Soudní precedens

Z Iurium Wiki

Verze z 29. 12. 2017, 16:26, kterou vytvořil V.krajicek (diskuse | příspěvky) (Historický vývoj precedentu a jeho místo v angloamerické právní kultuře)

Slovo precedens (z lat. praecedere – předcházet) označuje soudní nebo správní rozhodnutí, které je prvním rozhodnutím v dané věci a zavazuje soudy nebo správní orgány nižšího nebo stejného stupně, jež budou později řešit podobné případy, k tomu, aby se držely onoho prvního rozhodnutí.[1]

Z této definice lze vyčíst dva základní znaky precedentu:

  • původnost - první rozhodnutí v dané věci, dosud právem neupravené
  • obecná závaznost - nezavazuje pouze strany v konkrétním sporu, ale i subjekty, které budou řešit podobnou právní otázku v budoucnu

Díky své obecné závaznosti představuje precedens významný formální pramen práva v angloamerické právní kultuře. Soudy ve Velké Británii a bývalých britských koloniích se tak při svém rozhodování neřídí pouze právními předpisy, ale také soudními rozhodnutími, týkajícími se podobných případů.

Historický vývoj precedentu a jeho místo v angloamerické právní kultuře

Soudní precedens je spojen s angloamerickou právní kulturou, pro niž se rovněž používá označení common law (obecné či společné právo). Vznik uvedeného systému práva spadá do období 11. století, kdy po invazi normanského krále Viléma Dobyvatele do Anglie dochází k napětí mezi francouzskými králi, kteří zde vládnou, a anglickou šlechtou. Králové se postupně snažili ovládnout území Anglie rozdrobené na jednotlivá hrabství, proto posilovali svou moc mimo jiné i prostřednictvím tzv. pojízdných královských soudců, jejichž rozhodnutí vycházející z tehdejších obyčejů položila základ popisovaného common law.[2]

V průběhu novověku získává Anglie mnoho území v zámoří a na konci 19. století už jsou jejími koloniemi země po celém světě. Do nich se samozřejmě s anglickým vlivem dostává i anglický systém práva. Proto se s ním kromě Velké Británie můžeme setkat i v USA, Kanadě, Austrálii, na Novém Zélandu, na Jamajce a v dalších bývalých britských koloniích. Důležité je si však uvědomit, že v každé z těchto zemí bylo common law od té doby jistým specifickým způsobem pozměněno. Angloamerická právní kultura tak v sobě obsahuje systémy práva konkrétních států, které se od sebe mohou v některých aspektech lišit. Obdobně je tomu i u precedentů. V tomto textu se pokusíme přiblížit si precedenty, jak fungují v Anglii, a odkážeme na některá specifika typická pro Spojené státy americké.

Významné místo mezi prameny práva, které precedentům zemích angloamerické právní kultury náleží, však neznamená, že by zde neexistovaly zákony a jiné právní předpisy. Jejich počet neustále stoupá a jsou soudci respektovány jako závazný pramen práva. Role soudů při vytváření práva zde tedy není výlučná, ale pouze větší, než je tomu v kontinentální právní kultuře. Například soudy ve Spojených státech amerických mají možnost určitého zákona při rozhodování nepoužít, dospějí-li k závěru, že je v rozporu s ústavou (tzv. difúzní ústavní soudnictví)[3]. Tímto způsobem zavedou precedens daný zákon neaplikovat. Nedospějí-li vyšší soudy k opačnému závěru, je daný zákon vyřazen z užívání.[4]

