpětně neaplikuje. (...) Platí to však pouze za předpokladu, že poskytnutí této ochrany nebrání jiné základní právo nebo důležitý veřejný zájem, jemuž je v případě vzájemné kolize třeba dát přednost. Jestliže by například v právních vztazích mezi jednotlivci znamenalo zpětné neaplikování protiústavního zákona sice ochranu základních práv jednoho účastníka tohoto právního vztahu, avšak současně negativní zásah do základních práv jiného účastníka, jenž v minulosti jednal v důvěře v zákon, byl by takovýto následek derogace s ohledem na princip právní jistoty zásadně (...) vyloučen. Naopak v případě vertikálních právních vztahů mezi státem a jednotlivcem má zásadně přednost ochrana základních práv a svobod jednotlivce. I zde je ovšem třeba brát zřetel na to, že zpětné neaplikování protiústavního zákona by mohlo za určitých okolností vést k ohrožení schopnosti státu plnit své funkce (např. s ohledem na dopad na státní rozpočet) či k ohrožení jiného důležitého veřejného zájmu, v důsledku čehož bude naopak třeba dát přednost právě právní jistotě a zachování současného stavu". Tyto závěry Ústavní soud podpořil odkazy na předchozí judikaturu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06, IV. ÚS 1777/07, Pl. ÚS 16/09, Pl. ÚS 15/09, IV. ÚS 1572/11, III. ÚS 3489/12).
 +
 +
80. Ústavní soud dále konstatoval, "že jakkoliv obecně platí, že by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu, v projednávané věci jsou splněny podmínky pro závěr, že se toto pravidlo neuplatní. Při úvaze o právních účincích derogačního nálezu v řízení o kontrole norem je totiž třeba zvažovat i jiné aspekty než čistě procesněprávní, což ostatně činí i ústavní soudy jiných evropských zemí. Ústavní soud má přitom za to, že tyto aspekty ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75 násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013."
 +
 +
81. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, "která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci".

Aktuální verze z 22. 8. 2016, 13:45

Nikoliv jen pro úplnost je třeba připomenout, že před Ústavním soudem se již vícekrát objevily spory o platy soudců. Jednání Ústavního soudu předcházelo řízení před civilními soudy, které tím, že návrhy projednávat neodmítly, tak tacite považovaly tyto sporné nároky za vzniklé ze soukromoprávního (pracovněprávního) vztahu. Nebyla to však řízení ukončená (v posledním stupni) meritorními rozhodnutími, která by bylo možné napadnout ústavní stížností, příslušný soud v každém z projednávaných případů podal návrh na zrušení ustanovení (příp. části ustanovení) zákona, které upravovalo platy soudců (jež měl v dané věci aplikovat). V těchto tzv. platových nálezech šlo tedy o konkrétní kontrolu ústavnosti norem. Ústavní soud prozatím řešil patnáct takových případů, ve většině (celkem devět případů) bylo návrhu (alespoň zčásti) vyhověno. V počátcích - než byla tato úprava zrušena - šlo o odebrání či snížení dalšího platu (tedy tzv. 13. nebo 14. platu), později se judikatura týkala tzv. zmrazování platů soudců odůvodňovaného nepříznivým vývojem ekonomiky, recentní rozhodnutí se pak zabývala stanovením platové základny, resp. koeficientu pro výpočet platů soudců. V chronologickém přehledu se jednalo o následující rozhodnutí: nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/99, Pl. ÚS 18/99, Pl. ÚS 16/2000, Pl. ÚS 11/02, Pl. ÚS 34/04, Pl. ÚS 43/04, Pl. ÚS 9/05, Pl. ÚS 55/05, usnesení sp. zn. Pl. ÚS 27/07, nálezy sp. zn. Pl. ÚS 13/08, Pl. ÚS 12/10, Pl. ÚS 16/11, Pl. ÚS 33/11, Pl. ÚS 23/09 a Pl. ÚS 28/13. Ústavní soud také jednou - opět v rámci konkrétní kontroly ústavnosti norem - rozhodoval o platech státních zástupců (nález sp. zn. Pl. ÚS 17/10). Nedávno byl nálezem sp. zn. Pl. ÚS 14/15 také zamítnut návrh Obvodního soudu pro Prahu 7 na zrušení slova "2,75násobek" v ustanovení § 3 odst. 3 a na zrušení ustanovení § 3a platového zákona, pokud se týká prezidenta, viceprezidenta a členů Nejvyššího kontrolního úřadu.

76. Nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/11 ze dne 3. 5. 2012 Ústavní soud zrušil ad hoc stanovenou platovou základnu pro rok 2012 až 2014 (§ 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) dnem vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů, tj. dnem 1. června 2012, dále zrušil slovo "2,5násobek" v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., naposledy ve znění zákona č. 425/2010 Sb., uplynutím dne 31. prosince 2012. Poukázal na již dříve vymezené zobecňující teze stanovící hranice možných restrikcí v materiálním zabezpečení soudců, na komparaci s judikaturou evropských ústavních soudů a zdůraznil a objasnil princip nezávislého soudnictví jako jedné z podstatných náležitostí demokratického právního státu ve smyslu čl. 9 odst. 2 Ústavy. Základními komponenty principu nezávislosti soudnictví se Ústavní soud komplexně zabýval v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 7/02 ze dne 18. 6. 2002. Na okraj ustanovení § 3 odst. 3 a § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb. Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/11 zopakoval, co již vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/10: "soudcovské platy i na rozdíl od platů ostatních ‚služebníků státu' po dlouhé období i s následující zamýšlenou perspektivou podléhají pouze restrikcím. Opatření ve vztahu k nim se pak již nejeví jako mimořádná a proporční, ale jako cílený proces směřující k tomu, aby se soudcovské platy vrátily do nižších úrovní, a tedy aby se touto cestou odstranila ze zorného úhlu moci zákonodárné a výkonné v minulosti učiněná ‚chyba' při stanovení pravidel pro výpočty soudcovských platů v polovině 90. let 20. století." Dále uvedl, že "na této skutečnosti nic nemění ani tvrzení předkladatele zákona, dle něhož úprava obsažená v § 3b odst. 2 zákona o platu představitelů vrací platovou základnu "cca" na úroveň roku 2007 až 2009. Naopak, restrikce obsažená ve snížení koeficientu pro určení platové základny z hodnoty trojnásobku na hodnotu 2,5násobku průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v nepodnikatelské sféře (§ 3 odst. 3 zákona o platu, ve znění zákona č. 425/2010 Sb.) představuje nepřiměřený a pouze vůči soudcům zaměřený zásah a nesplňuje ty podmínky, jež pro akceptaci restrikcí platů soudců vytyčil Ústavní soud v již nastíněné judikatuře".

77. Na základě nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/11 Ministerstvo práce a sociálních věcí (pouze pro období od 1. června 2012 do 31. prosince 2012) vyhlásilo sdělením č. 183/2012 Sb. platovou základnu ve výši 2,5násobku v relaci k dosaženému průměrnému platu v nepodnikatelské sféře v roce 2010, a to ve výši 57 222,50 Kč. Soudci tak v období od 1. ledna 2012 do 31. května 2012 měli pobírat plat stanovený ze základny "zmrazené" ve výši 56 849 Kč, tedy platovou základnu oproti roku 2011 téměř o 1 000 Kč nominálně sníženou.

78. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 ze dne 10. 7. 2014 plénum vyhovělo návrhu Městského soudu v Brně na zrušení slova "2,75násobek" v ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu představitelů, ve znění zákona č. 11/2013 Sb., a to pokud se týká soudců okresních, krajských, vrchních soudů, Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu. Ústavní soud shledal, že napadená část ustanovení je v rozporu s čl. 1 odst. 1 ve spojení s čl. 82 odst. 1 Ústavy, a ke dni 31. 12. 2014 ji zrušil. V části týkající se zrušení ustanovení čl. II zákona č. 11/2013 Sb., kterým se mění zákon o platu, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, Ústavní soud návrh zamítl. V odůvodnění rozhodnutí Ústavní soud navázal na předchozí rozhodnutí, v němž posuzoval snížení platové základny z trojnásobku na 2,5násobek, a z nějž plynulo, že s ohledem na dlouhodobé legislativní zmrazení a faktické snížení platů soudců obecných soudů je nezbytné vrátit právní úpravu platové základny soudců na původní trojnásobek. Za těchto okolností tak byl prostor pro zákonodárce omezen, byť v obecné rovině Ústavní soud konstatoval, že soudní moc neexistuje mimo ekonomickou realitu státu a uvedená relace není ústavně nedotknutelnou veličinou. Zásah do platové základny by však musel být podpořen velmi pádnými argumenty, jež však Ústavní soud v daném případě neshledal, když neakceptoval snížení platové základny soudců na 2,75násobek z důvodu blíže nespecifikovaného přílišného zatížení státního rozpočtu. Ústavní soud uzavřel, "že ani snížení relace mezi platovou základnou a průměrnou mzdou v nepodnikatelské sféře z 3násobku na 2,75násobek není opřeno o analytický rozbor, jenž by svědčil tomu, že jde o zásah přiměřený, pohybující se v mezích ústavně vymezeného prostoru pro zásahy do materiálního zabezpečení soudců. Z citovaných veřejných zdrojů lze naopak usuzovat, že platová základna snížená od roku 2013 z trojnásobku na 2,75násobek, tedy o 8,3 %, se vymyká růstu - byť mírnému - průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře (přepočtené počty) podle údajů ČSÚ v tomtéž období a už vůbec není v korelaci k cca 4,6% růstu mediánu průměrného platu nejvyšších státních úředníků mezi lety 2012 a 2013. Platy soudců jsou navíc stanoveny fixní částkou a na rozdíl od státních úředníků je nelze navyšovat přiznáváním žádných odměn. S ohledem na shora uvedené důvody tak není v současné době již prostor pro restriktivní zásahy do relativního poměru zakotveného v § 3 odst. 3, jak byl založen zákonem č. 309/2002 Sb. (na úrovni 3násobku)."

