Rozvod

Z Iurium Wiki

Zánik manželství

Manželství (matrimonium) chápali Římané jako svazek uzavíraný v zájmu muže. Jednou z podmínek vzniku, avšak i trvání manželství, byla affectio maritalis, tj. vůle, úmysl muže vzít si ženu a mít ji jako manželku a jako matku legitimních dětí. Ztratil-li manžel tuto vůli, manželství končilo[1]

Manželství zanikalo těmito způsoby:

a) rozvodem v širším slova smyslu, tedy z vůle obou z manželů (divortium v užším smyslu slova) nebo z vůle jednoho z nich (repudium)[2] – zapuzení manželky ze strany manžela nebo jeho otce, byl-li manžel stále v jeho moci, obvykle pomocí zapuzovacího listu (libellus repudii),[3]

b) adopcí zetě/snachy, kdy tak vzniklo mezi manželi příbuzenství, což bylo v rozporu s trváním manželství,[4]

c) smrtí skutečnou nebo právní (za tuto považujeme ztrátu svobody [status libertatis] či ztrátou příslušnosti k obci, v tomto případě došlo k přeměně manželství civilního na manželství cizinecké).[5]

Rozvod

Průběh

Procedura rozvodu (divortium) se lišila v závislosti na tom, zda šlo o manželství typu matrimonium cum in manum conventione, či o matrimonium sine in manum conventione:

  1. Manželství s existencí moci manžela (cum in manum)[6] mohl dle římského práva rozloučit jen sám nositel moci, tedy manžel, a to z důvodu existence ženina zavinění (divortium culpa factum), pokud byla její vina uznána a schválena na domácím soudu.[7] Forma rozvodu v tomto případě vyžadovala jako opačné jednání k uzavření manželství (contrarius actus), a až tímto jednáním se manželka vymanila z manželovy moci.[8] U manželství uzavřeného formou konfareace (confarreatio), při němž byl náboženský svatební obřad spojen s obětí špaldového koláče (panis farreus), se v případě rozvodu provedla diffareatio,[9] po jejímž vykonání již žena nebyla podřízena manželově moci.[10] V případě koempce (coemptio) muž symbolickou koupí za manželku zaplatil,[11] a rozvod tak byl uskutečněn formou remancipace, tj. prodáním ženy jinému muži. Tím došlo k propuštění manželky z moci původního manžela a žena se stala osobou sui iuris.[12]
  1. Rozvod bez existence moci manžela (sine in manum)[13] mohl být uskutečněn pouhým jednostranným projevem vůle muže či ženy. Ten mohl být zpočátku zcela neformální, za Octaviana ale již byla stanovena povinnost projevu před 7 dospělými římskými občany jako svědky. Forma projevu mohla být ústní, nebo bylo možné použít zapuzovací list (libellus repudii).[14]

S ohledem na současnou právní úpravu je vhodné ještě podotknout, že k procesu rozvodu nebylo třeba schválení soudu nebo veřejné moci.[15]

Omezení rozvodů

V době královské a v první polovině období římské republiky postačilo k rozvodu manželství naplnění dobrých důvodů, které musely být závažné (v opačném případě hrozila manželům společenská újma), a rozhodnutí rodinného soudu.[16] V klasické době navíc nebylo provedení rozvodů široce omezeno, pro rozpuštění manželství stačilo, pokud jeden z manželů odvolal souhlas, na základě něhož do manželství vstoupil.[17]

Naopak doba císařská již přinesla zákonný výčet důvodu rozvodů, bez jejichž naplnění nastupovaly majetkové tresty (poenae divortii) ve prospěch nevinného manžela (poenae divortii), sankcí byla též censorská důtka či vyloučení ze senátu. Od 4. stol. se navíc začal výrazněji projevovat vliv křesťanství, což v justiniánském právu vyústilo tím, že byl zakázán rozvod oboustranným souhlasem manželů (divortium communi consensu). Povolen byl jen jednostranný rozvod, kdy jej druhý z manželů nezavinil, a to pouze ze zákonných důvodů, jimiž byly zejména složení slibu čistoty, mužova impotence či upadnutí muže do válečného zajetí kumulativně s podmínkou alespoň pětileté nezvěstnosti (divortium bona gratia).[18]