Závaznost precedentů a princip stare decisis

Systém práva založený na precedentech by nefungoval, kdyby soudy nebyly vázány rozhodnutími soudů předchozích. Závaznými prameny práva jsou ty, kterými se soudy musí řídit při svém rozhodování. Míra této nutnosti se u precedenční závaznosti může lišit. V Anglii se za závazné považují precedenty vyšších soudů; tedy v hierarchicky sestupném pořadí: precedenty Nejvyššího soudu (Supreme Court)[5] , Odvolacího soudu (Court of Appeal) a Vrchního soudu (High Court).[6] Rozhodnutí nižších soudů závazné precedenty netvoří, ale díky případné přesvědčivosti jejich odůvodnění se mohou stát významným vodítkem při rozhodování budoucích kauz i pro vyšší soudy. S výjimkou Nejvyššího soudu jsou anglické soudy vázány i svými předchozími rozhodnutími.[7] Ve srovnání s ostatními zeměmi common law je závaznost precedentů v Anglii chápána přísněji.[8]

Stare decisis (z latiny volně přeloženo jako setrvání při rozhodnutém) je ústavním principem, který vyjadřuje respekt soudů k předchozím rozhodnutím v podobných případech. Směřuje k ochraně takových hodnot, jako je rovnost před zákonem a právní jistota.

Už v období středověku údajně strany sporu upozorňovaly soudce, že předchozí podobné případy byly rozhodovány jinak. Nutnost vypořádat se s uvedenou námitkou vedla soudce k tomu, aby stejné rozhodovali stejně a odtud i k principu stare decisis.[9] V Anglii se v současné podobě upevnil až v 19. století díky vzniku hierarchicky uspořádaného soudního systému a vytvoření úřadu, který precedenční rozhodnutí systematicky zveřejňuje.[10]

Ratio decidendi a obiter dictum

Zhruba od 17. století se v Anglii začínají rozlišovat dvě složky precedenčních soudních rozhodnutí a rovněž od té doby se objevují i problémy s jejich vymezením.[11] Uvedené dva prvky precedenčního rozhodnutí v něm totiž nebývají jednoznačně odlišeny. Jejich určení proto pak záleží na tom, kdo precedens vykládá. Soud přitom provádí jakousi abstrakci, když z precedentu, který je konkrétním rozhodnutím, dochází k obecně platným pravidlům.

Část precedentu, kterou ten, kdo podle něj rozhoduje, považuje za závaznou, se označuje jako ratio decidendi (z lat. – důvod rozhodnutí). Jedná se obvykle o obecné závěry nezbytné pro řešení daného sporu.

Různá další vyjádření, případně hypotetické závěry soudu (jak by soud rozhodl, kdyby…) nazýváme obiter dicta (mn. číslo, jedn. č. obiter dictum). Jedná se o věty vyřčené „mimochodem“, kterými soud, jenž precedens aplikuje, není vázán.

Použití precedentu

Ve chvíli, kdy má soud použít precedens jako pramen práva, může dojít k několika různým situacím. Nejčastěji dojde k následování (following) platného precedentu a vyřešení dané kauzy podle něj. Může ale nastat i případ, kdy soud dospěje k závěru, že použití precedentu, který se mu v dané situaci nabízí, by vedlo k nesprávnému řešení. Zde má nespokojený soudce tři základní možnosti.[12]

  1. Nabízí-li se mu k danému případu více precedentů, vybere ten nejvhodnější a ostatní nenásleduje (not following).[13]
  2. Pokud takový výběr nemá, zbývá mu daný případ pro jeho jinakost odlišit (distinguish) od těch předchozích. Pak musí pečlivě odůvodnit, proč je jím posuzovaný případ odlišný od toho precedenčního. Tento postup obvykle zahrnuje i zúžení případně rozšíření ratia decidendi podle toho, které jeho části lze vztáhnout k nově řešeného případu.
  3. Poslední možností je tzv. překonání precedentu (overrulling). K tomuto kroku je ale v Anglii oprávněn pouze Nejvyšší soud. Týká se případů, kdy Nejvyšší soud rozhoduje případ v právní otázce, pro níž už existuje nějaký dřívější precedens, a dojde k závěru, který vylučuje pravidla formulovaná v onom dřívějším precedentu. V takové situaci je pak onen dřívější precedens překonán.[14]