79. Ústavní soud se v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 28/13 rovněž vyjádřil k právním důsledkům derogačního výroku pro zákonodárce a soudy. Mimo jiné uvedl, že "zrušení zákona podle čl. 87 odst. 1 písm. a) zásadně nevyvolává zpětné účinky, a pokud derogační výrok není spojen s odkladem vykonatelnosti, působí s účinky ex nunc. K pozbytí platnosti zrušeného zákonného ustanovení tak dochází až k datu vykonatelnosti nálezu. Zrušení protiústavní zákonné úpravy samo o sobě neznamená revizi individuálních právních aktů založených na její aplikaci. (...) Na druhé straně nelze přehlédnout, že jestliže Ústavní soud ve svém nálezu konstatuje, že zákon nebo jiný právní předpis je v rozporu s ústavním pořádkem, pak tento rozpor byl dán i po dosavadní dobu jeho účinnosti. Zejména v případech, kdy je derogačním důvodem zjištění, že aplikace zrušeného právního předpisu působí porušení základních práv jednotlivců, je proto přirozeným důsledkem, že se dotčeným jednotlivcům poskytne ochrana jejich základních práv a svobod právě tím, že se předmětný právní předpis v rozsahu, na který dopadá derogační důvod vyslovený v nálezu Ústavního soudu, zpětně neaplikuje. (...) Platí to však pouze za předpokladu, že poskytnutí této ochrany nebrání jiné základní právo nebo důležitý veřejný zájem, jemuž je v případě vzájemné kolize třeba dát přednost. Jestliže by například v právních vztazích mezi jednotlivci znamenalo zpětné neaplikování protiústavního zákona sice ochranu základních práv jednoho účastníka tohoto právního vztahu, avšak současně negativní zásah do základních práv jiného účastníka, jenž v minulosti jednal v důvěře v zákon, byl by takovýto následek derogace s ohledem na princip právní jistoty zásadně (...) vyloučen. Naopak v případě vertikálních právních vztahů mezi státem a jednotlivcem má zásadně přednost ochrana základních práv a svobod jednotlivce. I zde je ovšem třeba brát zřetel na to, že zpětné neaplikování protiústavního zákona by mohlo za určitých okolností vést k ohrožení schopnosti státu plnit své funkce (např. s ohledem na dopad na státní rozpočet) či k ohrožení jiného důležitého veřejného zájmu, v důsledku čehož bude naopak třeba dát přednost právě právní jistotě a zachování současného stavu". Tyto závěry Ústavní soud podpořil odkazy na předchozí judikaturu (nálezy sp. zn. Pl. ÚS 38/06, IV. ÚS 1777/07, Pl. ÚS 16/09, Pl. ÚS 15/09, IV. ÚS 1572/11, III. ÚS 3489/12).

80. Ústavní soud dále konstatoval, "že jakkoliv obecně platí, že by se i při stanovení odkladu vykonatelnosti zrušovacího nálezu toto zrušení mělo reálně projevit v právní sféře těch účastníků, jejichž řízení vedlo k vydání vyhovujícího nálezu, v projednávané věci jsou splněny podmínky pro závěr, že se toto pravidlo neuplatní. Při úvaze o právních účincích derogačního nálezu v řízení o kontrole norem je totiž třeba zvažovat i jiné aspekty než čistě procesněprávní, což ostatně činí i ústavní soudy jiných evropských zemí. Ústavní soud má přitom za to, že tyto aspekty ve svém souhrnu vedou k závěru, že účinky tohoto nálezu mohou být aplikovány i na případy těchto účastníků teprve od okamžiku jeho vykonatelnosti a že tento nález nezakládá nárok na zpětné doplacení rozdílu na platu a dalších náležitostech plynoucího z výše základny ve výši 2,75 násobku průměrné mzdy v nepodnikatelské sféře za předminulý kalendářní rok a ústavně konformního trojnásobku, jenž měl být do zákonné úpravy vložen již k datu 1. ledna 2013."

81. Tento závěr Ústavní soud odůvodnil především zájmem na zklidnění celkové atmosféry, "která ve věci platů soudců dlouhodobě panuje jak na politické scéně, tak zejména v širší veřejnosti. Jakkoliv Ústavní soud trvá na tom, že zákonodárce v této věci dlouhodobě postupuje vědomě protiústavním a tedy neomluvitelným způsobem, je třeba současně vidět, že zpětné doplacení těchto částek by znamenalo významný a zejména též nepředvídaný zásah do státního rozpočtu, který by nutně vedl k dalšímu růstu zmíněného napětí mezi společností a soudci".

Autoři článku: Gealfow (Mgr. Bc. John A. Gealfow)