Recepce římského práva

Pojem recepce

Pojem recepce můžeme přeložit jako: přijetí, přebírání, převzetí. V případě recepce římského práva se tedy o jakési začleňování římského práva do právních řádů jiných zemí. Je možné začleňovat pouze jednotlivé části či instituce římského práva, nebo převzít římské právo jako celek. V takovém případě, je však právní stát daného státu potlačen a plně nahrazen právním řádem cizím, proto se k takovému řešení přistupuje pouze málokdy.

Došlo k tomu například přijetím recepčního zákona 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého – kde se Československo řídilo právními systémy Rakouska a Uher.

V případě římského práva je si také třeba vyjasnit otázku, jaké právo se bude recipovat. Jelikož římské právo existovalo poměrně dlouho a pochopitelně i prošlo určitým vývojem. Nejstěžejnější milník je pravděpodobně vláda Justiniána, který vydal svou známou kodifikaci Corpus iuris civilis. Římské právo tedy můžeme rozlišovat na právo před kodifikací a následně justiniánské právo. Většinou bylo recipováno právě právo justiniánské.
Často docházelo k tomu, že v zemi platilo primárně tamní právo a sekundárně právo římské, které se postupně začínalo označovat jako ius commune. Evropským vývojem se ius commune postupně stává primárním právem zemí. Změna nastává až vydáním občanských zákoníků, jako byly například: Code civil 1804, ABGB 1811 či BGB 1896.
Římské právo je však inspirací, a tudíž je i částečně recipováno, v současných zákonících – náš nový občanský zákoník je toho krásným důkazem.

Teritoriální vymezení

Recepce probíhala v poměrně dlouhém časovém úseku, a lze ji proto rozdělit do 3 kategorií: primární, sekundární, terciární.

Primární recepce

Primární recepcí je myšlena recepce, která probíhala na územích, která původně kontrolovala západořímská říše. Jelikož po pádu západořímské říše se projevila personalita práva – právo je vázáno na skupinu lidí, nikoli na území, díky tomu bylo římské právo v určité podobě zachováno.
V primární recepci rozlišujeme tzv. vulgární právo. Nejde o klasické předjustiniánské právo, ale o jeho mnohem jednodušší variantu. Prvky tohoto zjednodušeného práva pronikaly do všech barbarských kodifikací z období po pádu Západořímské říše.

Sekundární recepce

O sekundární recepci se mluví v období 16. století. Jelikož v této době se mnohé Evropské země stávají koloniálními velmocemi, a tudíž i rozšiřují své právní řády do svých kolonií. Sekundární recepcí se myslí recepce již recipovaného práva, jelikož do kolonií se přenášelo již právo, které bylo římským právem více či méně ovlivněno.

V Jižní Africe došlo ke kurióznímu případu, kdy zde vznikl jakýsi hybridní právní systém. Jelikož Jižní Afrika byla ovlivněna hned několika kolonizátory: ze strany Velké Británie byli ovlivnění common law, a ze strany Nizozemí a Německa ius commune. Tudíž common law a ius civile zde žili v určité symbióze.

Terciární recepce

Terciární recepcí se myslí novodobé kodifikace, které byly římským právem ovlivněny. Jedná se zejména o již zmiňovaný Code civil, ABGB, BGB, … Dokonce i náš nový občanský zákoník je z velké části inspirován římským právem.

Recepce ŘP v Itálii

Z geografického hlediska je logické, že recepce římského práva začala právě v Itálii. A odtud se dále šířila do zbytku Evropy. Recepce zde začala v 11. století. Na území Itálie rozlišujeme 2 školy (skupiny): Glosátory a Komentátory.

Glosátoři

Jednalo se o historicky starší skupinu, která působila od 11. do 13. století. Jejich název je odvozen od slova „glossa“ – což znamená vpisek, poznámka. V praxi se jednalo o to, že tato skupina vepisovala krátké poznámky do právních textů, především Digest. Tyto krátké poznámky měly vysvětlovat dané části textu, aby byly srozumitelnější čtenářům.
Vrcholem jejich tvorby byla Glossa ordinaria (Magna glossa) – což byl soubor všech gloss. Tento spis vznikl především proto, že s přibývajícím množstvím gloss klesala přehlednost jednotlivých textů.

