Slabší strana
Slabší smluvní stranou rozumíme v soukromém právu takový subjekt, který je nejčastěji z důvodů faktické pekážky, omezen v prosazování autonomie vůle. To se projevuje jak v případech, kdy je slabší straně znemožněno ovlivnit základní podmínky závazku (adhézní smlouvy), či je fakticky omezena jeho možnost v prosazení vlastní vůle (např. porucha stroje, kdy na světě existuje jediná firma, která je schopna opravit). Přesnou definici slabší strany NOZ nepodává, proto platí, že slabší smluvní stranou může být každý. Rozhodující tak jsou faktické okolnosti, které jednu ze stran závazku do role slabší strany staví. Těmito okolnostmi může být například informační asymetrie mezi dvěma subjekty, respektive hospodářské postavení dotčených subjektů v rámci hospodářské soutěže.[1]
Nejčastěji je pojem slabší strany spojován s osobou spotřebitele (§ 419 NOZ). § 433 odst. 2 pak stanoví vyvratitelnou právní domněnku "že slabší stranou je vždy osoba, která vůči podnikateli v hospodářském styku vystupuje mimo souvislost s vlastním podnikáním.", z čehož dovodíme, spotřebitel bude slabší stranou v zásadě vždy.[1]
Právní řád poskytuje slabší straně právní nástroje k tomu, aby doroval faktickou nerovnost mezi subjekty závazkových vztahů.
Ochrana slabší strany v NOZ
Princip ochrany slabší strany je jedním z vůdčích principů nového občanského zákoníku. Jeho dopady se projevují na několika místech, jako například regulace smluv uzavíraných adhézním způsobem (§ 1769), úprava lichvy (§ 1796 an.), neúměrné zkrácení (§ 1793 an.) atd.
Východiskem pro ochranu slabší strany je v NOZ především zakotvení obecné ochrany slabší strany v § 433.
Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte naší wiki tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
}{pahýl}