Precedenty a soudní rozhodnutí v kontinentální právní kultuře

V současné době se angloamerická a kontinentální právní kultura sbližují, což se projevuje rostoucím počtem zákonů v angloamerické a zvyšujícím se respektem k předchozí judikatuře v kontinentální právní kultuře.[15]

Podle některých autorů se v kontinentální právní kultuře, jejíž součástí je i ČR, obecně závazná soudní rozhodnutí až na výjimky (nálezy Ústavního soudu) nevyskytují.[16] Soudce je zde při rozhodování vázán především normativními právními akty. Na druhou stranu ale nelze opomenout tzv. ustálenou či konstantní judikaturu vyšších soudů, která nižším soudům napovídá, jak vyšší soudy na dané případy pohlížejí. V případě, kdy by nižší soud rozhodl v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů, nespokojený účastník řízení se odvolá. Vyšší soud by pak pravděpodobně zrušil předchozí rozsudek soudu nižšího. Z popsaného důvodu se i v kontinentální právní kultuře lze setkat s tzv. kvaziprecedenčními účinky rozhodnutí vyšších soudů.

Literatura k tématu

  • BOBEK, Michal a kol. Judikatura a právní argumentace. 2. přepracované a aktualizované vyd. Praha: Auditorium, 2013. 496 str.
  • DUXBURY, Neil. The Nature and Authority of Precedent. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. 192 str.
  • GERLOCH, Aleš. Teorie práva. 7. aktualizované vyd. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017. 335 str.
  1. Vzhledem k jejich rozsáhlému soudnímu přezkumu se již v dnešní době se správními precedenty příliš nesetkáváme. Proto také tento text pojednává pouze o precedentu soudním. In: GERLOCH, Aleš. Teorie práva. Plzeň: Aleš Čeněk, 2017. str. 82.
  2. BOBEK, Michal a kol. Judikatura a právní argumentace. Praha: Auditorium, 2013. str. 42.
  3. FILIP, Jan; SVATOŇ, Jan. Státověda. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011. str. 283.
  4. V poslední době například rozhodnutí amerických soudů, kterými omezují či přímo blokují tzv. protiimigrační dekrety prezidenta Trumpa. Viz: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/svet/2180737-soud-znovu-oslabil-trumpuv-imigracni-dekret-do-usa-smi-i-sirsi-pribuzenstvo
  5. V roce 2009 nahradil Odvolací výbor Sněmovny lordů, která původně fungovala jako soudní orgán. In: BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 47.
  6. Od britského přistoupení k Evropským hospodářským společenstvím v roce 1973 a inkorporace Evropské úmluvy o ochraně lidských práv do britského práva v roce 1998 mají v příslušných otázkách precedenční závaznost i rozhodnutí Soudního dvora EU a ESLP. In: BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 50.
  7. Sám Nejvyšší soud se k této otázce nevyjádřil. Jelikož ale nahradil Odvolací výbor Sněmovny lordů, která v roce 1966 přijala usnesení, že není vázána svými předchozími rozhodnutími, předpokládá se, že její stanovisko převzal. In: BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 48.
  8. BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 47.
  9. DUXBURY, Neil. The Nature and Authority of Precedent. Cambridge: Cambridge University Press, 2008. p. 32.
  10. Council of Law Reporting založená roku 1865. In: DUXBURY. The Nature and..., p. 55-56.
  11. DUXBURY. The Nature and..., str. 67.
  12. BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 56 – 61.
  13. BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 56.
  14. Nejvyšší soud Spojených států překonal za dobu své dosavadní existence více než dvě stovky svých rozhodnutí. Dostupné z: https://www.gpo.gov/fdsys/pkg/GPO-CONAN-2002/pdf/GPO-CONAN-2002-12.pdf
  15. BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 46.
  16. BOBEK a kol. Judikatura a právní..., str. 112.
Autoři článku: V.krajicek (Vojtěch Krajíček)