Soudnictví

Z Iurium Wiki
Přejít na: navigace, hledání

Pojem soudnictví

Moc soudní nebo také soudnictví je jednou ze složek státní moci. Soudnictví lze nazvat jako činnost státu, při které nezávislé státy k tomu určené (soudy) poskytují ochranu právům právnickým a fyzickým osobám. Soudnictví je základní funkcí státu. Stát je povinen ochranu právům poskytovat a tím garantovat spravedlnost. Stát má na tuto ochranu práv také monopol. Výjimkou z monopolu je do určité míry rozhodčí soudnictví, při kterém se sporné strany dohodnou, že jejich spor vyřeší nestátní avšak státem uznaný rozhodčí orgán.

Vztah zákonodárství a soudnictví

Ke vztahu zákonodárství a soudnictví lze uvést, že obě tyto složky státní moci pracují s právními normami. Rozdíl mezi zákonodárstvím a soudnictvím je v tom, že zákonodárství spočívá v tvorbě právních norem, které jsou všeobecně závazné (působí vůči všem - erga omnes) a soudnictví poté aplikuje tyto normy na konkrétní případy (inter partes). V některých zemích soudnictví nespočívá pouze v aplikaci práva ale také v jeho tvorbě. Jde o systém precedentů, tedy soudních rozhodnutí, která jsou do budoucna pro obdobné případy závazná, čímž se dotváří právo (zejména Velká Británie a USA).

Druhy soudnictví

Podle pravomoci soudů můžeme rozlišovat soudnictví:

  • obecné (civilní a trestní)
  • správní
  • ústavní

Obecné soudnictví

Obecné soudnictví členíme na civilní a trestní. Civilní soudnictví rozhoduje spory o právo. Základními dvěma druhy civilního řízení jsou řízení nalézací (sporné a nesporné) a exekuční (výkon rozhodnutí). Civilní soudnictví v ČR je předmětem občanského práva procesního. Trestní soudnictví rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Jde tedy o řešení konfliktu mezi pachatelem trestného činu na straně jedné a státem na straně druhé. Trestním řízením se zabývá trestní právo procesní. Obecné soudnictví je vykonáváno obecnými soudy. Obecné soudy kromě toho mohou vykonávat i správní soudnictví.

Správní soudnictví

Správní soudnictví spočívá v přezkoumávání rozhodnutí správních orgánů ze strany soudů. Jde tedy o formu kontroly moci výkonné ze strany moci soudní. Správní soud má možnost takovéto rozhodnutí buď zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání nebo rozhodnutí potvrdit. Tato soudní pravomoc se nazývá kasace. Soud s kasační pravomocí tedy nemůže ve věci sám rozhodnout, ale pouze potvrdit nebo zrušit rozhodnutí. V případě, že soud rozhodnutí zruší a vrátí věc správnímu orgánu k novému projednání, je správní orgán vázán právním názorem soudu. Správní soudnictví mohou vykonávat buď:

  1. specializované správní soudy
  2. jeden centrální správní soud
  3. obecné soudy

Ústavní soudnictví

Úkolem ústavního soudnictví je ochrana ústavnosti, neboli dbání na to, aby právní normy i akty aplikace práva byly v souladu s ústavou (ústavními zákony). Předmětem ústavního soudnictví je zejména abstraktní a konkrétní kontrola ústavnosti. Kromě toho ústavnímu soudnictví přísluší rozhodovat některé další věci.

Abstraktní kontrola

Tato kontrola spočívá v rozhodování o tom, zda právní norma je v rozporu s ústavou, přičemž soud má možnost tuto normu zrušit. Přezkoumávání právních norem může proběhnout, aniž by šlo o konkrétní spor, přičemž soud má možnost tyto normy rušit - jde tedy o kasační pravomoc. Vzhledem k tomu, že ústavní soud může rušit zákony, bývá nazýván jako negativní zákonodárce.

Konkrétní kontrola

Na rozdíl od abstraktní kontroly zde jde o rozhodování o tom, zda v konkrétním případě aplikace práva nedošlo k porušení ústavy. ústavní soud tedy přezkoumává konkrétní rozhodnutí orgánu veřejné moci z hlediska ústavnosti. Orgánem veřejné moci nejsou jen orgány veřejné správy, ale i soudy. Proti rozhodnutím státních orgánů a soudů je možno podat tzv. ústavní stížnost, přičemž rozhodnutí o této stížnosti je založeno na principu kasace. Soud tedy buď rozhodnutí zruší, nebo stížnost zamítne, ale nemá možnost rozhodnutí měnit. Ústavní stížnost je možno podat zpravidla až po vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád připouští (např. odvolání). Pod konkrétní kontrolu řadíme i případy, kdy je přezkoumávána právní norma v souvislosti s řešením konkrétního sporu (tzv. konkrétní kontrola norem).