Komentátoři

Historicky 2. škola působící na území Itálie v 13. – 15. století. Byli též nazýváni jako postglosátoři či konsiliátoři. Hlavní náplní jejich práce bylo komentování Glossy ordinaria – tedy glosovali již existující glossu. Mimo to psali vlastní traktáty – tedy určitá samostatná pojednání.
Díky jejich práci v právu vznikly obecné pojmy, výklad práva byl o něco zjednodušen. Jejich práce se neřídila tak striktními pravidly, jako práce glossátoru, psali tedy ve volnějším stylu. Během doby jejich působení začíná být římské právo považováno za ius commune.

Recepce ŘP v Německu

Podobně jako Nizozemí se i Německo stalo útočištěm uprchlých hugenotů z Francie. Hugenoti hledali útočiště především v protestantských univerzitách. Na území Německa dlouho existovala ouze skupina států, které měly odlišné právní systémy. Proto se po sjednocení muselo Německo postupně vypořádat s určitým sjednocením.

Usus modernus pandectarium

V Německu fungovalo ius commune, postavené na justiniánském římském právu. Soudy rozhodovaly především podle tohoto ius commune, ne všichni soudci však měli plné právní vzdělání, proto docházelo k časté komunikaci mezi soudci a univerzitami. Posudky, které univerzity soudům poskytovaly nebyly nijak zpochybňovány, ani římské právo, ze kterého vycházely. Na univerzitách začaly vznikat četná díla, která zahrnovaly římské instituce a římské právo. Toto soužití teorie a praxe bylo označováno jako usus modernus pandectarium.

Německá pandektistika 19. století

Historicko právní škola využívala římské právo k vytvoření uzavřeného bezmezerovitého právního systému. Představitelem byl Friedrich Carl von Savigni. Savigni tvrdil, že jendnotné právo není v německých podmínkách úplně možný, stejně tak není nutný jednotný občanský zákoník. Problém byl, že v německém prostoru nebyla alternativa k římskému a právu a to se tak dále muselo využívat jako právo platné. Směr moderní pandektistiky se snaží dotáhnout do konce úsilí usus modernus pandektarium, především vytvořit systematiku soukromého práva.

Recepce ŘP v Uhersku

Uherské právo bylo dlouho nepsané, založené pouze na obyčejích. Dalším vývojem byly královské dekrety, královské zákony. Postupně se tvoří klasický systém práva fungující ve feudálních státech Evropy. Jediný pořádný pokus o recepci římského práva v Uhrách byla za Matyáše Korvína, ale ta nebyla nijak úspěšná. Přesto se i zde vyskytuje alespoň malý vliv římského práva v podobě římskoprávní terminologie, která byla používána téměř celou Evropou.

Recepce ŘP v Českých zemí

I v Českých zemí se postupně začíná začleňovat římské právo. České země se s ním seznamují zejména skrze působené církevního práva a přes působení právníků působících na panovnickém dvoře. Římské právo jako takové nebylo na Karlově univerzitě vyučováno a když už tak ve velmi podřadném postavení. S přijetím ABGB končí podpůrné působení římského práva, jeho konstrukce však byly používány i nadále. Po 2. světové válce se náš právní řád od myšlenky římského práva podstatně vzdálilo, ale v současnosti jsou opět myšlenky římského práva hojně využívány.

Recepce ŘP v Nizozemí

V Holandsku během kolonizace prakticky neexistovalo holandské právo, to, co šířili se nazývalo ius commune – tedy právo římské. Nizozemí se stalo útočištěm pro hugenoti, kteří uprchli z Francie. Nejznámějším představitelem je Johannes Voet, který okomentoval Digesta. Snad nejznámější holandský myslitel byl Hugo Grotius, který byl stoupencem především přirozeného práva. Recipované právo v Nizozemí mělo jasný systém, a bylo především uplatňováno v koloniích.

Recepce ŘP ve Španělsku

Tato škola byla nazývána druhá scholastika. Skupina se shromažďovala v okolí univerzity v Salamance, která svůj původ odvozovala od univerzity v Bologni. Hlavními představiteli jsou Francisco de Victoria a Francisco Suárez. Na půdě univerzity se řešily hojně především otázky spojené s vládnutím.