Iniciace a zavinění rozvodu

Manžel byl bez postihu oprávněn ženu vyhnat v případě, že spáchala čin travičství, podvržení dětí, padělání klíčů nebo cizoložství.[19] Pokud inicioval rozvod z jiných důvodů, musel zcela vrátit věno (dotis), které po sňatku s manželkou obdržel (šlo o formu trestu za zavinění rozvodu) – o vrácení mohla pomocí actio rei uxoriae žádat buď žena, pokud se po rozvodu stala osobou sui iuris, nebo její otec.[20]

V případě, kdy rozvod způsobila žena, opět nastupoval majetkový postih ve prospěch druhé strany – manžel si ponechal 1/6 věna za každé dítě starší 3 let, a případně další 1/6 za jí páchané cizoložství (propter mores graviores) a za menší mravní prohřešky (propter mores leviores) šlo o 1/8.[21]

Navíc mohl mstící muž na základě svého postavení při rozvodu snadno zajistit, aby jeho manželka už jejich společné potomky nikdy neviděla, proto mnoho žen zůstávalo raději v nešťastném manželství. V případě klidného rozvodu se rodiče samozřejmě mohli domluvit, v čí péči děti zůstanou.[22]

Seznam použité literatury

  1. Konvičková, J. Manželské právo v historii – postavení mužů a žen [online]. 2013, diplomová práce, Univerzita Palackého v Olomouci, Právnická fakulta, s. 22. [cit 3. 1. 2021]. Dostupné z: https://theses.cz/id/vh3tfl/00164227-660340942.doc
  2. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo. Praha: C.H. Beck, 1995. s. 139.
  3. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva. Praha: Academia, 1994. s. 174.
  4. Lukáč, P. Římské manželství s akcentem na majetkoprávní vztahy [online]. 2011, rigorózní práce, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, s. 36. [cit 3. 1. 2021]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/47425/150008013.pdf?sequence=1&isAllowed=y
  5. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 139.
  6. Ibidem, s. 24.
  7. Ibidem, s. 139.
  8. Bartošek, M. Encyklopedie římského práva, s. 95.
  9. Ibidem, s. 93.
  10. Ibidem, s. 95.
  11. Ibidem, s. 62.
  12. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 139.
  13. Konvičková, J. Manželské právo v historii – postavení mužů a žen, s. 24.
  14. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 139.
  15. Divortium. Smith, W. A Dictionary of Greek and Roman Antiquities. [cit. 3. 1. 2021]. Dostupné z: http://penelope.uchicago.edu/Thayer/E/Roman/Texts/secondary/SMIGRA*/Divortium.html
  16. Zenáhlíková, J. Právní a společenské aspekty římského manželství do konce republiky [online]. 2007, rigorózní práce, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, s. 63. [cit. 22. 2. 2021]. Dostupné z: https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/14439/150016296.pdf?sequence=1
  17. Bérešová, J. Právní postavení žen v římského právu [online]. 2010, diplomová práce, Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta, s. 19. [cit 22. 2. 2021]. Dostupné z: https://is.cuni.cz/webapps/zzp/download/120031092
  18. Kincl, J., Urfus, V., Skřejpek, M. Římské právo, s. 139.
  19. Plut. Rom. 22,3. Citováno dle: Skřejpek, M. Texty ke studiu římského práva, s. 17.
  20. Ulpiánus, 6,7. In: A Casebook on Roman Family Law, s. 173.
  21. Heyrovský, L. Instituce římského práva, s. 392.
  22. Divorce in Ancient Rome. Women in the ancient world. [cit 3. 1. 2021]. Dostupné z: http://www.womenintheancientworld.com/divorceinancientrome.htm?fbclid=IwAR21tL2bvBRN0NaNhUI82GgUbOKniW4vU0cHtFXO1jBcxuFt3DiwvmFhIn8
Autoři článku: Lsucha2811 (Lenka)