Další druhy rozhodování

  • interpretace a výklad ústavy
  • rozhodování o ústavní žalobě proti vysokým ústavním činitelům (typicky proti prezidentovi - tzv. impeachment)
  • řešení sporů o kompetence (kompetenčních konfliktů) mezi státními orgány, mezi státem a samosprávnými orgány, či mezi samosprávnými orgány navzájem
  • řešení kompetenčních konfliktů mezi federací a členskými státy (ve federálních státech)
  • rozhodování ve věcech voleb (tzv. volební soudnictví) - např. rozhodnutí týkající se ztráty mandátu, platnosti zvolení, regulérnosti voleb atd.
  • rozhodování o činnosti politických stran z hlediska ústavnosti

Nezávislost soudů a soudců

Základním principem soudnictví je nezávislost soudů a nezávislost soudců. S nezávislostí soudců i soudů souvisí princip zákonného soudce, podle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. Případ je tedy přidělen soudci podle dopředu stanovených pravidel, tak aby nebylo možno účelově přidělovat konkrétní případ vybranému soudci, a tím ovlivnit rozhodnutí, čímž má být zabráněno tzv. kabinetní justici. V souladu s principem zákonného soudce jsou zakázány mimořádné soudy.

Nezávislost soudů

Nezávislost soudů spočívá v tom, že soudnictví je vykonáváno soustavou státních orgánů (soudů) oddělených od moci zákonodárné i výkonné. Organizace soudů musí být upravena zákonem, nikoli akty moci výkonné. Nezávislost soudů je dána také tím, že rozhodnutí soudů může být přezkoumáno zase jen soudem.

Nezávislost soudců

Nezávislost soudců spočívá v tom, že soudce není vázán pokyny, příkazy či doporučeními, jak má v daném případě rozhodovat. Soudce je vázán pouze zákony, nikoli podzákonnými předpisy. Nezávislost je též zaručena způsobem jmenování, zpravidla výkonnou mocí (prezidentem) bez časového omezení, a nemožností odvolat soudce z funkce. Soudce také nemůže být bez svého souhlasu přeřazen na jiný soud. Kární řízení proti soudcům je prováděno soudy, nikoli jinou složkou moci. Podmínkou nezávislosti je i dostatečné finanční zajištění soudců.

Základní principy soudního rozhodování

Mezi základní principy soudního rozhodování a soudního řízení patří:

  • Nestrannost soudců při rozhodování

Danou věc musí rozhodovat soudce, který není sám zainteresován na této věci (např. soudce nemůže rozhodovat spor o půjčku, pokud je sám v tomto sporu dlužníkem). Pokud by byla u soudce pochybnost o jeho nepodjatosti (např. pro poměr k věci či k účastníkům), pak bude z rozhodování věci vyloučen.

  • Veřejnost, ústnost a bezprostřednost jednání

Zásada veřejnosti znamená možnost účasti veřejnosti při projednávání soudních sporů. V určitých případech je však možno veřejnost vyloučit (např. při projednávání utajovaných skutečností). Podle zásady ústnosti a bezprostřednosti se soudní řízení vede ústně přímo z účastníky, nikoli pouze písemně na základě spisů.

  • Veřejnost vyhlášení

Rozhodnutí soudu musí být vždy veřejně vyhlášeno, i když projednávání bylo neveřejné.

  • Kolegiální rozhodování

Soudy rozhodují ve sboru složeném z více členů. V méně závažných případech však mohou rozhodovat i monokraticky (samosoudcem).

  • Tajnost hlasování

Pokud soudy rozhodují kolegiálně (tedy v senátu, v plénu, či v porotě) pak je jejich hlasování tajné, čímž má být zajištěna větší objektivita a nezávislost rozhodnutí soudců. Hlasuje se podle pravidla většiny či podle pravidla jednomyslnosti.

  • Rovnost stran, právo na spravedlivý proces

Obě strany v soudním řízení mají mít stejné šance (procesní rovnost), což je podmínka spravedlivého procesu.

  • Zásada legality

Stíhat někoho pro trestný čin lze pouze ze zákonem stanovených důvodů a zákonem stanoveným způsobem.

  • Účast laického prvku

Kromě profesionálních soudců se na rozhodování účastní i tzv. laikové (kteří zastupují lid), což se odráží např. v existenci porot složených z laiků či laických přísedících v soudních senátech.

  • Možnost zveřejnit odlišné stanovisko

Některé soudní instance umožňují soudcům, kteří byli přehlasováni většinou, zveřejnit jejich odlišné stanovisko spolu s rozhodnutím (tzv. separátní votum). Tuto praxi zná např. ústavní soud ČR, ústavní soud SRN či Nejvyšší soud USA.

  • Volné hodnocení důkazů

Záleží čistě na volné úvaze soudce, které důkazy bude považovat za pravdivější, věrohodnější atd. Nejsou mu tedy dopředu dána pravidla jak důkazy hodnotit (např. že svědectví dvou lidí má větší váhu než svědectví jednoho nebo že důkaz listinou má přednost před výpovědí svědka apod.). Svou úvahu však soudce musí vysvětlit v odůvodnění, aby rozhodnutí mohlo být vyšším soudem přezkoumatelné.

  • Právo na obhajobu

Každý obviněný z trestného činu má právo se hájit buď sám, nebo s pomocí právního zástupce (advokáta).